ZAMYŠLENÍ NA 32. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: USPOŘÁDEJ SI ŽIVOT
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1Kor 15,17ab.20a).

Americký biskup Robert Barron ve své knize Živé paradoxy píše: V křesťanské víře je cosi nového, znepokojivého a naléhavého. Není to nějaká mdlá spiritualita nebo obecná filozofie; je to zvěst o něčem úžasném a neslýchaném - konkrétně o tom, že jeden tesař z Nazareta, který se prohlašoval za Božího Syna, vstal z mrtvých. Proto bylo svědectví prvních křesťanů tak podmanivé: autoři Nového zákona totiž nepoužívají obecné pojmy a abstraktní principy; mluví světu o revoluci, zemětřesení, o výjimečném stavu. Ježíš je vzkříšen, a proto je král. A protože je král, měl bys ty uspořádat svůj život tak, aby on byl jeho středem.

O tom jsou dnešní čtení. O věčném životě. Ne nějakém mlhavém, neurčitém, ale zcela jasném - o věčném životě s Ježíšem Kristem. Jsou jen dvě možnosti - budeš s ním věčně žít v radosti, nebo budeš žít bez něj věčně, ale v zlobě a samotě … Tertium non datur. Třetí možnost neexistuje.

Jak si zajistit, že první možnost bude pro mě skutečná? Jako odpověď by se dala napsat celá kniha, ale může být i velmi stručná: vždy a všude být s Ježíšem. Slovy biskupa Barrona: uspořádat si život tak, aby Ježíš byl jeho středem. Pokud se o to budu snažit, jednou možná napíše někdo o mně knihu, když bude probíhat proces blahořečení J.

Jsem však v ohrožení. Právě teď, když toto píšu, padl mi zrak na láhev minerálky, kterou tu mám, a uviděl jsem na její etiketě informaci o nějaké soutěži. Hned jsem si kliknul (uprostřed psaní tohoto textu!) na uvedenou webovou stránku a kdoví, jestli bych po nějaké výhře nezatoužil, kdyby celá soutěž nebyla příliš složitá. A takových ohrožení touhy být vždy a všude s Ježíšem je kolem nás mnoho.

Naštěstí máme i mnoho možností touhu být s Ježíšem podpořit. Kříž na stěně či u cesty. Krásná žena, která mi připomene krásu Boha (doufám, že se na tomto příkladu nepohoršíš). božné pozadí na monitoru počítače. Magnetka s nějakým citátem na ledničce. Vždy otevřená Bible na stole v obývacím pokoji či ložnici … Je třeba mít takových podpůrných bodů hodně, protože hodně je i toho, co nás od Ježíše často nenápadně odtahuje (jak mě před chvílí na minutu odtáhla zvědavost a možná touha něco vyhrát).

Pro sebe sama nakonec přidávám slova svatého Pavla: Bratři, sám náš Pán Ježíš Kristus a Bůh, náš Otec, který nás miluje a ve své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, ať potěší vaše srdce a upevní vás v každém dobrém díle a slově (2Sol 2,16-17). Bůh mi při psaní tohoto textu projevil svou lásku (že jsem ho mohl napsat), dal mi útěchu (protože mám z tohoto textu vnitřní radost), naději (že to má význam pro mou věčnost s ním), upevnil mě (dal mi sílu odolat pokušení jiné touhy)…
ZAMYŠLENÍ NA 30. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: UBOŽÁK
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Co si představuješ pod slovem ubožák? Je to důležité, neboť toto slovo lze pokládat za podstatné v prvním čtení, v žalmu i v evangeliu této neděle. Dokonce i Pavla, který se chystá na smrt, bychom mohli pojmenovat tímto výrazem. Tak tedy kdo je podle tebe ubožák?
Náš jazykový ústav na své stránce uvádí takovou definici: ubožák - bídný, chudý, ubohý nebo něčím (nedostatkem, nemocí, neštěstím a podobně) trpící člověk, politováníhodný člověk, chudák. Takovým asi nechce být nikdo z nás. Ani to nikomu nepřejeme.
Mně se však v souvislosti s tímto slovem už před mnoha lety objevila slovní hříčka: ubožák je ubohý člověk. A slovo ubohý v ženském rodě zní ubohá. Když si to rozložíme, tak to znamená, že ubožák je ten, který je u-Boha. Je to člověk, který nemá žádnou jinou oporu, jen Boha. Žádnou jinou naději, jen v Bohu. Od nikoho nečeká pomoc, jen od Boha. Tedy je to člověk, který je ve všem u Boha.
Takový byl celník z dnešního evangelia. Asi si automaticky myslíme, že celník musel být přinejmenším nečestný. Ale z toho, jak se modlí, je jasné, že to byl celník, který se líbil Bohu. Byl u-Boha.
A co farizeus? Velmi mě oslovil text Johna Eldredga z jedné jeho knihy: Pokud chceš své děti odradit od víry v Ježíše, ignoruj svatost. Chovej se jako ničema, a pak trvej na tom, aby se rodina modlila u jídla; lži před dětmi svému šéfovi nebo manželce, a potom naléhej, abyste šli všichni spolu do kostela. Chceš sousedům zprotivit křesťanství? Nadávej svému psu, a pak jděte všichni pěkně oblečeni v neděli na bohoslužbu. Rozumíš? Farizej je v tomto významu člověk, který se sice tváří, že je u Boha, ale je tam jen na krátké návštěvě. Jinak žije bez Boha.
Rád bych byl takovým ubožákem, jakým byl celník z dnešního evangelia. Chci být u-Boha. Ve všem. Pane, smiluj se!
ZAMYŠLENÍ NA 29. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: K ČEMU JE DOBRÉ PÍSMO?
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1Kor 15,17ab.20a).

Víš, k čemu je dobré Písmo? Celé Písmo je … užitečné k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonalý a připravený na každé dobré dílo (2Tim 3,16-17). Kdo čte Písmo a řídí se jím, je před Bohem dokonalý a připravený pro každé dobré dílo. Věříš tomu? A jednáš tak - to znamená, je Písmo tvým každodenním pokrmem? Přijímáš z něho poučení, napomenutí, pokárání, povzbuzení a výchovu?

Všimni si dnešních poučení o modlitbě. Jedno je od Mojžíše, druhé od Krista. Jedno hovoří o modlitbě beze slov, druhé o naléhavé, přímo otravné modlitbě.

Mojžíš při boji Izraelity s Amalečany neříká žádná slova, jen má zvednuté ruce. Proč usuzujeme, že se v srdci modlil? Pozdvižené ruce jsou odedávna projevem modlitebního postoje. Při liturgii ho Církev vyhradila kněžím, ale to neznamená, že ho nemůžeme používat při jiných modlitbách.

Ježíš zas mluví o vdově, která tolik otravovala soudce s žádostí, aby ji ochránil, že ten nespravedlivý, zkorumpovaný člověk jí nakonec vyhověl. Aby měl od ní pokoj. A dobrý Bůh nás nevyslyší, když to dokázal špatný soudce?

Co nás učí Písmo z těchto dvou příběhů? Že k Bohu lze přicházet i beze slov. Důležité je srdce. A že Boha můžeme otravovat vším, s čím si nevíme rady (ale také s tím, s čím si rady víme). Bůh je rád, když na něj složíme své starosti (viz 1Pt 5,7). Neboť tehdy ví, že mu důvěřujeme, že se nesnažíme se osamostatnit, že nám záleží na společenství s ním. Mimochodem, proč není dobré být nezávislým na Bohu? Vždyť máme nepřítele a v boji s ním nemáme šanci. Když se oddělíme od Boha, dříve či později to bude pro nás znamenat katastrofu…

Tyto myšlenky jsou jen malou ukázkou toho, jak nás Písmo poučuje, napravuje, napomíná, vychovává. Pokud je tedy Písmo tak skvělý návod na perfektní život, proč ho mnozí křesťané nečtou? Neboť tomu nevěří. Svět je přesvědčil, že je lepší dívat bezduché televizní programy, číst bulvární tisk, hledat pomoc u věštkyň a léčitelů… Písmo nás však v žalmu usměrňuje: Pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi (Ž 121,2). Komu budeš věřit? Na koho spolehneš? Na toho, co možná zítra zemře, nebo na Pána, který učinil nebe i zemi?

Takže i dnes (a každý den) se potřebuješ rozhodnout: svět nebo Bůh. Nelze sloužit dvěma pánům. To, jak mnozí křesťané nečtou Písmo, je jasným důkazem, že jednoho (svět) se přidržují a druhým (Bůh) opovrhují (viz Mt 6,24).
ZAMYŠLENÍ NA 28. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: VELKÝM HLASEM
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1Kor 15,17ab.20a).

Dnes si dovolím trochu úlet a snění. Velmi mě totiž zaujali ti dva cizinci v prvním čtení a evangeliu. Náman ze Sýrie a Samaritán. První prožívá hluboké obrácení a vyznává: Neboť tvůj služebník už nebude obětovat zápalné a oběti jiným bohům, pouze Hospodinu (2Kr 5,17). Totální změna srdce, smýšlení, postojů! A druhý po uzdravení přišel a velkým hlasem velebil Boha!

Ve čtvrtek jsme měli v našem kostele chvály a po nich jsme si to nacvičovali. Šli jsme dva - nejstarší a nejmladší účastník chval - a od dveří kostela jsme provolávali Bohu slávu. Snažil jsem se vžít do pocitů Samaritána, který prožíval nesmírnou radost z uzdravení. Kamarád vedle mě vykřikoval Aleluja a vnímal jsem jeho účast na mé radosti.

Pokud bych chtěl někdy něco v naší Církvi zažít, tak toto je to - obrácení mnoha lidí se zásadním rozhodnutím: Už nebudu sloužit jiným bohům, jen Hospodinu a zvelebování Boha hlasem velikým lidmi, kteří zažili Boží dotek. (Představ si, že by takto někdo vešel do kostela deset minut před mší svatou. Jak bys zareagoval? Radostí? Pohoršením? Odsouzením? Vyhnáním toho člověka? …)

A proč to chci? Neboť tak, jak žijeme (i já), vypadáme jako bez života. Jsme jako destilovaná voda - bez chuti, barvy a zápachu. Navíc vlažní. A pak se divíme, že lidé kolem nás odcházejí od Boha, přestávají přicházet do kostela … Nejednou jsem slyšel vyjádření, že do kostela nechodím kvůli zážitku, ale kvůli Bohu. Plně s tím souhlasím. Kdybych hledal jen zážitek, tak už dávno jsem v nějakém evangelikálním a charismatickém společenství, možná i zcela mimo Katolickou církev. Ale … Jsme lidé, tedy kromě ducha máme i duši a tělo. Máme smysly, kterými chceme vnímat přítomnost a jednání Boha, kterými můžeme vyjadřovat svou radost z Božích zásahů v nás a kolem nás. Pokud se to neděje, tak tyto naše schopnosti zakrňují a my se stáváme lidmi bez života. Alespoň navenek. Ale pokud na nás není vidět, že jsme Boží, že jsme plní radosti a milostivého, jak mají lidé kolem nás uvěřit, že jsme vykoupeni?

I Ježíš se radoval ze Samaritánova volání a vděčnosti. Přitom jako Bůh to vůbec nepotřeboval. Ale jako člověk byl velmi rád, že kdosi přišel a velkým hlasem velebil Boha.

Tak tě dnes zvu zapojit do svého křesťanského života i hlasité volání, radostný smích, zpěv z plného hrdla, slovem vše, co dokážeš zapojit do radosti. Alespoň rozzářené oči a milý úsměv … Jako když jsi na svatbě. Neboť žít s Ježíšem znamená být pozván na jeho svatební hostinu. A co tam budeš dělat, pokud si to tu nenacvičíš?
ZAMYŠLENÍ NA 27. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: ROZNĚCUJ!
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Tak kolik tě stojí tvé křesťanství? Kolik jsi do něj vynaložil tento týden? Času, svědectví, příkladu, rozhovorů, modlitby, setkání, zřeknutí se…?

Apoštol Pavel v druhém listu Timotejovi pokračuje v nabádání investovat do Božích darů v nás: Připomínám ti, abys rozněcoval Boží dar … Ducha síly, lásky a rozvahy (1, 6.7). Neboť můžeme mít Boží dary zabalené. Stačí se podívat na množství pokřtěných a biřmovaných kolem nás a vidíme, jak Boží dary téměř vůbec nepoužívají, a možná zapomněli, že něco dostali. Nebo vůbec nevědí, že něco dostali?

Pokud bys dnes dostal 1000 €, zítra bys na to ani nepomyslel? Nevěřím. Určitě bys uvažoval, co s nimi udělat, co si koupit nebo jak je investovat. Bůh ti dal tisíc eur v jiné podobě - Ducha síly, lásky a rozvahy. Co s tímto darem děláš? Odvážně se stavíš proti každému zlu ve společnosti či v Církvi? Projevuješ lásku opuštěným, chudým, otrhaným, závislým - konkrétními skutky? Když něco plánuješ, či zvažuješ odpověď na urážku, používáš rozvahu?

Křesťanství nás stojí hodně. Jak jsem psal minule, stojí nás život. Nemáme čas (a doufám, že ani chuť) žít životem tohoto světa, neboť žijeme nový život, zcela zaměřený na Boha. Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, vše dělejte k Boží slávě (1 Kor 10, 31). Žijeme život, kde Bůh - a ne my - je centrem všeho.

Pokud se ti podařilo uplynulý týden investovat něco více do svého křesťanství, tak v tom pokračuj. Rozněcuj v sobě život.

Abys neměl pocit, že teď se musíš ještě více modlit, ještě více číst Písmo, ještě více chodit do kostela, tak vzpomenu svou zkušenost z tohoto týdne. V pondělí večer jsme s manželkou sledovali film Moje léto v Provence. V televizi. Světský film. A přece jsem ho vnímal jako investici do svého života s Bohem. Připomínal mi, jak jsou ve vztazích důležité drobnosti, jak je důležité nehrát divadlo, jak je dobré mít v srdci vášeň (hlavní postava měla vášeň pro olivovníky).

Chápeš? Rozněcovat Boží dar v sobě se dá při všem, co děláš. Pokud to děláš pro Pána. A s ním.
ZAMYŠLENÍ NA 26. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: CENA KŘESŤANSTVÍ
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1Kor 15,17ab.20a).

Co tě stojí tvé křesťanství? Mou otázku inspiroval svatý Pavel, který Timoteje vyzývá: „Usiluj … bojuj … zmocni se …“ (1Tim 6,11-12). Všechno jsou to činnosti, které nás něco stojí, které vyžadují energii, odhodlání, čas … Proto tedy otázka: Kolik tě stojí tvé křesťanství?

Všimni si, jak popisuje lidí své doby prorok Amos. Používá slova jako bezstarostně, bezpeční, lenoší. A mluví o pohodlnosti, poživačnosti, přepychu. Jsou to přitom ti, co žijí blízko Pánu, vždyť „žijí na hoře Sión“ (Am 6,1a), tam, kde byl chrám. Možná se to přímo týká kněží těch dob. Prorok přitom neříká, že je špatné být bohatý, mít se dobře a bezpečně. Ale Bůh jeho ústy mluví o jejich hříchu: „… ale nad zkázou Josefa se netrápí“ (Am 6,6). Jejich život s Bohem je nic nestál, protože mysleli jen na sebe. Pak ani jejich život v Božích očích nestál za nic. Vydal je do rukou nepřátel.

V podstatě totéž říká Ježíš v podobenství o boháči a Lazarovi (Lk 16,19-31). Boháči nevytýká jeho bohatství, ale to, že o nic nebojoval, o nic se nesnažil. Měl se dobře a lidé kolem něj mu byly ukradení. Netrápil se nad bídou Lazara.

Takže co tě stojí tvé křesťanství? Pokud odpovíš, že hodinu v neděli a každý den ráno i večer tak pět minut recitování nějakých naučených slov, tak tě varuji, že si ve velkém nebezpečí! Můžeš se dostat do zajetí. Ďábel už možná natahuje drápy …

Křesťanství nás musí stát život! Být křesťanem není na hodinu v neděli a pět minut ráno a večer, ale být křesťanem znamená být jím nepřetržitě. Myslet jako Boží dítě, mluvit jako Boží dítě, jednat jako Boží dítě.

Rozměnit na drobné si to musíš sám. Zmíním jen to, co říká prorok Amos: „… ale nad zkázou Josefa se netrápí.“ Bolí tě, že tvůj soused, tvůj kolega v práci, tvůj spolužák či tvůj učitel, starosta obce či předseda vlády nežije s Kristem? Že je v nebezpečí věčného zatracení? Mělo by tě, v různém stupni, podle toho, jaký máš k nim vztah, ale mělo. Aby o tobě neplatila prorokova slova spolu s následky („běda těm … půjdou do zajetí“). Bůh se tě jednou bude ptát na lidi, kteří kolem tebe žili: „Kde je tvůj bratr?“ Co odpovíš? Že jsi neměl čas, protože jsi hodoval, pracoval, sledoval televizi, popíjel …?

Takže zkus si tuto otázku položit dnes, napiš si na ni svou podrobnou odpověď a polož si ji opět za týden. Pokud se budeš celý týden snažit, pokud budeš bojovat, zjistíš, že být křesťanem stojí velmi mnoho. Veškerý tvůj život. Ale stojí to za to! Budeš žít věčně, v radosti.
ZAMYŠLENÍ NA SLAVNOST SEDMIBOLESTNÉ PANNY MARIE: CTNOSTI VERSUS HODNOTY
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Doufám, že trpíš. Jako křesťan. Apoštol Petr říká, že v takovém případě máš důvod k radosti, jsi blahoslavený a oslavuješ Boha tímto jménem.

Ale řekni, není to skvělé uvedení dnešní slavnosti Sedmibolestné Panny Marie? Její utrpení - podotýkám, že celoživotní, nejen pod křížem - jí přineslo slávu a nám Matku. Naši předkové, kteří si ji vybrali za naši patronku (je patronkou Slovenska), totiž zjistili, že máme Mariinu DNA - schopnost trpět s Kristem a takto spolupracovat na spáse lidí, se kterými žijeme. A biologie jasně říká, že když máme něčí DNA, jsme s ním rodina. V tomto případě tak blízká, že Maria je nám Matkou.

Všimni si z dnešních čtení dvou postojů, které byly pro Marii typické - setrvávala na modlitbách (Skutky apoštolů vzpomínají situaci, kdy se modlila s nimi) a pohled měla upřený na kříž (o tom zas mluví dnešní evangelium). Pokud chceš mít stejnou účast na záchraně světa jako Maria, nezbývá ti nic jiného, jen to dělat jako ona - setrvávat na modlitbě a mít pohled upřen na kříž.

Víš, v čem (velmi zjednodušeně řečeno) spočívá bída katolicismu na Slovensku (a v Česku jakbysmet)? V zaměření na hodnoty. Ze všech stran a na všech úrovních (v Církvi, ne v politice) slýcháme o správných hodnotách. I politiky hodnotíme podle toho, zda zastávají správné hodnoty. Ale je mi někdy až do pláče, že málokdy slyšet o setrvávání na modlitbě a pohledu upřeném na kříž. Toto je třeba dělat a tamto nezanedbávat.

V této souvislosti se mi velmi líbí kniha amerického katolického filozofa Petra Kreefta Návrat k ctnostem. Říká v ní, že pokud se zaměříme na hodnoty, lidé kolem nás nám nebudou rozumět - oni mají přece své hodnoty, my zas své; tak se navzájem respektujme a nevjíždějme si do vlasů pro nějaké hodnoty. Autor proto říká, že se musíme vrátit k ctnostem. Ty jsou jasné, neměnitelné. Jsou to čtyři kardinální (základní) ctnosti - rozvážnost, spravedlnost, mravní síla a mírnost - a tři božské ctnosti - víra, naděje a láska. Najdi si dnes čas a něco si o nich přečti. A pak se podívej na vlastní život, zda tvůj postoj ke křesťanským hodnotám koresponduje se zmíněnými ctnostmi…

Sedmibolestná, pomoz nám vrátit se ke ctnostem, abychom uměli rozeznat dobro od zla a tak se správně rozhodovat - ve vytrvalé modlitbě a s pohledem upřeným na kříž. Ten Ježíšův, na kterém jsme s ním i my…
ZAMYŠLENÍ NA 23. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: TROCHU LOGIKY
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Dnes začneme logikou.

Chceš stavět dům? Spočítej si, jestli na to máš.

Chceš se bít? Podívej se na svého soupeře a zhodnoť, zda není silnější.

Chceš být Ježíšovým učedníkem? Zřekni se všeho, co máš, na co se spoléháš.

V logice těchto tří příkladů nejde o to, aby sis spočítal náklady a podle toho jednal, ale o princip otázka - odpověď. Ježíš se ptá, co chceš, a odpovídá, co máš dělat.

Pokud tedy chceš být Ježíšovým učedníkem, tak se máš všeho vzdát. V praxi to vypadá asi takto:

Já: Ježíši, tady jsem, chci být tvým učedníkem. Zříkám se všeho, co mám.

Ježíš: Výborně, přijímám tě za učedníka. Vše, čeho ses zřekl, je od nynějška moje. Takže mi patří tvůj dům, tvé auto, tvůj účet i bankovní karty, tvá zahrada i pole, tvá žena i děti, tvé zájmy i všechen tvůj čas. Ty sám mi úplně patříš. A teď dobře poslouchej: Vše, čeho ses zřekl, ti dávám do užívání. Ale už nic z toho nepatří tobě, ale mně. Takže kdykoliv přijdu k tobě (možná jako chudý) a řeknu, že potřebuji peníze, dáš mi je. Pokud přijdu (možná jako soused, kterého je třeba odvézt k lékaři) a řeknu, že potřebuji auto, okamžitě mi jím posloužíš. Když v ohláškách zazní, že se připravuje intenzivní biblická škola, přihlásíš se, protože tvůj čas je můj a já tam chci s tebou být. A to se týká všeho, včetně všech tvých vztahů. Odteď velmi pozorně poslouchej, protože tě mohu oslovit kdykoli a kdekoli. Tvůj čas a život patří mně! Vítej ve škole učedníka.

Vím, pojem učedník se moc nenosí ani nepoužívá. Neboť je to náročné. Ale Ježíš je vždy náročný. On se o tebe nechce dělit s nikým a s ničím. Chce, abys měl nerozdělené srdce. Vím, toto slovní spojení se většinou používá pro řeholníky, ale musí platit pro každého, kdo miluje Ježíše - být pro Ježíše s nerozděleným srdcem. Když Ježíš zavelí, jdu a všechno nechám, nepočítám, či na to mám (protože nejde o toto), ale jdu, protože mě volá Ježíš.

Když si přečteš dnešní úryvek z Pavlova Listu Filemonovi, velmi snadno zjistíš, že být Ježíšovým učedníkem se týká každodenního života, ne kostela a klečení na kolenou, ale práce, vztahů, školy, dovolených, nemoci… Všeho, co prožíváš.

Zřekl ses všeho? Skvělé, můžeš být Ježíšovým učedníkem. Nezapomeň, že tato škola probíhá s křížem na ramenou (Lk 14,27).
ZAMYŠLENÍ NA 21. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: VÝCHOVA
Výchova může probíhat všelijak. Jednou z možností je dělat si co chci a pak snášet následky ve formě trestů, napomenutí, zranění…

čili učit se z vlastních chyb. Druhou možností je ptát se příslušné vychovatelské autority a poslouchat.

Mám pocit, že mnozí mezi námi upřednostňují první možnost. Jakoby testovali, co všechno ještě Pán Bůh snese. Přitom si mohou být jisti, že se vůbec neraduje z toho, když v úsilí dostat člověka na dobrou cestu ho nechá snášet následky jeho vlastních rozhodnutí (my tomu někdy alibisticky říkáme, že Bůh nás trestá).

Jistě uznáš, že druhá možnost je lepší (zajímavé, že správné odpovědi většinou víme, ale podle nich nejednáme). Přestože je náročnější v tom, že se nejednou musíme vzdát vlastních představ o tom, co znamená nechat se vychovávat. Neboť podstoupit výchovu znamená především být aktivní, zajímat se, hledat… Pokud mám na mysli výchovu ke zralému křesťanství, to znamená prohlubovat svou modlitbu, denně poslouchat, co mi Bůh říká skrze čtení Písma, aktivně přijímat svátosti (k tomu patří i nejít ke zpovědi proto, že je nějaký svátek, ale vždy, když ve svém srdci vnímám těžké provinění a vím, že bych nejbližší neděli nemohl jít ke svatému přijímání), dělit se o svou víru svědectvím života i slova, sloužit potřebným kolem sebe…

Raději si však zapneme telku a jménem nároku na odpočinek zabíjíme čas. Nebo sledujeme nesmyslné statusy na facebooku, kdy a kde si kdekdo s prominutím uprdnul. Nebo hrajeme hry a sháníme Pokémony… Proč se pak divíme, že se kostely vyprazdňují? Má na tom podíl každý z nás. Neboť se uspokojujeme tím, že jsme s Ježíšem jedli a pili a na našich ulicích učil. Ale zanedbali jsme ho poslouchat. Náš život vypadá stejně jako život lidí, kteří žijí zcela bez Boha. A proč by se měli o něj zajímat, když na nás vidí, že Bůh je nám jen přítěží? Nevidí na nás radost, nevidí krásné sousedské vztahy, nevidí ochotu pomáhat a dělit se, nevidí skromnost (opravdu, zkusili jste někdy v práci říct, že nechcete zvýšení platu, že máte dost? Nebo říci při nějaké odměně, že to darujete chudým, že to nepotřebujete?)…

Mrazí mě dnešní Ježíšova slova: „Já nevím, odkud jste“ (Lk 13,27). Pokud mi Ježíš na konci řekne, že mě nezná, zůstane mi jen věčné zoufalství. Co mohu udělat, abych slyšel jiná slova? Poslouchat, poslouchat, růst, nechat se formovat. Každý den. Pokud na to nemám čas, tak vždy místo sledování televize. Kolik času tak každý den získáš pro Pána?
ZAMYŠLENÍ NA 20. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: DO KRVE!
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

S očima upřenýma na Ježíše (Žid 12, 2). Toto je způsob, jak dosáhnout svatost, jak získat věčný život s ním. Oči upřené na Ježíše.

Ale jakého Ježíše? Když si přečteš či uslyšíš dnešní evangelium, tak zjistíš, že Ježíš není krásný muž s dlouhými vlasy ze zbožných obrázků, ale bojovník, rozsévač neklidu, ten, který způsobuje rozdělení, dokonce přímo v rodině. Umíš si představit Ježíše, jak přichází do chrámu a tichým hláskem laskavě prosí kupce a prodavače, aby odtud odešli? Ne, Ježíšův hlas hřímal jako hrom a jeho bič byl skutečný a rozdával bolestivé údery (viz Jan 2, 15). Umíš si představit, jak Ježíš při Lazarově hrobu šeptem rozkazuje smrti? Ne, Písmo říká, že hlasitě zvolal (Jan 11, 43)! A co bouře na moři? I té pohrozil, neprosil ji! To je náš Ježíš. S laskavým pohledem a milosrdným srdcem, ale nekompromisní vůči zlu a hříchu.

My rádi následujeme něžného a laskavého Ježíše. Tím si pak omlouváme svoji slabost a kompromisy s hříchem, neboť i my přece musíme být něžní a laskaví. Ale když víš, že tvůj život je bojem proti ďáblu a hříchu, tak musíš mít v první řadě před očima a v srdci Ježíše, hrozného ve své moci a síle, kterou ďábla porazil. Ďábel od tebe neuteče, pokud nebudeš vnímat a mít v sobě Ježíše a jeho moc.

Proč je naše křesťanství často bezzubé, ochablé, jaksi bez síly a moci? Proč Pavel Timoteovi napsal, že lidé v posledních časech udou mít vzhled zbožnosti, ale její sílu budou popírat (2 Tim 3, 5)? Neboť jsme neshodili veškerou přítěž a hřích, který nás zatěžoval (Žid 12, 1).

Tak dost bylo hříchu! Vstaň a hned teď odhoď veškerou přítěž, která ti brání být jako Ježíš, která ti brání pustit Ježíše natrvalo do svého života! Rozměň si to na drobné - je tvou přítěží televizor, počítač, alkohol, porno, klepy, nakupování, móda, hudba…? To vše dnes zahoď a otevři srdce Ježíši, ať se on, mocný, stane vládcem tvého života. (Kdysi jsem podlehl strategické počítačové hře. Odhodil jsem ji tím, že jsem si ji z počítače vymazal a už nikdy je znovu nenahrál.)

Co však s časem, který získáš tím, že odhodíš zmíněnou přítěž? Zeptej se Ježíše, jak máš získaný čas využít. Poslouchej ho a potom jednej. Možná tě pak budou chtít zabít - jako Jeremiáše. Věz však, že tak budeš mít jistotu, že si na dobré cestě.
ZAMYŠLENÍ NA 18. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: „NAD SLUNCEM“
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Trochu si dovolím změnit Pavlův text z dnešního druhého čtení: Bratři, pokud jste s Kristem vstali z mrtvých, hledejte, co je nad sluncem, kde Kristus sedí po pravici Boha! Myslete na to, co je nad sluncem, ne na to, co je pod sluncem! (srov. Kol 3, 1-2). Takto změněný text jasně ukazuje souvislost s prvním čtením o marnosti z knihy Kazatel, který nám možná nejednou vyvolává vrásky na čele: Pokud je to tak, jak píše Kazatel, jaký smysl má všechno to naše trápení a lopotění na zemi?

Odpověď je jasná. Pokud se zaměříme pouze na to, co je pod sluncem, tak je všechno (doslova všechno) v konečném důsledku nesmysl. Apoštol Pavel to vyjádřil slovy: Pokud jen v tomto životě máme naději v Kristu, jsme nejubožejší ze všech lidí (1 Kor 15, 19). Pokud však své oči, své srdce, své smýšlení zaměříme na Krista, na to, co je ad sluncem, pak vše (doslova všechno) dostává smysl. A ne jakýkoli, ale věčný.

Pokud bys měl možnost investovat, do čeho bys vložil své peníze? Určitě do něčeho, co by ti dlouhodobě přinášelo trvalý užitek. No a právě Bůh ti nabízí možnost takové investice. Říká, že tvá duše je nesmrtelná a Boží slovo je věčné. Investuj do své duše a do poznání Boha skrze jeho slovo a budeš mít zaručený zisk, který bude trvat navěky.

To neznamená, že se nemáme věnovat pozemským věcem, tomu, co je pod sluncem. Ale máme to dělat velmi opatrně, podle slov svatého Pavla takto: …ti, co kupují, jakoby nic nevlastnili; a ti, co užívají tento svět, jako by ho neužívali, neboť tvářnost tohoto světa pomíjí (1 Kor 7, 30-31).

Pán Ježíš to v evangeliu vyjadřuje podobenstvím o boháči, který vsadil svůj život na bohatou úrodu. Nové sýpky, plné, odpočívej, jez, pij a vesele hoduj (Lk 12, 19b). Co mu na to řekl Bůh? Blázne!

Ježíš se nevyhýbá dělení dědictví mezi bratry proto, že by to nezvládl. Ale proto, aby ukázal, že je to něco pomíjivého, něco pod sluncem. Ano, máme se dělit i o dědictví, ale dělat to tak, jak znovu připomíná Pavel: Ale bratr s bratrem se soudí - a to před nevěřícími?! Už vůbec to je u vás chyba, že se soudíte mezi sebou. Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nesnesete škodu? (1 Kor 6, 6-7).

Hledej tedy vytrvale to, co je nahoře, kde Kristus sedí po pravici Boha (Kol 3, 1). A nic z toho, co budeš dělat, nebude marnost, protože to dostane rozměr věčnosti… Bude to ad sluncem.
ZAMYŠLENÍ NA 17. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: BOŽÍ PŘÍTEL
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Jsi Boží přítel.

Abrahám velmi dobře věděl, kdo je. A protože to věděl, neměl problém se tak i chovat. Mluvil s Bohem jako přítel s přítelem. S úctou a pokorou, ale zároveň s láskou k lidem, které nosil v srdci. Vždyť v Sodomě měl svého synovce Lota.

Jsi Boží přítel.

Mám velmi rád 138. žalm. Kdysi mi zachránil duchovní život, když jsem byl v pro mě nezvladatelné situaci a Bůh mi ukázal, že řešení není moje starost: Pán za mě dílo dokončí… (Ž 138, 8a). A tak se stalo. Dodnes si pamatuji ten den, lépe řečeno tu noc v roce 1983, když mi to Bůh řekl. Celý tento žalm je o přátelství s Bohem, neboť jeho autor ví, že na Boha může stoprocentně spolehnout. A právě tato důvěra v něm vyvolává oslavu Boha.

Jsi Boží přítel.

Úryvek z Listu Kolosanům je fascinující. Co všechno Bůh pro mne udělal! Byl jsem mrtvý, a on mi křtem vrátil život. Zničil můj dlužní úpis - seznam mých hříchů, za které jsem měl Bohu zaplatit. On ho jednoduše zničil!!! Nic ode mě za to nechtěl!

Jsi Boží přítel.

Ježíš nás naučil oslovovat Boha Tatínku. A když pak přidává podobenství o neodbytném příteli, který pozdě v noci vyrušuje přítele, říká nám, že Tatínek je náš nejlepší Přítel. …dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí (Lk 11, 13).

Vnímáš to? Všechny texty dnes hovoří o tom, že jsi Boží přítel. Jsi přítel Boha! Nikdy, skutečně nikdy na to nezapomeň. Nalep si to na ledničku, na přístrojovou desku do auta, vlož si tento text do peněženky či k platební kartě, ke zdravotní kartičce pojištěnce… Tím, že to budeš mít na očích, budeš jinak reagovat jako dosud, změní se tvé chování a odpadnou ti starosti, protože budeš zakoušet, co znamená, že jsi Boží přítel.
ZAMYŠLENÍ NA 16. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: NEJLEPŠÍ PODÍL
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1Kor 15,17ab.20a).

Co může být lepší, než přijmout Ježíše do domu? Předat mu srdce.

Abraham měl odvahu pozvat Boha do svého stanu: Pane…, nepomíjej svého služebníka (Gn 18,3). Věděl, co je podstatné - být s Bohem. Navenek se může zdát, že Bůh byl u něj jen na návštěvě, ale Abraham by se nestal otcem vyvoleného národa, kdyby nebyl s Bohem v úzkém kontaktu, kdyby neměl Boha nějakým způsobem v srdci. Žil (to znamená, že i jednal) ve víře, že Bůh je s ním.

Žalmista se na přebývání Boha s člověkem dívá z jiného zorného úhlu: Pane, kdo smí bydlet ve tvém stánku? (Ž 15,1a). Jmenuje některé podmínky, které by měl splňovat člověk k tomu, aby mohl bydlet u Boha. Tyto dva pohledy si však neodporují - Bůh chce být s člověkem a dělá vše pro to, aby člověk mohl být s ním. I žalmistovy podmínky jsou v podstatě splnitelné jen proto, že Bůh nějak s člověkem je. Nebo si snad myslíš, že dokážeš být dobrý bez Boha?

Pavel v listu Kolosanům odhaluje tajemství, které bylo od věků skryté - Kristus ve vás (1,27). Oznamuje pohanům, že i oni mohou být Božím příbytkem. I oni jsou schopni plnit Boží vůli a Bůh má v nich zalíbení. Možná si řekneš: A copak na tom pohanům záleží? Není jim Kristus ukraden? Záleží. Možná o tom nevědí, ale víme o tom my, kteří milujeme Ježíše. Neboť víme, že Ježíši na nich záleží. Proto jsme povoláni dělat nejen dobré skutky, ale také ohlašovat Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání, aby lidé kolem nás mohli dát Ježíši první místo ve svém srdci.

Přesně to udělala Maria. Jistě později i ohlašovala Ježíšovo zmrtvýchvstání, ale zde Písmo říká, že si vybrala lepší podíl. Marta dělala skvělou věc - přijala Ježíše do svého domu a udělala mu hostinu. Marie udělala něco lepšího - přijala Ježíše do svého srdce a tam mu dala trvalé místo, nejen jednu hostinu.

Co myslíš, co patří k podstatě křesťanství? Chození do kostela? Ranní a večerní modlitba? První pátky? Ne. Být křesťanem znamená uznat svou hříšnost (v důsledku hříchu jsem mrtvý), přijmout záchranu (odpuštění a nový, věčný život), kterou nám Bůh dává v Ježíši Kristu, dát Ježíše na první místo ve svém životě a denně žít s ním. Ten život se mimo jiné projevuje účastí na slavení svátostí, každodenním rozhovorem s Bohem, čtením Písma, životem v malém společenství Církve, službou ve farnosti i v obci… Vím, nemáš na to čas. A na co máš čas?

Kristus na prvním místě. Jinak naše takzvané křesťanství je jen zvykem, tradicí, hodnotou…

Co může být lepší, než přijmout Ježíše do domu? Předat mu srdce.
ZAMYŠLENÍ NA 15. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: OŽIVENÉ SRDCE
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Hledám slova, kterými bych vyjádřil to, co při čtení dnešních liturgických textů vnímám v hloubi svého srdce. Je v něm důvěra, že navzdory své bídě hříšníka mohu žít podle Božího zákona. Mojžíš to v Knize Deuteronomium vyjádřil takto: Neboť tento příkaz, který ti dnes ukládám… je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat (30, 11a. 14). Velmi mě povzbuzuje, když mi sám Bůh ve svém slově říká, že nežádá ode mě nic, co by přesahovalo moje síly.

Důvěru ve mně vzbuzují také Pavlova slova o Kristu. Skrze něho bylo vše stvořeno, vše v něm spočívá (viz Kol 1,15-20). I já, i ty, i vše, co se právě děje ve světě. Nic, vůbec nic se nevymyká Boží moci. A když vidím kolem sebe (a nejednou i v sobě) nějaké zlo, vím, že i nad tím má Ježíš moc. Pokud žiji s Ježíšem, nemusím se ničeho bát.

A příběh o milosrdném Samaritánovi? Vede mě k uvažování, komu ve svém okolí mám být bližním. Ne on mně, ale já jemu. Každý z těch tří na silnici se mohl rozhodnout být bližním zraněnému člověku. Ale udělal to jen jeden, dva před ním se rozhodli hledět více na sebe. A tak jsem si včera večer procházel lidi, kteří jsou z mého pohledu ohrožení, co se týká věčného života s Kristem. A vybral jsem si jednoho z nich a už několik hodin mu ošetřuji rány jeho duše svou modlitbou, předkládám ho Ježíši, aby ho on uzdravil. Možná bude nutné vydat mnoho, ale copak spása člověka nestojí za tu oběť?

Ale asi nejvíce dnes ve mně rezonuje žalm, zejména tato slova: Jsem ubožák, plný bolesti; tvá pomoc, Bože, mě pozvedne (Ž 69, 30). Tato slova mi připomínají, že moje důvěra i touha být bližním nestojí na mé dokonalosti, ale jsou darem Boží milosti. Jsem ubožák, hříšník, ale miluji svého Boha. A on miluje mě. Proto mohu s důvěrou vyzývat - i touto cestou - lidi kolem sebe: Hledejte, pokorní, Pána a srdce vám oživne (srov. Ž 69, 33b).

Víš, co znamená, že ti oživne srdce? Pokud ne, tak o tom řekni svému Bohu a poté zakusíš, což znamená mít oživené srdce…
ZAMYŠLENÍ NA 14. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: STRUČNĚ
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Dnes to bude stručné a jasné.

Prorok Izaiáš vyzývá k jásotu a oslavě, neboť Pánova ruka se ukáže na jeho služebnících (Iz 66,14c). Asi nikdo neměl představu, jak se to stane. Ale my to vidíme v evangeliu, kde Ježíš posílá své učedníky hlásat radostnou zvěst: Přiblížilo se k vám Boží království (Lk 10,9b); jejich mise byla úspěšná: Pane, i démoni se nám poddávají ve tvém jménu! (Lk 10,17). Důsledky tohoto ohlašování přežívá Pavel na vlastním těle až tak, že vyznává: Já se nechci chlubit ničím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já pro svět (Gal 6,14). Co z toho všeho plyne pro nás? Jásot! Úžas! Zvelebování! (Viz Ž 66,1.5b.20).

Zde by se dnes měla skončit každá homilie a v kostelích by měl rozeznít písně chval a oslavy Boha, který neustále koná velké skutky, překračující naše chápání.
ZAMYŠLENÍ NA 13. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: UČEDNÍK
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Slovo učedník je nám sice známo, ale jsem přesvědčen, že většina věřících nemá ponětí, co to slovo v praxi znamená. Mnozí žijí totiž svou víru tak, jak se kdysi v dětství naučili (vlastně tehdy jsme byli učedníky svých rodičů), a možná jsou přesvědčeni, že to úplně stačí.

Učedník je člověk, který uvěřil, že Ježíš za něj zemřel a vstal z mrtvých, že žije a má moc naplnit jeho život tak, že ten život bude trvat věčně. Jelikož v to uvěřil, má svůj zrak neustále upřen na živého Krista a snaží se žít podle jeho příkladu i požadavků.

Přiznejme si, že mnohem více než toto žijeme podle předpisů a přikázání. To není špatné, ale je to nedostatečné. Víme totiž, že Desatero je vepsáno do srdce každého člověka. Tedy i pohan, nevěřící člověk, může v nějaké míře žít podle Desatera. Křesťan se má od něj lišit ne tím, že chodí do kostela a přijímá svátosti (což je také skvělé), ale tím, že žije jako Kristus. Abych tak mohl žít, musím Krista neustále poznávat (skrze Písmo a učení Církve), komunikovat s ním (na to je modlitba), být jím naplněn (na to slouží mimo jiné zejména svátosti) a své úsilí být učedníkem konkretizovat ve službě (i na to slouží společenství). Pokud se o to snažím a prosím o vedení Ježíšovým Duchem, žiji jako učedník. Zanechal jsem všechno (jako Elizeus z Abelmehuly, když ho povolal Eliáš), Ježíš se pro mě stal jediným dobrem (viz responsoriální verš), přestal jsem plnit žádosti těla, neboť žiji duchovně (viz Gal 5, 16) a na hříchy nemám čas ani chuť. Poslechl jediného pána a jím je Pán.

Všimni si v dnešním evangeliu jedné věci - podmínky učednictví stanovuje Bůh, ne člověk. Nemůžeš být učedníkem, když je pro tebe něco důležitějšího, jestli je někdo důležitější než Ježíš. To neznamená, že nemáš žít ve světě, pracovat v něm, požívat jeho dobra, vytvářet vztahy. Ale znamená to, že vše, co je v tomto světě, používáš, děláš, prožíváš s očima upřenýma na Ježíše. Mně osobně při rozhodování, co z tohoto světa mohu a co nemohu používat či dělat, pomáhá Pavlův výrok: Všechno smím. Ale ne všechno prospívá. Vše smím. Ale já se ničím nedám zotročit (1 Kor 6, 12, viz také 10, 23).

Pokud se na cestu učednictví vydáš, zakusíš jednu věc - tato cesta nesmírně osvobozuje. Na ní člověk přestává být závislý na tom, zda něco má nebo nemá, jak na něj hledí lidé, zda je úspěšný nebo neúspěšný. Jediným měřítkem jeho úspěchu je Ježíšova radost z něj jako učedníka.

Možná řekneš, že to není pro tebe, že tobě stačí přikázání. Věz, že nestačí a nebudeš spokojený, pokud zůstaneš jen u nich. Neboť Ježíš vyhlásil blahoslavenství jako normu svého učedníka. Pokud jím nejsi, tak se jím dnes staň. Podívej se na svůj život, zřekni se všeho, že ti neprospěje, co tě zotročuje a vstup do Ježíšovy školy. Pokud nevíš jak, najdi někoho ve farnosti, o kom si myslíš, že žije s Ježíšem, a oslov ho s prosbou, aby tě to naučil.
ZAMYŠLENÍ NA 12. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: SKVĚLÝ ŽALM
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Možná sis po přečtení názvu dnešního textu řekl: A který žalm není skvělý? Proč takový název?

Ano, každý žalm je skvělý. Ale dnešní je výjimečný. Neboť může být pokládán za centrální text dnešní bohoslužby slova v rámci liturgie. Vím, není to obvyklé. Například si nepamatuji, jestli jsem vůbec někdy slyšel homilii na žalm. Také pro nás laiky je často žalm při mši jakousi povinnou jízdou, přičemž málokdy vnímáme, že také je nedílnou součástí liturgie, často velmi úzce souvisí s prvním čtením, jindy s evangeliem, v některých liturgických obdobích v neděle a na slavnosti i s druhým čtením.

Dnes je to však ještě jiné. Čtení souvisí se žalmem, ne žalm s čteními. Text 63. žalmu vyjadřuje touhu člověka po hlubokém vztahu s Bohem, vyjádřenou konkrétním jednáním: vinout se, prahnout, spatřit, vidět, oslavovat, velebit, zvedat, nasytit, chválit, plesat. Ostatní texty zas říkají, jakým způsobem Bůh tuto touhu naplňuje - dává nám Spasitele: …bude otevřen pramen… na očištění od hříchů (Zach 13, 1); Syn člověka musí mnoho trpět … třetího dne vstane z mrtvých (Lk 9, 22). A Pavel už jen konstatuje - jistě na základě toho, co pro nás Bůh skrze Ježíše Krista vykonal -, že všichni, co jste pokřtěni v Kristu, Krista jste si oblékli (Gal 3, 27).

Vnímáš to? Bůh jedná a to podněcuje duši člověka, aby po Bohu toužil. Bůh nás několikanásobné zasypává svým slovem, ve kterém zjevuje svůj zájem o nás, a my na to můžeme v podstatě reagovat pouze jedním způsobem, vyjádřeným slovy 63. žalmu: Ty jsi můj Bůh, už od úsvitu se vinu k tobě… (Ž 63, 2). To je cesta spásy. Je to zároveň výzva - všechny ostatní touhy podřídit této jediné. Někdy to může znamenat některých tužeb se úplně vzdát, zejména pokud svou podstatou odvádějí od touhy po Bohu.

63. žalm je obsahově tak bohatý, že Církev ho zařadila do ranní modlitby kněží a zasvěcených (a dnes už i mnohých laiků) - vložila ho do ranních chval všech liturgických svátků a slavností. Stojí za to umět ho nazpaměť a často se ho modlit jako jednu z prvních modliteb hned po probuzení. Zkus to. Tvůj den bude potom vypadat jinak než ostatní. Srdce ti bude znít chválou a touhou být s Bohem. Co víc potřebuješ?
ZAMYŠLENÍ NA 7. VELIKONOČNÍ NEDĚLI: JEŽÍŠ JE MOCNÝ
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Dnes chci psát o moci. O Ježíšově moci.

Ježíš ve své velekněžské modlitbě mluví o slávě, kterou mu Otec již dal. Přitom kříž, smrt a zmrtvýchvstání – události, jimiž byl Ježíš oslaven – se teprve měly odehrát. Avšak Ježíš zná svého Otce, důvěřuje mu a ví, že Otcova láska a moc nejsou ničím omezené.

Štěpán při svém umučení vidí, že Ježíš je opravdu oslaven, „sedí po Boží pravici“ (Sk 7,56).

Na to navazuje žalmista voláním a vyznáním: „Hospodin kraluje!“ (Ž 97,1).

A nakonec Ježíš říká Janovi, že je „alfa i omega, první i poslední, začátek i konec“ (Zjv 22,13). Ježíš sám sebe prohlašuje za střed všeho, cíl, k němuž všechno směřuje.

Z uvedených textů na mě vyzařuje Boží moc. Ačkoli se nám může zdát, že žijeme ve světle „zmatků, hrůz a bloudění“, pevně věříme a vyznáváme: „Hospodin kraluje!“ Vše je v jeho rukou a podřízeno jeho moci. Ano, mnozí ve světě si to nemyslí, a kdyby četli tento text, tak se budou z něho smát. Ale my, kteří jsme poznali Boží lásku a uvěřili jsme v ní, velmi dobře víme, že Bůh řídí svět a jeho dějiny (i život každého člověka jednotlivě) tak, aby završil dílo obnovení všeho v Kristu Ježíši. Zdali se to stane dnes nebo za milion let, není podstatné.

Proto se nemusím bát. Nemám na mysli přirozený strach, který každého někdy potká. Ale nemusím se bát, že se může stát něco, nad čím by Bůh neměl moc, co by se vymklo z jeho rukou. Přitom nejednou je ve mně otázka: „Bože, opravdu se muselo stát to či ono? Kolik zla!“ Ale věřím, že jednou na věčnosti všichni uvidíme souvislosti a budeme jásat a plesat, neboť poznáme, jak Bůh svou mocí dokázal i nejhorší zlo obrátit na veliké dobro.

Žiji podle toho, co věřím, ne podle toho, co vidím (srov. 2 Kor 5,7). „Hospodin kraluje!“, přestože svět tvrdí něco jiného a i můj zrak by mě chtěl oklamat.

Často si připomínej Ježíšovu moc, jeho vládu. S vírou dokážeš projít i tou největší temnotou.
ZAMYŠLENÍ NA 6. VELIKONOČNÍ NEDĚLI: SKUTEČNĚ STAČÍ JEŽÍŠ?
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Apoštolové řešili velký problém. Stačí Ježíš nebo je třeba i obřízka? Oni a Duch Svatý rozhodli, že stačí Ježíš. To, co přidali, bylo projevem lásky k těm, kteří ještě žili v židovství - aby je nepohoršili konáním toho, co se obřezaným příčilo -, případně zdůrazněním odmítnutí toho, co pro pohany bylo přijatelné (smilstvo).

Tak je to i v našem životě - skutečně stačí Ježíš. Vím, lidé chodí na všelijaké konference, modlitby uzdravení, kvůli chválám jsou ochotni cestovat stovky kilometrů … Je skvělé, že cosi dělají pro svou spásu. Ale jsem si jistý, že pokud touto cestou projdou v pravdě a poctivě, nakonec zjistí, že stačí Ježíš. Nejlépe v Eucharistii. A samozřejmě ve vlastním srdci. Dokonce ve vlastní farnosti :-)

Hluboko v paměti mi utkvělo jedno vysílání polské redakce Vatikánského rozhlasu před asi čtyřiceti lety. Už tehdy byla vychytaným fenoménem modlitba za uzdravení. Ani ne tak v Katolické církvi, jako v jiných, evangelikálních církvích. Jezuita Alfred Cholewińsky se v tom vysílání zabýval otázkou, co se děje s těmi lidmi, kteří odcházejí z Katolické církve a hledají uzdravení jinde. Řekl asi toto: Pokud hledají jen uzdravení a zážitek, tak budou chodit z církve do církve, ze společenství do společenství, ale nikdy nebudou spokojeni. Pokud hledají Ježíše, tak se jednou vrátí do Katolické církve a ke svátostem. A najdou pokoj.

Ježíš v evangeliu přislíbil těm, kteří ho milují a zachovávají jeho přikázání, že přijde k nim také s Otcem a udělají si u nich příbytek (Jan 14, 23). Co víc je třeba? Co víc potřebuješ, když máš Boha ve svém srdci?

Ve svém nitru často prožívám stav ubíjející nespokojenosti. S sebou, se situací ve farnosti, v Církvi… Když se mi podaří zastavit a pouvažovat nad tím, co se ve mně děje, vždy přijdu na to, že ta ubíjející nespokojenost se mě zmocnila proto a jen proto, že jsem zapomněl, že Ježíš žije ve mně, že jsem se pokoušel žít vlastními silami. Přičemž už tolikrát jsem se přesvědčil, že to nefunguje. Tak se pak vždy v pokání vrátím a pokouším se věřit, že stačí Ježíš. A podle této víry žít. Někdy mi to vydrží pět minut, jindy i pět dní… Žiji v naději, že když hledám a poslouchám Boha, tak se pokoj do mého srdce vždy vrátí. Tak, jako v této chvíli, kdy píšu tato písmenka…

Ježíš skutečně stačí. Jen si to musím rozměnit na drobné v každodenní všednosti.

Kristus vstal z mrtvých!
ZAMYŠLENÍ NA 5. VELIKONOČNÍ NEDĚLI: ZODPOVĚDNOST LÁSKY
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Dnes začnu od konce - Ježíšovým novým přikázáním. Milovat jako on. Copak se to dá? Dá. Pokud žije Ježíš ve mně. Neboť potom on miluje ve mně. Takže splnění tohoto přikázání je ve své podstatě snadné - pozvat Ježíše, aby žil ve mně. A toto pozvání nikdy nezrušit, respektive vždy jej obnovit, pokud hříchem Ježíše pošlu pryč.

Jak však milovat konkrétně? Skutky apoštolů jsou plné příkladů lásky. Dnešní čtení je o ohlašování slova, o povzbuzování a posilování srdcí. Ohlašovat někomu vykoupení v Ježíši Kristu patří mezi největší projevy lásky vůči lidem - neboť jim umožňuje získat věčný život! Jak moc si přitom apoštolové uvědomovali, že v konečném důsledku to je Boží dílo - na konci dnešního úryvku vyznávají, že to Bůh pohanům otevřel dveře víry (Sk 14, 27).

Žalm jako odpověď na čtení dnes konkretizuje, jak slavit Boha. Nejen písněmi chval, ale: Tvoji svatí ať … vyprávějí o slávě tvého království a o tvé moci ať mluví; ať lidem oznamují tvé zázraky (Ž 145,10b-12a). Pro nás, pokřtěné věřící, je to přímá a jasná výzva ke svědectví o tom, jak Ježíš žije v mém životě. Ke svědectví nejen životem, ale slovem - ať říkají, ať oznamují.

Udělám malou odbočku. Svatý otec František vyhlásil letošní říjen za mimořádný Misijní měsíc. Chce, abychom lidem hlásali, že Ježíš žije. Už teď se na to začni připravovat. Vyber si tři lidi ve svém okolí, o kterých víš, že nežijí s Ježíšem (přitom to mohou být lidé, kteří jsou každou neděli v kostele, jen to není z lásky k Ježíši, ale ze zvyku či tradice). A hned dnes se za ně začni modlit, aby je Pán připravil na tvé ohlašování vykoupení. Do října udělej vše pro to, aby ses s těmi lidmi spřátelil, aby zakusili, jak moc je miluješ … Pak, když jim budeš říkat, jak moc je miluje Ježíš, uvidíš Boží zázraky.

Vrátím se ke čtení z Knihy zjevení. Je o tom, že Bůh nám daruje nové nebe a novou zemi. Dostaneme dědictví, které nám je přislíbeno. Můžeme to vnímat i jako odměnu za to, že jsme se snažili žít nové přikázání - milovat jako Ježíš. Tedy dovolit Bohu, aby žil v nás a v nás miloval lidi.

Kruh je uzavřen. Žij s Ježíšem. Potom budeš milovat jako Ježíš. To tě povede k tomu, že budeš ohlašovat vykoupení a mnohé přivedeš k lásce k Ježíši. Tím se upevní tvá láska s Ježíšem. Budeš s ním žít. Všichni poznají, že patříš Ježíši. Aleluja!
ZAMYŠLENÍ NA 4. VELIKONOČNÍ NEDĚLI: PÁN SE STARÁ
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Prožívání Neděle Dobrého pastýře mě často naplňuje radostí a obnovuje ve mně důvěru v dobrotu Boha. Připomíná mi totiž jeho péči o mě. Vím, že jsem byl ztracen, ale Pán si mě našel a nyní se mohu radovat, že jsem s ním.

Jak moc se museli radovat pohané v Antiochii v Pisídii, když jim Barnabáš s Pavlem zvěstovali evangelium a oni tak našli cestu ke spáse a věčnému životu! Jak hluboko musel prožívat Boží péči inspirovaný autor stého žalmu, když vyzývá všechny a všechno k jásotu, protože jsme jeho lid a ovce z jeho stáda! Jak moc musí všechny, co milují Ježíše, těšit a naplňovat důvěrou jeho slovo: Nikdy nezahynou a nikdo mi je nevytrhne z ruky (Jan 10,28). A i jásot vykoupených v nebi ve Zjevení je důkazem toho, že Pán skutečně své věrné doprovází a vede, ačkoli si museli vyprat roucha v Beránkově krvi .

To nejsou slova psychologické léčby či autosugesce. To jsou fakta. Bůh se o mě stará. To neznamená, že nepůjdu mavou dolinou (viz Ž 23), ale že i v ní se mohu plně opřít o svého Zachránce a Průvodce, o Ježíše.

Je velmi důležité, abychom tyto pravdy nosili hluboko v srdci. Neboť, přiznejme si, že svět nás válcuje negativismem. Stačí si vzpomenout možná na včerejší zprávy v televizi či poslední rozhovory se sousedem nebo kolegy v práci. Problémy ve zdravotnictví, ve školství, v dopravě, v politice, ve vztazích… Tma, tma, tma. Všude jakoby houstla tma. Ale přesně do ní jsem povolán vnášet světlo: Pán se o mě stará.

Věřit mimo jiné znamená i to, že všechno, co se mi stane, je pro mě dobré. Přestože v dané chvíli to nevidím, nerozumím, bojím se a možná si i zoufám. Proč tomu můžu věřit? Neboť Pán je můj pastýř. Neboť vím, že ěm, co milují Boha, vše slouží k dobrému (Řím 8,28).

Kolik nářku a vnitřní bolesti bychom si ušetřili, kdybychom podle těchto slov Písma i žili. Vím, že to není otázka jednoho citátu z Písma. Je to každodenní zápas o věrnost Bohu. Neboť každý den na mě útočí nespokojenost, nedostatek, selhání mé či jiných a vyvolává to ve mně hněv, rozčílení, strach… Ale můžu to přemoci tím, že zvednu hlavu a připomenu si, komu patřím a kdo se o mě stará…

Takže dnešní Neděle Dobrého pastýře není jen o těch, kteří jsou daleko od Pána, ale také a především o nás, kteří milujeme Boha. To nás Pán vede na bohatou pastu a dává nám odpočinout.

Patřím Bohu a on se o mě stará (viz 1 Petr 5, 7).
ZAMYŠLENÍ NA 2. VELIKONOČNÍ NEDĚLI: PÁN JE ŽIVÝ!
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1Kor 15,17ab.20a).

Nevím, jak to Ježíš dělá, ale věřím, že když vstal z mrtvých, tak nežije někde daleko, v nějakém vzdáleném nebi, ale je stále se mnou. Vždyť tak to slíbil: Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa (Mt 28,20b). Kde je Ježíš, tam je nebe. Je to pro mě velmi důležité, neboť dennodenně se přesvědčuji, že je množství věcí, které nemám pod kontrolou, se kterými si nevím rady. I psaní těchto písmenek je každý týden nad mé síly a schopnosti.

Udělej si hned teď praktické cvičení: projdi si den, který prožíváš, činnost za činností, to, co jsi už udělal, i to, co tě ještě čeká, a polož si při všem otázku, zda jsi schopen udělat něco z toho úplně sám, bez Boha. Dělal jsem si takové cvičení dnes ráno a došel jsem k tomu, že ani dýchat bez Boha nemohu, že každý úder mého srdce je v jeho rukou. Jen tak mimochodem, bude to skvělý den (doufám), když mi Bůh srdce vypne a řekne: Pojď domů!

Ježíš je skutečně živý a to je záruka toho, že i dnes mohu kráčet po jeho cestách - ne v nějakých vzpomínkách, ne jen tak, že uvažuji, co a jak by dělal on, ale skutečně s ním. Ježíš totiž jde se mnou. Pokouším si trochu představit si, jak byl neustále s Tomášem, když se ten topil se svých pochybnostech. Jak mu dodával sílu zvládnout to. (Pokud ses někdy nad něčím mořil, přesně si umíš představit, čím Tomáš procházel…) A pak se viditelně postavil přímo před něj a pochybnosti byly pryč.

Velmi potřebujeme neustále si připomínat, že Ježíš je živý. Že je živý blízko, na dosah ruky. Ba dokonce ještě víc - že žije ve mně. V tobě.

Všimni si dnes Petra a Jana - jdou kolem ochrnutého a Ježíš jde s nimi. Oni to vědí, proto nemají problém obdarovat člověka uzdravením, tedy něčím, co není v naší moci. Ježíš přes ně jednal.

Všimni si Jana při jeho vidění. Možná máme představu, že se mu tehdy něco jakoby zdálo. Ale on skutečně potkává Ježíše, padá před ním na tvář, slyší jeho hlas a cítí jeho dotek. Víš, co mu Ježíš řekl? Že je živý!!!

Proto můžeme s žalmistou volat: Oslavujme Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky (Ž 118,1). I v této chvíli mi Ježíš prokazuje milosrdenství. Dal mi tato písmenka. Bije mi srdce. Mohu dýchat. Nese se mnou můj kříž. A do srdce mi vložil toto: mé srdce touhou umírá (Job 19,27).

Neboť Ježíš je živý a miluje mě.
ZAMYŠLENÍ NA VELIKONOČNÍ NEDĚLI: OPRAVDU VSTAL!
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Skvělá zpráva! Ježíš žije! Skutečně žije! A ne někde daleko, ale ve mně, v mém srdci. Doufám, že i ve tvém.

Právě víra v Ježíšovo zmrtvýchvstání nám, křesťanům, dává schopnost i sílu žít na tomto světě jinak než ti, co nemají naději (1 Sol 4, 13). Jsme povoláni být lidmi skutečné radosti, radosti, která je plodem působení Ducha Svatého v nás (viz Gal 5, 22). Když někdo uvěří Ježíši, když uvěří, že vstal z mrtvých a žije, když mu podřídí svůj život, pak Boží Duch v takovém člověku začne mohutně působit a měnit jeho smýšlení, mluvení i jednání. Možná jsi to tento týden zažíval, pokud jsi na Květnou neděli připravil ve svém srdci slavnostní vstup pro Ježíše.

Svatý Pavel tuto změnu vyjadřuje slovy: Pokud jste s Kristem vstali z mrtvých, hledejte, co je nahoře, kde Kristus sedí po pravici Boha! Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi! (Kol 3,1-2). Zahrnuje jednání Boha (to on tě vzkřísil z mrtvých) i tvé jednání (hledejte, myslete). Možná však vnímáš svůj život křesťana jako neustálý sled selhání a hříchů. Ale pokud jsi s Kristem vstal z mrtvých (víš, kdy se to stalo?), pokud žiješ s ním a on v tobě, tak můžeš svůj život vnímat jako neustálý sled radostného života s Ježíšem, občas přerušovaného nějakým hříchem či selháním, která tě však vedou k ještě pevnějšímu objetí Ježíše - například skrze svátost smíření - možná k jeho ochotnějšímu následování. Neboť víš, že bez něho nemůžeš udělat nic dobrého (viz Jan 15, 5).

Dnes je skutečně den radosti a velké oslavy. Jsi její účastníkem za jedné podmínky - pokud jsi s Kristem vstal z mrtvých. Stalo se to při křtu, když jsi byl vzkříšen. Byl jsi totiž v důsledku dědičného hříchu - možná i vlastních, pokud jsi byl pokřtěn jako dospělý - mrtvý. Křest ve jménu Otce i Syna i Ducha ti daroval nový život a dal ti schopnost žít jako nový člověk. Dal ti schopnost hledat o, co je nahoře, kde Kristus sedí po pravici Otce. Možná si právě teď říkáš, že máš kopu starostí a nemáš čas myslet na Krista. Víš však, co řekl Ježíš? Vždyť po tomto všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že toto všechno potřebujete. Hledejte tedy nejprve Boží království a jeho spravedlnost a toto vše dostanete navíc (koukni na celý text Mt 6,25-34). My, kteří jsme s Kristem vstali z mrtvých a uvěřili mu, máme mnoho zkušeností s tím, že Otec se o nás stará - pokud mu to dovolíme.

Jsou různé možnosti, jak žít život křesťana. Mně se nejvíce líbí ta, která mi dovoluje neustále se radovat - dokonce i v bolesti a trápení. Neboť Ježíš žije a žije ve mně. Aleluja!
ZAMYŠLENÍ NA KVĚTNOU NEDĚLI: SLAVNOSTNÍ VSTUP
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1Kor 15,17ab.20a).

Ne, nebudu dnes psát o liturgickém slavnostním vstupu, který se dnes doporučuje před mšemi svatými. Přestože mi je líto, že mnozí kněží udělají z toho jen procházku po kostele. Skutečně je takový problém sejít se například na farním dvoře či místním fotbalovém hřišti a tam celý liturgický průvod začít? Naše víra není jen rozumná a rozumová, ale potřebuje i zážitek…

Chci však psát o jiném vstupu. Začnu otázkou: Zažil jsi někdy takový příchod Pána Ježíše do svého života, že si na něj budeš do smrti pamatovat? Že navždy změnil a ovlivnil tvůj život? Možná to bylo při prvním svatém přijímání, když jsi najednou věděl, že to není jen nějaký oplatek, ale sám živý Bůh přišel a natrvalo vstoupil do tvého života. Možná při nějaké zpovědi jsi najednou věděl, že Otec tě jako marnotratného syna ospravedlnil a znovu přijal za syna. Nebo jsi byl někde na evangelizační akci, kde se tě někdo přímo zeptal: Je Ježíš Kristus tvým osobním Pánem a Spasitelem? Asi jsi byl po takové otázce nějaký čas vykolejený nechápajíc, na co se tě to ptá. Ale když jsi nad tím uvažoval (určitě s pomocí Ducha, který ti vnukl, že je to důležitá otázka), zjistil jsi, že se sice snažíš žít jako katolík, ale jen proto, že tě tak vychovali, že to pokládáš za dobré, ale ne proto, že Ježíš za tebe trpěl, zemřel a vstal z mrtvých. A tak jsi Ježíše pozval do svého srdce a podřídil jsi mu svůj život.

Pokud jsi tedy něco takového prožil a víš, že Ježíš je Pánem tvého života, prožij tento den a celý Svatý týden ve velké radosti a vděčnosti za dílo vykoupení, které je i tvým údělem.

Pokud si na nic takového nepamatuješ, tak je čas uspořádat dnes slavnostní vstup Ježíše do tvého srdce. Předpokládám, že jsi po zpovědi, s čistým srdcem. (Pokud ne, tak využij nejbližší dny a přijmi svátost smíření.) Najdi si čas - například přede mší svatou nebo někdy odpoledne v tichu kostela - a popros Ježíše, aby se stal Pánem tvého života. Můžeš to udělat například touto modlitbou:

Pane Ježíši, děkuji ti za to, že mě miluješ a že jsi přišel od Otce na svět, abys zemřel za mě. Doposud jsem si sám řídil život a hřešil jsem proti tobě. Nyní ti otevírám dveře svého srdce a života jako svému jedinému Spasiteli a Pánu. Děkuji ti, že jsi vždy ochotný odpustit mi hříchy. Buď nyní mým Pánem zcela ovládni můj život. Zformuj mě podle své vůle, nauč mě žít tvé slovo. (Z evangelizačních a formačních materiálů Hnutí Světlo-Život)

Taková prosba je zcela v souladu s Boží vůlí. Pokud se ji pomodlíš - tedy nejen odrecituješ, ale postavíš se před Boha a vyslovíš ji s vírou a očekáváním -, Ježíš ji vyslyší a stane se Pánem tvého života. Převezme tvé starosti, břemena, zranění, očekávání, naděje… a bude ti dávat přesně to, co potřebuješ k tomu, abys žil svatým životem. Navenek se možná nic nezmění, ale ty ve svém nitru budeš vědět, že jsi osvobozen a že v tobě žije Ježíš.

Ježíš tě povede k nové modlitbě - bude rozhovorem s ním, s Otcem, bude ji vést Boží Duch.

Ježíš ti otevře Písmo a ty najednou budeš v něm nacházet slova, věty, které usměrní tvůj život.

Ježíš tě povede k plnějšímu přijímání svátostí - budou pro tebe nejen prostředky milosti, ale setkáním s živým Bohem.

Ježíš ti dá nové přátele a vytvoříte malé společenství těch, kteří milují Ježíše a navzájem se podporují v životě podle víry.

Ježíš ti ukáže, že nejsi bezvýznamný, ale máš důležité postavení v místní církvi i ve společnosti a povede tě ke službě.

Prosím tě, připrav dnes slavnostní vstup Ježíše do tvého života. A pak pozoruj, jak tě proměňuje. Nezapomeň na toto datum: 14. duben 2019, Květná neděle. Bude to až do smrti pro tebe den, kdy Bůh změnil tvůj život.

Upozornění: Podřízení života Ježíši jako tvému Pánu a Spasiteli tě neuchrání před pády. Budeš však schopný a ochotný udělat vše proto, abys nezůstal v hříchu, konal pokání a znovu měl Ježíše v srdci.
ZAMYŠLENÍ NA 5. NEDĚLI POSTNÍ: STÁLE NOVÉ
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Struktura dnešních čtení je velmi povzbuzující. V čtení z knihy proroka Izaiáše mluví Bůh o své moci dělat nové věci, takové, o jakých se lidem ani nesnilo. Evangelium o cizoložné ženě to potvrzuje na velmi konkrétním případě ze života. Ježíšovo řešení situace, která měla zdánlivě jen dvě možnosti, je geniální. Božské. Žalm jásá - neboť Bůh udělal něco nového, nečekaného se Židy v babylonském zajetí. Dokonce pohané při pohledu na jeho řešení žasli a uznávali: Velké věci s nimi učinil Pán! (Ž 126, 2c). Bylo to tak očividné, že i oni byli přesvědčeni o zásahu Boha Izraele.

A co Pavel v Listu Filipanům? Také uznává velikost Božího jednání, ačkoli ne přímo. Ale když říká, že kvůli Kristu vše pokládá za odpadky (doslova výkaly), tak uznává, že Boží jednání a vztah s ním přesahují jakoukoli pozemskou hodnotu. Pavel však přidává jednu myšlenku, pro kterou bych v pomyslném pořadí dnešních čtení dal tento text jako poslední - říká, že ještě nedosáhl všeho, že ještě běží za vítěznou cenou Božího povolání. Tato myšlenka je částečně obsažena i ve zmíněném žalmu, kde sice vysvobození jásají, ale hned také volají: měň, Pane, naše zajetí… (v. 4a). Pavel i žalmista velmi dobře vystihují naši realitu - jsme zachráněni utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista, kterého jsme křtem přijali za svého Pána a Spasitele, ale ještě je před námi kus nebezpečné cesty.

V souhrnu jsou tyto texty jedním velkým povzbuzením k odvaze a důvěře. K odvaze - protože jsme na dobré cestě, doprovázeni Pánem. K důvěře - neboť i v zdánlivě neřešitelných situacích můžeme očekávat, že Bůh zasáhne tak, jak to potřebuje pro svůj cíl: sjednotit vše v Kristu (viz Ef 1, 10).

Zároveň jsou také upozorněním, že tato dobrá cesta je neustále napadána zlým, že jsme pod ostrou palbou sil temnoty. Proto se nemůžeme ani na chvíli uspokojit a namlouvat si, že už jsme za vodou, jak si to zvykli říkat ti, co mají miliony. a vodou budeme ve chvíli smrti, pokud dosáhneme vítěznou cenu Božího povolání v Kristu Ježíši . To neznamená, že nám Pán nedopřává chvíle klidu a odpočinku v jeho náručí. Dopřává, což asi každý z nás zakouší. Zároveň však vždy máme být ve střehu, protože útoky na naši touhu po Bohu a na úsilí žít pro něj mohou přijít kdykoliv a nejednou z nečekané strany.

Dnes je jedinečný den v dějinách lidstva. Tento den totiž ještě nikdy nebyl a už nikdy nebude. Vnímáš tu novost, neopakovatelnost, Boží fantazii, s jakou tento den naplňuje? Tak mu důvěřuj, plesej a jásej, radostně tímto dnem kráčej, přičemž důvěřuj, že Pán tě provede i přes ty chvíle, které jsou pro tebe těžké, možná bezvýchodné. A víš co? Zítra bude zase jedinečný den v dějinách lidstva. Bez ohledu na to, zda Pán přijde nebo nepřijde.
ZAMYŠLENÍ NA 4. NEDĚLI POSTNÍ: PŘÍČINA NAŠÍ RADOSTI
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1Kor 15,17ab.20a).

To všechno je od Boha (2Kor 5,18). Pokud nás dnes Církev zve prožívat radost, určitě to není proto, že Velikonoce jsou blízko. Liturgické texty nám nabízejí zcela jinou motivaci radosti, božskou, motivaci vykoupení, záchrany. Jsme totiž uprostřed postní doby, času, kdy si více připomínáme své selhání a hříchy, více jsme vyzýváni konat pokání, a to by nás vzhledem k tomu, že přes snahu stále selháváme, mohlo vést k ochabnutí, možná k rezignaci, proč se snažit, když i tak stále padáme. Proto nám Církev ukazuje - i skrze liturgická čtení -, že celé dílo vykoupení je Boží věc, že naším úkolem je jen přicházet takoví, jací jsme, a vyznávat svá provinění. A důvodem radosti je přijaté odpuštění, vykoupení, záchrana.

Všimni si hned první věty v dnešním čtení z Knihy Jozue: Dnes jsem z vás odstranil egyptskou potupu (5,9a). Na Hebreje v Egyptě se leccos nabalilo - smýšlení otroků, modloslužba, vzpomínky na plné hrnce, obavy o budoucnost… Když na Jerišských pustinách poprvé slavili Velikonoce, tak Bůh jim říká: vaše minulost, vaše selhání, vaše nevěrnosti, to vše je zapomenuto. Jste novým lidem…

Pavel tutéž pravdu v druhém listu Korinťanům vyjadřuje takto: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo, nové nastoupilo (5,17). Nicméně zde už nemluví o nějaké pozemské skutečnosti, ale o duchovní - nebyli jsme osvobození od egyptské potupy, ale z rukou ďábla. A nešlo jen o vysvobození, ale o úplné přetvoření - jsme ovým stvořením.

Pán Ježíš v evangeliu hovoří o této pravdě v podobenství. Mladší syn yl mrtvý, a ožil, byl ztracen, a je nalezen (Lk 15,24.32).

Vidíš ty důvody pro radost? Je to o tobě. Pokud jsi spáchal třeba jen jeden hřích, zasloužil sis smrt (Řím 6,23). Pokud jsi žádný hřích nespáchal, tak jsi odsouzen na smrt pro dědičný hřích. Nemáš úniku. A přece tě Bůh vysvobodil, vrátil ti život i svobodu, přijal tě za své dítě… Umíš se z toho radovat? Nebo je to pro tebe jen informace, kterou sice dobře znáš, ale nic v tobě nevyvolává?

Mnozí žijeme bez radosti. Neboť vykoupení vnímáme jako informaci, ne jako zásah Boha do našeho života a projev jeho lásky. Umíme se radovat ze světských věcí, ale ne z Božích. Je třeba to změnit. Neboť Boží věci v nás vyvolávají skutečnou radost, která nepomine. Pokud vyhraješ milión, tak se z toho budeš radovat pár dní. Pokud jsi dostal jako dar věčný život, z něj se budeš radovat věčně.

Co můžeš udělat se svou eradostí? Přeměň ji na radost. Vezmi si dnešní žalm (34) a modli se ho každý den tohoto týdne. Vzpomínej si přitom, co Bůh pro tebe udělal. Dnešní čtení hovoří velmi jasně o jeho jednán. Pokud to v tobě nevyvolá radost, vděčnost, pozvednutí srdce, tak jdi a řekni o těchto Božích dílech někomu jinému, a pak se raduj z jeho radosti :-)
Zamyšlení na 3. neděli postní: Ještě je naděje
"Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých" (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Kdo byl Mojžíš, se kterým se dnes v prvním čtení setkáváme kdesi na konci světa, v poušti, pod horou Choreb? Byl nikým. Neznáme jména jeho rodičů, jeho jméno v egyptštině (Mose, Mzes) se dá přeložit jako syn nikoho, nic nemá (pase ovce svého tchána), má ženu, která má cenu půl haléře (jméno Šifra znamená vrabci, a Pán Ježíš v evangeliu říká, že dva vrabci prodávají za haléř), je na poušti, kde nic není, pod horou, jejíž jméno znamená pusté, sluncem spálené místo, před suchým keřem. A přesně v takové situaci se mu zjevuje Bůh a dává se mu poznat. (Toto jsou myšlenky polského dominikána Adama Szustaka.)
Co Bůh zjevuje Mojžíšovi? Že není Bohem vzdáleným, statickým. Někdy totiž máme takovou představu Boha - že nám dal pravdy, abychom je věřili, přikázání, abychom je dodržovali, a prostředky milosti - svátosti -, abychom to zvládli. A teď už jen kdesi z nebe kontroluje, jak to zvládáme. Je to dost okleštěný pohled na Boha. V dnešním čtení se zjevuje mnohem plnější a dynamičtější, jako Bůh, který vidí utrpení, slyší kvílení, zná bolest svého lidu, a proto sestupuje, aby ho vysvobodil. Náš Bůh je pečlivý a nenechá své děti bez pomoci.
Je však pro nás důležité znát logiku Božího jednání. Jeho podstatou je člověk. Mojžíš musel být dost šokován, když slyšel, že má jít do Egypta a vykonat Boží dílo. A vymlouvá se, že on na to nemá. My si také myslíme, že potřebujeme být dokonalí a skvělí, abychom se s Bohem mohli setkat. On se však setkává s Mojžíšem v jeho největší bídě. Bůh bývá tam, kde nic není. Bývá ve tvém srdci.
V tomto světle je dnešní evangelium velkou výstrahou i nadějí. Výstrahou, abychom nehledali Boha ve své dokonalosti. (Víš, které stvoření bylo nejdokonalejší? Lucifer, Satan! A přece strašně padl právě proto, že se zaměřil na svou dokonalost.)
I nadějí. Bůh se nám chce dát najít a poznat v naší každodennosti. Není skrytý ani daleko, je tady, blízko, u tebe, v tom, co právě prožíváš. Boha máme hledat tam, kde právě jsme. Takoví, jací právě jsme.
Proto nestav své postní úsilí na tom, čeho všeho se zříká a co všechno zvládneš, ale na tom, že Bůh je v tvém srdci. Mluv s ním, ptej se ho, poslouchej ho. On je a je s tebou. Co víc potřebuješ?
Vezmi tento text jako "pohnojení" a "okopání" fíkovníku, zmíněné v evangeliu. A žij v naději, že přineseš úrodu. Ať ti v tom pomáhá modlitba 103. žalmu: "Dobrořeč, duše, Hospodinu…!"
ZAMYŠLENÍ NA 1. NEDĚLI POSTNÍ: ČAS NA ZMĚNU
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Pokud chceme, aby postní doba měla pro nás skutečný význam, musíme ji začít zmrtvýchvstáním Ježíše Krista. Ono - jako Boží jednání - totiž dává tímto dnem pokání smysl. Tak o tom mluví svatý Pavel v listu Římanům: Jestliže svými ústy vyznáváš ‚Ježíš je Pán!‘ A ve svém srdci věříš, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých, budeš spasen (10, 9). Všimni si, že podobné vyznání je i ve čtení z Knihy Deuteronomium. Izraelita při přinášení prvotin Pánu nejprve vzpomíná na Boží jednání - na své dějiny, na vysvobození. A pak vyznává: Teď jsem přinesl prvotiny plodů země, kterou jsi mi dal, Pane (26, 10; kurzíva přidána).

Tak pro nás má smysl zamyslet se nad svým životem a dělat pokání za svá selhání, pokud věříme, že Ježíš vstal z mrtvých a žije, pokud věříme, že Bůh nás vysvobodil z otroctví hříchu a začleněním do Církve nás uvedl do nové zaslíbené země. Bez této víry je celé naše úsilí a odříkání se jen divadlem pro uspokojení vlastního egoismu.

Věříš, jak to vyžaduje Církev? Otázky k tomu uslyšíš během velikonoční vigilie, když budeme obnovovat křestní sliby. Přitom nejde o víru vědomostní, ale bytostnou. O víru, která poznanou pravdu praktikuje v životě. A tady se dostáváme ke smyslu postní doby. Dostáváme dar zastavení a přezkoumání naší smlouvy s Bohem - přezkoumání věrnosti, přezkoumání horlivosti.

Výsledkem takového zkoumání může být často konstatování, že za rok se od minulého půstu nic nezměnilo. Ba že se ještě něco více pokazilo. To ať však pro tebe není důvod k rezignaci. Naopak, modlitbou 91. žalmu, který dnes při liturgii zpíváme, můžeš vyjádřit novou důvěru v Boží pomoc a ochranu. Jdi co nejdříve ke zpovědi a vyznej své selhání. Také popros Boha, aby tě chránil, aby tě jeho andělé nosili na rukou… Když pak opět půjdeš ke zpovědi už těsně před svátky, budeš moci prohlásit, že Pán tě přivedl hlouběji do zaslíbené země…

Pozor však na jednu věc. Jestliže dnes budeš pozorně poslouchat texty čtení, zjistíš, že stejná slova říká Bůh (ústy žalmisty) i ďábel citováním žalmu v evangeliu. Svým andělům dá o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, abys nenarazil nohu o kámen (Ž 91, 11-12; srov. Lk 4, 10-11). Proto se vždy dívej i na to, kdo k tobě promlouvá slovy Písma. Pros o dar rozeznání, abys neupadl do léčky Zlého, který se rád maskuje za anděla světla (viz 2 Kor 11, 14). Pokud bude k tobě mluvit Boží člověk, přinese ti to pokoj, trvalou radost, jednotu. Pokud to nebude Boží člověk, bude ti přinášet neklid, hněv (či radost, která rychle pomine), rozdělení, nenávist…
ZAMYŠLENÍ NA 8. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: Z PLNOSTI SRDCE
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1Kor 15,17ab.20a).

Ačkoli téma břevna ve vlastním oku je lákavé ke komentování, přece zůstanu u tématu, které mi nabízí souvislost mezi čtením z Knihy Sirachovcova syna a Lukášovým evangeliem. Téma našeho vyprávění. Lidovým příslovím vyjádřené takto: Co v srdci, to na jazyku.
Nebudu rozebírat, co všechno svým jazykem způsobujeme - sobě i jiným. To si umíš spočítat i sám, vždyť vidíš všechny následky toho, co vypustíš z úst. Dobré i špatné. Ale chci se zabývat tím, co dělat, aby ovoce naší řeči bylo vždy dobré.
První odpověď nacházím u žalmisty. Dnes zpíváme: Jak je dobré oslavovat tebe, Pane! To je první řešení našich problémů se zbytečným mluvením, které nebuduje, ale ničí. Zaměřit se na oslavu Boha. Když oslavuješ Pána, nehřešíš. Přičemž ta oslava nemá být jen slovy, ale i smýšlením a skutky.
Druhou odpověď vidím v listu Kolosanům: Pod vlivem milosti zpívejte Bohu ve svých srdcích žalmy, hymny a duchovní písně (3,16). Jestliže bude tvé srdce naplňováno tím, co doporučuje apoštol, i ostatní tvé řeči budou požehnáním pro všechny, kteří tě budou poslouchat.
Třetí odpověď: Pokud si někdo myslí, že je zbožný, a nedrží si jazyk na uzdě, ale lže sám sebe, toho zbožnost je marná (Jak 1,26). Pohled na sebe v pravdě a vědomí vlastní hříšnosti nám nejednou zavře ústa tam, kde bychom jinak jen přilili olej do ohně.
Čtvrtá odpověď se může zdát zaměřena na ženy, ale platí pro všechny: latá obroučka v prasečím rypáku je pěkná žena, ale bez jemnocitu (Přís 11,22). Už se ti stalo, že jsi potkal inteligentního člověka, možná krásnou ženu, ale když otevřeli ústa, byl to děs? Pokud nechceš, aby tě lidé vnímali podle tohoto verše Písma, tak vždy se snaž o soulad mezi svou inteligencí či krásou a svou řečí.
Pátá odpověď: Pánův služebník se nemá hádat, ale má být ke každému přívětivý, schopný učit a být trpělivý (2Tim 2,24).
Jiná:  vašich úst ať nevyjde žádné špatné slovo, ale pouze dobré, k potřebnému budování, aby přinášelo milost těm, co poslouchají (Ef 4,29).
Další: Vaše řeč budiž ano - ano, ne - ne. Co je navíc, pochází od Zlého (Mt 5,37).
Další odpovědi si najdeš, když si uděláš biblické studium na téma řeči, mluvení. Předpokládám, že potom půjdeš ke zpovědi, neboť Písmo, zvláště mudroslovné knihy, odhaluje mnohá naše selhání v této oblasti, která si ani neuvědomujeme.
Toto tvé úsilí o čisté srdce a následně čisté mluvení způsobí, že ještě i ve stáří budeš přinášet ovoce, budeš úrodný a plný svěžesti (srov. Ž 92,15). Nestojí takové skvělé stáří za tu trochu péče o náplň tvého srdce?

PS. Co tak dát si tuto oblast jako předmět postního úsilí v příštích měsících?
ZAMYŠLENÍ NA 7. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: CHUDÍ PRO PÁNA
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1Kor 15,17ab.20a).

Křesťan se ve svém životě nikdy nedostane do bodu, kdy si může říci: Fajn, už jsem dosáhl všechno, co jako věřící člověk mohu ve vztahu k Bohu a lidem dosáhnout. Jsem dokonalý, jak to Bůh ode mne žádá. Dnešní evangelium nám totiž ukazuje, že vždy je něco, v čem můžeme být lepší.

Ale na druhé straně věřící člověk, který miluje Boha, v každé chvíli (kromě stavu hříchu) může být spokojen, neboť prožívá a koná to, co v dané chvíli Bůh od něj očekává.

Není to protimluv? Ne, je to paradox živé víry křesťana. Jsem hříšník i světec. Jsem neustále ohrožován zlem (světem, ďáblem, tělem) a nejednou prohrávám, ale zároveň jsem součástí Božího království, kde jsem milován, chráněn a omilostňován, takže žádný můj hřích nemá čas usídlit se ve mně a mít nade mnou moc.

Vezmi si Davida. V dnešním prvním čtení se zachoval nesmírně šlechetně a nevztáhl ruku na Hospodinova pomazaného, ačkoli mohl. Přičemž, lidsky řečeno, měl na to právo - vždyť Saul byl jeho největší nepřítel, který mu sahal na život. David však prožíval to, co i my - byl hříšník, milovaný Bohem. A jelikož tuto lásku vnímal, snažil se jednat tak, jako Bůh. Milosrdně.

Nedávno (8. 2.) byl v posvátném čtení Liturgie hodin text, který mně osobně velmi sedí k dnešním čtením. Zde je kousek z něho:

Ti, kteří byli uznáni za hodné stát se Božími dětmi a zrodit se shůry z Ducha Svatého a mají v sobě Krista, který je osvěcuje a činí z nich nové stvoření, ti jsou četnými rozmanitými způsoby vedeni Duchem Svatým a v jejich srdci neviditelně působí milost, takže jsou plni duchovního pokoje. Někdy však jako by je přepadl pláč a nářek nad lidským pokolením… Jindy zase v nich Duch zažehne takovou radost a lásku, že kdyby to bylo možné, pojali by do svého srdce všechny lidi a ani by přitom nerozlišovali mezi dobrými a zlými. Někdy se v pokoře ducha tak ponižují přede všemi lidmi, že se považují za nejbídnější a nejposlednější ze všech. A jindy je Duch udržuje v nevýslovné radosti. Někdy jsou jako nějaký udatný rek, který si obléká plnou královskou zbroj a vyráží do boje proti nepřátelům, statečně se s nimi utkává a vítězí nad nimi… Někdy spočívá duše v hlubokém mlčení, klidu a míru. Prožívá čistě duchovní blaženost… Jindy jsou jako kterýkoliv jiný člověk.

Toto je text o nás. Celé Boží slovo je o nás. Jsme hříšníci i světci zároveň. Když na nás dnes Ježíš klade požadavky, které se nám mohou zdát neuskutečnitelné, tak si vzpomeňme na Davida, přečtěme si text neznámého autora, který jsem výše citoval, a vykročme. Boží Duch nás povede po neuvěřitelných cestách. Budeme milovat nepřátele, dobře dělat těm, co nás nenávidí, žehnat těm, co nás proklínají, modlit se za ty, co nás pomlouvají (srov. Lk 6,27-28).

Dobrořeč, duše, Pánu! (Ž 103,1).
ZAMYŠLENÍ NA 6. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: CHUDÍ PRO PÁNA
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Všimni si, že dnešní druhé čtení obsahuje citát, který jsem dal do záhlaví všech letošních textů. Proto mám chuť napsat jen jednu, jedinou větu: Ježíš žije! To je pro mě to nejdůležitější.

V Izraeli kdysi žili anavím Jahve, chudí Pána. Vzpomínáš si na tu chudou vdovu, která hodila do chrámové pokladnice všechno, co měla, dvě drobné mince? Byla anavím Jahve, Pánova chudá. Celou svou důvěru vložila do něj. Nespekulovala, zda jsou lepší saduceové nebo farizeové, zéloti či eséni… Nečekala, že někdo z nich se o ni postará. Důvěřovala Pánu. Celým srdcem.

Anavím Jahve byli ti, které vyzdvihuje Jeremiáš, žalmista i Ježíš. Blažený člověk, který skládá důvěru v Pána. Řečeno současným jazykem, nespoléhá se na životní pojistky, hypoteční úvěry, na politické strany, na prezidenta či vládu. Ano, ti všichni mají své poslání a úkol, ale můj život je v rukou mého Boha. Ó jak mi je smutno, do jaké míry jsme se dali obalamutit systémem moci a života našich dní! Volíme podle průzkumů veřejného mínění, ne podle svědomí (ne podle toho, kdo je nejlepší, ale kdo má prý největší šance). Kupujeme podle reklam, nikoliv podle potřeby. I morální zásady si překrucujeme a přizpůsobujeme podle těch, co žijí bez Boha (v naší vesnické farnosti na tzv. katolických Kysucích bylo loni 40% pokřtěných dětí narozených mimo svátostné manželství).

Anavím Jahve jsou i dnes ti, kteří spoléhají na Pána. Neboť Ježíš žije! Ježíš vstal z mrtvých a je se mnou! Tak proč se mám bát, před kým se mám strachovat?

Nemám moc změnit nic z toho, co mi trhá srdce, nic z toho, co jsem výše zmínil. Neovlivním prezidentské volby ani rozdělování peněz ze všelijakých fondů. Ale mé srdce jásá v mém Bohu: Klidně očekávám den soužení, který přijde na národ, co nás napadl. Neboť fíkovník nebude kvést a nebudou hrozny ve vinicích. Zklame úroda olivy a pole nedají pokrm. Ztratí se ovce z ohrady a ve stájích nebude dobytka. Ale já se budu těšit v Pánu, jásat budu v Bohu, své spáse (Hab 3, 16-18).

To je radost anavím Jahve, těch, kteří spoléhají na Pána. Nezapomeň a chraň se tohoto: lořečený člověk, který se spoléhá na člověka … kráčí podle rady bezbožných a chodí cestou hříšníků, vysedává v kruhu rouhačů (Jer 17, 5; srov. Ž 1, 1).

Ale ještě více nezapomeň a podle toho žij: Blažený člověk, který … v zákoně Hospodinově má zálibu a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí (Ž 1, 2). Požehnaný člověk, který doufá v Pána (Jer 17, 7). Blahoslavení… (Lk 6, 20-23). Anavím Jahve. Chudí Pána. Ti jsou požehnaní, blažení, blahoslavení. Neboť mají Pána…
ZAMYŠLENÍ NA 4. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: DRŽET SE JEŽÍŠE
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Dnešní evangelium je jakoby neúplné, jakoby Lukáš něco při popisu děje v Nazaretě vynechal, což pak vyvolává otázky: Proč Ježíš politicky nekorektně (přímo do očí, bez ohledu na následky, i když věděl, že se tím mnohých dotkne) řekl svým rodákům, že nectí proroka? A proč jim uvedl příklady Eliáše a Elizea a jejich působení mezi pohany? Co si má z toho dnešní člověk poskládat?

Nevím jasné odpovědi na tyto otázky, ale zkouším si pomoct prvním čtením o povolání proroka Jeremiáše a žalmem. Bůh Jeremiášovi slibuje pomoc, ochranu, oporu při ohlašování Božích poselství. Žalm zas vyjadřuje prosbu o tuto pomoc a zároveň ochotu nepřestat ohlašovat Pánova zázračná díla. Z toho mi vyplývá v souvislosti s evangeliem pár poznatků:

1. Bůh je věrný a ochraňuje své proroky. Ježíš nezahynul, když ho chtěli jeho rodáci zabít.

2. Prorok - v tomto případě Ježíš - je věrný v hlásání Božího poselství, protože ví, že je to jeho úkol a povinnost. A to i v případě, kdy to poselství vyvolá bouři nevole a v Ježíšově případě dokonce pokus o zabití.

3. Bůh nepěstuje politickou korektnost. Nazývá věci a situace pravým jménem, odhaluje hříšné smýšlení a usvědčuje ze selhání. Ale nikdy to nedělá samoúčelně, ale i Nazareťanům skrze Ježíše řekl (ačkoli to svatopisec doslovně neuvádí), že mají možnost změnit své smýšlení. Po Ježíšově řeči měli šanci být prvními, kteří uctí proroka v jeho vlasti (srov. Lk 4, 24).

4. Bůh upřednostňuje. Pohany. Velmi mu záleží na tom, aby se ztracení našli. Proto pro jejich záchranu používá také mimořádné prostředky - jako bylo jídlo pro vdovu a jejího syna v Sareptě či uzdravení Námana.

Mám z toho pro sebe tři závěry.

Pokud se do celé situace vložím jako Boží muž, jako člověk, který má v Církvi své poslání, tak si musím denně připomínat, že Bůh je se mnou a vede mě i doprovází. Nemusím se bát. Z toho také vyplývá, že se nemusím obávat mluvit / dělat i těžké věci, protože pokud se budeme jen okuřovat, nijak nebudeme růst.

Pokud se na to dívám jako jeden ze zástupu v nazaretské synagoze, musím denně prosit, abych byl schopen slyšet Boží slovo tak, aby mi měnilo život, aby i politicky nekorektní slova ve mně nevzbuzovala hněv, ale probouzela ochotu měnit smýšlení i jednání.

A nakonec potřebuji neustále dávat pozor, jak se dívám na lidi, kteří nemilují Ježíše. Neboť jim Bůh projevuje zvláštní lásku. Mám mu být podobný a dělat vše pro to, aby Ježíšovu lásku zakusili i opětovali.

Víš, co mě v tom nejvíc povzbuzuje? Že vlastně mám jen jeden úkol - držet se Ježíše. Tehdy všechno jde hladce, ačkoli s utrpením. Pokud se ho nedržím, tak jsou to všechny nesplnitelné úkoly a cíle.
Zamyšlení na 3. neděli v mezidobí: Bůh mluví!
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Od prvního přečtení liturgických textů této neděle vnímám ve svém srdci pokoj a vnitřní radost.
Vnímám totiž, že nejsem sám, ale jsem součástí Kristova tajemného těla, církve, ve které mám své nezastupitelné místo a úkol.
Vnímám radost z hlásání Božího slova - radost z radosti Židů, kteří po návratu z babylonského zajetí poprvé po letech slyší slova Písma. Pláčou - možná dojetím, možná s vědomím, jak moc se prohřešovali proti Bohu -, ale nakonec prožívají radost, neboť Bůh na ně nezanevřel, ale stále k nim mluví.
Vnímám radost žalmisty, který se doslova těší z bohatství, obsaženého v Božím slově - vyjadřují to přívlastky jako dokonalé, hodnověrné, správné, jasné, pravdivé, spravedlivé. A také z účinků Božího slova - osvěžuje duši, dává moudrost, potěšuje srdce, osvěcuje oči.
Nakonec vnímám radost Ježíše, který ohlašuje, že dnes se naplnila slova Písma, která právě přečetl. A jsem přesvědčen, že tím nemyslel jen to, že ho Pán pomazal, ale i to, že propouští na svobodu zajaté, navrací zrak slepým … Když k tomu dodal, že vyhlašuje Pánův milostivý rok, Židé velmi dobře věděli, co to znamená. Zkus si to najít v Knize Leviticus 25.
Dnes bychom znovu měli při poslouchání textů Božího slova plakat - radostí. Neboť toto slovo se dotýká nás. To my jsme propuštěni na svobodu, nám se vrací zrak (jak dobře si pamatuji den, kdy se mi po letech vzdálení se od Boha vrátil zrak a opět ke mně začalo Písmo mluvit), my jsme ti, kterým Bůh osvěžuje duši, dává moudrost, potěšuje srdce…
Poslouchej Boží slovo a raduj se s Ježíšem, že se uskutečňuje. I dnes a také v tvém životě. Vždyť pokud se naučíš být trvale s Ježíšem a radovat se z jeho díla vykoupení, budeš prožívat pokoj a budeš mnohem bezpečnější před nepřítelem a jeho útoky, než kdybys žil v neustálém napětí a strachu ze selhání.
ZAMYŠLENÍ NA SLAVNOST ZJEVENÍ PÁNĚ: POHANÉ
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Kdo jsi původem? Čech? Slovák? Moravan? Polák? Slezan? Rom? Možná Němec, Maďar, Rusín, Ukrajinec … Kelt? V každém případě však téměř všichni lidé, které znáš, mohou říci: Pocházím z pohanů. Platí to totiž o všech lidech, kteří nejsou Židy.

Pokud se takto na sebe dívám, pak dnešní slavnost je pro mě velkou radostí. Neboť to, že se mohu klanět Pánu, že mu mohu přinášet dary, že mohu mít takového skvělého Krále, jakým je Ježíš Kristus, to vše je proto, že Bůh se rozhodl zachránit pro věčný život i pohany. Nejen vyvolený národ, ale všichni lidé mohou spatřit - a dosáhnout - Boží spásu. Tedy i já. Nikdo není mimo dosah Boží lásky a péče.

Evangelium o příchodu a klanění tří mudrců je krásnou a výmluvnou ilustrací splnění Izaiášova proroctví o tom, že národy přijdou do Jeruzaléma, aby se klaněli jedinému Bohu (viz Iz 60,1-6). Je také ilustrací splnění proroctví žalmu o tom, že Pánu budou klanět všechny národy světa (srov. Ž 72,11). Je zároveň podkladem k Pavlovu tvrzení, že i pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia. (Ef 3,6). A víš, co je na tom nejlepší? I tvůj život je ilustrací naplnění dnešních biblických textů. Pokud jsi pokřtěn, pokud se denně klaníš Pánu, tak jsi důkazem pravdivosti Pánových slov o vykoupení pohanů.

Možná se necítíš jako důkaz nějaké pravdy. Ale to není podstatné. Neboť žijeme podle pravdy, ne podle toho, jak se cítíme. Křtem jsme se stali součástí Krista, Božími dětmi. Už nejsi pohan, ale Boží člověk. Toto je pravda, kterou můžeš vyznávat vždy, i když se cítíš jako zbitý pes či špinavý hadr. Možná potřebuješ k takovému vyznání zpověď. Neváhej a jdi k ní co nejdříve. Ať je tvůj život pravdivou ilustrací Božího slova. Jak napsal svatý Lev Veliký: Křesťane, poznej svou velikost. Dostal jsi účast na božské přirozenosti (2 Petr 1, 4), proto se nevracej nízkými skutky k starému potupnému životu. Uvědom si, k jaké hlavě a tělu patříš jako úd. Vzpomeň si, že jsi byl vytržen z moci temnoty a přenesen do Božího světla a království (srov. Kol 1,13). Svátostí křtu ses stal chrámem Ducha: Nevyháněj ze sebe nešlechetnými činy tak vznešeného obyvatele, neskláněj znovu šíji do ďáblova otroctví; vždyť tvou výkupní cenou je Kristova krev (Liturgie hodin, posvátné čtení na slavnost Narození Páně).
ZAMYŠLENÍ NA SVÁTEK SVATÉ RODINY: U NÁS DOMA
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1Kor 15,17ab.20a).

Když jsme s manželkou nyní o svátcích potkávali známé, mnohým jsme přáli, aby Ježíš byl u nich stále doma. Neboť jsme přesvědčeni - nejen teoreticky, ale i na základě života v rodině, kde, jak doufáme, Ježíš je stále doma -, že to je nejjednodušší cesta k pokoji a svatosti. Jsem či jsme s Ježíšem - život je krásný, třebas těžký. Nejsem či nejsme s Ježíšem - život se stává peklem i uprostřed bohatství a plného zdraví.

Při jednom setkání na ulici jsme s manželkou slyšeli obligátní: Jen abychom byli zdraví…, na co jsem zareagoval: A bez hříchu… Je zajímavé sledovat lidi, když zaslechnou takovou nečekanou větu či přání. Myslím si, že občas potřebujeme slyšet takové neobvyklé přání. Aby nás probudilo a ukázalo nám, že existuje něco mnohem důležitější než zdraví a štěstí. A to něco je dokonce někdo - Ježíš mezi námi, Ježíš v nás.

Jen z tohoto pohledu můžeme pochopit například Annu z dnešního prvního čtení. Odkojila chlapce a ještě malého ho přivedla k Hélimu, aby sloužil Pánu. Z lidského hlediska nesmysl. Z Božího pohledu to nejlepší, co se malému Samuelovi mohlo stát. Dokonce i my to tvrdíme, když dnes v responzoriální odpovědi zpíváme: Blaze těm, kdo bydlí ve tvém domě, Pane (Ž 84,5). Být blízko Bohu je znamením blaženosti.

Možná si říkáš, že ty přece nemůžeš odejít a žít někde v kostele. Ne, nemůžeš a ani to nikdo od tebe nechce. Ale může se stát něco jiného, obdivuhodného - můžeš zakoušet blaženost tím, že Bůh přijde a bude přebývat v tvém domě. Tvá rodina může být svatá - to jest jiná, oddělená pro Pána. Tvá rodina může totiž ve stejných okolnostech jako rodiny pohanů kolem tebe žít jinak, protože v tvé rodině přebývá Bůh. Především v srdcích členů tvé rodiny - proto je důležité časté přijímání svátostí, které posilují Boží život v nás. A Bůh přebývá pak také ve společenství takové rodiny, jak to slíbil Pán Ježíš: Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já mezi nimi (Mt 18,20).

Zdá se ti to těžké? Je to těžké. Ale zároveň velmi jednoduché. My už totiž jsme Božími dětmi (viz 1 Jan 3, 1). Máme vše potřebné k tomu, abychom žili svatě - a byli blažení, neboť s námi je Bůh!

Všimni si ještě Ježíšových slov, která řekl, když ho Marie s Josefem našli v jeruzalémském chrámu: Nevěděli jste, že mám být tam, kde jde o mého Otce? (Lk 2,49). Písmo dále říká, že se s nimi vrátil do Nazareta a byl jim poslušný. Byl tam, kde šlo o jeho Otce. Byl v Nazaretu, v rodině. Bude i ve tvé rodině, pokud ho budeš hledat a pozveš do svého domu. Ježíš je totiž živý a je s námi. Tak proč ho nechat jen v kostele, když může být doma ve tvém domě?

Možná tuto neděli po obědě zůstaňte chvíli u svátečního stolu a zeptej se své rodiny, zda by chtěli, aby Ježíš u vás doma bydlel. Pouvažujte spolu, co musíte udělat, aby se takový skvělý host stal u vás doma trvalým obyvatelem. Možná zjistíte, že už nemusíte dělat nic - že Ježíš u vás doma už bydlí. Radujte se z toho! Zazpívejte mu! Řekněte někomu, jak vzácného člena rodina máte!
ZAMYŠLENÍ NA 3. NEDĚLI ADVENTNÍ: BŮH JÁSÁ
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Možná si říkáš: Jsem takový, jaký jsem, s tím se už nic nedá dělat. A možná ti to říkají jiní. Ale Ježíš při pohledu na tebe říká Otci: Otče, v tom člověku jsou neuvěřitelné možnosti pro působení tvé milosti! Obrovská příležitost projevit milosrdenství!

Nějak podobně je to i s radostí, ke které tě dnes vyzývá Písmo. Můžeš vidět svůj život jako rozbolavělý, plný utrpení a slabosti, selhání, jednoduše hotový propadák. Ale můžeš přesně tentýž život vidět jako místo, kde působí Bůh se svou láskou, s milosrdenstvím a milostí, což by v tobě mělo vyvolat nesmírnou radost.

Velmi by mě potěšilo, kdybys během těchto dní, kdy intenzivněji očekáváme Ježíšův druhý příchod, získal jinou optiku pohledu na sebe. Aby ses viděl tak, jak tě vidí Bůh - plného příležitostí přijímat jeho dary. Možná si říkáš, že jsi už jednou takový a nezměníš se. Odmítni tuto lež o sobě. Například takto: Odmítám lež, že jsem zbytečný / nemožný / neschopný / … a prosím tě, Bože, abys změnil můj pohled na sebe - abych se viděl tak, jak mě vidíš ty.

A jak tě Bůh vnímá? Dnešní liturgické texty hovoří o jásotu, veselím, radosti, záchraně. O tom, že Bůh plesá a jásá nad tebou (Sof 3, 17). Možná se ti to zdá neuvěřitelné. Ale když to říká Písmo, tak zkus tomu věřit. Copak Ježíš neřekl, že v nebi bude radost nad každým, kdo koná pokání? A pokání není jen to, že vyznáš své hříchy a přijmeš odpuštění, ale i to, že odmítneš každou lež o sobě, která se kdesi v tobě hluboce zakořenila, a přijmeš pravdu, kterou ti nabízí Písmo. Bůh se chce z tebe radovat. Dovol mu to. Prosím.

Vím, že není jednoduché změnit pohled na sebe sama. Ale jde to. Pokud budeš o to bojovat. Pokud budeš přijímat vše, co ti Bůh dává pro uskutečnění takové změny. Modlitba, Písmo a učení Církve, svátosti, společenství … To jsou jeho dary - a ještě mnohé jiné -, aby ses mohl radovat.

Začni možná hledáním odpovědi na otázku: Kdo jsem pro Boha já? Hledej ji nejprve u betlémských jeslí, pak přejdi k Ježíšovu kříži a u jeho prázdného hrobu se setkej se Zmrtvýchvstalým. Tak nejlépe poznáš, kdo jsi pro Boha. A celý tvůj život dostane jasný směr i cíl.
ZAMYŠLENÍ NA 2. NEDĚLI ADVENTNÍ: PROSTÁ RADOST
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1Kor 15,17ab.20a).

Izrael si zkomplikoval život. Bůh jim cestou z Egypta vše jasně nastínil, ukázal, ale oni se postupně vydali vlastní cestou: Co jsme děti, abychom stále jen poslouchali? Jejich odklon z Boží cesty měl nedozírné následky - zničení chrámu i Jeruzaléma, zajetí, podrobení, nářek… A přitom všechno mohlo být tak jednoduché - kdyby vložili srdce do svých obřadů, do přinášených obětí, do vztahů s lidmi…

Tyto myšlenky se mi vyrojily v hlavě při čtení dnešních liturgických textů. Jednoduchost života - pro toho, kdo žije s Pánem. Neboť když prorok Baruch nejprve ohlašoval a později napsal svou výzvu: Jeruzaléme, odlož roucho svého smutku a soužení a oblékni si ozdobu slávy… oblékni se pláštěm Boží spravedlnosti a polož si na hlavu korunu slávy Věčného (Bar 5,1-2), opravdu to navenek nebyl čas radosti a plesání. Vlastně byl - pro ty, kteří uvěřili Pánovu slovu, že přivede zpět siónské zajatce (viz Žl 126). Tito se nemohli radovat z okolností, ve kterých žili, ale ve stejných okolnostech se mohli radovat, neboť Pán na ně nezapomněl, přislíbil vykoupení, záchranu.

A totéž se týká nás. Možná je v našich časech příliš toho, co nám způsobuje bolest - ať při pohledu na politiku, ideologie nebo nepokoje, nebo na to, co dělají někteří lidé v Církvi -, ale i v té bolesti a nářku nad hříchem - vlastním i jiných - můžeme žít veselím a radostí, neboť Bůh přišel a zůstal s námi.

A v tom je ta jednoduchost, kterou můžeme žít - Bůh je se mnou a ať se děje cokoliv, děje se jeho vůle, přichází jeho království. On velmi dobře ví, k čemu mi bude nemoc, kterou právě snáším, k čemu mi bude vztah, ve kterém právě trpím, k čemu mi bude selhání, ze kterého se potřebuji co nejdříve vyzpovídat… Pokud v toto nevěřím, tak jsem se zamotal v sobě samém a neuvidím přicházet Boží slávu právě v té situaci, v jaké jsem.

Advent je čas, kdy potřebujeme otevřít oči a vidět za. Vidět přicházet Ježíše - ne pouze jako narozené Dítě v jeslích, ale jako Pána svého srdce a také jako Pána, který přijde soudit živé i mrtvé. Pokud ho vidím takto, nemusím se ničeho bát, protože jestliže je Bůh s námi, kdo je proti nám? (Řím 8,31b).

A zároveň potřebujeme oči zavřít, aby nás nabídka světa, těla i ďábla nesvedla. Zavřít oči a zaměřit své nitro na přítomnost živého Pána. Vždyť slíbil, že bude s námi po všechny dny života.

Život může být tak jednoduchý, radostný a klidný. Všimni si, jak Lukáš cituje proroka Izaiáše. Vyrovnat stezky je náš úkol. Vyplnit údolí, snížit kopce a hory, napřímit křivé a vyhladit hrbolaté je Boží rozkaz (Lk 3,4-5). Vyrovnám svou stezku, pokud opustím hřích a přilnou k Bohu (možná stokrát denně). O ostatní se postará Bůh svým rozkazem.

Přijď, Pane Ježíši!
ZAMYŠLENÍ NA 33. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: VZDÁVÁNÍ DÍKŮ
První věta dnešního textu z listu Židům nás může zmást.

Každý kněz koná denně bohoslužbu a mnohokrát přináší tytéž oběti, které nikdy nemohou odstranit hříchy (10, 11). Fakt? Nemohou odstranit hříchy? Tak potom jaký to má smysl? Musíme vědět, že tato věta mluví o starozákonních kněžích, kteří k oběti přinášeli býky, berany, hrdličky … když přišel Kristus a obětoval sebe samého, přinášení těch obětí ztratilo smysl. Posloužily jako předobraz, ale když Ježíš vešel do svatyně - do nebe s vlastní krví, oběti Starého zákona přestaly. Vnějším znamením toho byla demolice jeruzalémského chrámu…

Jakou bohoslužbu tedy koná kněz Katolické církve dnes? Odstraňuje jeho oběť hříchy? Nuž nejprve musíme vědět, že kněz nekoná svou oběť. Mocí Ducha a na základě svého kněžského svěcení zpřítomňuje jedinou oběť, která odstraňuje hříchy - oběť Ježíše Krista. Dělá přesně to, co Pán Ježíš přikázal při Poslední večeři: To čiňte na mou památku. Ježíšovu oběť neopakuje - vždyť to se ani nedá. Ale Duch Svatý působí, že Ježíšova oběť je při slavení mše stále přítomna, její ovoce - odstranění hříchů a nový život - je k dispozici nám všem, kteří se na slavení Ježíšovy památky s vírou účastníme.

Když čtu list Židům (i dnešní úryvek z něj), v mém srdci se objevuje vděčnost za kněžství Ježíše Krista. Za to, že nám svátostí kněžství zajistil, že jeho oběť je užitečná všem lidem - i v našich časech. Vždyť bez kněží bychom se možná jen tak scházeli a nostalgicky vzpomínali na to, že vykoupení / odpuštění hříchů / vysvobození z otroctví ďábla / uzdravení se již sice uskutečnilo, ale jeho ovoce bylo k dispozici pouze lidem, kteří žili blízko Ježíši. Ale Bůh vymyslel úžasný způsob, jak být s námi, jak nám dát dar nového života i dnes.

Proto když se shromažďujeme na mši, měla by nás pronikat vděčnost. Neboť setkáváme se s živým Bohem, který nesmírně touží, abychom přišli k němu. Až tak, že nám maximálně vychází vstříc a žije s námi pod způsobou chleba a vína. Vděčnost. Víš, jak se řecky řekne „děkuji“? Ευχαριστώ - eucharistó. Když přicházíš na mši, přicházíš v první řadě děkovat - slavit díkůvzdání, Eucharistii. Jistě, přinášíš si s sebou vše, čím právě žiješ, co tě trápí a bolí, ale to vše musí jít do pozadí, protože přicházíš děkovat. Jen v takovém nastavení vnitra můžeš plně prožít slavení a přijímání každé svátosti.

Prosím tě, když půjdeš nejblíže na slavnost díkůvzdání Bohu, nedovol, aby ve tvém nitru vládly myšlenky starostí, bolesti, trápení. Postav nad ně vděčnost za Ježíšovu oběť, přijmi její ovoce a s důvěrou Ježíši svěř své starosti, neboť on je Pánem tvého života. Nemusíš se bát… S takto nastaveným srdcem budeš Kristovou líbeznou vůní a lidé kolem tebe to uvidí, pocítí a zachutná jim být takovými jako ty - Kristovými. Jak jednoduchá evangelizace!
ZAMYŠLENÍ NA 32. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: JEŽÍŠŮV KNĚZ
Pokud chceš pochopit, o čem dnes mluví úryvek z listu Židům, potřebuješ si k tomu přečíst 16. kapitolu Knihy Levitikus o Dni smíření.

Ježíš naplnil starozákonní předobraz tak dokonale, že už není třeba zabíjet žádná zvířata a každý rok jejich krev přinášet do Svatyně svatých. Ježíš to udělal jednou provždy. Co předtím nedokonale zajišťovala krev býků a kozlů, to nyní dokonale uskutečnila Ježíšova krev. Přinesla smíření s Bohem a odpuštění všech hříchů. I tvých. Pokud chceš žít s Bohem, nemusíš po každém hříchu vléci někde do chrámu býka či berana, vlastnoručně ho zabít a chytat jeho krev, aby jí pak kněz pokropil oltář. Stačí se ve víře připojit k Ježíši, vyznat s lítostí své provinění a prosit: Otče, odpusť mi pro krev Kristovu.

Kristus přinesl jedinou oběť za hřích (ne za svůj, vždyť byl bez hříchu) a tím naplnil své kněžské poslání. Skrze novozákonní kněze se tato oběť zpřítomňuje při každé mši a její ovoce je ve svátostech k dispozici i nám.

Víš, jak se nějaký muž stane knězem? První věcí je Boží volání. Bůh promlouvá k jeho srdci a jedním z milionů způsobů mu ukazuje cestu zasvěcení se službě. Následuje rozeznávání - muž si začíná všímat, že se v jeho srdci cosi děje. Může to být podobné zamilování (ale nemusí). Hledá původ tohoto dění a pokud byl ve své víře dobře formován a jako člověk vychováván k zralosti, poznává, že v jeho srdci mluví Bůh. Vstupuje do dialogu s ním, aby si ozřejmil, co Bůh od něj očekává. Nakonec se rozhoduje, zda Boží volání přijme nebo odmítne. Pokud ho přijme, vstupuje do tohoto dosud vnitřního procesu Církev, která má skrze své představitele za úkol ověřit, zda rozlišování daného muže bylo správné. Pak už následuje studium, formace, svěcení a samotný kněžský život.

Proč to - velmi zjednodušeně - popisuji? Často se dnes mluví o nedostatku kněžských povolání. Není to docela pravda. Bůh je totiž jistě vzbuzuje právě tolik, kolik Církev v dané oblasti potřebuje. Problémem je však ten počáteční proces rozeznávání a rozlišování, v němž mnohé povolání zřejmě zůstávají nepoznané a nenaplněné. A tady je naše úloha. I tvá. Pokud jsi svobodný muž, i sám sebe se máš v nějaké etapě svého života (možná právě dnes) ptát, k čemu tě Bůh volá. Pokud jsi ženatý či vdaná a máš děti, tak je tvým úkolem své děti dobře formovat ve víře a vychovávat ke zralosti tak, aby jednou zodpovědně a uvážlivě hledaly svou životní cestu. Tento proces je nesmírně důležitý pro každé rozlišování povolání, i povolání k manželství, nejen ke kněžství či pro zasvěcený život.

Potřebujeme se modlit za povolání, je to velmi důležité. Ale musíme také mít takové dobré vztahy zejména s mladými v našich rodinách, abychom jim mohli někdy položit otázku: A neuvažoval jsi o kněžství, o zasvěcení? Kolik kněží vděčí za svou cestu právě tomu, že někdo jim ukázal i takovou cestu účasti na Ježíšově kněžství… Kněz je Ježíšův, je Kristovou líbeznou vůní.
ZAMYŠLENÍ NA 31. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: KNĚŽSTVÍ
Celý měsíc jsem se vyhýbal druhému nedělnímu čtení a chtěl jsem se mu vyhnout i tentokrát.

Dokonce jsem už napsal jiný text. Ale už několik dní prožívám, že musím otevřít téma, které je mi velmi blízké a zároveň velmi vzdálené…

Od začátku října posloucháme na pokračování čtení z listu Židům, která přímo nesouvisejí s prvním čtením ani s evangeliem. Když si však ty úryvky čtu, vnímám, že se věnují velmi důležitému tématu. A tím je kněžství. Především kněžství Ježíše Krista, toho, který zemřel a vstal z mrtvých. Právě proto říkáme, že Ježíš je knězem navěky. Přinesl jedinou oběť za naše hříchy a nyní je u Otce a přimlouvá se za nás.

Aby však jeho oběť mohla být viditelně účinná i pro nás dnes, Ježíš ustanovil ve všech pokoleních po svém zmrtvýchvstání kněze, aby jeho oběť stále zpřítomňovali v Eucharistii a určitým způsobem i ve všech ostatních svátostech.

Kněz je mužem tajemství. Ne něčeho, co se nesmí prozradit, ale tajemství ve smyslu Božího jednání v našem viditelném světě. Kněz zpřítomňuje - při slavení svátostí neomylně - Boží milost. Je to něco, co každého kněze nesmírně přesahuje. On, obyčejný člověk, hříšník jako každý člověk, z pověření Boha a Církve koná zázračná díla. Když křtí, rodí se nový život. Když rozhřešuje, mažou se všechna provinění a uzdravuje se duše (nejednou i tělo). Když vyslovuje slova proměňování, Ježíš vstupuje do chleba a vína a proměňuje je na své tělo a krev. Bůh poslouchá kněze a viditelná znamení způsobují neviditelnou milost.

Proto je kněz také mužem víry. Vždyť i on jako my všichni vidíme jen to, co je navenek. Ale věří, tak jako my všichni, že chléb již není chléb, že duše poznamenána dědičným hříchem už jím není poznamenána, že hříšník již není hříšník…

A protože kněz je každodenně svědkem Božího milosrdenství, i sám je mužem milosrdenství. Nejen slavením svátostí, ale i svým přístupem k lidem.

Zkus se takto podívat na kněze, kterého vidíš u oltáře ve farnosti, kde žiješ. Navenek vidíš hříšníka, lepšího či horšího člověka, ale svou podstatou - proměněn přijatou svátostí kněžství je to muž, který zvláštním způsobem patří Bohu. Žije v něm Bůh. Jedná v něm Bůh.

Ať toto poznání v nás často vzbuzuje vděčnost za to, jak skvělý a zároveň křehký způsob Bůh vymyslel, aby mohl být s námi.
ZAMYŠLENÍ NA 27. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: POŽEHNÁNÍ
Jelikož žiji v manželství, je jasné, že dnes budu psát o této svátosti. Vlastně o tom, jak se dá klidné a krásné manželství prožívat každý den.

Návod nám nabízí v jedné větě responsoriální verš, vybrán ze 128. žalmu: Ať nám žehná Pán po všechny dny našeho života.

Návodem je tedy touha po Božím požehnání, která musí být společná oběma manželům. Touha, která se neprojevuje pouze v den sňatku, ale je každodenně obnovována při společné modlitbě, při vyprovázení partnera do práce, která je vyjádřena v každém e-mailu či sms-ce, které si posíláme, když nejsme spolu. Každé ráno i večer si s manželkou navzájem udělujeme požehnání, křížek. Ne jen tak ze zvyku, ale jako vroucí prosbu k Bohu, aby mluvil dobro ve prospěch toho druhého.

Zaujal tě výraz mluvit dobro? Souvisí se slovem blahoslovení, které se používá v byzantské liturgii v církevněslovanském jazyku a znamená požehnání. Doslova však znamená mluvit blaho, mluvit dobro. Když tedy prosíme Boha, aby nám žehnal, vlastně ho prosíme, aby mluvil dobro v náš prospěch. Víš však, co se děje, když Bůh mluví? Přečti si první kapitolu knihy Genesis. Bůh řekl… A stalo se tak. Bůh nemluví jen tak do větru. Když něco řekne, tak se to přímo stane. Když Bůh řekne: Říkám dobro (blahoslovím / žehnám) pro toto manželství, tak to dobro se stane skutečností. Denně to s manželkou prožíváme - ve štěstí i v neštěstí, ve zdraví i v nemoci. Je naší každodenní zkušeností, že prosit Boha o požehnání a navzájem si žehnat jsou velmi účinné činnosti, když se objeví neshody, napětí, únava…

Zmíním ještě jednu svou zkušenost s požehnáním v manželství (která se dá aplikovat na každý vztah). Pokud denně prosím o požehnání svou manželku, jak se s ní mohu hádat, jak mohu být na ni nevrlý, jak bych mohl uvažovat o jejím propuštění (viz Mk 10,2-12), když vím, že Bůh každý den mluví dobro v její prospěch? A to, co je dobré pro ni, určitě dostává od Boha také proto, že je to dobré i pro mě, proto jít proti manželce / manželovi znamená jít proti sobě.

A poslední věc - pokud žádám o požehnání od Pána, udržuje mě to ve výborném vztahu s ním. Jak budu totiž žádat požehnání, když budu skrze (těžký) hřích s Bohem ve válečném stavu? Čili touha po Božím požehnání pro naše manželství mě vede i k tomu, že nezůstávám v hříchu, ale lítostí, pokáním, pokud je třeba zpovědí žiji v pokoji s Bohem, abych žil v pokoji i se svou manželkou.

Pokud žiješ v manželství, zkuste si navzájem tento týden často žehnat. Uvidíš, co to s vaším vztahem udělá. Pokud jsi sám (svobodný, ovdovělý, kněz či zasvěcený), žehnej svým blízkým, abys přes dobro, které Bůh řekne v jejich prospěch, i ty zakusil, jak tě Bůh obdarovává.
ZAMYŠLENÍ NA 22. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: CELÝM SRDCEM
Zřejmě si ani neuvědomujeme, od čeho všeho jsme osvobozeni tím, že máme „Boha tak blízko“ (srov. Dt 4,7).

Klanění se modlám s obavou, abych nějakou neurazil či nevynechal, dokola mytí nádob, postelí…To připomínám jen to, co je v dnešních čteních. Přichází mi přitom na um jedna současná pověra, s níž se často setkávám i mezi věřícími - klepání na dřevo. Lidé něco pochválí, že se jim daří, a hned dodávají: „Musím zaklepat na dřevo.“ (A někdy si přitom klepou na čelo…) Dobrá blbost, že? Jakoby nás nějaké klepání na dřevo mohlo uchránit před zlem. Namísto toho bychom měli vždy říkat: „Bohu díky, daří se mi“, a tak vydávat svědectví o své víře… Ale to jsem trochu odbočil.

Mít Boha nablízku, mít ho za přítele znamená žít a jednat tak, abych naše přátelství nenarušil, nedej Bože nezničil. S přítelem si rád povídám, nemám problém poprosit ho o pomoc (vzpomínáš si na podobenství o neodbytném příteli v 11. kapitole Lukášova evangelia?), jsem vždy ochoten pomoci mu, odprosit či odpustit v případě konfliktu či selhání… A přesně totéž platí v přátelském vztahu s Bohem. Jistě, ten vztah má i jiné rozměry než jen přátelství, neboť je tam také úcta, klanění se, chvála, ale klanět se Bohu bez přátelství s ním lze těžko nazvat křesťanstvím a velmi se to může stát modloslužbou, pověrou… Boha miluji a on miluje mě, proto jsme přátelé.

Nedávno jsem četl rozsáhlý komentář k proroku Ozeášovi. Součástí jeho poselství byla výčitka Izraelitům, že bohoslužba, kterou konají v chrámu Pánu, je ve své podstatě bohoslužbou Baalovi. Navenek dělali vše tak, jak bylo předepsáno, ale problémem bylo srdce. Jejich srdce byla daleko od Pána. Proto prorok jejich bohoslužbu nazval smilstvem a modlářstvím.

Čím víc jsem ten komentář četl, tím více se ve mně vynořovala myšlenka na to, jak prožívám mši, jak prožívám modlitbu, s jakým srdcem píšu tato zamyšlení. Kde je mé srdce? Kdyby někdo viděl do mého nitra, nenazval by mě pokrytcem? A Bůh přece vidí do mého nitra. Jaké pojmenování mi dnes dává? Jsem pro něj přítel? Nebo jsem pro něj pokrytec?

Je skvělé vědět, že Bůh je mi nablízku. Ačkoli to pro mě znamená nejednou tvrdě bojovat, abych nezůstal jen u vnějších úkonů zbožnosti, ale abych do každého vkládal celé své srdce. Nechci být pokrytec, nechci být modloslužebník.

Milovaný Bože, požehnej!
ZAMYŠLENÍ NA 20. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: ROZHODNI SE
Náš pětitýdenní kurz o Eucharistii tuto neděli končí přesně tak, jak má končit každé ohlašování radostné zvěsti - evangelia: výzvou rozhodnout se.

Znovu si přečti celou 6. kapitolu Janova evangelia a všimni si posloupnosti: Ježíš nejprve nasytil zástupy chlebem. Jakoby je lákal, aby přišly znovu za ním. Když přišly, začal jim ohlašovat radostnou zvěst o chlebu života, který zajišťuje věčný život. A dnes na závěr celé řeči o Eucharistii staví zástupy i apoštoly před rozhodnutí: I vy chcete odejít? K podobnému rozhodnutí vyzývá Izraelity i Jozue, přičemž o sobě říká: Já a můj dům, my budeme sloužit Pánu (Joz 24, 15). I já dnes stojím před rozhodnutím: Přijmu nebo nepřijmu nabídku mít věčný život?

Doufám, že ses rozhodl pro Ježíše.

Milovaný Ježíši, děkuji ti za radostnou zvěst o Eucharistii. Zkusil jsem a přesvědčil jsem se, jaký jsi dobrý. Vnímám tvou neuvěřitelnou lásku - abych mohl věčně žít, dal ses mi k dispozici, abych se tebou sytil. Vím, že mě tím proměňuješ a stávám se druhým Kristem. Jak nesmírná je tvá dobrota, když naplňuješ mne, hříšníka, a důvěřuješ mi, jako bych byl nejlepší člověk na zemi. Nechápu toto tajemství tvé přítomnosti ve mně. Asi bych zemřel, kdybych mu úplně rozuměl - Ježíš ve mně. Bůh ve mně. Ale věřím v tuto pravdu a toužím žít tak, abych tě nikdy nezranil, neopustil, nezapomněl na tebe. To však není v mých lidských silách - vždyť víš, že velkou část dne prožívám, aniž jsem si na tebe aspoň vzpomněl. Nevím, jestli se to dá změnit, a ani nevím, jestli je to třeba měnit, jestli se vůbec dá naplno stále vnímat tvou přítomnost. Ale velmi se raduji z toho, že každý den je alespoň pár okamžiků, které jsou výlučně s tebou a pro tebe. Děkuji ti za tvého Ducha, který mi připomíná, kdo jsem a s kým žiji. Děkuji ti za tvou blízkost vždy a všude. Ježíši, miluji tě a těším se, že jednou bude čas, kdy budeme spolu viditelně a bez překážek. Těším se na nebe. Přijď, Pane Ježíši! Přijď, Milovaný
ZAMYŠLENÍ NA 20. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: CO JE ROZUMNÉ?
V souvislosti s kurzem o Eucharistii, který nám Církev nabízí během těchto prázdninových nedělí, mi dnes přichází na mysl jedno upozornění:

nebuďme dětinští či nerozumní (Př 9,6; Ef 5,17). Neboť naším úkolem není spekulovat nad Eucharistií, ale ji přijímat. Je totiž pro nás zárukou věčného života.

Chceš věčně žít? Vědci vymýšlejí způsoby, jak prodloužit lidský život - léky, transplantacemi, genetickými manipulacemi … Ale představ si, že život, který žiješ nyní, bys měl žít ještě takových 200-300 let. Chytá mě děs při takové myšlence. Když to vezmu humorně, každý den si ráno i večer mýt zuby další dlouhá léta se mi nechce. Natož pracovat v potu tváře…

Chceš věčně žít? Bůh i tobě nabízí věčný život, ve kterém už nebude bolesti ani nářek… Dává k tomu jednu jedinou podmínku - přijímat jeho tělo a krev. Aby nám to nebylo odporné, dává se nám pod způsobem chleba a vína, tedy něčeho, co je pro nás jako pokrm a nápoj přirozené. Chce to jen víru, že Bůh je v této hmotě skutečně přítomen, když kněz nad ní vysloví slova proměňování. A pak to chce čisté srdce. Tedy neustálé úsilí o čisté srdce, vyjadřované lítostí na hříchy, zpovědí, pokáním a neustálou změnou života podle Božích přikázání.

Chceš věčně žít? Tak neváhej a přijímej. Často, nejméně každou neděli. A přesvědčíš se, že přebývání s Bohem přináší mnohé další benefity. Budeš klidnější, trpělivější, laskavější, bude tě více zajímat život (skutečný život, ne ty bulvární nesmysly), konat dobro bude pro tebe snazší a odporovat zlu bude pro tebe samozřejmé… Bolest a trápení, které snášíš, budeš vnímat jako cestu k trvalému přebývání s Bohem.

Chceš věčně žít? Vlastně už žiješ věčně - pokud přijímáš Krista ve svátosti, už máš věčný život. Jistě přijde smrt, ale jen pro tělo. I to jen do času.

Přečti si několikrát dnešní evangelium (Jan 6,51-58). Ježíš jasně hovoří o souvislosti mezi věčným životem a přijímáním či nepřijímání jeho těla a krve. Věříš mu? Pokud ano, tak přijímej, pokud ne, tak mu uvěř a přijímej. Neznám jiný spolehlivý způsob, jak mít věčný život.

Nebuď pošetilý!
ZAMYŠLENÍ NA 19. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: EUCHARISTIE A SVĚDOMÍ
Při čtení nebo poslouchání příběhu proroka Eliáše se v nás může objevit touha mít pokrm jako on - snědl kus chleba, napil se vody a kráčel čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Bohu není nic nemožného. Ale ať je pro tebe skvělou zprávou, že i my máme k dispozici stejný, ba dokonce lepší pokrm. Pokud se sytíme Eucharistií, máme sílu odolávat hříchu, přemáhat pokušení a dobře žít. A to nejen čtyřicet dní, ale po všechny dny až do smrti.

Možná mi řekneš, že ses o to už pokoušel, ale vždy ses vrátil do starých kolejí, neboť hřích / pokušení / zlozvyk byl silnější než ty. Ale to je přece samozřejmé - vše, co pochází od zlého, je silnější než my. Vždyť i sám zlý je silnější. Ale my nepřijímáme Eucharistii proto, že jsme už dobří a podařilo se nám nad vším zvítězit. V takovém případě totiž Eucharistii nepotřebujeme - dokážeme být dobří vlastními silami, jsme sami sobě spasiteli. My přijímáme Eucharistii, protože jsme slabí, protože známe svou slabost a víme, že bez Krista nic nezmůžeme v boji proti zlu a při konání dobra.

V čem je tedy problém? Že nejednou zůstaneš stát a nejdeš k přijímání, protože jsi zhřešil. A ďábel se raduje, že tě odtáhl od Eucharistie. Co jsi však udělal proto, abys hřích ze svého života odstranil? Proč nejdeš hned ke zpovědi, pokud je nutná (v případě těžkého hříchu)? A pokud nemáš těžký hřích, tak se nevymlouvej, že celý týden jsi nebyl na mši, proto v neděli už nemůžeš jít k přijímání. To prostě není pravda. S Ježíšem v Eucharistii se můžeš sjednotit vždy, když nemáš na svědomí vážné provinění. I proto je na začátku mše úkon kajícnosti, kde vzbuzujeme lítost - ní se nám odpouštějí všechny lehčí provinění - a pak s čistým srdcem slavíme Kristovu oběť.

Proto ti do dalších dní dávám tuto radu: Vždy, když jsi na mši, spoj se s Ježíšem přijímáním Eucharistie. Pokud máš na svědomí těžký hřích, neodkládej zpověď na první pátek či nějaký svátek, ale utíkej ke zpovědi co nejdříve, pokud je třeba, i pětkrát za týden. Ve většině farností se zpovídá před každou mší svatou. Pokud nemáš těžký hřích, lítost tě disponuje k přijetí Eucharistie.

Zkus a přesvědč se, že to funguje. Nevzdej to po prvním vážném provinění. A formuj si svědomí vzděláváním se v otázkách mravů a víry, abys uměl rozeznat vážné provinění od lehkého hříchu. Často totiž lidé nepřijímají Krista, neboť nemají dobře zformované svědomí. Pokládají za těžký hřích kdejakou hloupost ( adávala jsem kohoutovi - že to znáš?), ale skutečný těžký hřích často nevidí.

Když si to vyzkoušíš dva-tři měsíce, uvidíš, že to funguje. Že najednou zvládáš odporovat ďáblu / světu / tělu, neboť máš v sobě Boží sílu - samého Krista. Tvůj život bude šťastnější a klidnější. I s nesením kříže… A budeš mít k tomu bonus - budeš žít navěky. Tak to slibuje Ježíš.

Nezarmucujte Svatého Božího Ducha (Ef 4, 30)
ZAMYŠLENÍ NA 18. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: ČÍM SE SYTÍŠ?
Dnes začnu svatým Pavlem: Už nežijte, jak žijí pohané, v marnosti svého smýšlení (Ef 4, 17).

Víš, jaké je to smýšlení? Jejich bohem je břicho (Flp 3, 19). Vše se točí jen kolem mít a užívat.

Příkladem toho jsou i Židé v dnešním prvním čtení a také v evangeliu. Ti první reptají, protože nemají co jíst. Jejich jednání je v podstatě přirozené, vždyť ještě nedávno měli v Egyptě plné hrnce, ale vzdali se jich a odešli do nejistoty. Když jim Bůh dal manu, sbírali ji, sytili se jí, ale dostávají se do bodu, když jim to nestačí: Není chleba, není voda! A tento bídný pokrm se nám už protiví (Num 21, 5). Rozumíš? Na chléb z nebe řekli, že se jim protiví!

A v evangeliu? Nešli za Ježíšem proto, že viděli znamení, ale proto, že se najedli. Zdarma. Chtěli takový skvělý život - mít koláče bez práce. Přitom znali skutečný význam many - že to byl chléb z nebe. Vždyť se na to odvolávali: Naši otcové na poušti jedli manu, jak je psáno: ‚Dal jim jíst chléb z nebe‘ (Jan 6, 31). Chtěli však jen něco podobného: Co nám dáš ty? Neviděli za. Viděli manu, ale neviděli Boží dar.

Proto je velmi nutné často si obnovovat víru v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. Vidět za kousek oplatku. Vidět Boží dar, kterým je sám Bůh. Co nám dáš ty? Já jsem chléb života (Jan 6, 35).

Kolik nevědomosti i dnes vládne mezi katolíky! Je to vidět neděli co neděli při každé mši, když mnozí nepřijímají Chléb života. Jistě, někteří nemohou (například rozvedení, kteří žijí s novými partnery), ale kolik jich může, ale nepřijímají.

Proto je velmi důležité znovu a znovu opakovat, že Eucharistie není kus chleba, ale živý Bůh. Že svaté přijímání není snězení nějakého posvěceného oplatku, ale sjednocení se s Bohem. Že je to závdavek věčného života.

Proč tolik katolíků nechce žít věčně?

V této věci je nesmírně důležitá úloha kněží, ale i rodičů. Ne dokazovat přítomnost Krista v Eucharistii, ale ohlašovat ji. Nezdůrazňovat povinnost účasti na mši, ale vyzdvihovat privilegium sycení se Bohem. Dokonalost nespočívá v tom, abychom nehřešili, ale abychom v hříchu nezůstávali a vždy udělali všechno proto, abychom se mohli spojit s Ježíšem v Eucharistii. Bůh nás tak bude proměňovat v sebe. Co víc potřebuji?
ZAMYŠLENÍ NA 17. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: JAK DOBRÝ JE PÁN!
Každé tři roky nám o prázdninách nabízí Církev v liturgických čteních letní kurz Eucharistie.

V liturgickém roce B se totiž přerušuje kontinuální čtení Markova evangelia a od 17. do 21. neděle v mezidobí se čtou texty ze 6. kapitoly Janova evangelia o Eucharistii. K nim jsou v prvním čtení vybrané skvělé úryvky o nasycení hladových či skleslých a unavených lidí. Ale je jasné, že nejde jen o nasycení těla. Mnohem více jde o pokrm pro celého člověka - tedy pro tělo i pro duši. Poslední z těchto nedělí je ostatně přímou výzvou nanovo se rozhodnout žít pro Boha - a tuto schopnost žít pro Boha nám dává požívání Eucharistie. Já a můj dům, budeme sloužit Pánu (Joz 24,15). Pane, ke komu bychom šli? (Jan 6,68).

Specifickou kapitolou těchto nedělí jsou žalmy, které jsou vybrány jako odpověď lidu na Boží slovo. Dnes je to žalm vyznání víry, že Pán otevírá svou ruku a dobrotivě sytí vše živé. Pak to bude žalm prosby o nasycení: Pane, dej nám chléb z nebe. A zvláštností dalších tří nedělí bude to, že se bude zpívat vždy z textu 34. žalmu s responsoriem: Okuste a vizte, jak dobrý je Pán.

Proč takový kurz Eucharistie pravidelně potřebujeme? Neboť v dějinách Církve bylo období, kdy muselo vzniknout církevní přikázání, které dodnes nebylo zrušeno: Alespoň jednou v roce… ve velikonoční době přijmout oltářní svátost. Jak moc ochladla láska k Ježíši! Vždyť Eucharistie není nějaký přeměněný chléb, ale sám Ježíš. Tím, že ho požíváme, proměňujeme se na něj a postupně prožíváme svatost, kterou bez Ježíše nemáme šance mít. Ale kolik lidí - i pokřtěných - na to nemyslí, neví o tom, nezná pravdu o Eucharistii. Proto nám Církev znovu a znovu opakuje základní pravdy o Chlebu života.

Kéž by všichni kazatelé využili těchto pět nedělí na vydávání svědectví o lásce k Ježíši přítomnému v Eucharistii. Kéž bychom si všichni v tomto čase našli každý den deset minut na to, abychom je trávili v adoraci před Oltářní svátostí.

A nezapomeňte - jde o tajemství Boží přítomnosti, které nevyžaduje vysvětlování či spekulování, ale prožívání.

Říká se, že v spišské diecézi ještě před druhou světovou válkou jistý profesor ze Spišského semináře šel během prázdnin na faru ke kamarádovi knězi. Ten se zaradoval a poprosil ho, aby měl v neděli kázání. Kázání bylo. O Eucharistii. Pan profesor se přes půl hodiny snažil dokázat reálnou přítomnost Krista v Oltářní svátosti. Ale zamotal se a skončil celé dokazování tak nějak nemastně-neslaně. Pan farář po kázání vyšel mezi chlapy a jeden z nich mu říká. Pane faráři, nikdy jsem nepochyboval o tom, že Pán Ježíš v Eucharistii je. Ale když takový moudrý a učený kněz neumí dokázat, že to tak je, tak já už ode dneška nevěřím. Pan farář viděl, že je zle. A tak nejbližší neděli vystoupil na kazatelnu a měl jiné kázání o Eucharistii: Drazí věřící. Ježíš v Eucharistii je, nebo není. Tedy tam je. Amen.

Pán Ježíš v Eucharistii je. Naším úkolem je být s ním. Sytit se jím. Milovat ho.
Zamyšlení na 16. neděli v mezidobí: O pastýřích
Texty dnešní neděle jsou jakýmsi završením triptychu o prorocích a pastýřích.
Texty o tom jsme poslouchali poslední dvě neděle a dnešní je korunuje. Doporučuji znovu si všechny texty pozorně přečíst a tak uvidíte, které snadno obejdeme, pokud je vnímáme jen izolovaně.
První korunou je slovo "běda", určené pastýři co se nestará o Boží lid. Před dvěma týdny to bylo slovo "odpadlý národ… lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce". A minulý týden "tady už neprorokuj" - kněz vyháněl proroka… Kolik toho bylo spácháno v Izraeli, když Bůh jim říká "běda".
Druhou korunou je Ježíšův postoj a jednání. Doma ho nepřijali, nemohl udělat žádný zázrak. On to však nevzdává a posílá apoštoly, aby se stali novými pastýři Božího lidu (Bohem přislíbenými v dnešním prvním čtení). A po jejich návratu - šťastných a nadšených - sám se ujal svého lidu a "začal je učit mnoha věcem" (Mk 6,34).
Třetí korunou jsou žalmy těchto tří neděl. Nejprve je žalm nářku a prosby - "jsme přesyceni pohanou… smiluj se nad námi" (Ž 123). Potom žalm naděje: Bůh "ohlašuje pokoj svému lidu" (Ž 85). A dnešní 23. žalm o Pánu jako pastýři je vyjádření podstatné pravdy - Bůh sám se stará o své děti. Jistě, používá i pastýřů, kněží, není jen jediným Pastýřem.
Tento triptych nás učí, že ani nehodní pastýři nemohou zničit Boží lid. Četl jsem nedávno polskou knihu Ksiądz Rafał (Kněz Rafael). Je v ní rozhovor biskupa s kaplanem, kterého právě překládá do farnosti, kde zemřel farář svatého života. Biskup se ptá, jaké má zkušenosti ze čtyř míst, kde jako kaplan působil. Rafael s hořkostí vzpomíná, jak na třetím místě farář žil s hospodyní a jejich dospívajícím synem. Deset posledních dnů si zahráli karty o peníze (nejen o své). Biskup mu k tomu říká: "Víš, své kněze mohu pokárat nebo přeložit. Důtka nic nezmůže a přeložení způsobí, že se další lidé budou pohoršovat. Takže kaplani jsou záchranou, aby v lidech doutnala aspoň jiskřička naděje - možná jednou kaplan bude farářem a vše se v dobré obrátí."
Bůh se skutečně stará o svůj lid. Ne křikem, ne s bičem, ale používá každého, kdo má jemu oddané srdce. Biskupa, kněze, zasvěcené, ale i zcela obyčejné lidi. Tak vede své stádo po svých cestách, když život a jednání jemu oddaných oslabuje a neguje působení těch, kteří nežijí s Bohem, přestože jsou oficiálně pastýři…
Doufám, že žiješ ve farnosti, kde máš skvělé kněze. Buď jim nápomocný zejména svatostí svého života. Už mnozí kolem tebe také zakoušeli, že jim Bůh "prostírá stůl a kalich naplňuje až po okraj".
Na závěr vtip: Kněz se ve farnosti loučí, neboť odchází na jiné místo. Při rozloučení si všimne starší paní, která pláče. Přistoupí k ní a říká: "Milá paní, neplačte. Vždyť přijde nový kněz a určitě bude hodnější a lepší než já." A ona na to: "Ano, to samé říkal i ten kněz, co zde byl před vámi. A pak jste přišel vy…"
ZAMYŠLENÍ NA 15. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: VÍŠ, KDO JSI?
Po vyslechnutí / přečtení dnešního úryvku z Pavlova listu Efezanům (1, 3-14) máš všechny důvody k tomu, aby se ti zatočila hlava.

Je to totiž o tobě. Ačkoli Pavel píše v množném čísle, platí jeho slova ne pro nějaký anonymní zástup, ale pro každého věřícího osobně. Pro tebe. I pro mě.

Tak si to shrňme:

- jsem požehnaný veškerým nebeským požehnáním;

- ještě před stvořením světa jsem byl vyvolen, abych byl svatý a neposkvrněný;

- Bůh mě předurčil, abych byl jeho adoptovaným synem - ke chvále a slávě jeho milosti;

- tou milostí mě Bůh obdaroval v Kristu, jeho Nejmilejším;

- v Ježíši mám vykoupení;

- v Ježíši mám odpuštění hříchů;

- jsem zahrnut bohatstvím jeho milosti;

- znám tajemství Boží vůle - rozhodnutí vše sjednotit v Kristu;

- v Kristu jsem dědicem Boha;

- jsem ke chvále jeho slávy;

- jsem označený pečetí zaslíbeného Ducha, který je závdavkem dědictví.

Co víc potřebuji? Můj Otec je vlastníkem veškerého bohatství, jaké si jen umím představit!!!

Doprčic, pokud je to pravda, tak proč žiji jako žebrák?

Protože ďábel. Ten mi namlouvá (asi málokdy přímo, ale velmi často přes lidi), že se o sebe musím postarat sám, že mít peníze, úspěch, postavení, sex, skvělé auto či nejkrásnější šaty je více než to všechno, co mi nabízí Bůh. Přitom všechno - peníze, úspěch, postavení, sex, skvělé auto i nejkrásnější šaty jsou Božím dílem, jeho majetkem. A Bůh mi všechno z toho rád dává. Jen nechce, abych si z jeho darů udělal bůžky, modly.

Každý den jsem na rozcestí a musím si vybírat. Budu se radovat ze skutečných darů, o kterých mluví Pavel, nebo chci jen hračky - od peněz po nejkrásnější šaty? Boží dary nepominou, ty světské dlouho nevydrží. Do čeho se tedy vyplatí investovat? Čím naplníš své srdce, mysl, duši?

Velmi ti doporučuji naučit se tento úryvek z Listu Efesanům nazpaměť a často si ho číst, modlit se jeho slovy. Církev ví o jeho důležitosti a v liturgii hodin ho nařídila všem zasvěceným a kněžím modlit se každé pondělí večer. Kromě toho u mnoha svátků svatých. Abychom nezapomněli, kdo jsme...
ZAMYŠLENÍ NA SLAVNOST NAROZENÍ JANA KŘTITELE: TVŮJ PŘÍBĚH
Pokud bychom dívali na biblické události kolem narození některých lidí (Jakub, Mojžíš, Samson, Jan Křtitel…) jen jako na jejich osobní příběhy,

asi by se v nás rodily pocity jakési závisti: Ti se tedy měli, byli vyvolení, předurčeni, vyznačení… A to by bylo asi vše, co bychom si z toho odnesli.

Ale Církev nám nepředkládá tyto příběhy jen tak, jen jako vzpomínky na nějaké pradávné události, vzpomínky možná až mytologické. Ne, Církev a Bůh nám chtějí říct, že každý z nás má vlastní důležitý příběh svého početí, narození i života.

Jen si projdi všechna čtení dnešní slavnosti, včetně těch z vigilie. (Janovo narození bylo skutečně jedno z nejdůležitějších, když se na něj dá aplikovat tolik biblických textů, že naplní dva mešní formuláře.) A čti je, jako by byly o tobě. Vždyť i tebe plánoval Bůh před stvořením světa, utkal tě v životě tvé matky, znal tvé jméno dříve, než ses počal, připravil pro tebe úkol a celoživotní poslání, které můžeš naplnit pouze a jedině ty. Jsi důležitý!

Vím, těžko se věří ve vlastní důležitost a význam, když vidíme své slabosti. Ale věz, že kdesi za takovým smýšlením je ďábel. Ten totiž strašně nechce, abychom věděli, kdo jsme a nač jsme. Je rád, když nás může udržovat ve falešném pocitu bezvýznamnosti, frustrace, neschopnosti. Když nám může namlouvat, že náš život je jen práškem ve vesmíru, na kterém vůbec nezáleží. Nebo nás drží v pocitu pýchy, jak vše sami zvládáme, že Boha nepotřebujeme. Ale to není pravda. Neboť Bůh říká něco jiného. Komu budeš věřit?

Čti si tedy dnešní čtení a vztahuj je na sebe. Jistě, okolo početí a narození nikoho z nás se zřejmě neděly žádné viditelné nadpřirozené věci, ale buď si jistý, že Bůh znal tvé jméno už před stvořením světa (Ef 1, 4) - má ho napsáno na své dlani (Iz 49,16). A připravil celý tvůj život (Ef 2,10). Je s tebou na každém kroku. Často si připomínej, kdo jsi, hledej v Písmu texty, které hovoří o tvém vyvolení, vysvobození, povýšení… Nezapomeň přitom, že všechno - celý život - jsi dostal jako dar, a buď vděčný Dárci.

Pokud budeš v následujících dnech slyšet o narození dítěte, pokud se narodí někomu tobě blízkému, připomeň si, že to dítě je od věčnosti Bohem chtěné a milované. Zahrň ho do svých modliteb, aby rostlo pro Pána, bezpečné před každým nepřítelem. Tak se slavnost Narození svatého Jana Křtitele dostane do tvého života, budeš ji prožívat ne jako vzpomínku, ale jako živou událost, která trvá - v tvém životě i v životě každého, kdo přichází na svět.
ZAMYŠLENÍ NA 11. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: BOŽÍ DÍLA
Dvěma věcmi mě zaskočila dnešní čtení. První jsou projevy Boží moci - odlomí větvičku ze stromu, zasadí ho a vyroste z něj nový strom.

Dokonce způsobí, že suchý strom bude kvést. To jsou neuvěřitelné věci! V této symbolice pokračuje žalmista, když mluví o stáří člověka. Často jsou lidé ve vysokém věku už nemohoucí, nejednou bez zájmu o dění kolem sebe. Ale žalmista říká, že i ve stáří budou přinášet ovoce, budou úrodní a plní svěžesti… (Ž 92,15). Copak to není Boží dílo, když kolem sebe vidíme takové lidi? Tento žalm měl velmi rád můj otec, vnímal ho jako povzbuzení, když už byl na sklonku života. Pán Ježíš v evangeliu hovoří o tom, že zem sama od sebe přináší úrodu… Naším úkolem je zasít a pak sklízet. Čím mě však tyto texty zaskočily? Usvědčily mě z mých starostí. Jsou to totiž texty o naději. Bůh všechno dobře řídí a vše v jeho rukou přináší ovoce v pravý čas. Mým úkolem je být k dispozici - dělat to, co Bůh ode mě očekává, což je moje povinnost… Možná zalévat suchý strom…

A druhá věc, která mě zaskočila, je o schopnosti naslouchat, chápat. Tak Ježíš mluvil k lidem - jak byli schopni naslouchat, chápat (srov. Mk 4,34). Vyvolalo to ve mně otázku, zda neposlouchám něco, co mi brání slyšet Boha, co mi nedovoluje chápat to, co mi říká. A hned jsem také měl odpověď - mé neustálé sledování dění ve světě. Jelikož pracuji na počítači, tak v rámci odpočinku mnohokrát denně kliknu na různé informační stránky, abych věděl, co nového ve světě. Co když mi právě to brání slyšet Boha? Co když právě to blokuje mou schopnost naslouchat, chápat Boží věci? Tak jsem si řekl, že zkusím od pondělí týden nesledovat, co se děje ve světě. Víš, co se stalo?

Krátce po tomto rozhodnutí jsem četl text z Knihy Jozue. Je v ní tato věta: Jozue za noci vstal a pohnul táborem (Joz 3,1, překlad podle Neovulgaty). Udivila mě Jozue rozhodnost a jednání. V noci vstává, všechny vzbudí, vyhání je ze stanů a… Víš, co se v ten den stalo? Přešli suchou nohou přes Jordán. A ve mně se ozvalo: Proč chceš čekat do pondělí? Není čas hned teď ‚pohnout táborem‘? A tak jsem hned v ten den přestal sledovat, co se děje ve světě. Dnes (v pátek, kdy píšu tento text), je to už třetí den, kdy v podstatě nevím, jak běží svět. A zjišťuji, že mi to nechybí. Víš, co se ten den stalo? Byl jsem osvobozen od závislosti na informacích. Mám více času mluvit s Bohem. Byl to můj malý přechod přes Jordán.

Najdi si někde kolem sebe suchý strom - nevěřícího sousedova syna, otce, kolegu… a začni ho zalévat svou modlitbou. Uvidíš Boží dílo na tom člověku.

Odřízni ze svého srdce to, co ti brání poslouchat, chápat Boha, Boží věci. Zjistíš, že ti je lehčeji, radostněji, máš více klidu. Nečekej do zítra. Hned teď pohni táborem. Možná už dnes přejdeš Jordán…
ZAMYŠLENÍ NA SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE: RODINA
Kdybych měl moc určit den, který by byl v Církvi zvlášť věnován rodině, asi by to byla přesně dnešní neděle - slavnost Nejsvětější Trojice.

Neboť přesně tak vnímám toto tajemství - jako úžasný vztah osob, které se milují, vycházejí si vstříc, navzájem si nesou břemena…

Bůh ve svém nejhlubším tajemství není samotář, ale rodina, protože má v sobě otcovství, synovství a podstatu rodiny: lásku. Toto jsou slova svatého papeže Jana Pavla II., která řekl v Mexiku v Pueble v roce 1979. Dokud jsem jeho slova nečetl, vnímal jsem Trojici jako tajemství, které nelze pochopit, jen věřit. Vždy jsem však měl přitom pocit, že je to jen jakási teologická definice, která nemá reálný vliv na můj život. Slyšel jsem množství příkladů, které se snažily jakžtakž vyjádřit tajemství Trojice, ale vždy to byl jen útok na rozum. Až uvedená slova papeže mě inspirovala vnímat Trojici jinak, blíž, dokonce jako něco velmi blízkého - jako rodinu, jako společenství, ve kterém mohu být doma.

Na začátku jsem zmínil břemena. Víš, jaké břemeno nesl Otec? Odešel od něj jeho syn, jeho nejdokonalejší stvoření, člověk se k Otci obrátil zády. Ježíš viděl Otcovu bolest a udělal vše proto, aby nesl břemeno s Otcem. Stálo ho to život. A Otec nesl toto břemeno utrpení a smrti svého Syna a byl s ním až tak, že mu vrátil život. To vše se dělo v nesmírné lásce, kterou nazýváme Duch Svatý. Je to takové lidské popsání jedné stránky vztahů v Nejsvětější Trojici, ale mně to nesmírně pomáhá vnímat tak lidi kolem sebe. Projevovat o ně zájem…

Víš, že i ve tvé rodině každý nese své břemeno? Znáš to břemeno? (Možná jsi jím ty sám…) Co uděláš, abys ho nesl s ním?

Jak si vycházíte v rodině vstříc? Umyješ ochotně nádobí, vyneseš smetí? Vyjdete si s manželkou večer na procházku namísto vysedávání u televize? Podíváš se s manželem na fotbal?

Je tolik možností a příležitosti napodobovat Trojici. Většinou jsou to jen maličkosti, drobnosti, ale copak právě ty netvoří každodenní život?

Udělejme si dnes den rodiny - takové, kde se navzájem snášíme v lásce (Ef 4,2), kde se předbíháme v uctivosti (Řím 13,10), kde si navzájem neseme břemena (Gal 6,2). Rozměňme si to na drobné (podržet ženě dveře, namísto křiku: Kam zas jdeš? Vyslovit: Ať ti Bůh žehná, donést květinu, udělat kávu…) a jednejme. Staneme se podobnějšími Bohu a svět kolem nás se bude měnit, neboť budou vidět skvělý Boží obraz - v našich rodinách.
ZAMYŠLENÍ NA SLAVNOST SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO: ZNAMENÍ
Všichni byli společně pohromadě (Sk 2,1). Modlili se a čekali. Ježíš jim přislíbil Dar.

Mohli se pokusit o ohlašování Ježíšova zmrtvýchvstání již dříve, ale k ničemu by to nevedlo. Velmi dobře to věděli. Proto byli spolu a čekali. Byli s Marií, Ježíšovou matkou. A v ten den se přidalo asi tři tisíce duší (Sk 2,41).

Toužíš po naplnění Duchem, ale vnímáš, že jaksi se nic neděje? Odstraň překážky - hřích, individualismus, vlastní představy…, vytvoř s někým společenství a společně čekejte. S Marií. Jak to děláme i letos při květnových pobožnostech. A buď si jistý, že Duch přijde a bude působit. Možná velkými charismaty, možná jen tím, že budeš ochotněji mýt nádobí či zvedneš papír pohozený na chodníku. Duch nám dává totiž vždy to, co nejvíce potřebujeme pro dosažení nebe.

Psal jsem minule, že toužím po takovém působení Ducha, aby se děla znamení, která mnohým pomohou uvěřit Bohu. A věřím, že se dějí. Věřím, že Bůh lidem dá vidět, že jsi kdesi zvedl nějaký odpadek a hodil ho do koše, a dá jim pochopit, že je to dílo Ducha Svatého. Že to děláš z jeho moci a na jeho pokyn. Možná se nepřidá tři tisíce duší (a možná přidá J), ale nic, co děláš z vnuknutí Ducha, nezůstane bez odezvy. Náš (můj) problém je, že chceme vidět výsledky. Ale ty nejsou naší starostí. Naším úkolem je poslouchat Ducha. Ale pokud nedokážu zvednout papír na ulici, jak půjdu uzdravit nemocného?

Najdi si dnes jednoho nebo dva lidi (doma či mezi lidmi, se kterými jsi byl na mši) a promluvte si o tom, jak vnímáte působení Ducha ve svém životě. Vaše vzájemná drobná svědectví o zvedání odpadků na ulici (dej si do těch uvozovek to, k čemu Duch vede tebe - zmíněné mytí nádobí, pomoc spolužákovi, návštěva nemocného či opuštěného, čtení Písma, radostný zpěv…) budou pro vás povzbuzením k novému vzývání Ducha, možná ochotnější poslušnosti jeho drobným vnuknutím. Možná bude takové setkání počátkem nečekané společné cesty, vytvoření společenství, ve kterém budete všichni společně neustále naplňování Duchem… a změní se svět. Určitě ten malý, ve kterém žijete, ale možná i ten velký. Nikdy nevíš, na co použije Bůh tvou ochotu poslouchat…

Pokud máš možnost, najdi si na stránce breviar.cz texty posvátného čtení na 15. květen tohoto roku. Je tam skvělý úryvek z traktátu svatého Bazila Velkého o Duchu Svatém.
ZAMYŠLENÍ NA 6. NEDĚLI VELIKONOČNÍ: JSEM VYVOLENÝ
Celé dílo vykoupení je o Boží iniciativě. Jak to říkají dnešní texty: …ne my jsme milovali Boha, ale … on miloval nás (1 Jan 4, 10);

Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás (Jan 15,16); učinil zázračné věci. Vítězství je dílem jeho pravice… (Ž 98,1). A sestoupení Ducha na setníka Kornélia a jeho rodinu je také jasným Božím dílem, které Petr okamžitě rozpoznal jako Boží vyvolení.

Víš, že i ty jsi vyvolený? I ty si účastníkem spásy, kterou připravil, uskutečnil a neustále nám dává Bůh. Jsi privilegovaný člověk. Tak si to prosím užívej!

Mám kamaráda, který jako student po svém obrácení velmi hluboko prožíval, že je Boží dítě. Jednou z praktických stránek tohoto prožívání bylo, že celý rok nenosil s sebou deštník. A nikdy nezmokl. Říkával totiž: Už jste viděli, aby si královské děti nosily deštníky? Těšil se z privilegia Božího dítěte…

My jsme (možná ještě stále pod vlivem jansenizmu ze 17. a 18. století) v Církvi jaksi stále zaměřeni na hřích, na neustále opravování, napomínání, moralizování… Ne že by to bylo špatné, ale nemá to být prvořadé. Neboť víš, co se stane s hříchem, když ho budeš litovat? Bůh na něj zapomene a chce, aby ses radoval z nového života, který ti dal. My nemáme být zaměřeni na hřích, ale na Boha. Ježíš je centrem našeho života, ne hřích. Hřích je v podstatě bezvýznamná epizoda, která se lítostí okamžitě ztratí a skončí, ale Ježíš stále žije. Tak proč se tolik věnujeme tomu, co pomíjí a dokonce na to Bůh zapomíná, no tak málo se věnujeme tomu, který žije?

Začni to ve svém životě měnit. Jsi vyvolený radovat se, protože jsi dosáhl spásy. Jistě, musím tu spásu dennodenně žít, abych ji neztratil. Ale pokud se zaměřím na Ježíše, na jeho lásku, pokud ho poslouchám, nemá už hřích moc v mém životě (Tak smýšlejte o sobě i vy: že jste mrtví hříchu a žijete Bohu v Kristu Ježíši - Řím 6,11), tak se radost z mého srdce nevytrácí. Ano, pláču s plačícími, ale zároveň jim přináším posilu modlitby, útěchu laskavých slov, oporu blízkostí … aby i oni mohli zakoušet radost, neboť i oni jsou vyvolení. Bůh nechce smrt hříšníka.

Apoštolové byli vyvolení jít a přinášet trvalé ovoce. I ty jsi stejně vyvolený. I ty přinášíš ovoce. Nemusíš ho vidět, ale pokud žiješ s Ježíšem, tak určitě kolem tebe roste a dozrává. Jednou ho uvidíš z nebeské perspektivy. A budeš žasnout, co všechno tvé vyvolení přineslo.
ZAMYŠLENÍ NA 4. NEDĚLI VELIKONOČNÍ: JEDINÝ SPASITEL
Dnešní texty jsou pro mě nesmírně osvobozující. Vnímám, že jen Ježíš je Spasitel, on jediný. A k tomu skvělý spasitel - je totiž dobrý. Navíc dobrý pastýř. Co to všechno pro nás znamená?

Zkusím to uvést na příkladu z tohoto týdne. Měli jsme jednou večer návštěvu, po které nám s manželkou zůstalo pár úmyslů na přímluvnou modlitbu. Hned potom jsem ještě pracovně zapnul počítač a našel jsem tam i soukromý e-mail s naléhavou prosbou o pomoc a modlitbu. A navíc jsme večer s manželkou konstatovali, že nás chytla nějaká viróza. Když jsem si to všechno před spaním shrnul, objevil se mi v srdci verš, kterým končí dnešní první čtení. Jsou to slova apoštola Petra: A v nikom jiném není spásy. Na celé zemi není lidem dáno žádné jiné jméno, skrze které bychom mohli dojít spásy. (Sk 4,12). Tento verš je jeden z prvních, které jsem se před 37 lety učil zpaměti, a v ten večer mi přinesl (znovu) úlevu a spočinutí v Bohu. Znovu jsem zakusil, že mým úkolem je přijímat život tak, jak přichází, a stát u Boha. Ostatní je jeho starost.

Ne, to není pasivita. To je důvěra. Neznamená to, že se nebudu léčit, neznamená to, že se nebudu naléhavě a vytrvale modlit. V tomto kontextu mi přichází na mysl moje stařičká tchyně, která už půl roku leží - spolehnutí se na Boha znamená i to, že se o ni ochotně staráme, že k ní v noci vstáváme, hledáme cesty, jak jí ulehčit v jejím utrpení. Ale v tom všem víme, že ne my jsme zachránci (spasitelé). Jediný Zachránce, jediný uzdravovatel, jediný Spasitel je Ježíš. My jen máme podíl na jeho díle. A právě toto vědomí nám umožňuje důvěřovat mu v každé situaci, radostné i bolestné.

Věříme totiž, že Ježíš nás jako Pastýř vede vždy po správných cestách. A jelikož je navíc dobrý, obrovské množství práce vykoná za nás. My nemáme ani představu, kolik pokušení, kolik bojů, kolik překážek, kolik pádů odstraní z naší cesty, jen abychom se mu neztratili. A to, co dovolí jako boj, jako zkoušku, dokonce i jako selhání, je jen proto, abychom rostli v lásce a důvěře k němu.

Ať je pro tebe tato neděle a i zbytek života cestou plnou důvěry. Máš dobrého Spasitele. Dobrého Zachránce. Dobrého uzdravovatele. Dobrého Pastýře. Tak se neboj. I kdyby jsi šel temnotou rokle… Neboť jsi Boží dítě! A Bůh je skvělý otec. My jsme toho svědky.
ZAMYŠLENÍ NA 3. NEDĚLI VELIKONOČNÍ: POKÁNÍ
Mám pocit, jako by všichni tři hlavní protagonisté dnešních čtení odpověděli na otázku, kterou v žalmu vyslovují mnozí: Kdo nám ukáže štěstí? (Ž 4,7).

Tento žalm v podstatě vyjadřuje touhu každého člověka, tedy i tvou - znát cestu k prosperitě, k dobru, k plnému životu. Ne k bohatství či úspěchu, neboť dobře víme, že ty nejsou zárukou krásného života.

Jak tedy na tuto otázku odpovídá Petr, který o Letnicích stojí před obrovským zástupem lidí? Vysvětluje, kdo byl Ježíš, co s ním udělali, že vstal z mrtvých. A ukazuje cestu: Obraťte se tedy, obraťte se, aby vaše hříchy byly zahlazeny (Sk 3,19). Doufám, že jsi tak v postní době důsledně dělal a dnes sklízíš ovoce svého pokání.

Jan ve svém prvním listě naléhá, abychom nehřešili. Ale zároveň říká, že selhání na této cestě neznamená konec nadějí. Představuje totiž zachránce - přímluvce Ježíše Krista, který je osvoboditelem z moci hříchu.

Ježíš v evangeliu přináší pokoj. A dodává, že v jeho jménu se všem národům bude hlásat pokání na odpuštění hříchů (Lk 24,47).

Čili kdo nám ukáže štěstí? Zmrtvýchvstalý. A cestou k němu je pokání konané z lásky. Nezůstávej ve hříchu!!!

Možná si řekneš, že po postní době už máme i trochu nárok se uvolnit, trošku si žít po svém. Pokud si to myslíš, tak jsi nepochopil význam postního času. Těch 40 dní totiž slouží k prohloubení života s Ježíšem. A vzdát se toho, co jsem za 40 dní dosáhl, je nesmysl. To je totéž, jako kdybych v loterii vyhrál milion eur. Týden se z nich raduji, ale pak je za pár dní nesmyslně vyházím z okna. Rozumíš? Postním pokáním jsem v sobě obnovil dar věčného života, přátelství s Bohem. Týden jsem chodil na obřady, mše, přijímal Krista v Eucharistii, ale po Velikonocích jsem vypnul a znovu mě ovládl hřích. Vše jsem vyhodil z okna. A ještě nadávám, jaký nepovedený život žiji. Přičemž je nepovedený jen a jen proto, že jsem milion vyhodil z okna…

Doufám, že to není tvůj případ. Že naopak prohloubíš svůj život s Ježíšem, že zachovávání jeho přikázání je pro tebe jasná cesta ke štěstí, dobru, prosperitě. Jistě, nejednou je to cesta náročná, nejednou na ní znovu a znovu konáme pokání, ale víme, že jdeme dál. A to je důvod, proč v nás velikonoční radost z Ježíšova vítězství může přetrvávat. Neboť jdeme s ním, s živým Pánem.

Ať tě tedy slovo pokání v této velikonoční době nezaskočí. Pokání je totiž stálou součástí života toho, kdo miluje Ježíše. Ne pokání ze strachu, ale pokání z lásky.
ZAMYŠLENÍ NA 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ „POKOJ VÁM!“
Kdybych měl napsat seznam, co všechno mě tento týden rozladilo, vykolejilo, znechutilo, vyčerpalo a unavilo, myslím, že hustě popsaná A4 by na to nestačila.

V tomto směru nebyl tento týden ničím mimořádný. A do toho mi jako kontrast zaznívá velikonoční radost ze všech liturgických textů. I Jobova slova: Což není tvrdý boj život člověka na zemi? (Job 7,1). Jak to všechno sladit?

Nuž nic z toho nesladím sám. Ale vím, že Ježíš žije v mém srdci a že to všechno není moje starost. Mým úkolem je zvládat bolest i radost, únavu i nadšení, znechucení i novou naději tak, jak přicházejí. Přinášet to vše jako oběť ve spojení s tím, kterého miluje duše. Vždyť u Boha má všechno význam, těm, co ho milují, všechno slouží k dobrému (Řím 8,28).

To nejsou jen utěšující slova, to je každodenní realita.

Vnitřní rozervanost prožívala prvotní církev, ačkoli její začátky jsou ve Skutcích popsány téměř idylicky. Prožíval ji apoštol Tomáš, který se celý týden sžíral tím, zda ostatní říkají pravdu nebo viděli jen přelud. Určitě ji vnímal i apoštol Jan, když psal své listy lidem žijícím v tehdejším světě, který byl zkažený přesně stejně jako ten náš. A přece tito všichni žili v naději a radosti. Neboť za vším viděli Ježíše. Živého Ježíše.

Rozumíš? Jde mi o to, abychom neztratili radost Velikonoc. S Ježíšem jsme se stali vítězi a jsme povoláni jako vítězové i žít. To však neznamená, že se nám nic nestane. Vždyť neumíme se vyhnout ani takové jednoduché věci, jako je změna nálady. Při všem však potřebujeme mít na paměti - a ještě více v srdci Ježíšova slova: Pokoj vám!

Bolí tě hlava? Pokoj vám!

Jsi unavený? Pokoj vám!

Máš problémy v práci či ve škole? Pokoj vám!

Jsi nemocný ty sám nebo někdo blízký? Pokoj vám!

Odchází ti na věčnost blízký člověk? Pokoj vám!

Nevíš si rady se svým zklamáním? Pokoj vám!

Trápí tě nenaplněné touhy? Pokoj vám!

Zvýšili ti plat? Pokoj vám!

Narodilo se ti dítě? Pokoj vám!

Rozhodl ses pro zasvěcený život? Pokoj vám!

Vstupuješ do manželství? Pokoj vám!

Doplň si zde své prožívání a ke každému poslouchej, přijímej, prožívej Ježíšova slova: Pokoj vám!

Tvůj svět se změní, pokud to zkusíš. Pokoj se vrátí nejen do tvého srdce, ale i do srdcí mnohých okolo tebe. Je to totiž nakažlivé…
ZAMYŠLENÍ NA KVĚTNOU NEDĚLI: DĚKUJI!
Dnes svůj text začnu písní. Zde jsou její slova:

Protože mě máš tak rád, jak jen ty můžeš mít

Protože’s mi svou chtěl dat nesmírnost zakusit.

Tak kdyby ses mě zeptat, kdo jsem,

místo svého jména vyslovím:

Jsem jen díky, za všechno a stále díky, tobě dík.

Až mi zhasne slunce svit, budu zde končit,

v tobě budu dále žít na věky v tobě žít.

A když se mě potom zeptat, kdo jsem,

místo svého jména vyslovím:

Jsem jen díky, za všechno a stále díky, tobě dík.

Píseň můžeš najít na youtube - jmenuje se Vděčnost a autor je Pavel Jančík. Má chytlavou melodii, kterou se můžeš snadno naučit. A pak zpívat, zpívat, zpívat… Znám ji roky a s manželkou si ji často zpíváme. Ale v těchto dnech se nám zvlášť vynořila v srdcích… Jakoby nám Bůh skrze ni chtěl připomenout, že na to, co budeme ve Svatém týdnu prožívat, slavit, připomínat si, se dá v podstatě reagovat pouze jedním - vděčností. Takovou mimořádnou - sami se můžeme změnit na vděčnost. Celé naše žití se může stát jedním velkým DĚKUJI. Je to nesmírně osvobozující - protože když vím, že vše je Božím darem, tak mohu děkovat ve štěstí i v neštěstí, ve zdraví i v nemoci, unavený i plný sil, v pokleslé i skvělé náladě, při úspěchu i selhání…

Nevíme, co nás v nejbližším týdnu čeká. Nevíme, co vymyslí politici, co spáchají zločinci, či na nás nedolehne nějaká nemoc nebo zda se nebude třást zem… Ale víme, že Bůh za nás zemřel a vstal z mrtvých, takže se ničeho nemusíme bát a vždy můžeme Bohu říkat: jsem jen díky, za všechno a stále díky, tobě dík.

Zkusíš to? Postavíš tím pevnou hráz zlu… Budeš jako Boží bojovník vzdorovat útokům nepřítele, který nás chce zahltit starostmi tohoto světa… A zažiješ nesmírnou radost z vykoupení. Staň se vděčností! Neboť Ježíš zemřel a vstal z mrtvých!
ZAMYŠLENÍ NA 5. NEDĚLI POSTNÍ: ZE SMRTI DO ŽIVOTA
Přestože jsme se již přehoupli do závěrečné části postní doby, ve které liturgie klade více do popředí Ježíšovy poslední dny,

jeho utrpení a smrt, přesto můžeme ve čteních stále vnímat linii zdůrazňování péče Boha o člověka. Skrze proroka Jeremiáše Bůh slibuje, že každý ho bude znát, Ježíš v evangeliu říká, že všechny přitáhne k sobě. A autor listu Židům konstatuje, že dílo vykoupení bylo v Ježíši vykonáno a je přístupné všem, kdo ho poslouchají. Když si z tohoto pohledu přečteš dnešní liturgické texty, doplní se ti další kamínek do mozaiky obrazu, na kterém vidíme, jak Bůh miluje člověka. Tebe!

Jakou krásnou pedagogikou nás Bůh skrze Církev vede k pokání! Nekřičí, nevyčítá, nehrozí, ale odhaluje obraz své lásky. Jen tvrdé srdce na lásku nereaguje. Doufám, že tvé takové není, že jsi už opět prožil smíření s Bohem ve svátosti pokání, že jsi Božím přítelem a jsi připraven hlouběji vstoupit do Kristova velikonočního tajemství. To znamená vstoupit do jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání.

Možná si řekneš: „A to se snad dá? Vždyť se to stalo před dvěma tisíci lety.“

Dá. Především proto, že Kristovo velikonoční tajemství je stále přítomné ve svátostech, zejména ve svátosti Eucharistie. A pak je prakticky přítomno v tvém životě. Vždy, když odmítáš hřích (umíráš hříchu) a konáš pokání, když v moci Ducha vstáváš z mrtvých a obnovuje se v tobě věčný život, přijatý ve křtu, žiješ v rytmu Kristova velikonočního tajemství. Utrpení = zápas s pokušením v nejrůznější podobě. Smrt = odmítnutí pokušení, ale někdy i podlehnutí pokušení. Zmrtvýchvstání = posílení nového života s Kristem zejména slavením Eucharistie, popřípadě jeho úplná obnova ve svátosti smíření. Rozumíš, k čemu nás vede láska našeho Boha? Abychom ani na chvíli nezůstali ve smrti hříchu. Abychom dokonalou lítostí hned vstávali a pokud je třeba, co nejdříve se vyzpovídali, aby mohl Boží život v nás opět naplno působit.

Proto se v závěru této postní doby pevně rozhodni, že už nikdy nezůstaneš v smrti. Řekni si, že vztah lásky s Bohem ti stojí za to, abys možná i každý týden chodil ke zpovědi, dokud se ze svého (návykového) hříchu nedostaneš. A často pros slovy žalmu: „Bože, stvoř ve mně čisté srdce!“ (Ž 51,12) s přesvědčením, že s Boží pomocí se ti podaří v tomto rozhodnutí vytrvat až do smrti těla.
ZAMYŠLENÍ NA 2. NEDĚLI V POSTNÍ: MILOVANÝ SYN
Téměř obecně platí, že láska projevená konkrétním jednáním vyvolává odpověď lásky.

Takto o tom hovoří sám Bůh ústy proroka: provazy laskavosti jsem je přitahoval, lany lásky (Oz 11,4a). A přesně to lze říci o čteních předešlé i této neděle. Mluví o tom, jak moc nám Bůh vychází vstříc. Dává duhu do oblak, ušetří milovaného Abrahamova syna, skrze Ježíše ohlašuje, že se přiblížilo Boží království, říká nám, že je to jeho milovaný Syn, kterého však neušetřil, ale s ním nám zároveň daroval všechno.

Trochu si to rozměňme na drobné. Nejprve drobný detail ve čtení z knihy Genesis: Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, jdi … a obětuj ho tam jako zápalnou oběť (22,2). Izák je milovaný syn. Jediný. Abraham je zas otec, a přece je ochoten uposlechnout a vzdát se milovaného syna. Bůh však jeho syna ušetří.

V evangeliu jsi slyšel Boží slova: Toto je můj milovaný Syn… (Mk 9,7). Ježíš je také milovaný Syn. Také jediný. A Bůh je také Otec. Svatý Pavel však v listu Římanům konstatuje: Když on vlastního Syna neušetřil… (8,32). Rozumíš? Bůh dal přednost otrokovi před vlastním Synem, aby tak skrze Syna zachránil otroka. Tebe. Neboť hříchem se každý člověk - i ty a já - stal otrokem.

Bůh dělá vše proto, aby nám odhalil svou lásku a tím nás pohnul k pokání, ke změně života a plnému nasazení pro nebeské království. Bůh nechce, abys zůstal ustrašeným otrokem, který se každou chvíli ohlíží, zda nedostane bití za svou nedokonale odvedenou práci. Bůh chce mít z tebe milovaného syna, dceru, chce vidět, jak se raduješ ze života s ním. Odoláš takovému náporu Boží lásky, Boží vášně vůči tobě?

Prosím, nebraň se! Kráčej před tváří Pána v zemi živých! (Srov. Žl 116,9). Kde začít? Ve zpovědnici. Zakusíš, jak tě Bůh zahrnuje milosrdenstvím a jak obnovuje tvé srdce. To nejsou zbožné řeči. To je realita, pokud vezmeš svou víru vážně, když ji budeš vnímat jako vztah lásky milovaného syna / milované dcery k Otci ne jako povinnost otroka…
ZAMYŠLENÍ NA 1. NEDĚLI V POSTNÍ: NADŠENÝ BŮH
Mám před očima obraz nadšeného Boha. Naplnil se čas. Jak toužebně musel Bůh očekávat tento den!

Propast mezi ním a jeho milovanými dětmi byla obrovská. Jistě, mohl ji uzavřít, překročit hned po dědičném hříchu, ale jaký by pak byl člověk, který tak snadno upadl do vzpoury? A tak Bůh sám sebe odsoudil k trápení srdce, aby jeho děti mohly dorůst k lásce ke svému Otci.

Ale teď se naplnil čas! Skvělá zpráva pro Boha, který konečně uvidí, jak ho jeho děti milují. Ještě ho čekalo velké zklamání, když jsme zabili jeho jediného Syna, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, neboť vnímal jeho oběť života jako jeden obrovský projev lásky k němu jménem všech lidí. Nadšený Bůh - protože se uskutečnilo dílo spásy a jeho milovaní lidé jsou již nejen jeho stvořením, ale mnohem více - jsou jeho milovanými dětmi.

Ale Bůh nebyl nadšený jen v ten den, kdy Ježíš vystoupil a začal hlásat radostnou zvěst o tom, že se přiblížilo Boží království. Představ si ho, s jakou radostí napínal duhu v oblacích, když se při potopě zachránilo osm lidí. Představ si ho, s jakou láskou celé věky ukazuje cestu hříšníkům … a tiché poučuje o svých cestách (Ž 25, 8b.9b). Představ si milujícího Boha, jak se sklání v zpovědnici k tobě osobně a říká ti: Uděluji ti rozhřešení od tvých hříchů…

Zdá se ti divné říkat, že Bůh je nadšený? Tak si ho představ ve chvíli, kdy stvořil člověka, když ten kus hlíny poprvé otevřel oči, když promluvil… Bylo to tak skvělé dílo, že Bůh pak celý sedmý den žasl, jak skvělý kousek se mu podařil. A nebyl snad Bůh nadšený, když se ten skvělý kousek vracel k němu obnovený a uzdravený na základě oběti Ježíše Krista?

To ty jsi ten skvělý kousek! To nic, že se tak necítíš. Důležité je, abys tak žil! Každý den dostáváš jako dar k tomu, abys svým životem - myšlením, mluvením i jednáním - oslavoval Boha, milujícího Otce, abys děkoval Ježíši, který tě zachránil pro Otce, aby ses nechal vést Duchem, který tě zevnitř proměňuje k Božímu obrazu.

Jaký bude pro tebe tento postní čas? Necháš se unášet radostí nad dílem, které Bůh koná v tobě? Pokud přijmeš tento pohled na sebe, i kříž se ti stane radostí…
ZAMYŠLENÍ NA 6. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: MALOMOCNÍ
Nevím, jestli mě tento rok opustí téma vůní :-). Začátkem prosince jsem uvažoval, že celý tento cyklus nazvu Voňavky.

Jaksi mě ovládá představa i touha být Kristovou líbeznou vůní…

Přesně to chtěl Ježíš i od malomocného, kterého uzdravil. Vrátil mu vůni člověka, zdravého člověka. A velmi mu chtěl vrátit i vůni Božího dítěte. Proto ho poslal do chrámu, aby se ukázal kněžím, kteří by mu úředně potvrdili, že opět se může účastnit života společnosti, zejména být přítomen v synagoze a vstupovat do chrámu. Není známo, zda uzdravený o to stál, když místo do chrámu šel a všude o Ježíšovi mluvil…

Téma malomocenství je pár dní před začátkem postní doby velmi příhodné. Žalm, který dnes zpíváme, totiž jasně naznačuje, že když Písmo mluví o malomocenství, více myslí na nemoc duše, než těla: Vyznal jsem se ti ze svého hříchu a nezatajil jsem svůj přestupek. Řekl jsem si: ‚Vyznám Pánu svou nepravost.‘ A tys mi odpustil zlobu mého hříchu (Ž 32, 5). Takové uzdravení - odpuštění pak vede k jásotu a radosti Velikonoc: Radujte se, spravedliví, v Pánu a jásejte, jásejte všichni, kdo máte srdce upřímné (Ž 32, 11). Kajícník nabyl Kristovu vůni. Jí omámený může dělat jen jedno - být radostným svědkem svého uzdravení.

I my jsme byli (jsme?) Malomocní. V důsledku vlastních hříchů (ne dědičného, neboť ten způsobil naši smrt, z níž jsme byli vzkříšeni křtem). Ale Kristus se i nás dotkl a byli jsme uzdraveni. Nabyli jsme vůni Božího dítěte. Obrazně řečeno, máme jen jeden jediný úkol - dělat všechno tak, abychom tuto vůni neztratili, ba naopak, aby sílila. Slovy svatého Pavla: Bratři, ať jíte, či pijete, či cokoli jiného děláte, vše dělejte k Boží slávě (1 Kor 10, 31).

Určitě stojí za to sednout si dnes a projít si nastávající týden s otázkou: Je všechno, co mám naplánované (například setkání během posledních masopustních dní), k Boží slávě? Případně se zamyslet nad tím, jak i takové obyčejné věci jako jedení a pití dělat Bohu na slávu. A pokud vnímáme, že Kristova líbezná vůně v nás oslábla (nedej, Bože, zmizela), je třeba co nejdříve utíkat pro jejím novou dávku - do zpovědnice. Nečekejme s tím na hromadné zpovídání před Velikonocemi. Začněme Postní dobu plní milosti - tak se nám mnohem lépe a snadněji bude připravovat na obnovu smlouvy s naším Bohem během velikonoční vigilie…
ZAMYŠLENÍ NA 5. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: SKVĚLÁ VŮNĚ
Pokud bychom se podívali na dnešní první čtení z Knihy Job (7,1-4.6-7) a na evangelium (Mk 1, 29-39),

na první pohled bychom viděli zřejmou souvislost, proč je Církev dala takto k sobě. Život Joba je jedno utrpení, příchod Ježíše Krista mnohým přinesl uzdravení a osvobození. Tato čtení zobrazují ostrý kontrast. A nám při jejich poslechu zdánlivě zbývá jen povzdech: „Kdyby tak Ježíš přišel dnes…“ a s ním i konstatování, že opravdu se náš život podobá více Jobovi…

Je to skutečně tak?

Pokud znáš závěr Knihy Job, tak víš, že Job se zcela upokojil, ale ne až na konci, ale když se setkal s Bohem. A na tomto základě je vlastně jedno, jak tato biblická kniha končí - Job totiž opět nabyl bohatství, opět má děti a umírá sytý svých dní. Nemohli bychom nic namítat, ani kdyby tam bylo napsáno: „Job trpěl na svém hnojišti ještě dlouhá léta, nemocný a rozbolavělý. Ale v srdci šťastný, neboť měl Boha. Přicházeli za ním mnozí a nacházely při něm - trpícím - nesmírnou útěchu, neboť vždy při něm našli Boha.“ Řečeno dnešním duchovním jazykem - měl mnohé dcery a mnoha syny, které vedl po cestě života k poznávání Boha a žití s ním. Měl nesmírně bohatství - protože měl Boha.

Přesně toto může být jeden ze základních rozpoznávacích znaků křesťana, který potkal Ježíše, a křesťana, který Ježíše nepotkal. První se umí radovat i v utrpení (možná s hlasitým nářkem a pláčem), druhý žije bez radosti (ačkoliv se možná navenek směje). První ví, že Bůh ho miluje bez jakýchkoliv jeho zásluh, druhý si myslí, že musí dělat nevím co, aby si zasloužil Boží lásku. První kolem sebe šíří Kristovu vůni, druhý šíří neklid, smutek, možná hněv, závist…

Co šíříš kolem sebe ty? Pavel říká (1Kor 9,16), že on šíří (hlásá) evangelium. Radostnou zvěst. I ty se zaměř na to, co prožíváš s Ježíšem, a nebudeš šířit hlouposti, které se převalují tímto světem, ale to, co jsme slyšeli v žalmu: „Pán uzdravuje sklíčené srdcem (Ž 147,3). Uzdravil mě, uzdravil tebe, tak ať to všichni vědí!

Jsi snad ještě nemocný? Utíkej k Ježíši a on tě promění.
Zamyšlení na 4. neděli v mezidobí: Jsem nespokojený
Tak rád bych dnes, milý čtenáři, mluvil s tebou o tom, jak se ti dařilo v tomto týdnu vnímat Boží pokyny.
O to jsme před týdnem prosili v žalmu: „Ukaž mi, Pane, své cesty.“ Chtěl bych slyšet o velkých dílech, která Pán vykonal tím, že jeho lidé kráčeli po jeho cestách, odporovali zlu a konali dobro… Dnes budeme v tématu pokračovat.
V responsoriálním žalmu této neděle opět zaznívá výzva poslouchat Boží hlas, ale je k ní přidáno i něco dalšího - požadavek, abychom nezatvrzovali svá srdce (Ž 95). Když se na základě tohoto textu podíváme na svůj uplynulý týden, asi nejeden z nás zjistí, že to opravdu s tou poslušností a vnímavostí srdce nebylo vše v pořádku. Ba že jsme byli spíš lhostejní…
Je to paradox - Bůh nám dal proroka, který je větší než Mojžíš a koná větší skutky než on. Dal nám Ježíše. Mojžíš zemřel, ale Ježíš žije. Ne někde daleko v nebi, ale tady s námi, u každého z nás. Dokonce chce bydlet v nás… Máme tedy všechny předpoklady k tomu, abychom naslouchali Pánovu hlasu a nezatvrzovali svá srdce. Přesto to děláme - neposloucháme a zatvrzujeme. Útěchou nám může být to, že asi málokdo z nás to dělá vědomě a rád. Spíše jsme tak pohlceni svými pracemi či starostmi, že na Boha, na poslouchání jeho hlasu, na hledání jeho cest jednoduše zapomínáme.
Je však důležité, abychom se s tímto stavem nespokojili. Abychom nerezignovali. Znovu a znovu je nám třeba brát do rukou Písmo a hledat, co nám Bůh chce dnes říci, jak nás chce v našem životě usměrnit, podpořit, pomoci, osvobodit, poučit, napomenout… Znovu a znovu si potřebujeme kleknout a svěřovat se do Božích rukou. Znovu a znovu musíme jít ke zpovědi a přijímat Otcovo milosrdenství. Znovu a znovu potřebujeme jít do chrámu a přijímat do svého života našeho Zachránce Ježíše. Žijme aktivně ve společenství Církve…
Není jiné cesty. Jen nesmíme rezignovat a říct si, že jsme se svým křesťanským životem spokojeni. Ďábel by se v tom okamžiku velmi zaradoval. Ale my jsme povoláni dělat radost Bohu, ne ďáblu!
V tomto textu jsem tlustším písmem vyznačil, co je třeba dělat. Prosím tě, neodporuj štěstí! Pokud budeš vytrvale a věrně dělat to, co tady píšu, zakusíš Boží požehnání, naučíš se kráčet po jeho cestách a uslyšíš Pánův hlas, který tě povede.
ZAMYŠLENÍ NA 3. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: ODVÁŽNÁ PROSBA
Pamatuješ si, jaký responsoriální verš jsme dnes zpívali při mši? „Ukaž mi, Pane, své cesty“ (Žl 25,4a). Myslel jsi to vážně, když jsi to zpíval? Nebo to byl jen zpěv pro zpěv, bez účasti srdce a mysli?

Víš dobře, že když žena peče, voní po koláčích či chlebu. Pokud muž dělá se železem nebo dřevem, také má svou vůni. No a člověk, který kráčí po Božích cestách, voní po Kristu. Ale bude mít žena vůni koláčů, pokud nevezme mouku, nezadělá, nepeče? Bude muž vonět po dřevě, když nevezme do ruky sekeru či pilu a nebude dřevo opracovávat vlastníma rukama? A bude křesťan vonět po Kristu, pokud nehledá Boží cesty a nekráčí po nich?

Podívej se na Jonáše v dnešním prvním čtení (celá Kniha Jonáš stojí za přečtení na jeden nádech, objevíš Boha plného smyslu pro humor, ale i milosrdného, trpělivého a náročného). Nechtěl mít vůni Boha, utíkal, ale nakonec byl z toho jen smrad ze zvratků velké ryby, která ho vyvrhla na břeh. Teprve když poslechl a konal svou roli v Ninive, nabyl Boží vůni - až tak, že obyvatelé Ninive konali pokání…

Podívej se na Pavla, jak povzbuzuje své současníky (ale i nás), co znamená jít po Božích cestách: žít v tomto světě naplno, ale bez toho, abychom se k němu připoutali. Žít v týchž podmínkách a za stejných okolností jako ostatní, ale žít jinak - jít po Božích cestách.

Všimni si Ježíše, jak přitahuje na Boží cesty své současníky: „Přiblížilo se Boží království…“ Nám to možná nic neříká (nebo téměř nic), ale Izraelité staletí očekávali obnovení Davidova království, jim tato slova před očima vytvářela obrazy slávy a vítězství. A když Ježíš začal o království mluvit, mnozí šli za ním, i když byli mezi nimi tací, kteří čekali jen pozemské království…

Jakou představu tedy v tobě vzbuzuje prosba dnešního žalmu? Chceš skutečně vykročit na Boží cestu jako Jonáš či Šimon a Ondřej, Jakub a Jan? Jako mnozí jiní? Chceš mít Kristovu vůni, kterou nabudeš tím, že budeš chodit s Kristem?

Doufám, že tvé odpovědi jsou ano. Že chceš. To však znamená jedno - radikálně opustit všechny cesty, které nejsou Boží. Například vysedávání před televizí. Čtení bulvárního tisku… Život ve vztahu, který není požehnaný církví. Pornografie. Čarování a věštění. Alkoholismus. Hněvy a sváry (například pro dědictví) … Nezájem o Boží věci - nepřečtené Písmo, neosobní modlitba, upřednostňování světských věcí před věcmi ducha…

Pros dnes Boha, aby ti ukázal, v čem nejdeš po jeho cestách. A pros ho i o milost radikálně - tedy hned teď - takovou cestu opustit a jít na tu jeho. Sám Pán tě „povede k správnému jednání a poučí o svých cestách“ (srov. Ž 25,9). Věčnost za to stojí.
ZAMYŠLENÍ NA 2. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: TÝDEN PŘED NÁMI
Jak nesmírně privilegium máme my všichni, co jsme uvěřili Bohu! Můžeme Boha poslouchat (jako mladý Samuel), můžeme Boha hledat a zůstat u něj (jako Ondřej a Jan), můžeme na Pána čekat s jistotou, že se k nám skloní a naplní (jako žalmista), můžeme žít život naplněný Božím Duchem (jak nás k tomu vybízí apoštol Pavel).

Musím však přiznat, že přesto, že toto všechno vím, nejednou se tohoto privilegia zříkám. I teď, když píši tento text, mám co dělat, abych nepodlehl zvědavosti a nezačal znovu procházet webové stránky různých novin. Je to pro mě jednodušší (a někdy bohužel i lákavější), než poslouchat Boží hlas a pak jeho podněty zformulovat do nějakého textu. Nebo jak často mi přes den uniká příležitost číst Písmo - mám ho sice po ruce, ale „ještě udělám to, ještě tamto, ještě zapnu telku…“ a večer mohu se smutkem a lítostí konstatovat, že jsem Písmo dnes neotevřel.

Proč takový rozdíl mezi touhou, mezi privilegiem a realitou? Odpověď známe - tělo, svět a ďábel. Pro toto je můj každodenní život neustálým bojem, ve kterém nejednou prohrávám. Ale žasnu, jak mi Bůh dovoluje pokaždé se vrátit. Ještě ani jednou mi neřekl: „Zklamal jsi mě, už tě nechci vidět.“ Naopak, vnímám, jak se raduje, že mám pro něj opět čas i srdce.

A druhou skvělou zprávou je i to, že zmíněné privilegium mohou začít prožívat i ti, kteří Boha ještě neznají, ale díky našemu život s Ježíšem (včetně našich selhání a slabostí) a našemu svědectví mohou po něm zatoužit. V jistém smyslu toto udělal Ondřej pro svého bratra Šimona: „Našli jsme Mesiáše!“

Čeká nás krásný týden - budeme s Pánem! Možná u sporáku, za volantem, při výrobním pásu, jiní u počítače, někteří doma u dětí… Kdekoliv budeš, všude můžeš být s Ježíšem. Hledej ho a on se ti dá najít. Povede tě svým Duchem a ukáže ti, jak k němu přivést i další. Zkus to, prosím, ať více zazáří Boží království na zemi!

A víš, co je na tom ještě krásné? Že se (někdy) ani nemusíš velmi namáhat. Pokud již totiž žiješ s Kristem, tak celé to privilegium - včetně svědectví jiným - prožíváš nejednou jakoby automaticky, je to tvou přirozeností. Voníš po Kristu…
ZAMYŠLENÍ NA 2. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: TÝDEN PŘED NÁMI
Jak nesmírně privilegium máme my všichni, co jsme uvěřili Bohu! Můžeme Boha poslouchat (jako mladý Samuel), můžeme Boha hledat a zůstat u něj (jako Ondřej a Jan), můžeme na Pána čekat s jistotou, že se k nám skloní a naplní (jako žalmista), můžeme žít život naplněný Božím Duchem (jak nás k tomu vybízí apoštol Pavel).

Musím však přiznat, že přesto, že toto všechno vím, nejednou se tohoto privilegia zříkám. I teď, když píši tento text, mám co dělat, abych nepodlehl zvědavosti a nezačal znovu procházet webové stránky různých novin. Je to pro mě jednodušší (a někdy bohužel i lákavější), než poslouchat Boží hlas a pak jeho podněty zformulovat do nějakého textu. Nebo jak často mi přes den uniká příležitost číst Písmo - mám ho sice po ruce, ale „ještě udělám to, ještě tamto, ještě zapnu telku…“ a večer mohu se smutkem a lítostí konstatovat, že jsem Písmo dnes neotevřel.

Proč takový rozdíl mezi touhou, mezi privilegiem a realitou? Odpověď známe - tělo, svět a ďábel. Pro toto je můj každodenní život neustálým bojem, ve kterém nejednou prohrávám. Ale žasnu, jak mi Bůh dovoluje pokaždé se vrátit. Ještě ani jednou mi neřekl: „Zklamal jsi mě, už tě nechci vidět.“ Naopak, vnímám, jak se raduje, že mám pro něj opět čas i srdce.

A druhou skvělou zprávou je i to, že zmíněné privilegium mohou začít prožívat i ti, kteří Boha ještě neznají, ale díky našemu život s Ježíšem (včetně našich selhání a slabostí) a našemu svědectví mohou po něm zatoužit. V jistém smyslu toto udělal Ondřej pro svého bratra Šimona: „Našli jsme Mesiáše!“

Čeká nás krásný týden - budeme s Pánem! Možná u sporáku, za volantem, při výrobním pásu, jiní u počítače, někteří doma u dětí… Kdekoliv budeš, všude můžeš být s Ježíšem. Hledej ho a on se ti dá najít. Povede tě svým Duchem a ukáže ti, jak k němu přivést i další. Zkus to, prosím, ať více zazáří Boží království na zemi!

A víš, co je na tom ještě krásné? Že se (někdy) ani nemusíš velmi namáhat. Pokud již totiž žiješ s Kristem, tak celé to privilegium - včetně svědectví jiným - prožíváš nejednou jakoby automaticky, je to tvou přirozeností. Voníš po Kristu…
ZAMYŠLENÍ NA SVÁTEK KŘTU PÁNĚ: OSLAVUJ A SLUŽ!
Tato vánoční doba je nejkratší, jaká může být - přesně dva týdny.

Má to tu výhodu, že její oslavy jsou soustředěny do tří dvojdenní - Štědrý den (4. adventní neděle) a slavnost Narození Páně, pak svátek Svaté rodiny a slavnost Bohorodičky Panny Marie a nakonec tento víkend slavnost Zjevení Páně a v neděli svátek Křtu Krista Pána. Jakoby nás Bůh chtěl více astartovat do oslavování a radosti, když nám skrze Církev dal takové tři dvojdenní za sebou.

Vím, dá se na to dívat i naopak - že za 15 dní musíme jít šestkrát na mši svatou. Ale doufám, že se na to tak nedíváš. Neboť můj pohled je úplně jiný - je skvělé za tak krátkou dobu tolikrát se setkat se svým Bohem a slavit spolu s ním.

Cože? Oslavovat s Bohem? Copak to nejsou naše oslavy Boha? Jistě, jsou. Ale myslíš si, že Bůh sedí v nebi a jako nestranný pozorovatel či divadelní kritik zkoumá, zda oslavujeme s dostatečným elánem, zda jsou liturgie dobře provedeny, dělá si čárky, kdo byl a kdo nebyl šestkrát na mši (dle církevního přikázání)? Ne, toto Bůh nedělá. Bůh určitě slaví spolu s námi. Nebo lépe, my s ním. On je hlavním protagonistou oslav. On prožívá největší radost z toho, že ztracené lidstvo mu opět patří. A neraduje se jen nějak globálně z díla vykoupení, ale raduje se z každé jeho jednotlivé části.

A víš, co je na tom krásného? Třeba i to, že Bůh se neraduje pouze z toho, co se stalo kdysi v dějinách, ale plesá i nad tím, jak se vykoupení realizuje ve tvém životě. Byl jsi u zpovědi a daroval jsi Bohu své hříchy - Bůh tě za to zahrnul svým milosrdenstvím a otcovským objetím. Nejméně šestkrát jsi přijal Ježíše v Eucharistii - Bůh tě obdaroval sebou samým, svým vlastním životem. A udělal to rád! Raduje se z toho, že ti mohl dát to nejlepší, co potřebuješ pro svůj věčný život. A určitě jsi rozdal i spoustu úsměvů, dárků a požehnáni svým blízkým a totéž jsi dostal od nich… Co myslíš, kolikrát se přitom Bůh usmál na tebe?

Tak i ty oslavuj se svým Bohem! Pokud neumíš jinak, zazpívej mu s někým koledu. Navštiv někoho, kdo je sám, a zpívej s ním (nebo jemu či jí). Skoč k sousedovi, který byl celé svátky

sám, a nabídni mu alespoň poslední koláče, které doma ještě máš (a nabídni mu také, že mu půjdeš zítra nakoupit nebo mu skočíš po léky).

Naše oslava nesmí tímto dnem přestat. To by byly Vánoce zbytečně. Oslava pokračuje tím, že napodobujeme Ježíše a žijeme jako služebníci, jednající dobro jiným. V Hnutí Světlo-Život se tento den slaví jako svátek Krista sluhy. Vyzdvihuje se to, na co nejednou možná zapomínáme - že Kristus nás přišel vysvobodit službou. Přečti si Evangelium svatého Marka (pokud to jde, tak na jeden šup) a zaznamenej si, jak Kristus sloužil. Pak jdi a dělej podobně. Máš na to všechno, co potřebuješ. Neboť Ježíš žije v tobě.
ZAMYŠLENÍ NA SVÁTEK NAROZENÍ PÁNĚ: RADOSTNÝ KŘIK
Asi to nepasuje k vánočnímu ztišení a tichu, ale mě texty této slavnosti, zvláště responsoriální žalmy přímo nutí volat, křičet, jásat, radovat se. Neboť s námi je Bůh!

Bůh jako bojovník přišel doprostřed svého lidu, trpícího v ďábelském otroctví, a přinesl nejen světlo a naději, ale i vysvobození! Nepřišel jen jako sladké Dítě, ale i jako mocný bojovník, před kterým se třese celé peklo! Copak snad není Herodes a jeho vraždění Mláďátek toho důkazem?

Proto jsou nyní dny radostného jásotu (doufám, že přesně s takovým postojem zpíváš v těchto dnech koledy), protože naše spása dostala tvář Vykupitele. Již skončil čas čekání, nejistoty. Mesiáš, Zachránce, Vysvoboditel je tu a neomylně koná své dílo. S mocí!!!

Prosím Tě, nemlč přes tyto svátky! A ani potom. Vždyť jsi byl vysvobozen. Když půjdeš z půlnoční či ze mše za svítání, vzbuď svým radostným zpěvem půl vesnice a ohlašuj radostnou zvěst o záchraně!

Když přicházím na nějakou oslavu, často se mi stává, že začnu zpívat a zvu ke zpěvu i ostatní. A ze strany chlapů nejednou uslyším: „Nejprve si musím vypít…“ Vždycky mě to zarazí. Jak je možné, že k radostnému zpěvu si potřebují vypít? Kde je radost jako taková, bezalkoholová? Mají pak ti lidé vůbec nějakou radost?

Dovol Bohu, aby ti v těchto dnech rozradostnil srdce, ale i ústa. Nemlč, když se dějí takové velké věci!

Vím, k tomu je třeba, aby tvé srdce patřilo Bohu. Co ti vadí dosáhnout to? Byl jsi u zpovědi? Přijal si dnes Eucharistii? Pokud ano, tak nedovol ďáblu a tomuto světu, aby tě obrali o radost. Začni zpívat vítězné písně… - a uvidíš, že tě budou pokládat za blázna. Ale ty oslavíš Boha!
ZAMYŠLENÍ NA 4. NEDĚLI ADVENTNÍ: BOŽÍ ÚKOLY
Dnes to vypadá spíše na text pro chlapy. Tak pokud jsi žena, vezmi ho pro svého manžela, syna, otce, přítele, spolužáka, kolegu… I e-mail na něj určitě máš.

David měl velké plány. Chtěl postavit dům Bohu. Trochu šílený nápad, když si uvědomíme, že Bůh je nekonečný a patří mu celý vesmír. Fascinuje mě však Boží pedagogika - nevysmál se Davidovi, nezavrhl jeho plán. Ale ukázal mu cosi většího - ukázal mu budoucnost jeho (a skrze Ježíše i svého) rodu. A zároveň mu nechal kopu práce - připravit vše potřebné na stavbu chrámu.

Jako chlapi nemáme moc rádi, když nám někdo zkříží plány tak, jak to Bůh učinil Davidovi. Ale pokud jsou naše plány v souladu s Božími, tak Bůh nám dá vždy velmi důležitý úkol, i když možná zcela jiný, jak jsme si plánovali.

A je to tady - co plánuješ udělat pro Boha během nejbližších svátků? A co v novém roce? Jsi připravený, že Bůh tvůj plán přijme, ale svěří ti v něm zcela jiný úkol, než sis vysnil?

Vidím, že jsem tě svými otázkami o plánech zaskočil. Možná si říkáš: „No, budu chodit častěji na mši.“ Skvělé, ale to děláš pro sebe, ne pro Boha. „Fajn, budu se snažit jít ke zpovědi každý měsíc.“ I to je výborné, ale i to děláš pro sebe. „Tak dobře, nebudu do Velikonoc pít alkohol.“ Modlím se, abys to zvládl, ale vážně si myslíš, že to děláš pro Boha?

Dám ti úkol, při kterém budeš potit krev. A budeš ho dělat pro Boha (a také pro sebe, samozřejmě). Zpíval jsi o něm dnes v responsoriálním žalmu: „Tvé milosrdenství, Pane, budu opěvovat navěky“ (Ž 89,2).

Takže první část úkolu - zpívat. Mše svatá je velmi ochuzena, pokud neslyším chlapské hlasy. Přitom na fotbale umí křičet tak, že je bývá slyšet do půlky vesnice. Co tak otevřít ústa (naplno) i v kostele? (Už v sobě bojuješ, že?)

Druhá část úkolu - učit se vnímat Boží milosrdenství. Nemám tu místo, abych psal nějaké nápady, ale jako inspiraci si sežeň Litanie k Božímu milosrdenství. (I zde asi bojuješ, že chci od tebe nějaké litanie.)

Třetí část úkolu - učit se být milosrdný. Nepláče tvá žena pro nějaký tvůj zlozvyk? Umíš být laskavý k svým nejbližším? Držíš jazyk na uzdě? (I když jsi zřejmě byl u zpovědi před svátky, udělej si zpytování svědomí o svém milosrdenství, jestli někdo u tebe netrpí pro tvou spravedlnost…)

A poslední, nejtěžší část úkolu - dělat to navěky, to znamená stále, každý den.

Už vidím, že nyní závidíš Davidovi, že měl takovou lehkou práci - připravit materiál na stavbu chrámu. On ji však dostal proto, že úkol, který jsem dal tobě, on už dávno plnil… Jazykem svatého Pavla bychom řekli, že byl Kristovou líbeznou vůní…
ZAMYŠLENÍ NA 3. NEDĚLI ADVENTNÍ: VÍM, KDO JSEM
Nesmím se nechat znechutit. Nedám se obrat o radost. Nedovolím, aby moje únava (špatná nálada, pocit viny, neúspěch…) nabyly nade mnou převahu. Proč?

Neboť vím, kdo jsem! „Bůh mi oblékl roucho spásy“ (Iz 61,10). Jsem jako ženich zdobený věncem (v byzantské liturgii ženichovi kladou při sňatku na hlavu věnec), jako nevěsta okrášlený šperky. Rozumíš? Jsem středem svatební hostiny - Bůh a já. Jistě i z toho vyplývá Pavlova výzva k ustavičné radosti (viz 1Sol 5,16). Je to radost vyplývající z toho, že vím, kdo jsem - jsem vykoupený, zachráněný člověk, Boží dítě, budoucí majitel - nyní dědic - nebeského království. To nejsou zbožné fráze, ale fakta.

Máme však krátkou paměť. Stačí hodně či málo sněhu, hodně či málo deště, příliš horko či příliš chladno… a frflu, jsem nespokojený, radost je fuč… A to nepíšu o politicích, o skandálech, o vlastních selháních… Svět, ďábel a často i my sami děláme všechno možné, jen abychom se neradovali z toho, že jsme vykoupeni, že Bůh se o nás stará. Jak snadno se dáme přesvědčit, že Bůh něco zvoral a my to musíme napravovat, až potíme krev. Přesně to udělali Adam a Eva v ráji - Bůh je prý oklamal (tvrdil ďábel) a oni se rozhodli vzít věci do vlastních rukou. Z ustavičné radosti v přítomnosti Boha přešli do samoty, utrpení, smutku. Dodnes snášíme následky jejich rozhodnutí.

Ale díky Ježíši Kristu nejsme na tom tak zoufale, jako byli oni po prvním hříchu. My už jsme vysvobozeni z otroctví hříchu. Nám už bylo odpuštěno (umíš spočítat, kolikrát jsi už byl u zpovědi?) A dostali jsme moc vítězit. Tak ji používejme! Pavel nám dnes dává návod na radostný život – „Bez přestání se modlete, za vše děkujte… Ducha neuhašujte, proroctvími nepohrdejte! Ale všechno zkoumejte a co je dobré, toho se držte! Chraňte se zla v jakékoliv podobě!“

Chybí ti radost v životě? Zkoumej své srdce, jestli ho nespoutává hřích, malomyslnost, vzpomínky, nějaké zranění…, jestli jdeš po cestě nastíněné svatým Pavlem. Pak jdi k Ježíši a pros o vysvobození, odpuštění, uzdravení. A tehdy zažiješ, co znamená ustavičně se radovat. Budeš Kristovou líbeznou vůní, budeš přinášet naději a radost všem kolem sebe!

PS. Je zvláštní, že existuje množství literatury o tom, jak se bez přestání modlit, ale asi jsem nikdy nenatrefil na nějaký delší text, který by hovořil o tom, jak se ustavičně radovat. Asi ho budu muset napsat :-)
ZAMYŠLENÍ NA 2. NEDĚLI ADVENTNÍ: ZVĚST
Kdysi se téměř každé evangelium, čtené při mši, začínalo slovy: „Za onoho času…“ Vzpomněl jsem si na to při čtení toho dnešního.

Neboť začíná zcela netypicky - ohlašuje začátek evangelia Ježíše Krista. Začátek radostné zvěsti. A víš, co je na tomto začátku krásné? Že nemá konec, že neplatí „za onoho času“. Nikde v Písmu se totiž nepíše: „Konec evangelia Ježíše Krista.“ To je skvělé! Proč? Neboť Ježíšova radostná zvěst pokračuje a trvá dodnes a bude ohlašovaná až do konce světa.

Ne, nyní skutečně nemyslím na to, že do konce světa se budou v kostelech číst čtyři evangelia. Neboť evangelium Ježíše Krista nelze redukovat jen na nám známé čtyři knihy Bible. Evangelium Ježíše Krista je radostná zvěst o vysvobození, uzdravení, záchraně, chceš-li, o spáse. A tuto zvěst je povinen ohlašovat každý, kdo Ježíši uvěřil. Vlastně ani není třeba mluvit o povinnosti. Kdo uvěřil Ježíši, kdo přijal vykoupení, tak je oznamovatelem této radostné zvěsti jaksi automaticky - vždyť má lék na nejhorší nemoc lidstva, lék na hřích a vinu! Copak může mlčet? Copak snad můžeš mlčet?

Prorok Izaiáš, o němž se někdy hovoří jako o evangelistovi Starého zákona, to velmi trefně vyjádřil v dnešním čtení: „Mluvte k srdci Jeruzaléma a volejte k němu, že skončilo jeho otroctví a je odčiněna jeho vina“ (Iz 40,2). Což to není zvěst, kterou otrok nejvíce očekává? Zvěst, po níž touží odsouzený na smrt?

I já jsem byl otrok, byl jsem odsouzen na smrt: „…mzdou hříchu je smrt“ (Řím 6,23). Nyní se však raduji, protože jsem byl osvobozen, propuštěn na svobodu, byl mi dán nový život. Zaznělo mi evangelium Ježíše Krista, přijal jsem ho a raduji se ze života s Bohem.

Jak je to s tebou? Předpokládám, že pokud čteš tento text, zřejmě jsi pokřtěn, možná jsi byl dnes i na mši. Raduješ se ze svého osvobození? Vědí všichni kolem tebe, že patříš Ježíši, že v něm máš nový život?

Tvůj život je pokračováním evangelia Ježíše Krista. Tvé smýšlení, tvé mluvení, tvé jednání - to vše má být radostnou zvěstí o tom, že patříš Ježíši a těšíš se na jeho druhý příchod. Vím, mnoho křesťanů žije tak, jakoby Ježíš pro ně nic neudělal. Není radosti, není povzbuzení, samé reptání… Ale ty si vezmi k srdci slova proroka, vlastně slova samotného Boha: „Těšte, těšte můj lid!“ (Iz 40,1). Pros dnes Božího Ducha, aby ti dal ochotu konat skutky, které budou všude zanechávat Kristovu líbeznou vůni, a buď připraven na to, že možná dostaneš i slova, která budou přímo radostnou zvěstí Ježíše Krista a přinesou někomu záchranu, vysvobození, očištění… spásu.
ZAMYŠLENÍ NA 1. NEDĚLI ADVENTNÍ: VIZE
Nebylo na nás nic dobrého, prorok Izaiáš říká, že dokonce i naše dobré skutky byly jako špinavý oděv.

O naší bezmocnosti mluví prorokem použitý obraz: …naše nepravost nás unáší jako vítr (Iz 64, 5). Dá se ještě výstižněji vyjádřit beznadějnost stavu, ve kterém jsme se nacházeli? A přece přišel Spasitel. Bůh vzal na sebe roli zachránce. Ne proto, že bychom byli dobří a Bůh si říkal: Podívejte, jak jsou ti lidé skvělí! Pojďme, pomozme jim! Ale proto, že Bůh se nám zavázl láskou, když nás stvořil. A přestože jsme jeho lásku zavrhli a chtěli jsme stát na vlastních nohou (kolikátý nerozum!), Bůh nás až tak miluje, že nás dobité, oloupené, polomrtvé našel a zavedl do Církve, která je povolána starat se o jeho děti … (Doufám, že v tom vidíš podobenství o milosrdném Samaritánovi.)

A teď jsi zachráněn. Křtem ses stal Božím dítětem! Už ne jen Božím stvořením, ale Božím dítětem. Jak je to obrovský rozdíl! Jsi zachráněn, umytý, očištěný, uzdravený, osvobozený … To je důvod k oslavě!

Proč nejásáš? Copak nevidíš, jak nesmírně tě Bůh miluje? Nevnímáš? Neoslepl jsi? Neohluchl jsi? Pokud máš smysly duše v pořádku, dlouhodobě, nejen během Adventu, je čas jásotu a radosti, neboť přijde náš Zachránce, vrátí se ten, který nám daroval nový život. Pokud nemáš smysly srdce v pořádku, tak odstraň svou slepotu, uzdrav svou hluchotu - máš na to zpověď, máš na to modlitbu a půst, máš na to lásku k bližnímu…

Když Ježíš dnes v evangeliu říká: Bděte!, Dokonce třikrát, chce nám připomenout, kým jsme se stali, když jsme přijali spásu, ale i to, že naše spása je neustále ohrožována. Ohrožujeme ji my sami svou slabostí a nestálostí, ohrožují ji pokušení světa a vábení ďábla. Bdělost znamená vytrvat v radosti ze spásy, nepřejít na druhou stranu do světa smutku a beznaděje.

Pokud se radost stane běžnou součástí tvého života, pokud bdělost bude tvým každodenním programem, stane se s tebou něco nádherného - staneš se Kristovou líbeznou vůní pro Boha (2 Kor 2, 15a) a také pro lidi. Budou v tobě vidět Boží obraz a budou oslavovat Otce. Tak se pusť do boje, vize je nádherná, cíl je dosažitelný! Neboť sám Bůh je tvůj Spasitel!
ZAMYŠLENÍ NA 34. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: KRISTUS KRÁL!
Velmi se těším na den, kdy Kristus přijde a řekne mně i mnohým, které miluji: Pojďte, požehnaní mého Otce!

A zdůvodní to takto: „Usmál ses na starce … Pohladil jsi plačící dítě … Povzbudil jsi kněze trpícího samotou a nepochopením … Měl jsi pro mě čas … Doprovázel jsi umírajícího … Šel jsi na nákup v dešti místo své manželky …“ Kolik krásných důvodů bude mít Bůh na to, aby nás pozval k sobě: „Pojďte, požehnaní mého Otce!“

V dnešním evangeliu jsou ty důvody řečeny tak obecněji (ačkoli zároveň velmi konkrétně), ale při posledním soudu nám je Bůh možná řekne velmi osobně: „Pamatuješ si, jak jsi čtvrtý listopadový týden roku 2017…?“ Co myslíš, co jsi tento týden udělal takového, že se z toho Bůh raduje?

Možná si pomyslíš, že kdoví, jak to tam bude, možná se zachvěješ úzkostí, jestli opravdu tě Ježíš postaví po své pravici. Je to pochopitelné, neboť jediným špatným skutkem, kterého nelitujeme, můžeme vše smazat… Ale pokud bychom žili v takových úzkostech neustále, asi by nás to ochromilo a nedělali bychom nic. Právě proto k nám Bůh v prvním čtení promlouvá povzbuzením o tom, že on sám vede své ovce. Zvláště si všimni této věty: „Ztracené ovce vyhledám, rozptýlené přivedu zpět, zraněné obvážu, slabé posílím, tučné a silné ochráním a budu je pást svědomitě“ (Ez 34,16). Jistě patříš mezi tyto ovce. A sám Bůh slibuje, že o každou se postará podle toho, co potřebuje. Proč by vynechal právě tebe?

A to je důvod mého radostného očekávání na Kristův příchod. Přijde jako Král, bude soudit, ale pokud je Ježíš životem mého života, pokud jsem v něm zakořeněn, na něm postavený, mohu sice s chvěním a bázní, ale také s velkou důvěrou čekat den, kdy přijde.

Ale ten velký den bude mít i svou druhou stránku - odsouzení těch, kteří nemilovali… Je na nás, aby jich bylo co nejméně. Abychom mezi nimi nebyli i my. Sebe zachráníme, pokud budeme pro jiné. Jako Ježíš. Už dnes můžeš někomu pomoci, aby jednou zaujal místo po Ježíšově pravici. Alkoholikovi, drbně, ztracenému synovi, proklínajícímu otci, svatouškovské ženě… Pros Ducha Svatého, aby ti ukázal, jak to můžeš udělat. A pak to i udělej.

Kristus Král tě jednou postaví po své pravici nebo levici. Kam se chceš dostat?

Milovaný Ježíši, chci jednou stát po tvé pravici, jako tvůj vyvolený. Miluji tě! A prosím, veď mě životem, aby se moje touha naplnila. A aby tam jednou se mnou stáli i všichni, které si nosím v srdci.
ZAMYŠLENÍ NA 33. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: JE TO O TOBĚ!
Nedala mi pokoje otázka, jak se k dnešnímu evangeliu o hřivnách dostalo čtení o statečné ženě.

Vždyť ono spíše pasuje k nějakému evangeliu o manželství. Co nám chtěli sestavovatelé lekcionáře (a tedy Církev) říci takovou skladbou čtení? Dokonce i responsoriální žalm vychvaluje rodinný život bohabojného muže. Počkat, co je to tam napsáno? „Blažený, … kdo kráčí po jeho cestách… Požehnaný muž, který se bojí Pána“ (Ž 128,1b.4). Nemůže být toto klíčem k pochopení souvislostí dnešních čtení?

Moudré knihy říkají, že talent jako jednotka hmotnosti mohl mít kolem 30 kg stříbra. Takže sluhové dostali obrovské prostředky, které měli spravovat. Když si sebe představíme na jejich místě, může to v nás vyvolat bezmoc, pokud nemáme podnikatelského ducha: „Co bych s tím dělal?“

Ale čtení o statečné ženě nás přivádí na jiný význam Ježíšova podobenství. Každý, každičký dostává od Boha dary, které má povznést. Pokud si odmyslíme dobové prvky (které bychom klidně mohli nahradit našimi), tak ta žena je vzorem dobrého žití svého života pro každého. Vždyť jen poslouchej: „Srdce jejího muže má v ní oporu… Pracuje s chutí… Ubožáku své dlaně otevírá, k chudému ruce natahuje… Statečnost a krása… S úsměvem čeká příští den… Ujímá se slova s moudrostí… Na jejím jazyku je zákon dobroty…“ (viz Př 31,10-31).

Toto je něco, co může a má dělat každý z nás. Vůbec na to nepotřebujeme 150 či 60 či 30 kilogramů stříbra. A jak se to dá zvládnout? To říká zmíněný klíč k dnešním textům: „Blažený, … kdo kráčí po Pánových cestách.“ Pokud jsi na Božích cestách, budeš oporou pro svou manželku, s chutí budeš pracovat (i kdyby to bylo „jen“ zametání ulic), chudého neobejdeš, s úsměvem budeš začínat den, moudře a dobře mluvit… a platí to i naopak - pokud toto budeš dělat, budeš na Božích cestách, budeš požehnaný.

Jaký pokoj do našich dnů může přinést takové vnímání Božího slova! Nepotřebuji a nemusím se pachtit za něčím velkým, pro mě nedosažitelným, ale mohu prožívat Boží pokoj a jeho požehnání přesně v tom postavení, v jakém jsem. Máš tento pokoj? Vnímáš toto požehnání? Co potřebuješ změnit ve svém smýšlení (možná i jednání), aby to tak bylo?

Popros Boha, aby ses viděl jeho očima. Když Bůh stvořil člověka, byl tak užaslý, že si dopřál celý den na žasnutí nad svým dílem - dopřál si sobotu. Dopřej si i ty radost ze sebe, blažený a požehnaný muži, blažená a požehnaná ženo!
ZAMYŠLENÍ NA 32. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: O MOUDROSTI
Začnu moudrostí jiného člověka. Následující text je z knihy biskupa Roberta Barrona »Slovo plné ohně«.

Prvním darem Ducha je moudrost, latinsky sapientia, řecky sophia. Moudrost je poznání s vysokým stupněm rozlišování. Akvinský ji přirovnává k výhledu z vrcholku hory - mít moudrost znamená vidět věci z pohledu Boha, který je nad vším a proniká všechno. Většina z nás se na život dívá z úzké perspektivy svých vlastních tužeb, potřeb a obav, což způsobuje, že máme zkreslený pohled a zvykli jsme si přehlížet vyšší řád, který vše zahrnuje a vysvětluje. Když si Job stěžuje Bohu na to, jak nespravedlivé je jeho utrpení, Bůh ho bere na důkladnou cestu po vesmíru: představuje mu rytmy přírody, instinktivní chování tajemných zvířat a uspořádání nebes. Vytahuje ho z jeho egocentrického pojetí světa a ukazuje mu místo, z něhož se dívá Bůh a z něhož je vidět řadu propojených souvislostí. Bůh je v tomto svém snažení úspěšný a Job začíná vidět svou vlastní bolest v jiném kontextu. Můžeme říci, kniha Job vrcholí duchovním darem moudrosti - schopností vidět věci, nakolik je nám to možné, z nadhledu.

Moudré panny viděly více než nemoudré. V tom byl jediný rozdíl. Neboť olej měly všechny, jen moudré ho měly dostatek. Moudré se dívaly očima Boha a věděly, že ženich se může

opozdit. Nemoudré se dívaly jen očima člověka: přišly na určenou hodinu, ale se zpožděním ženicha nepočítaly… Jaká maličkost, ale rozhodovala o velkých věcech - moudré byly na hostině, nemoudré zůstaly za dveřmi.

Věděly moudré panny, že jsou moudré? Asi jim to došlo až poté, co se nemoudré vrátily a nepustili je na svatbu. Tak i ty nemusíš o sobě vědět, že jsi moudrý, ale můžeš tak jednat. Něco se můžeš naučit metodou pokusu a omylu, něco ze zkušenosti jiných, ale nejvíce můžeš získat modlitbou: Jestliže někomu z vás chybí moudrost, ať prosí Boha, který dává všem štědře a bez výčitky, a dostane ji (Jak 1, 5).

Zde musím podotknout, že tato Jakubova rada se netýká přednostně studentů. Pak by se nemuseli učit. Týká se života. Takového, jaký žily moudré panny zmiňované v dnešním evangeliu. A ten život spočívá v tom, že žiji blízko Bohu. Že mám jeho smýšlení, jeho pohled na svět. A to se dosahuje tím, že jsem s ním. On se mnou jistě je. Ale na to, abych já byl s ním, musím vynaložit někdy obrovské úsilí, neboť tolik věcí, událostí či lidí mě od Boha odtahuje. Nedokážu mít Boha vždy na prvním místě. Ale on ví, že chci být s ním a věřím, že mi v tom pomáhá…

Nevím, jestli je toto moudrý text. Ale žiji v naději, že někomu pomůže udělat celoživotní rozhodnutí: Chci být moudrý, proto jdu blíž k Bohu. Ať mu v tom pomohou slova dnešního responsoriálního žalmu: Bože, …už od úsvitu se vinu k tobě… (Ž 63).
ZAMYŠLENÍ NA 31. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: POJĎME VÝŠ
Tento text bude možná bolavý, ale doufám, že i plný Božího pokoje podle slov dnešního responzoria: Opatruj, Pane, mou duši ve svém pokoji!

Vždy totiž, když čtu texty o výčitkách proroků starozákonním kněžím a Ježíšových výčitkách farizeům a zákoníkům, přijdou mi na mysl mnohé situace ze života dnešních kněží. Nemyslím na jejich osobní selhání a pády, protože je jasné, že kněží jsou přesně takoví hříšníci jako my ostatní. Ale myslím na neschopnost mnohých kněží vést lidi po cestě Boží. Naučili se „prvopáteční“ pastoraci, umí vysluhovat svátosti, případně ještě dělat nějakou charitu, každý podle osobních darů a schopností. Je to perfektní práce a zaslouží si pochvalu i uznání. Ale na druhé straně je to žalostně málo. Jak toužebně čekám - dlouhá léta -, že v ohláškách bude něco takového: „Přijďte, budu vás učit modlit se. Přijďte, budeme spolu číst Písmo. Přijďte, budeme spolu připravovat slavení nedělní liturgie…“ Proč jsem to ještě nikdy neslyšel? Neboť většina kněží to neumí dělat. Zůstali na úrovni neosobní pastorace. A dělat farní poutě je mnohem jednodušší a možná i vděčnější…

Problém je však i na druhé straně. Kolikrát jsem už slyšel, když například kněz zkoušel více oslovit biřmovance: „Co vymýšlí? Když dosud stačilo toto, proč chce najednou víc?“ V lidech se ztratil zájem o „něco víc“, protože si myslí, že když chodí v neděli do kostela a každý měsíc ke zpovědi, že to stačí. Ale to je jen minimum toho, co má být náplní života křesťana. Kde je

jeho odpovědnost za konkrétní část života Církve? Zná svou roli a místo v církevním společenství? A tak, když přijde do farnosti kněz, který chce něco víc, velmi brzy narazí na bariéru (pod)průměrnosti a nezájmu. A máme z toho začarovaný kruh.

Kněží se z něj dostávají nejednou tím, že ve farnosti dělají jen nezbytný servis a realizují se jinde - možná v předešlé farnosti, možná v nějakém společenství. A laici, kteří chtějí něco víc, zas chodí na setkání mimo farnosti, chodí si dobíjet energii na konference a chvály…

Prosím, nechápejte mě špatně, to všechno je dobré, je to také Boží dar, ale problém je v tom, že jako celek křesťanství u nás upadá, protože ty, co nemají zájem o Boží věci, je stále více. A je stále méně těch, kteří nabízejí možnost učit se poznávat a milovat Boha.

Proto jsou dnešní texty příležitostí na zpytování svědomí - pro kněze i laiky. Kněží: „nerezignoval jsem a neúnavně nabízím lidem možnost učit se modlit, učit se poznávat Písmo, nabízím možnost aktivně připravovat liturgii? A pokud nevím, co s lidmi, mám odvahu přiznat si to a hledat někoho, kdo by mě to naučil?“ Laici: „Projevuji zájem jít na hlubinu v modlitbě, v poznání Písma a učení Církve? Znám, přijal jsem a zodpovědně vykonávám svoji službu v místní církvi? Přátelím se s naším knězem, dokážu ho povzbudit, ale i napomenout?“

Když jsem se modlitbou a čtením Písma připravoval na psaní tohoto textu, měl jsem obavy, že bude ve mně něco jako hněv či pocit bezmocnosti. Ale teď, když jsem ho dopsal, prožívám v sobě hluboký pokoj. Aleluja!

PS. Kdo bude chtít, cestu k lidem, schopným formovat jiné, si najde.
ZAMYŠLENÍ NA 30. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: BEZMOCNOST A SÍLA
Souvislost mezi prvním čtením a evangeliem se dnes zdá být zcela jasná.

Pán Ježíš mluví v evangeliu o dvou největších přikázáních a v prvním čtení jsou zmíněny některé konkrétní situace, v nichž je třeba projevit lásku bližnímu. Jaksi však do tohoto kontextu nepasuje žalm. Je v podstatě oslavou Boha, výpočtem toho, čím vším Bůh pro mě je: síla, opora, útočiště, osvoboditel, pomoc, štít, ochránce, Zachránce, spása. Jak souvisí příkaz lásky a tento seznam?

Můj laický pohled mi říká, že přikázání lásky k Bohu a zejména k bližnímu je nad mé síly. Neumím nezištně milovat. (Například můj postoj k cizincům [jak je to dnes aktuální!] je spíše poznamenán strachem než ochotou přijmout je.) A proto k tomu, abych miloval bližního, potřebuji pomoc Boha. Toto vyjadřuje dnešní žalm - chci milovat, nezvládám to sám, ale s pomocí Boha to jde: Svému králi dáváš velké vítězství (Ž 18,51a). To ty jsi tím králem, který dosahuje z Boží milosti velké vítězství. Ty jsi ten obdarovaný, Bohem vyvolený, který má schopnost milovat a konat dobro.

Stojí za to přečíst si a pomodlit se 18. žalm celý. Něco v něm se týká přímo Davida, některé verše můžeme vztáhnout na Ježíše, ale jistě tam najdeš i takové, které se vztahují na tebe. Vzpomeň si při nich na konkrétní situace, kdy si zakusil Boží pomoc, když si dosáhl vítězství. Možná sis to tehdy ani neuvědomil, ale při zpětném pohledu můžeš najednou zjistit, že to Bůh konal v tvém životě. Zapisuj si ty události do sešitu a často se k nim vracej. Budou v tobě vzbuzovat vděčnost vůči Bohu a novou odvahu milovat, protože budeš vědět, že Bůh jde s tebou, že je na tvé straně…

Takže na jedné straně jsme bezmocní konat dobro (milovat bližního), na druhé straně, pokud uvěříme Bohu a začneme ho milovat, dostaneme jeho sílu pro skutky lásky. A víš, jak silný je Bůh?

Ještě chci zaměřit tvou pozornost na tři slova v seznamu, který jsem napsal na začátku: osvoboditel, Zachránce, spása. Tato slova se přímo vztahují na to, že v lásce denně selháváme. Ale Bůh nám říká, abychom proto nezoufali, abychom nerezignovali. On je ochoten a schopen (!) očistit nás od každého selhání, uzdravit každé zranění způsobené neschopností milovat (vlastní či jiného člověka). Pokud tedy selžeš v lásce, neboj se utíkat k němu s prosbou o odpuštění. A pak utíkat k lidem a znovu je milovat s ještě větší silou, vždyť Bůh je tvá síla a štít!
ZAMYŠLENÍ NA 29. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: DÁVÁNÍM BOHATNEŠ
Asi nás překvapí, když spojením dnešního evangelia a prvního čtení zjistíme,

že jako příklad dávání Bohu, co je Boží, nám Církev ve čtení z knihy proroka Izaiáše dává pohana. Vladaře Kýra. Bůh ho jako pohana povolal k úloze propustit Izraelity z babylonského zajetí. A on ji splnil. A jak! Stačí si přečíst první verše Knihy Ezdráš.

Kýros nepoznal Boha Izraele. Ale když dostal úkol, čestně a ochotně ho splnil. Jistě, neznáme všechny historické okolnosti propuštění Izraelitů, ale věříme, že Bůh je Pánem dějin, takže všechny okolnosti řídil tak, aby se splnila proroctví o jejich návratu ze zajetí.

Když si pozorně přečteš Kýrův výnos, zjistíš, že neplnil Boží vůli nevědomky. Z textu jeho dopisu vyplývá, že Bůh mu svou vůli dal jasně poznat, dokonce se nějak dal poznat i on sám. Jak si jinak vysvětlit, že dokonce vrátil nádoby, které byly do Babylonu zavlečeny z Jeruzaléma, a i přikázal znovu postavit chrám?

Velmi se mi líbí tato pedagogika Církve. Pokud by totiž jako příklad plnění Boží vůle do prvního čtení vybrala nějakého starozákonního světce či proroka, možná bychom s takovým napětím neposlouchali tyto texty, protože bychom si říkali: Vždyť to byl svatý muž, on ani nemohl jinak. Ale Kýros byl pohan, mohl si říci, že musí chránit zájmy své říše a její bohatství (jako to dělají možná všichni politici). Ale on propustil zajatce, vrátil válečnou kořist a dovolil obnovit kultovní místo. Jaká velkodušnost! A zároveň i poslušnost pro Kýra neznámému Bohu…

Pro nás věřící chci zdůraznit ještě podstatný rozdíl mezi dáváním Bohu a dáváním císaři, tedy státu. Císař si své vezme, má na to - pokud třeba - donucovací prostředky. Bůh nás nenutí. Bůh čeká. Neboť chce, aby naše darování (se) bylo projevem naší lásky k němu.

Pokud však někdy vnímáš, že Bůh ti něco bere, buď si jist, že ti chce dát něco lepšího. V každém případě ti chce dát sebe. A pokud budeš mít Boha, co chceš víc?
ZAMYŠLENÍ NA 26. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: FORMOVÁNÍ SVĚDOMÍ
Víš, co patří mezi největší problémy křesťanů všech dob? Že vědí, co je dobré, co je správné, ale nejednají podle toho.
V naší době se však zdá být tento problém ještě větší, neboť mnohé věci se relativizují. Co bylo ještě nedávno špatné, dnes se stává módou a projevem jakože svobody. Jen si vezmi takové předmanželské soužití. Kdysi vážné provinění nejen vůči přikázáním, ale i vůči společnosti. Dnes? Již téměř převládající způsob života. Stejně jako soužití bez manželství.
Čím to je, že my jako křesťané známe pravdu, ale někdy se jí až lhostejně zříkáme? Co způsobuje, že v kostele říkáme Bohu: „Jdu,“ ale přes týden na Boží vinici ani nepomyslíme a žijeme (mnozí) podle (ne) morálky tohoto světa? Chybí nám Kristovo smýšlení, ke kterému nás vybízí svatý Pavel v dnešním prvním čtení (Flp 2,5).
Jaké tedy bylo Kristovo smýšlení? Služba a poslušnost. Být pro druhé a plnit Otcovu vůli. Až na smrt…
Jaké je myšlení mnohých křesťanů? Uvedu jen jeden konkrétní příklad, vyjádřený větou: „Mám právo na odpočinek.“ Jistě, máš. Ale máš povinnost odpočívat tak, aby tvůj odpočinek sloužil k regeneraci tělesných i duševních sil. Pokud odpočíváš sledováním bezduchých televizních programů, které ti ničí duši, co dáš pak lidem, kterým máš sloužit?
A víš, co je radostí mnohých křesťanů, usilujících o svatost? Že dobrý Bůh z našich problémů nedělá tragédii, ale vždy, neustále nám pomáhá, aby se naše smýšlení a potom i jednání stávalo podobným tomu Kristovu. Máme Církev, svátosti, Písmo, modlitbu, společenství… To vše jsou skvělé (i náročné) prostředky k tomu, aby se v nás očišťoval Boží obraz, abychom stále více zářili lidem kolem sebe, že by tak v nás viděli Krista… Včera jsem osazoval u našeho domu obrubníky. Taková práce nanic pro amatéra. Ale měl jsem přitom úmysl - aby byl Boží svět hezčí, aby se více zaskvělo Boží království. A už se těším, když se u našeho domu někdo zastaví a pochválí, jaké to tu máme pěkné. Budu mu mluvit o Boží kráse…
Dal jsem dnešnímu textu název formování svědomí. Neboť každý text Písma je formováním svědomí. Doufám, že i můj komentář ti pomůže změnit smýšlení, správně se rozhodovat a poslouchat Boha tak jako Ježíš Kristus.
ZAMYŠLENÍ NA 25. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: JAK DOBRÝ JE PÁN!
Řekněme, že ekonomem dnešního evangelia byl blázen. Dát stejnou mzdu pracovníkovi, který se při práci ani neohřál,

je přinejmenším nespravedlnost vůči pracovníkovi, který byl ve vinici již od ranních hodin. Prvním měl dát po denáru a ostatním patřičnou část… Pokud by se to stalo mně, také bych protestoval.

Evangelium nám nemluví o lidské spravedlnosti, ale o Boží dobrotě a o Božích cestách. Bůh je připravený a ochotný dát věčný život i tomu, kdo se zřekne bezbožného života v posledním okamžiku života. A nás, co dřeme na jeho vinici možno od dětství, vyzývá, abychom se i my takto dívali na lidi kolem sebe. Přejícně…

Proto se však musíme učit kráčet po Božích cestách, které svou logikou možná málokdy odpovídají lidským cestám. Již jsem zde psal, že můj otec byl v polovině padesátých let učitelem, dokonce ředitelem školy. Zatímco drtivá většina učitelů svoji víru zapírala, můj otec se nikdy netajil tím, že je věřící, a že se pravidelně účastní bohoslužeb. O své místo přišel, přitom měl tři děti a já jsem byl na cestě. Mnozí jeho příbuzní a známí mu vytýkali, že se nechová rozumně, vždyť má rodinu a není nutné riskovat. Ale můj otec šel po Boží cestě.

Jiný příklad: Za totality jsme na psacích strojích rozmnožovali knihy, samizdaty. Dodnes si pamatuji, jak mi zdůrazňovali, že na Boží věci nelze použít kradené věci - že nesmím z práce sebrat ani jeden list průklepového papíru. Důvodem bylo, že ďábel ví o každém našem skutku a pokud by něco bylo získáno lží nebo krádeží, dřív nebo později se do toho „obuje“ a použije k naší zkáze… A tak jsme se učili kráčet po Boží cestě.

Na jaké cestě jsi dnes ty? Pavel za sebe vyznává: „…pro mne život je Kristus“ (Flp 1,21). A jistě to pro něho znamenalo věrnost Kristu ve všech životních okolnostech, při každém jednání i

mluvení. Pokud vnímáš, že Pavlovo vyznání není tvým, je načase udělat radikální nápravu. Tak, jak to děláme při každé Velikonoční vigilii, zřekni se ďábla a jeho smýšlení a skutků a vykroč na Boží cesty. Začni dobrou zpovědí. Možná, že z Boží cesty ještě často spadneš, ale vždy se vrať. Tak zakusíš to, co dnes zpíváme v žalmu: „Blízký je Pán všem, co ho vzývají“ (Žl 145, 18).

A ještě jedna věc z úplně jiného soudku. První věta prvního čtení říká: „Hledejte Hospodina, když je možné ho najít“ (Iz 55, 6). Boha lze najít! Aleluja! Tak ho hledej ze všech sil…
ZAMYŠLENÍ NA 24. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: PROČ ODPUSTIT
Někdy chci změnit pořadí čtenářů. Dnes, aby vynikla motivace pro odpuštění a dobro.

Začal bych žalmem: Nechce se přít ustavičně ani se hněvat navěky. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí (103, 9-10). Skvělý text, který mluví o Bohu, jak je k nám milosrdný a milující.

Potom bych asi dal před veršem evangelium - nové přikázání (Jan 13,34). Ježíš říká, že od nás nechce nic víc, jen to, co dělal sám. A dělal to jako člověk!!!, takže i máme všechno, co potřebujeme, abychom milovali jako on.

Motivaci ke konání dobra bych pak posílil čtením Pavlových slov z listu Římanům: Nikdo z nás nežije pro sebe (14, 7). Tato slova by měla z našeho života vyloučit egoismus. Můj život nemá být zaměřen na mě, ale na Krista A skrze Krista na všechny Boží děti, ale výhradně na ty, kteří kolem mě žijí (láska k těm, kteří jsou daleko a které ani neznám, je snadná…).

No a pak by mohly jít za sebou první čtení od moudrého Sirachovcova syna a Matoušovo evangelium o odpuštění. Abychom věděli, že následky neodpuštění jsou hrozné (a rozhněvaný pán ho dal do vězení). Ale abychom věděli i to, že odpuštění obnovuje chuť do života a radost, že vyvolává dobrořečení, o kterém mluví žalmista. A jsme na začátku. Takže v našem životě lze opakovat nekonečný cyklus motivace k odpuštění, zaměřit svůj život na Pána a jednat podle jeho vůle.

Na první pohled je to jednoduché. Ale vím, že pro mnoho lidí je odpuštění velmi obtížné, je to nemožné. Zažili trauma násilí, zneužívání, podvodu, opuštění…, skrze které je téměř nemožné projít. Ale člověk musí vědět, že ten, komu ublížili, má právo odpustit. Ne proto, aby viník z toho vyklouzl a zůstal bez trestu. Ale aby oběť mohla vést klidný život. Viník ani nemusí vědět, že mu bylo odpuštěno. V takových případech je odpuštění především věc oběti a Boha. Velmi na toto téma doporučuji knihu redemptoristy Jima McManuse Odpuštění.

Pokud se někdo v těchto dnech vůči tobě neprohřešil, dobrořeč Bohu. A kdyby se někdo proti tobě provinil, hledej cesty, jak se s ním ještě dnes smířit. Možná stačí zatelefonovat… A pak dobrořeč Bohu.
ZAMYŠLENÍ NA 22. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: ZASKOČENÝ
Tento týden ve čtvrtek ráno jsem se hned po probuzení obrátil k Bohu, jak to mám ve zvyku, a v duchu jsem ho pozdravil:

Dobré ráno, Milovaný. A zůstal jsem zaskočen. Neboť v srdci se mi objevila myšlenka: Proč si myslíš, že to ty zdravíš mě? To je totiž můj pozdrav tobě! Jak rád Bůh předchází své děti v projevech lásky! A dává věci na pravou míru - protože možná trochu pyšně jsem si myslel, jak jsem dobrý, že hned ráno vyznávám lásku svému Bohu.

I Petra v dnešním evangeliu Ježíš upozorňuje, že si plete úlohy - Petr najednou chce být učitelem v přesvědčení, že ví lépe než Ježíš, co je pro něj dobré. Ale Pán ho rázně posílá za sebe. Učitel má být vpředu a učedník za ním. Pokud se toto pořadí prohodí, z učedníka se stává pokušitel, odpůrce. Na Jidášovi můžeme vidět, že taková záměna pořádku dokonce může skončit až zradou…

Potřebujeme se modlit o vnímavost, abychom se nepokoušeli zaměňovat úkoly s jediným Spasitelem. Ať nám k tomu tento týden pomůže každodenní modlitba responsoriálního žalmu, neboť i ten nás staví do správné pozice vůči Bohu - pozice závislosti, která však není projevem slabosti, ale projevem víry činné v lásce.

Bože, ty jsi můj Bůh!
ZAMYŠLENÍ NA 21. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: BOŽÍ ŘEŠENÍ
Dnešní texty vnímám jako slova naděje do každé bolestné situace, v níž se Církev ocitne. Říkají mi o tom, že Bůh nikdy nenechá svou Církev v rukou těch, kteří by jí mohli nenapravitelně ublížit. Snad tak neučinil i Židům, když vyměnil Šebnu, správce královského paláce? Na jeho místo dosadil Eljakima, o kterém řekl, že bude otcem obyvatelům Jeruzaléma (Iz 22,21).

Ke stejné úloze Ježíš ustanovil Petra jako viditelnou hlavu své Církve. A dodnes se stará, abychom měli dobré vedení, dobrého vůdce, dobrého papeže.

Zároveň vnímám v těchto textech, jak moc se Bůh přizpůsobuje člověku. Vždyť mohl by nás vést přímo - hromovým hlasem či přímými příkazy v naší mysli. Ale on ví, že po dědičném hříchu nejsme schopni být s ním v takovém přímém kontaktu (viz Ex 20,18-19). Proto se na nás obrací přes lidi, které si vybírá pro svou službu - ať už hierarchickou nebo charismatickou.

Pavlova slova jsou zase obdivem toho, jak Bůh koná. A žalm je na jedné straně oslavou Boží péče, na druhé zas neustálým voláním, aby se Bůh nepřestal starat o své dílo.

Kolik inspirací pro náš život s Bohem! Pokud vidíš v Církvi nějaký personální problém, pros Boha o řešení. Pokud máš obavy, aby se tvá farnost či diecéze nedostala na scestí, pros Boha o vedení. Pokud vnímáš rozdělení v rodině, volej k Bohu, aby neopustil dílo svých rukou.

Ale před tím vším nejprve Boha oslavuj, že dovedl Církev až do dnešních dnů. Že dal vzniknout farnosti, v níž žiješ, a že se o ni stará až dodnes. Že vede dějinami tvou rodinu a nikdy ji neopustil.

Možná se ti v mysli vynoří otázky: A co nehodní papežové? A co kněží, kteří v naší farnosti nadělali více škody než užitku? A co ty bolesti v rodině, které se vlečou někdy přes celé generace?

Čtu nyní knihu amerického biskupa Roberta Barrona, v níž říká, že se jaksi vytrácí z křesťanství pojem Božího trestu. Ne jako samoúčelného projevu Božího hněvu, ale jako nástroje nápravy a formace, výchovy. Pokud vezmeme v úvahu toto, tak si všimneme - zjednodušeně řečeno -, že po nehodném papeži vždy přišli světci, že po slabším knězi přišel horlivější, že bolesti v rodině jsou vynahrazované mnohými požehnáními… Jsou to Boží cesty - často nevyzpytatelné, ale můžeme jít po nich s jistotou, že vedou k Bohu. Pokud se pokusíme jít mimo ně, po vlastních chodnících a řešeních, můžeme se na nějaký čas cítit dobře, ale zabloudíme…

Postav se dnes před Boha a podívej se, po jakých cestách tě vedl až po dnešní den. Vyznej a vzbuď lítost na okamžiky, kdy jsi upřednostnil vlastní řešení. A pros Boha o vedení - pro konkrétní okolnosti, ve kterých žiješ. Uvidíš, že se ti bude žít snadněji - možná s těžším křížem, ale blíže u Boha.
ZAMYŠLENÍ NA 20. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: KŘIK KANANEJSKÉ ŽENY
Doufám, že s tou kananejskou ženou z dnešního evangelia se jednou potkám v nebi. Chci jí vyjádřit obdiv nad její vírou. Já mám odmalička všechno - výchovu v hluboce věřící rodině, svátosti, křesťanskou formaci i studium mnoha křesťanských knih, život ve společenství…, ale ještě nikdy mi Ježíš neřekl, že moje víra je velká. Co měla ona? Pohanské bohy, vždyť byla Kananejka, žádné poznání Boha Izraele, žádné Desatero, žádné oběti v Jeruzalémě. A přece ji Pán pochválil, obdivoval a vyslyšel. „Ať se ti stane, jak si přeješ“ (Mt 15,28b).

Vnímám toto čtení jako pokračování tématu z minulé neděle, kdy jsem psal o Pavlově bolesti pro nevěru jeho bratrů podle těla. Tak velmi toužil po jejich záchraně, že byl ochoten raději sám být odmítnut, jen aby oni byli spaseni. Dnes podobnou touhu projevuje pohanská žena. Tak velmi chce dosáhnout uzdravení své dcery, trápené zlým duchem, že je ochotna snést všechno, dokonce i nejhorší ponížení, když Ježíš přirovnává pohany ke psům (nečekané z Ježíšových úst, že?).

S jakou lehkostí však žena přijala Ježíšovo (zdánlivé) odmítnutí: „Pane, i štěňata jedí drobky, co padají ze stolu svých pánů.“ Věděla, kdo je ona, věděla, kdo je Ježíš. A zejména věděla, co chce a chtěla to za každou cenu.

A tady je souvislost s minulým textem. Vzpomeň si na člověka – možná z rodiny, z práce, souseda, pro kterého chceš vyprosit, dosáhnout dar uzdravení, záchrany, obrácení. Jsi ochoten pro to udělat vše? Vše ne ve smyslu lidských možností, ale božských: jít za Ježíšem a křičet za ním: „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův, neboť ………“?

Vezmi si do ruky Písmo a čti si dnešní evangelium (Mt 15,21-28). Vžij se do situace kananejské ženy a čti ho dokola, dokud nebudeš plakat a křičet pro nějakého ztraceného člověka. Dokud nebudeš mít před sebou Ježíšovu tvář, který ti řekne: „Ať se ti stane, jak si přeješ.“

Pro záchranu člověka je třeba křičet. K Bohu a na Boha. Že tě uslyší sousedé? No a co? Četl jsem příběh člověka, který denně křičel ve svém bytě za obrácení svých sousedů. Všichni ho slyšeli přes větrací šachtu a mnozí z nich se obrátili…

Ať se tak stane!
ZAMYŠLENÍ NA 19. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: SETKÁNÍ A DŮSLEDKY
Dnešní čtení jsou (jako vždy) nebezpečná. Nebezpečná ve smyslu možná nechtěných následků.

Vždyť běžně velmi neradi měníme svůj život…

Dnešní čtení vedou opět k setkání s Bohem. Nejen historickému, jako bylo setkání Eliáše a Boha na vrchu Chorebu či setkání apoštolů s Ježíšem na rozbouřeném moři. Vedou k osobnímu setkání - ty a Bůh. A takové setkání má své následky. Například u apoštola Pavla jsou jimi i velký žal a nepřetržitá bolest. Proč? Neboť vnímal, jak se dostal nezaslouženě blízko k Bohu, zatímco jeho bratři podle těla zůstali daleko.

Možná je čas zase postoupit o stupínek výše ve víře a lásce. Neboť většinou jsme zaměřeni na vlastní spásu. A je to správně. Někteří se však trápí i pro spásu svých blízkých. To je velmi dobré. Ale Pavel jde ještě dál - jakoby říkal Bohu, že raději ať zavrhne jeho, ale ať přijme jeho bratry.

Doufám, že ti velmi záleží na tom, abys žil věčně se svým Bohem. Ale platí, že nikdo se do nebe nedostane sám. Nejenže potřebuje vykoupení Kristem, ale potřebuje i lidi, kterým prokazuje lásku i od kterých přijímá lásku, a takový společný život v Kristu je přivádí spolu k bráně nebe.

Je ve tvém srdci taková starost o lidi, se kterými žiješ? Například o tvé sousedy? Vzdálené příbuzné? Kolegy? Leží ti na srdci jejich věčný život?

Přečti si dnes několikrát Pavlova slova z Listu Římanům (9,1-5). A vzbuzuj si v srdci lásku ke konkrétním lidem ze svého okolí, kteří žijí jako ztracení, jako lidé bez naděje. Potom popros Ducha Svatého, aby ti ukázal, jak jim můžeš pomoci objevit cestu spásy, jak jim můžeš pomoci setkat se s Kristem. Nikdo není ztracený případ, i když se nám může tak jevit. Bůh se může dotknout srdce každého člověka. Ale k tomu potřebuje tvé srdce, prožívající velký zármutek a neustálou bolest pro lidi, kteří jsou daleko od Boha. Bůh uvidí tvou oběť, tvou lásku, tvou touhu a určitě na to odpoví - ve svém čase a svým způsobem. Ty to ani nemusíš vidět. Jen měj touhu po spáse každého, s kým žiješ, s kým se setkáváš, o kom mluvíš, o kom slyšíš…

Setkání s Bohem má své „nebezpečné“ důsledky - rozšíří se ti srdce a budeš milovat i ty, které jsi možná včera nenáviděl, či ty, kteří ti dosud byli lhostejní. Je to krásné nebezpečí a jeho následky jsou věčné!
ZAMYŠLENÍ NA SVÁTEK PROMĚNĚNÍ PÁNĚ: VYMYŠLENÉ BAJKY?
Tuto neděli si můžeme opět lépe uvědomit smysluplnou skladbu liturgických čtení.

Evangelium (Mt 17, 19) je událost, druhé čtení (2 Petr 1, 16-19) odhaluje její význam, první je završením události ve věčnosti (Dan 7, 9-10.13-14). Žalm (Ž 97, 1-2.5-6.9) je oslavou zjevujícího se Boha a alelujový verš (Mt 17, 5b) je praktickou aplikací. Stojí za to přečíst si tyto texty v uvedeném pořadí a přitom s napětím očekávat, co Bůh čtenáři, čili tobě, zvlášť položí na srdce.

Mně vložil do srdce vědomí jistoty - že nesleduji vymyšlené bajky, když věřím Ježíši a miluji ho, a že Boží slovo je pro mě neustále jako lampa, která svítí v temném místě.

Tento týden se mi po dlouhé době podařilo sednout si s pár kamarády v hospodě na pivo. A nevedli jsme pivní řeči. V podstatě každé téma, které někdo načal, skončila u Krista. Jistě i proto, že vnímám Ježíše jako nejdůležitější osobu v mém životě. On mě učí dívat se na svět a na to, co se v něm děje (klidně to můžeme často nazvat temnotou) jeho očima. Byl zážitek sledovat jednoho z účastníků besedy, který nebyl zvyklý na to, že někdo má na tmu ve světě jiný názor než jeho oblíbení politici či jiní šamani. Další dva se nejednou radostně usmívali, neboť také milují Ježíše…

Proč to vzpomínám? Neboť si dodatečně - při psaní tohoto textu - uvědomuji, jak různé způsoby může použít Bůh na to, aby se zjevil konkrétnímu člověku. Výsledkem celého sezení byla dohoda, že se ve čtveřici budeme scházet - už ne v hospodě - a učit se společně poznávat Boha. Prosím tebe, co tyto řádky nyní čteš, pomodli se hned teď za nás čtyři, abychom ta setkání dokázali realizovat a vnímat při nich Boží přítomnost…

Ježíš je světlo v temnotách. Jeho slovo je světlo v temnotách. Pokud hledíme na zářícího Ježíše, nemůžeme jeho světlo ukrýt v sobě a přitakávat tmě. Sami se staneme světlem v temnotách - ne vlastní schopností, ale mocí Božího Ducha, který v nás zpřítomňuje Ježíšův život. Proto mu naslouchejme i ho poslouchejme!
ZAMYŠLENÍ NA 17. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: ZARISKUJ A PŘEJ SI
V dnešním rozhovoru Šalomouna s Bohem mě oslovilo, že mladý vládce si přál schopnost
ozlišovat mezi dobrým a špatným (1 Král 3, 9).

V podstatě o tomtéž mluví také Pán Ježíš v evangeliu, když mluví o nalezení pokladu či hledání vzácné perly. Člověk, který našel poklad, musel postupovat moudře a rozvážně, aby si poklad zachoval - prodal všechno a koupil pole. Kupec musel rozlišovat mezi mnoha perlami, aby našel tu nejvzácnější, pak prodal všechno a tu jednu koupil. A také třídění ryb po lovu či konec světa jsou rozlišováním mezi dobrým a špatným.

Možná si myslíme, že tato schopnost je především věcí logiky a rozumu. Avšak Šalomoun ve své prosbě žádá o chápavé srdce, nikoli o chápavý rozum. Rozum rozlišuje chladně, na základě zákona či pravidel, spravedlivě. Srdce rozlišuje na základě lásky. Důkazem toho je hned následující text v První knize Královské (3, 16-28), který hovoří o Šalomounově moudrém rozsudku. Král rozsoudil dvě ženy na základě toho, že věděl, co je to láska, že vnímal, že láska - ne pravidla či smysl pro spravedlnost - ukáže, která žena je matkou chlapce, který zůstal naživu… Při rozlišování třeba používat obojí - i srdce, i rozum.

Víš, že i tobě Bůh nabízí stejnou možnost? I ty ho můžeš každý den prosit, oč chceš. Ne jen jednou. Bůh není zlatá rybka, která splní tři přání a konec. Bůh je štědrý - každý den. Stačí, když se podíváš na stvoření kolem sebe. Copak nesytí sedm miliard lidí? (Pokud někdo hladoví, tak je to naší vinou.) Copak nesytí všechno ptactvo pod oblohou? Copak se nestará o červíky, kteří jsou celý život hluboko v zemi? Copak nemá spočítané všechny ryby, kterým dává pokrm v moři a v řekách? Pokud je Bůh tak štědrý ke zvířatům a starostlivý o ně, o co víc mu ležíš na srdci ty. A každý člověk.

Přemýšlel jsem, proč si Šalomoun nepřál například pevnější víru či více lásky, schopnost chápat Písmo, vytrvalost v dobrém… Žádal to, co v dané chvíli považoval za nejpotřebnější pro svou vladařskou roli. A jelikož se s Bohem často mluvil, jistě se jindy dostalo i na jiné potřeby. Ne všechno je v Písmu zachyceno. Ale to, co je napsáno, nám má sloužit k poučení, povzbuzení, nápravě, výchově… (Řím 15, 4; 2 Tim 3, 16).

Pros i ty dnes Boha o schopnost rozlišovat mezi dobrým a špatným. Ale pros o to jen tehdy, pokud jsi ochotný i jednat podle toho, co dostaneš. Budeš totiž nucen (vlastním svědomím) zanechat zlo, o kterém jsi možná dosud nevěděl, že je to zlo. A konat dobro, které jsi dosud možná pokládal jen za doménu svatých. Zariskuj, vyplatí se to!
ZAMYŠLENÍ NA 15. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: BŮH MLUVÍ
Je skvělé, že náš Bůh mluví. Není němý jako modla. Jeho slovo je mocné - důkazem je vesmír, který vznikl jeho slovem.

Jeho slovo je laskavé a něžné - důkazem je vtělené Slovo, Ježíš, a celé dílo záchrany, které pro nás uskutečnil. Jeho slovo je pravdivé - důkazem jsou celé dějiny Izraele, plné vzestupů i pádů podle věrnosti a nevěrnosti vyvoleného národa. Jeho slovo je živé - důkazem jsme my, co dnes věříme v Boha a milujeme ho.

Jaké slovo dnes Bůh zasel do tvého života? Moje odpověď na takovou otázku by byla: Nevím. Totiž semínko je ještě maličké, bez klíčku, neumím určit, co z něj bude. Ale když se podívám na svůj životní příběh, mohu říci, jaké slovo Bůh zaséval a jaký vzrůst mu dal.

Vnímám ve svém životě slovo vyvolení - byl jsem pokřtěn a zažil jsem den, když jsem se sám za sebe rozhodl žít pro Boha.

Vnímám v sobě slovo odpuštění - když jsem se stal nevěrným svým křestním závazkům, když jsem porušil smlouvu s Bohem. A on mi mnohokrát odpustil a stále odpouští.

Vnímám v sobě slovo povolání - nejen k manželství, ale i ke konkrétní práci v jeho vinici. Například psaním těchto písmenek. Ty možná uklízíš kostel, čteš při mši, organizuješ tábory

pro děti, navštěvuješ nemocné, si členem modlitební skupiny… Všechno to je plod Božího slova!

Vnímám v sobě slovo lásky - když stále více prožívám, že Bůh mě miluje. Nikdy nezapomenu, jak jsem před 20 lety, když jsem byl daleko od Boha, dostal nepodepsanou pohlednici s textem: Bůh tě stále miluje. Tento projev Boží péče mě držel při životě celé roky, během kterých jsem nepřijímal svátosti…

A ještě jednou vnímám v sobě slovo lásky - což se projevuje úsilím být Ježíšovým svědkem lidem kolem sebe, aby i oni mohli zakusit Boží lásku a žít jednou v nebi.

Takže poopravit výše položenou otázku a zeptám se takto: Jaké slovo Bůh zasel do tvého života a čím se dnes projevuje to, že Bůh k tobě osobně promluvil a stále mluví? Co Boží slovo v tobě vykonalo a i dnes koná?

Ať se odpovědi na tyto otázky stanou předmětem tvého slavení této neděle. Najdi si čas a velmi konkrétně děkuj Bohu za to, co v tobě svým slovem vykonal. Neboj se, že nebudeš mít co říct. Boží Duch ti mnohé připomene, neboť Bůh má radost, když se raduješ z jeho díla, které v tobě koná…
ZAMYŠLENÍ NA 12. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: DŮVĚRA
Možná jsi zažil s nějakým starším členem rodiny, že tě najednou neznal. Otázky typu Kdo jsi?, Co tu děláš?, Jak ses sem dostal?

jsou v takové situaci nepříjemné a v nepoznaném vzbuzují otázku, co se děje. Po chvíli však přijdeš na to, že nejde o nějaký starý hněv či nespokojenost s tebou, ale že jde o obyčejnou stařeckou zapomnětlivost.

Nyní si však představ, že jednou se postavíš před Boha (a to jednou určitě nastane). Ani si nechci představit, že bych v té chvíli slyšel: A ty jsi kdo? Neznám tě. Co tady děláš? Jdi pryč! Už jen pomyšlení na to vzbuzuje ve mně hrůzu a zpytování svědomí, zda skutečně jdu po Božích cestách…

Pokud bychom zůstali pouze na úrovni lidského poznání a smýšlení, nikdo z nás nemá šanci být v nebi vítán. Provinili jsme se, a to takovým strašným způsobem (svým hříchem jsme způsobili smrt Ježíše Krista, Božího Syna), že nemůžeme - na základě lidské spravedlnosti - čekat žádnou milost. A přece žijeme v naději a důvěře, že Bůh nám jednou řekne: Pojď, požehnaný a milovaný … Vítej doma!

Na základě čeho v to můžeme doufat, na čem stojí naše důvěra? Na smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. On je ten, který otevírá dveře nebe a říká Otci: Tatínku, koukni, koho ti vedu na večeři!

Víš, proč je to tak? Svatý Pavel v listě Římanům říká: Kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozhojnila milost (5, 20b). Bůh zaútočil na zlo hříchu záplavou své lásky, své péče o každého člověka. Také o tebe. A Bůh je vítěz, velikost a moc jeho milosti ani nemá smysl srovnávat s nicotou hříchu.

K tomu je jen jedno pokud: pokud milost přijmeš.

Všimni si, že už Jeremiáš ve Starém zákoně věděl, že může Bohu důvěřovat, a podle toho se na něj obracel: Pán je se mnou jako silný bojovník … Tobě jsem svěřil svůj spor (Jer 20, 11.12). O co dřív můžeš mít takovou důvěru ty, který jsi již vykoupen Ježíšovou krví! Pokud se Bůh smiloval nad námi, když jsme byli ještě jeho nepřáteli, čím spíše nás přijme a očistí, když jsme už s ním smířeni, když jsme se ve křtu stali jeho milovanými dětmi!

Vím, možná tvůj vlastní život tě obžalovává a říká ti, že jsi nehodný. Jsi! Jsi nehodný stejně jako já. Ale pro Boha to není překážka - pokud chceš být s ním a pro něj a pokud se tato tvá touha projevuje pokáním a láskou k lidem. Tehdy přijímáš milost za milostí a můžeš žít v pevné naději, že Otec tě přivítá s otevřenou náručí. U něj bude stát Ježíš a bude se na tebe usmívat jako na nejlepšího přítele. On tě zná a nezapře…
ZAMYŠLENÍ NA 11. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: BOŽÍ VLASTNICTVÍ
Co znamená, že jsem Božím vlastnictvím? Určitě ne to, že Bůh mě používá jako nějaký stroj na splnění svých záměrů.

Ani ne to, že jsem bezmocný prášek, unášen rozmary Boha nesmírným vesmírem. Písmo mluví o něčem zcela jiném - pokud se dobrovolně, rozhodnutím svobodné vůle podřídím Bohu, stanu se zářivou korunou v Hospodinově ruce (Iz 62,3a), budu chráněn jako zřítelnice jeho oka (Dt 32,10d). Dostane se mi všestranné péče, abych nenarazil nohou o kámen (Ž 91,12).

Kdy se rozhoduji podřídit se Bohu? V podstatě to dělám přijetím křtu. Uzavírám s Bohem smlouvu, že nebudu mít jiné bohy kromě Pána a že on se o mě bude starat. Jelikož jsme však byli většinou pokřtěni jako děti a toto rozhodnutí učinili za náš naši rodiče a kmotři, je nezbytné, aby jednou nastala chvíle našeho osobního rozhodnutí: Chci být Božím vlastnictvím, protože jsem poznal a uvěřil, že mě miluje, že je jediný, kdo mi může dát věčný život v radosti. Takové rozhodnutí - ať už vyslovené takto jasně, nebo vyjádřené postupnou změnou života - jednoznačně nasměruje můj život na Boží věci.

A jen takto rozhodnutý člověk může konat v každé situaci slova 100. žalmu, který dnes zpíváme při liturgii - jásat ke chvále Pána, s radostí mu sloužit, s plesáním vstupovat před Boží tvář. Neboť ví, že Boží dobrota vůči němu je neměnná, i když vnější okolnosti možná právě způsobují utrpení, bolest, dokonce i když selhává ve své věrnosti smlouvě.

Takový postoj je postojem víry. Podívej se dnes na apoštoly - Ježíš je poslal dělat nemožné věci: Nemocné uzdravujte, mrtvé křiste, malomocné očišťujte, démony vyhánějte (Mt 10,8). Nic z toho není v lidských silách. A oni přece šli a dělali to. Proč? Protože věděli a pevně věřili, že jsou Božím vlastnictvím a Bůh je s nimi, že Bůh skrze ně jedná.

Pokud ses odevzdal Bohu, pokud ses svým rozhodnutím stal jeho vlastnictvím, Bůh tě použije pro velké věci. Možná dnes bez reptání umyješ nádobí. A možná navštívíš nemocného souseda a pomodlíš se za jeho uzdravení. Možná půjdeš za svým farářem a povzbudíš jej, aby kázal ze srdce a nečetl kázání stažené z internetu. Možná dostaneš odvahu jít za svým šéfem a zastat se kolegy, který dře jako kůň, ale má nižší plat než ty… A možná půjdeš na modlitbu chval a konečně zvedneš ruce a budeš z celého srdce zpívat Pánu (třebas falešně).

Je tolik možností, jak jásat ke chvále Pána. Která ti je nejbližší? Využívej ji a pozoruj, jak roste tvá radost v Pánu, jak se stáváš světlem pro lidi kolem tebe… A to všechno proto, že jsi Božím vlastnictvím!
ZAMYŠLENÍ NA SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE: BÝT S NÍM
Dnešní svátek nám kromě základní teologické pravdy křesťanství nabízí velmi důležitou jistotu - Bůh se o mě zajímá. Ne jako soudce, ale jako ten nejlepší otec. I když se zdá, že Mojžíš ho musí prosit, aby šel s nimi, je zřejmé, že Bohu se taková modlitba líbí a celým svým srdcem ji očekává - jako projev důvěry člověka v jeho péči a dobrotu. I v jeho moc, kterou nás umí uchránit před nepřítelem, před zlem.

Evangelista Jan v tzv. zlatém verši Písma (Jan 3,16) již přímo mluví o zájmu Boha o člověka. Vyjadřuje ho tím, že mluví o největší oběti, kterou Bůh přinesl. Dal svého jediného Syna. Riskoval jeho smrt, jen aby nás zachránil. Otec dovolil, aby mu jeho stvoření zlomilo srdce… A přece nás nepřestal milovat. V tomto týdnu to bylo vyjádřeno v evangeliu Svatodušního pondělí: …přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek (Jan 14,23). Bůh mě až tak miluje, že chce ve mně bydlet. Přestože ví, že každým hříchem ho mohu zranit, ublížit mu. Bůh z lásky riskuje - pokud se tak dá říci - vlastní smrt v mém nitru. Činí tak v naději, že mě dostane k sobě do věčného života s ním.

Proto když apoštol Pavel v závěru Druhého listu Korinťanům říká slova požehnání: Milost Pána Ježíše Krista a Boží láska i společenství Ducha ať je s vámi všemi (13,13), mluví tak s naprostou jistotou, že toto je touha Boha - být s člověkem ne jako abstraktní milost, ale jako osoba (jako Osoby) s osobou.

Ve vědomí této jistoty mohu projít v klidu vším, co je přede mnou. Jestliže je Bůh s námi, kdo je proti nám? (Řím 8,31). Mám jistotu, že Bůh je se mnou, dokonce ve mně. S ním zvládnu všechno, i vlastní selhání. Jen ho musím denně klást na první místo ve svém životě. Už při ranní modlitbě (nejlépe hned po probuzení) potřebuji vyznávat, že je můj Pán, že mu důvěřuji a že se mu dávám k dispozici pro budování jeho království. I kdyby to mělo znamenat, že budu okopávat brambory, vařit oběd, stát u pásu v továrně, učit se ve škole… Bůh umí všechno použít pro dobro, pokud své úkoly plním s ním.

Bůh se o mě zajímá. Nemusím spekulovat na tajemství Nejsvětější Trojice (i tak na to nemám dost rozumu), ale mohu svého Boha ve třech osobách milovat myšlenkami, slovy a zejména skutky. Jdu na to!
ZAMYŠLENÍ NA SVÁTEK SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO: ZÁJEM O BOHA
Boží Duch není s námi pouze ve vznešených chvílích - při slavení liturgie, přijímání svátostí či při čtení Písma.

Je s námi i během těch úplně nejobyčejnějších chvil - v práci, doma při vaření či úklidu, když jdeme po chodníku či nakupujeme, když se staráme o nemocné a staré příbuzné… Prostě vždy je s námi, vede nás, doprovází, usměrňuje, posiluje, pláče s námi a raduje se z našeho úsměvu, a to i tehdy, když na něj vůbec nemyslíme a naše mysl je zaujatá něčím zcela jiným. Aby však jeho přítomnost byla účinná, potřebuje jedno - aby naše srdce bylo vždy zaujaté Bohem.

Jak toho dosáhnout? Na to jsou potřeba dvě složky - naše úsilí a jeho působení. Působení Ducha je jisté, čili problémem může být jen a jen naše úsilí. Pokud si totiž vědomě naplňuji duši (například skrze smysly) balastem tohoto světa, nemohu očekávat, že Boží Duch potlačí mou svobodu a bude mě vést tam, kam vlastně nechci, co dávám najevo zejména tím, že se o Boží věci nezajímám.

Krátký test tvého zájmu o Boží věci:

1. Sleduješ alespoň jednou týdně vysílání katolické televize?

2. Posloucháš někdy vysílání katolického rádia?

3. Kupuješ a čteš nějaký katolický časopis?

4. Čteš pravidelně křesťanskou literaturu?

5. Věnuješ křesťanským médiím více času než světským?

Vyhodnocení je na tobě. I případná (nutná!) změna, pokud většinu tvých odpovědí tvoří slovo e.

Boží Duch tě chce vést. Pokud mu necháš prostor, pokud mu to dovolíš. Pokud po tom toužíš. Možná se bojíš, že tě povede ke zvedání rukou a zpívání chvalozpěvů, že budeš v očích jiných pak podivín. Neboj se. I když tyto projevy jsou normální, Duch tě nepovede proti tomu, co nechceš. Určitě ti však vloží do srdce laskavost, trpělivost, snášenlivost, mírnost, pokoj, schopnost (radostně) snášet trápení a bolesti … Skvělá perspektiva, že? Zejména pokud jsi člověk výbušný, hřmotný, akční. Přitom nic z toho ti nevezme, ale usměrní tě, abys své charakterové vlastnosti využíval pro Boží království. I v něm jsou potřební hřmotní lidé, kteří umí bouchnout pěstí do stolu…

Je neděle Seslání Ducha svatého. Využij ji a dej Božímu Duchu prostor ve svém srdci. Řekni mu to, když budeš vařit oběd či se chystat na návštěvu. Vzpomeň si na něj, když budeš zapínat televizor či počítač. V srdci k němu promluv, když budeš otevírat dveře přicházejícím hostům. A poslouchej, k čemu tě povede. Je jisté, že chce být ve tvém srdci na prvním místě. Neodmítni ho, prosím.

A víš, co se bude dít potom? Budeš všude a každému mluvit o velkých Božích skutcích (Sk 2, 11), neboť je zažiješ na vlastní kůži.
ZAMYŠLENÍ NA 7. VELIKONOČNÍ NEDĚLI: NOVÉNA
Jistě znáš příběh o tom, jak kněz v době velkého sucha pozval v neděli věřící na odpolední modlitbu za déšť.

A když se shromáždili v kostele, zrušil ji s odůvodněním, že nikdo z nich nemá s sebou deštník…

Pokud totiž věřím, že Bůh mou modlitbu vyslyší, musím být na to připraven. Pokud se modlím za déšť, musím mít s sebou deštník. Pokud biskup žádá o modlitbu za nová povolání ke kněžství pro diecézi, musí mít připravená místa v semináři. Pokud prosíme o vylití Ducha (na mnoha místech se v těchto dnech modlí ve farnostech novéna), musíme mít, obrazně řečeno, sbalené věci, neboť Duch nás určitě bude chtít posunout někde dále v našem životě. Jinak jsou ty modlitby zbytečné a v podstatě farizejské. Jak jsem četl nedávno v jedné knize polského dominikána Andrzeje Szustaka, jsou vlastně proti druhému Božímu přikázání - protože v modlitbě vzýváme Boží jméno, aniž bychom od Boha něco očekávali. Tedy nadarmo.

V Jeruzalémě se modlili apoštolové s Marií a dalšími. Po devíti dnech na ně sestoupil Duch a naplnil je sebou. Říkali o nich, že jsou opilí. Ale oni byli plní Ducha. Mluvili v jazycích a hlásali velké Boží skutky. Myslíš si, že dnes se to už nemůže stát? Nebo očekáváš, že i v těchto dnech Bůh vylije svého Ducha na tvou farnost a promění mnohá srdce? Pokud ano, zapoj se do modlitby novény. Pokud ne, raději se ji nemodli, bude to před Bohem čestnější a pravdivější: „Bože, nepřeji si, abys cokoli v mém životě měnil. Nechci žádné vylití Ducha, žádné dary moudrosti či zbožnosti. Chci žít jen tak jako dosud. Jsem se svým křesťanstvím spokojený a doufám, že i ty…“

Doufám, že toto není modlitba tvého srdce. Doufám, že jsi neklidný a toužíš po proměně. Pokud ano, naléhavě a vytrvale volej k Bohu s touhou po naplnění Boží mocí, dobrotou, láskou. A buď připraven změnit to, co ti Duch ukáže. Viděl jsem tento týden video s jezuitou Markem Rupnikem, světoznámým tvůrcem mozaik. Říkal, že už 25 let nesleduje televizi, ale zato každý den čte Písmo a uvažuje o něm. Možná toto bude první věc, kterou bude Bůh od tebe chtít - vyměnit televizor za Písmo… A dál uvidíš, neboť Duch tě povede.
ZAMYŠLENÍ NA 5. VELIKONOČNÍ NEDĚLI: JSI OBR!
Víš, že můžeš dělat větší skutky jako Ježíš? Dnes to on sám říká v evangeliu. Jak je to možné?

Prostě tak, že jsi dostal Ježíšova Ducha. Při křtu, při svátosti biřmování i například vždy, když se modlíš k Duchu Svatému. Člověk Ježíš konal své dílo v moci tohoto Ducha. I my jsme povoláni mít účast na Ježíšově díle vykoupení - nejen jeho pasivním přijímáním, ale i aktivním konáním dobra, které má přitahovat k Ježíši lidi, se kterými žijeme. A pokud třeba, jsme povoláni i slovy svědčit o Ježíšově lásce k nám.

To není pro mě, já jsem jen obyčejný človíček. Toto je jedna z hrozných lží, které ďábel šíří v srdcích křesťanů. Křtem ses totiž stal obrem, byl jsi naplněn mocí konat skutky větší než Ježíš, peklo před tebou utíká. Každým přijímáním Eucharistie roste tvá síla milovat, přemáhat zlo, konat dobro - a ty řekneš, že jsi malý, bezvýznamný človíček? To je lež ďábla, který se tě bojí, protože jsi mocný Ježíšovou mocí! Ďábel se bojí, že se dozvíš pravdu o své moci, kterou máš v Kristu, protože když ji budeš znát, věřit v ni a jednat podle ní, bude muset od tebe utéct.

Komu budeš věřit - Bohu, který tě osvobodil, přijal za své dítě a naplnil tě svou mocí, nebo ďáblu, který tě drží ve lži, že jsi nikdo, nehodný lásky? Kdo z těchto dvou tě miluje a kdo nenávidí?

Nezapomeň, že jsi součástí vyvoleného lidu. Jsi Boží dítě, chráněné samotným Bohem, ale i vyzbrojené jeho mocí. Tak i tak žij! Neskrývej se v koutě jako žebrák, když jsi královské dítě. Vystup dopředu a každému říkej, jak ses stal Božím dítětem, jak jsi byl zachráněn z otroctví

(způsobeného hříchem), jak ses stal svobodným člověkem. A neváhej projevovat Boží moc konáním dobra, modlitbou, skutky milosrdenství.

Vím, moje dnešní písmenka možná znějí trochu pateticky, ale jsou pravdivá. Jsi Boží bojovník a můžeš každému směle hlásat, že Ježíš je tvá láska, že zemřel a vstal z mrtvých, že žije a miluje tě. Uděláš to? Nebo si raději sedneš k televizoru a budeš se pokoušet zapomenout na vše, co sis teď přečetl? Prosím tě, nedej se ďáblem znovu oklamat…

* * *

Apoštolové vybrali sedm mužů, plných Ducha a moudrosti, aby obsluhovali u stolů. I ty jsi plný Ducha a moudrosti (pravda, pokud žiješ s Ježíšem, pokud ho znáš a miluješ). Jsi ochotný obsluhovat u stolů Církve tím, že se aktivně zapojíš do života své farnosti? Nezapomeň, že na to máš, že máš Božího Ducha. Jsi obr!
ZAMYŠLENÍ NA 3. VELIKONOČNÍ NEDĚLI: HOŘÍ TI SRDCE?
V onu neděli ráno se stalo něco, co se ještě nikdy nestalo. Apoštolové a všichni kolem nich se učili novému pojmu - vstal z mrtvých.

Ten, jehož viděli hrozně trpět a zemřít krutou smrtí, je živý, zdravý a znovu s nimi. Není divu, že jim hořela srdce.

My jsme už navyklí na slovo zmrtvýchvstání. A protože se to stalo dávno, pojem nám zevšedněl a srdce … no asi nám nehoří. Potřebujeme s tím něco udělat.

A tak ti dnes říkám, že to ty jsi vstal z mrtvých! Ve křtu jsi s Kristem zemřel a vstal z mrtvých. Byl jsi mrtvý pro svůj hřích (pokud si byl pokřtěn jako malé dítě, pro dědičný hřích), ale vzkříšen z Božího milosrdenství, když jsi uvěřil Bohu (víru za tebe vyznali rodiče a kmotři). A vstáváš z mrtvých pokaždé, když tě Bůh ve svátosti smíření vysvobozuje ze smrti, způsobené těžkým hříchem.

Proměň si to na drobné. Vzpomeň si na svůj poslední těžký hřích. Uvědom si, že jsi s ním ztratil přátelství s Bohem a věčný život. Ať to tebou zatřese, ať to v tobě vyvolá hrůzu - protože ses dostal do rukou nejkrutější bytosti v celém světě - do rukou ďábla. Ať to v tobě vyvolá hrůzu, neboť Bůh v té chvíli plakal. Nad tebou. Je to jen a jen jeho dar, že jsi znovu ožil, když jsi z jeho milosti litoval, dělal pokání a vyznal svůj hřích ve svátosti smíření. V ní jsi přijal Kristovu smrt za tvůj hřích, abys mohl s Kristem vstát z mrtvých a žít nový život - s Bohem a pro Boha.

Nevím, jestli ti nyní hoří srdce, ale velmi se modlím, aby se ti otevřely oči a abys poznal, jak moc tě Bůh miluje. Nenechal tě mrtvého, ale daroval ti nový život. To vše na základě toho, že místo tebe zemřel Ježíš. A Duch způsobuje, že i když jsi po hříchu navenek nezemřel a při zpovědi navenek nevstal z mrtvých, přece jsi skutečně zemřel s Ježíšem a s ním vstal z mrtvých. Jeho smrt a jeho zmrtvýchvstání byly přičteny tobě, dostal jsi podíl na tomto díle vykoupení. To není teologie, to je fakt!

Učedníkům jdoucím do Emauz hořelo srdce, když jim Ježíš otvíral Písma, a otevřely se jim oči, když s nimi lámal chléb. Přesně s tímto očekáváním jdi na nejbližší slavení Eucharistie. Tuž po tom, aby ti při čtení a vysvětlování Písma hořelo srdce. Měj touhu po tom, aby se ti při přijetí Eucharistie - živého Ježíše - otevřely oči a ty poběžíš s nadšením domů a každému budeš říkat, co se ti stalo - potkal jsi Pána, který zemřel a vstal z mrtvých a daroval ti život. Tobě, který jsi pro svůj hřích byl již v hrobě.
ZAMYŠLENÍ NA 2. VELIKONOČNÍ NEDĚLI: CHVALOZPĚV NA CÍRKEV
Celou Velikonoční dobu můžeme vnímat i jako velký chvalozpěv Boha na Církev, která se zrodila během Velikonoc a

pak vyšla na veřejnost po Letnicích. Vždyť v Božím slově - v slově našeho Boha, proto mluvím o chvalozpěvu Boha - čteme a slýcháme o tom, jak Církev žila ve svých počátcích, a víme, že o tento ideál se vytrvale snaží dodnes.

Stojíme na víře apoštolů, kteří viděli vzkříšeného Pána a vydali o tom svědectví. Mnozí jim uvěřili a skrze jejich víru i my dnes milujeme Ježíše, ačkoli ho nevidíme. Vytrvale čteme Písmo a posloucháme (a snažíme se také poslouchat) učení papežů, koncilu, biskupů a kněží. Tvoříme společenství, kde nemá místo nenávist, hádky, podezírání, hněvy. Žijeme tak, že všichni kolem nás s údivem říkají: Podívejte, jak se milují! A touží žít s námi. Slavíme den co den (pokud lze) Eucharistii a s radostí a upřímným srdcem se sytíme tělem Ježíše Krista, abychom měli sílu žít jako Boží děti. A o všem, co prožíváme, mluvíme (tedy modlíme se) se svým Bohem, který koná divy a znamení.

To vše se završuje neustálou oslavou Hospodina, neboť je dobrý.

Nemáš při čtení těchto slov pocit, že to kolem tebe, v tvé farnosti není zcela tak? Pokud ano, tak se z toho raduji, protože to znamená, že Boží Duch tě chce vést ke změně. Dej se mu k dispozici a zkoumej, co od tebe očekává.

Jak? Vezmi si dnešní liturgická čtení a po modlitbě k Duchu Svatému je pomalu čti s otázkou: Duchu Svatý, co ode mě očekáváš? Vnímej, při čem ti zarezonuje srdce, co osloví tvůj rozum…

Možností je mnoho. Pokud jsou ve tvé farnosti nějaké katecheze pro dospělé, možná by bylo dobré vytrvale se účastnit a učení apoštolů. Pokud nejsou, co kdybys s nimi začal? Pokud ve farnosti funguje farní charita, mohl by ses zapojit. Pokud nefunguje, můžeš iniciovat její vznik a vytvářet ratrské společenství služby potřebným. Totéž můžeš dělat skrze setkání malých skupin - například Modlitby matek či Modlitby otců, adorace, modlitební skupinky, skupinky studia Písma. Můžeš založit modlitební skupinku, která se bude modlit za uzdravení nemocných a jejím prostřednictvím se bude dít množství divů a znamení.

Že nic takového kolem tebe není? Tak s tím začni ty. Ačkoli i tím, že půjdeš za svým knězem a zeptáš se ho, co můžeš pro farnost dělat ty…

To je jen pár návrhů. Jsem si jistý, že když budeš číst dnešní čtení, Boží Duch ti ukáže i jiné způsoby, jak máš přispět k tomu, že tvé farní společenství bude milé všemu lidu a že Pán bude každý den rozmnožovat ty, co mají být spaseni.

Bůh zpíval chvalozpěv na Církev a zapsal ho v textech Nového zákona. Můžeš být spoluautorem jeho další části, kterou Bůh píše v naší době skrze nás. I skrze tebe!
ZAMYŠLENÍ NA VELIKONOČNÍ NEDĚLI: ŽIJE!
Snad nikdy v dějinách nebylo lidstvo tak systematicky obírané o naději, jako dnes. Snad nikdy nebylo tak hromadně šířené přesvědčení o nesmyslnosti života.
Tento týden jsem četl článek o internetové hře pro děti, která trvá 50 dní a jejím posledním úkolem je spáchat sebevraždu jménem jakéhosi lepšího života…
V jakém kontrastu s tím je dnešní radostná zvěst, kterou celá Církev skrze každého svého člena šíří do celého světa: Ježíš žije! Nejsme odsouzeni k beznaději, náš život není nesmyslný! Čeká nás krásná, radostná, šťastná věčnost, která začala už tady tím, že jsme vyznali své provinění a podřídili život Ježíši, Pánu nad životem a smrtí! A pokračuje slavením svátostí a životem řízeným Duchem, který nás vede ke konání dobra.
Je nesmírně důležité, abychom jako křesťané tuto radostnou zvěst žili a šířili. Vždyť jsme vlastníky naděje pro každého konkrétního člověka! Ne pro nějaké masy, pro nějaké skupiny, ale pro každého osobně. Náš Bůh každého člověka chtěl, každého čeká doma v nebi. A my známe cestu - Ježíš Kristus, který trpěl, zemřel a vstal z mrtvých! A je s námi, abychom svůj život zvládli dobře! Žít s Ježíšem znamená hlásat všem kolem sebe radostnou zvěst o smysluplnosti života, o jeho věčném trvání, o klidu a vítězství nad zlem.
Proč mnozí křesťané mlčí? Nejen slovy, ale zejména svým životem? Proč se divně dívají, když je zdravím: Kristus vstal z mrtvých!? Proč téměř nikdo neodpovídá: Skutečně vstal!?
Je tvůj život neustálým voláním: Ježíš žije!? Pokud ne, dnes je ten den, kdy to začni měnit. Jinak patříš mezi ty, co šíří beznaděj… (Pane, smiluj se!) Proto zkoumej své srdce, zda je v něm Ježíš, a dej mu prostor, aby skrze tebe každému přinášel radost skutečně křesťanského života.
Náš otec na velikonoční pondělí chodil s námi, svými třemi syny, po rodině, všude si vyžádal hrnek vody, namočil do něj ruku, pokropil každou ženu v rodině a každé zvlášť říkal: Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých, aleluja, aleluja! A všechny věděli, že mají odpovědět: Radujme se, aleluja, aleluja! A my, jeho synové, jsme to po něm opakovali, takže radostná zvěst se celý den neustále opakovala.
Co budeš ohlašovat ty? A nejen dnes či zítra…
ZAMYŠLENÍ NA KVĚTNOU NEDĚLI: OTCŮV DOPIS
Můj milovaný / Má milovaná!.

Posílám Ti tato slova na začátku týdne, který mi zlomil srdce. Jsou před námi dny, kdy nově prožívám, jak mi lidé zabili jediného Syna. Poslal jsem ho k nim s velkou nadějí, že podle jeho slov a zejména jeho příkladu změní svůj život a budou mi dělat radost. Ale nestalo se. Zabili ho, neboť jim nepasoval do jejich plánů a smýšlení. Plakal jsem v ty dny. Pamatuješ si film Umučení Krista? Je tam pohled z výšky na kříž, na Zemi, na kterou padá slza. Moje slza. V ten den mi člověk podruhé zlomil srdce.

Poprvé to bylo v ráji. Nejen tím, že se přede mnou skryl, že jedl nějaké ovoce, ale že se pak vymlouval, že z jeho úst nezaznělo lituji a z jeho oka nevypadla ani slza lítosti nad mou bolestí.

Milovaný / Milovaná, vnímáš mé zlomené srdce? Vnímáš, jak moc mě bolí smrt mého jediného Syna? Možná jsi naučený hledět na mě jako na Všemohoucího, možná mě vidíš jako soudce, ale věz, že jsem především Otec! Otec, který stejně jako nad smrtí svého Syna pláče nad Tebou, když ode mě utíkáš a nechceš se vrátit. Kdybys jen věděl, co všechno dělám proto, abys přišel zpět domů. Ke mně, který Tě miluje až tak, že raději jsem nechal zemřít prvorozeného, abys nezemřel Ty.

Možná mi řekneš, že jsem to neměl dovolit. Ale pokud jsem Ti dal svobodnou vůli, tak jsem nemohl jednat násilím. Respektoval jsem Tvé svobodné rozhodnutí, byť za cenu smrti svého Syna.

Ale nemysli si, že mé srdce je jen zlomené. Je naplněné i hrdostí na mého Milovaného, který až do konce miloval všechny, které jsem mu dal. Projevil mi nesmírnou lásku, když vytrval v dobrém až do konce ( ýrali ho, on to poníženě snášel a neotevřel ústa - Iz 53, 7) a tím umožnil návrat mnoha mých synů a dcer domů. I Tvůj návrat!

Na takovou lásku Syna jsem mohl mít jen jednu jedinou odpověď - vrátil jsem mu život. Můj Syn Ježíš vstal z mrtvých. A pro věčný život se mnou vstane každý, kdo uvěří v Ježíšovo dílo záchrany hříšného, zkaženého člověka a přijme odpuštění pro jeho krev. Mám radost, že se mi nebe zaplňuje mými milovanými dětmi…

Čekám na Tebe. Možná se mě bojíš, možná mě ani neznáš. Možná si myslíš, že musíš dělat nevím jaké skutky, aby sis zasloužil být se mnou. Ne, nemusíš. Potřebné je pouze jednu - uvěřit mému Synu Ježíši a žít s ním. Vše ostatní je už moje starost.

Že nevíš, jak začít? Každý člověk dostává milost modlitby. Každý bez výjimky. Kdo se začne modlit a vytrvá, bude spasen, neboť každou modlitbou dostane další milost konat dobro. Kdo se nezačne modlit, na toho milost modlitby stále čeká.

Že se neumíš modlit? Řekni mi to. Řekni mi, že mě neznáš, ale že mě chceš poznat. Řekni mi, že se mě bojíš, ale že mě chceš milovat. Řekni mi i to, když se na mě zlobíš. Řekni mi, že Ti je líto, že jsi mi zlomil srdce. A pokud to neumíš říct, tak alespoň plač. Já rozumím i modlitbě beze slov…

Můj milovaný / Má milovaná, potřebuji tvou lásku. Prosím Tě, obdaruj mě v těchto dnech. Jsem v Tvých bratřích a sestrách - skrze ně mi dej najevo, že mě miluješ.

Děkuji Ti a daruji Ti Svatý týden plný mých darů pro Tvůj život.

Tvůj Otec
ZAMYŠLENÍ NA 5. NEDĚLI POSTNÍ: OSLAVUJME!
Myslím si, že Lazarovi nemáme co závidět. Smrti či spíše umírání se všichni více či méně bojíme - a on tím musel projít dvakrát.

Čili z pohledu světa to nebyla žádná výhra. Co však z pohledu víry?

Zkusme si představit, jak Ježíš volá: Lazare, pojď ven! Na koho to volá? Na mrtvého! A mrtvý nemůže slyšet. Nebo je snad přece jen něco, co je živé i v mrtvém? Víra nám říká, že je to naše duše. A koho slyšela Lazarova duše? Pána života a smrti. Ostatní už víme…

Proč se tedy tento text čte zvlášť katechumenům před přijetím iniciačních svátostí? Aby se posílila jejich víra. Aby se dozvěděli, co se s nimi stane ve chvíli křtu. Už o tom slyšeli v minulých nedělích - živá voda a obrácení Samaritánky, světlo světa a uzdravení slepého od narození. A dnes se k tomu připojuje Ježíšova moc nad smrtí. On dokáže vzkřísit i duši, která je pro hřích mrtvá. Nádherně to vyjadřuje sám Bůh v prvním čtení z knihy proroka Ezechiela (37, 12b - 14).

Každý pokřtěný tímto vším prošel. Byli jsme vzkříšeni z mrtvých, dostali jsme živou vodu (Ducha) a stali jsme se světlem v Pánu. Co má následovat za tím vším? Nuž v první řadě vděčnost a oslava! Byl jsem mrtvý - a žiji! Byl jsem slepý - a vidím! Byl jsem bez naděje, bez radosti - a oslavuji, neboť mám v sobě Božího Ducha, nový život!

Možná mi připomeneš, že je postní doba, že není čas na oslavy. Ale je to pokřivený názor, který odporuje evangeliu a učení Církve (doporučení nedělat zábavy). Postní doba je totiž časem návratu hříšníků domů! A co udělal milosrdný otec ztraceného syna? Co udělala žena, která

našla ztracenou drachmu? Co říká Ježíš o radosti v nebi, když se vrátí hříšník domů, když koná pokání? Odpovědí je jen jedno slovo: Oslava! Postní doba je časem oslavy návratu hříšníků domů. Při slavení svátosti smíření by měla být celá farnost shromážděna kolem zpovědnic a jásat, když z ní vyjde kajícník po rozhřešení. Neboť jeho osvobození z moci hříchu je důvodem k oslavě a radosti. Neboť jeho pokání umožnilo více zazářit svatosti Církve, Církev byla jeho pokáním uzdravena.

Zapomněli jsme slavit. Či spíše jsme dali pojmu oslava velmi omezený význam. Myslíme si, že oslavovat se mají jen výročí, narozeniny, svátek, že je třeba hluk a alkohol… Ale Církev nás zve k oslavě každý den! Copak slavení Eucharistie není velkou oslavou Boží lásky?

Myslím si, že i Lazar po svém vzkříšení uspořádal doma oslavu. S Ježíšem a s apoštoly a s mnoha dalšími chválil Boha, zpívali radostné písně a celý kraj se ozýval jejich jásotem. Neboť když Bůh koná tak velké skutky, copak zůstaneme ticho, jakoby se nic nestalo?
ZAMYŠLENÍ NA 4. NEDĚLI POSTNÍ: JSI SVĚTLEM V PÁNU
Pokouším se vžít do kůže katechumenů, kteří v rámci vrcholící přípravy na přijetí iniciačních svátostí poslouchali dnešní evangelium.

Jak ho vnímali? Co se v nich dělo, když se dozvěděli, že budou vidět, ale nejen tělesnými očima? Rostlo v nich očekávání? Chvěli se touhou zakusit obmytí Duchem Svatým - Poslaným? I slepý se umyl v rybníku Siloe - což znamená Poslaný - a uviděl! Když ho pak Ježíš vyhledal, očima viděl stále člověka, ale vírou vyznal Boha. Stal se z něj nový člověk.

Pokud se vrátíme k proroku Samuelovi v prvním čtení, také nejprve hleděl jen očima těla. Až ho na to musel upozornit sám Bůh. A co se stalo s Davidem, když byl pomazán? Od té chvíle začal na něj působit Hospodinův duch. Začal se měnit. Důkazem toho je i dnešní responsoriální žalm, ve kterém David vyjadřuje svou důvěru v Boha, i kdyby měl jít tmavou dolinou. To nejsou slova člověka, který žije ve tmě, který nezná Boha, který nevidí…

A nakonec apoštol Pavel - velmi jasně nám připomíná, co se s námi stalo. Je totiž tak snadné bát se v tmavém údolí, ukrývat se před nepřáteli, hladovět a třít nouzi, přestože máme před sebou prostřený bohatý stůl Božích darů, pokud hledíme na sebe a život kolem sebe jen lidskými očima. Proto nám Pavel připomíná, že máme schopnost vidět svět Božími očima, že jsme světlem v Pánu, že temnota už nemá mít v našem srdci místo.

Takto nás změnilo přijetí křtu, Eucharistie a svátosti biřmování. Jsme světlem v Pánu. Tečka.

Necítíš se jako světlo? Máš pocit, že jsi ve tmě? Je to normální, protože žijeme obklopeni tmou. A ta nás svádí nevidět světlo, nevnímat sebe, své smýšlení i jednání jako světlo. Právě proto je náš život bojem, ustavičným bojem zachovat si Boží pohled na to, co se děje v nás i kolem nás.

K tomu nám nesmírně pomáhá časté setkávání se Světlem - v Eucharistii, v modlitbě, v Písmu, ve společenství Církve. Světlo - Ježíš - nás ujišťuje, že jsme jeho, že jsme se neztratili, že ačkoli se můžeme cítit jako zrádci, on nás drží u sebe a vždy nás vede cestou k pokání (i skrze svátost smíření) k novému záření v jeho království.

Toto poznání nás nevede ani k pýše (hele, kdo jsem!), Ani k odporování ( o o mně neplatí, to není pravda), ale k pokornému a radostnému životu s Kristem.

Září ti dnes Kristus? Pokud ne, zahoď všechno, co jeho záři zahaluje, zejména hřích a vyznej: Pane, věřím, že jsi mým světlem a že i já jsem světlem v tobě. Chci tak dnes žít. Prosím tě, ukaž mi, jak mám dnes konkrétně být tvým světlem pro lidi kolem sebe.

Jsi světlem v Pánu, nuže neměj účast na neplodných skutcích tmy. Dá se to - pokud se budeš držet Ježíše … smýšlením, mluvením, jednáním.
ZAMYŠLENÍ NA 2. NEDĚLI POSTNÍ: BŮH NÁS VOLÁ A POSILUJE
Pokud bereme postní dobu vážně, právem se nám může jevit jako náročný čas. Zejména pokud se snažíme být otevření na vanutí Ducha

a nesoustředíme se pouze na nějaké běžné způsoby pokání, které nám většinou již nedělají žádné problémy, ale pokud vnímáme i okamžité vnuknutí typu: Teď to nejez, počkej minutku a obětuj to za… Nebo: Nezapínej televizor, bude tě to svádět marnit čas. Nebo: Nesleduj všechny ty webové stránky, na které denně klikáš, nemusíš všechno vědět. Tento boj mi daruj jako pokání za… V těchto situacích je někdy těžké poslechnout, zvláště pokud se objeví myšlenka typu: Vždyť není to nic špatného. To si nemůžu prohlédnout ani zprávy? - Můžeš, ale na co ti to je? Jsi si jistý, že tím se více zaskví Boží království v tvém životě?

I takový boj může být každodenní součástí pokání, ke kterému jsme v této době zvlášť voláni. Bůh to naštěstí velmi dobře ví, a proto nás usměrňuje a povzbuzuje. Například příkladem Abrama, našeho praotce ve víře: Abram odešel, jak mu Hospodin přikázal. …A ani nevěděl, kam jde (Gen 12, 4a; Žid 11, 8). Posiluje nás i svým ujištěním, které Pavel vyjádřil slovy: Milovaný, trp spolu se mnou za evangelium, posilován mocí Boha (2 Tim 1, 8b). Posilován

mocí Boha! Ve víře přijímám tato slova a vím, že dnes opět mohu zvítězit. A jak museli být povzbuzeni apoštolové, když viděli oslaveného Ježíše a slyšeli ujištění, že je milovaným Božím Synem! Příkaz naslouchat mu / poslouchat ho se jim v té chvíli mohl zdát hračkou (možná i proto, že se velmi báli J).

Proč tedy selhávám a někdy neposlechnu, ačkoli vnímám, že dané vnuknutí, daný pokyn je Boží vůlí? Neboť jsem hříšný člověk. Moje přirozenost je stále deformovaná dědictvím prvotního hříchu. Víš však, v čem spočívá moje síla? I tvoje? I síla každého věřícího? No přece v pokorném přiznávání svých selhání, v lítosti a pokání, a nakonec v nápravě toho, co jsme pokazili - pokud je náprava možná.

Postní doba proto nemá za cíl zdrtit člověka a způsobit mu těžkou depresi neustálým připomínáním hříchů, selhání, ale pozvedat ho k nesmírné vděčnosti za dílo vykoupení, které se stalo mým dědictvím skrze křest. K radosti z každého vyznání hříchu, neboť dává Otci příležitost obejmout mě a vložit do mě ještě více své síly, kterou mohu konat všechno potřebné dobro.

Takovou vděčnost a radost trénuji celou postní dobu, abych se během Velikonoční vigilie veselil a jásal, neboť Ježíš zvítězil! Trénuji i skrze poslušnost každodenním drobným vnuknutím Ducha, kterými mě volá k okamžitému pokání, sebezáporu, lítosti, změně…
ZAMYŠLENÍ NA 1. NEDĚLI POSTNÍ
Každý člověk má na samém počátku svého života smrt. Neboť v důsledku dědičného hříchu ďábel má právo na život každého Adamova potomka.

Když Bůh stvoří čistou, neposkvrněnou duši člověka, ďábel ji hned bere do svých hrůzných drápů a označuje svým ošklivým nápisem Toto je moje! Tak poznamenal i mou a tvou duši. Avšak díky dílu vykoupení, které pro nás vykonal Ježíš Kristus, ve chvíli křtu byl ten ošklivý nápis zcela vymazán a dostali jsme jiný, nádherný, zářivý nápis: Toto je Boží dítě! Dostali jsme nezrušitelné znamení, že jsme se definitivně stali Božím vlastnictvím. Vlastně až tehdy jsme začali skutečně žít.

Je důležité z času na čas si připomenout tyto pravdy víry, připomenout si svůj původ, své dějiny. Pokud bychom totiž neviděli a neznali hrůzu své minulosti, velmi snadno bychom nabyli názor, že žádné vykoupení nepotřebujeme, že si sami poradíme se vším zlem. Ale každý náš osobní hřích, který je důsledkem toho prvního provinění našich prarodičů, je důkazem, že si nevíme rady se zlem ani sami v sobě, natož se zlem, které je mimo nás, v jiných lidech, ve společnosti, v celém lidstvu.

Právě proto nám Církev rok co rok dává k dispozici postní dobu - abychom si vzpomínali, odkud a jak jsme byli vysvobozeni, konali pokání za nevděčnost vůči svému Vykupiteli a znovu vyrovnali své cesty, sjednotili je s Božími cestami a stezkami.

Dnešní první čtení připomíná přesně ten historický moment, kdy naši prarodiče dostali ten ošklivý nápis, když z bezproblémového života v nádherném ráji (který Bůh vytvořil jako svatební dar pro milovaného člověka) vhupli naplno do hrůzy hříchu. Evangelium zase hovoří o tom, jak probíhalo vysvobození - skrze Ježíšovu poslušnost Otci a vzdorování ďáblu. A apoštol Pavel ve druhém čtení objasňuje souvislost: Neboť jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho se mnozí stanou spravedlivými.

Toto je radostná zvěst. Toto je důvod, proč je postní doba časem radosti hříšníka, který koná pokání. Ví, že pokud Boží znamení ve své duši zašpinil, zaházel odpadem, že je řešení: vyznání, lítost, pokání, vynahrazení … a odpuštění!!!

Byl jsi už u zpovědi? Pokud ne, tak tento týden se na ni určitě připrav a využij první příležitost k očištění své duše. Abys tak mohl konat dobro (modlitby, půst, almužna) v Boží moci, kterou nabudeš ve svátosti smíření.
ZAMYŠLENÍ NA 8. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: ODPOČINEK V BOŽÍM NÁRUČÍ
Z dnešních čtení mám pocit, jakoby nám Církev dala chvíli na odpočinek v Božím náručí, čas na spočinutí a radování se z toho,

že můžeme Bohu ve všem důvěřovat a zcela se na něj spolehnout. Dnes se nemusím za ničím honit, nic řešit, vyřizovat. Mám výsadu být jen tak s tím, „koho duše miluje“ (Pís 3,1).

Dopřej si dnes takovou chvíli. Pokud máš možnost, stáhni se někde do samoty (ideálně před svatostánek v kostele) a vnímej, jak se Bůh o tebe stará. Ať jsou ti v tom pomůckou dnešní čtení z knihy proroka Izaiáše (49,14-15) i z Matoušova evangelia (6,24-34). Bůh se o tebe stará lépe než vlastní matka!

Je velmi užitečné strávit takto čas po předešlých nedělích, kdy nás Ježíšovo Kázání na hoře konfrontovalo s naším myšlením i jednáním, když odhalovalo naše slabosti a poukazovalo na ideál svatosti a dokonalosti. Možná jsme se cítili bezmocní a frustrovaní z vlastních selhání a nedostatků. Ale Bůh nám dnes jakoby ukazoval, že jsme na cestě, na kterou patří i pády i přehmaty, ale že nás nikdy nenechá samotné…

Proto zkus být dnes v Bohu jako dítě v matčině náručí. Představ si, jak se Bůh stará o vrabce a polní lilie, a uvěř, že mnohem více se stará o tebe. Jsi jeho milovaný či milovaná. (Potřebuješ důkaz? S velkou bolestí v srdci nechal zemřít svého Syna, abys ty mohl být vykoupen.)

Svět se před Postem vrhá do karnevalů a bujarých zábav. Rozumím tomu - vždyť pokud se postní doba vnímá jako čas omezování se či zříkání, protože tak je to zvykem, tak se ještě zabavme, protože příštích sedm týdnů bude chmurných, ponurých a smutných. Ale pokud postní dobu vnímáme jako přirozené pokračování pouti k dokonalosti, nepotřebujeme nějaké zvláštní zábavy - vždyť hříšník, který denně zažívá Boží odpuštění, má denně příležitost k radosti, neboť Bůh ho pozvedá z pádu. Může se každý den radovat jako ten, co získal bohatou kořist (Žl 119,162b) - vždyť každý den je vysvobozen z otročení hříchu a přijímán za Boží dítě…

Jakou cestou půjdeš ty v této postní době? Budeš spočívat v Božím náručí, nesený jeho láskou, vyznávat své hříchy a s radostí i důvěrou přijímat jeho odpuštění? Nebo se budeš celou dobu úporně snažit o zachování nějakých předsevzetí, ale ke zpovědi půjdeš až na úplný závěr s pocitem, jak dobře jsi to zvládl? Nedej se zlákat na tuto cestu samospasení. Jdi ke zpovědi hned tento týden a každý den se snaž setrvávat v Bohu (i lítostí). A tak zažiješ, jak radostná může být postní doba, kterou svět nenávidí a pokládá za tmu.

K tomu jen jedno pokud. To všechno, co jsem napsal, platí za předpokladu, že na prvním místě v tvém životě je hledání Božího království. Pokud to tak není, tak to rychle změň podřízením svého života Ježíši - modlitbou, pokáním a pak jednáním.
ZAMYŠLENÍ NA 7. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: UTOPIE?
Když si vezmeme požadavky čtení posledních tří neděl plus té dnešní, tak to v nás může vyvolat beznaděj a rezignaci. Blahoslavenství, sůl a světlo, spravedlnost větší než spravedlnost zákoníků a farizeů, a dnes dokonalost a svatost srovnatelná s Bohem. Copak se to dá?

Nedá. Není to v schopnostech člověka. Přesto to Ježíš od nás žádá. Jakým právem, proč?

Odpověď je jednoduchá - protože on sám žije v nás. A dal nám svého Ducha, abychom to dokázali. Uvědomuješ si, jak to radikálně mění situaci? Jsi spojen s největší mocí ve vesmíru - jsi spojen s všemohoucím Bohem. Nic pro tebe není nemožné.

Bůh však ví, že požadavky vyjádřené obecně (blahoslavenství, svatost, dokonalost) a i obrazně (sůl, světlo) jsou pro nás něčím, co si ani neumíme pořádně představit. Vždyť kdo z nás může říci, že ví, co to znamená být svatý, či dokonalý jako Bůh? Kdy o sobě mohu bez pochybností říci, že právě plním nějaké blahoslavenství?

Protože je to pro nás problém, Ježíš nám ke všeobecným požadavkům, k vysoce nastavené laťce dal „prováděcí pravidla“, podrobný návod, jak té úrovně dosáhnout. Dnes například mluví - ve všech čteních - o lásce k nepřátelům, o nenávisti a napomínání, o pomstě a hněvu, o lásce k bližnímu. A to jsou již pojmy, kterým velmi dobře rozumíme, neboť jsou součástí našeho každodenního života, a protože Ježíš je s námi a máme jeho Ducha, můžeme to dokázat. Jistě, s mnoha selháními a neúspěchy, ale důležité je vždy se vrátit na cestu a pokračovat.

Textům v tomto liturgickém roce jsem dal jako motto slova apoštola Pavla: „Zakořeněni v Kristu, na něm postavení.“ Pokud jsme totiž v Kristu zakořenění, na něm postavení, tak zvládáme být blahoslavení, umíme žít jako sůl země a světlo světa, dokážeme být svatí a dokonalí jako Bůh. Ale myslím, že si to nikdy nebudeme uvědomovat, protože stále budeme vidět své slabosti, nedostatky. Teprve až jednou přijdeme k nebeské bráně, budeme užaslí, když nás Bůh bude vítat a všem nebešťanům s nadšením říkat: „Podívejte, přichází člověk, který se mi podobal ve svatosti a dokonalosti, který byl solí a světlem. Miloval nepřátele a dobře činil každému, byl příbytkem Ducha a nikdy se nepovyšoval. Dobrořečil mi v každém čase, ve štěstí i neštěstí, ve zdraví i v nemoci… Splnil můj sen o něm.“

Myslíš, že to není možné? Pak by nebe bylo prázdné a Ježíšova řeč by byla utopií. „Ale u Boha je možné všechno.“ Pokud ty chceš! Pokud patříš Kristu.
ZAMYŠLENÍ NA 6. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: CO NÁM BŮH ZJEVIL?
Vždy mi vyvolá na rtech úsměv, když slyším někoho citovat větu z Pavlova listu:

Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nepřišlo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují a vehementně touto větou zdůvodňovat, že nevíme, co nás čeká v nebi. Jistě, dá se to interpretovat i tak, že nevíme žádné podrobnosti ohledně nebe. Ale pokud se podíváme na kontext, ve kterém Pavel tuto myšlenku říká, zjistíme, že se netýká budoucnosti, ale poznání Boží moudrosti. O ní Pavel hned v další větě říká: ale nám to Bůh zjevil skrze Ducha.

Ano, Bůh nám zjevil svou moudrost, dal nám poznat to, co celé generace před Kristem nedokázaly poznat nebo to znaly jen v náznacích, které nacházíme na stránkách Starého zákona. Bůh nám dal poznat svého Syna, postavil nám před oči Ježíše Krista, a to ukřižovaného, zjevil nám vykoupení v Kristu… Odhalil nám celou svou lásku. Pavel tedy nemluví o poznání naší nebeské budoucnosti, ale o poznání Boha. I ty jsi vyvolený - pokud miluješ Boha - znát jeho cesty, znát jeho smýšlení. A nejen poznat, ale i připodobňovat se Bohu chůzí po jeho cestách a smýšlením, které je smýšlením Ježíše Krista.

Bůh nám zjevil, že pro nás připravil a daroval nám život s Ježíšem v moci Božího Ducha. A abychom si do tohoto poznání nedosazovali leccos podle své hříšné přirozenosti, skrze Písmo svaté nám dal k tomu jasné prováděcí pokyny. Dnešní evangelium je příkladem takových pokynů. Sirachovec k nim zase přidává, že máme schopnost je zachovat. Pokud chceme.

Proto ať jsou naše rozhodnutí v nejbližších dnech jasná a vždy na Boží straně. Souhlas s dobrem a odmítnutí zla ať je vždy pevné. Ať v našem ano i v našem e není ponechán prostor pro spekulaci, protože co je navíc, pochází od zlého (Mt 5, 37).

Když si natrénujeme takové jasné rozhodování v malých věcech, neznejistí nás ani velké záležitosti. Neboť máme Kristova Ducha. Amen. Amen. Amen.

Dnešní responsoriální žalm přináší ové blahoslavenství: Blaze těm, kdo kráčejí podle zákona Páně (Ž 119, 1). Ale jen zdánlivě je nové - je totiž shrnutím všech osmi, které se četly v evangeliu před dvěma týdny. Ačkoliv se nám to může zdát zákonické, důsledné zachovávání Božího zákona (jeho smyslu, který odhaluje Ježíš i v dnešním evangeliu) skutečně vede ke zmíněným blahoslavenstvím. Důsledné ano dobru a e zlu, důsledná poslušnost Božímu vedení, které se nám dostává skrze Písmo, modlitbu, učení Církve…, nám umožňuje realizovat všechna blahoslavenství. Právě proto je lze shrnout tím dnešním.

Ať nás všechny v tom povzbudí vědomí, že máme schopnost zachovat Hospodinův zákon. Říká to Sirachovec, když nám připomíná schopnost správně se rozhodovat. Říká to i apoštol Pavel, který nám mluví o tom, že nám Bůh zjevil svou moudrost. A když jsme moudří Boží moudrostí, což se dá říci i tak, že pokud máme Kristova Ducha, tak kdo nás může svést ke zlému?

Přesto padáme. Neboj se, ale vstaň a opět dosáhni Kristovo smýšlení. Asi nikdy si na zemi nebudeme o sobě myslet, že jsme blažení, ale když jednou projdeme nebeskou branou, přesně to nám řekne Bůh: Jsi blažený, neboť si kráčel podle zákona Páně.

Víš, že jeho součástí je i pokání za hříchy? Tak proč bychom si měli myslet, že blaženost je pro nás nedosažitelná? Důsledně konej pokání a nebe ti bude blíž…
ZAMYŠLENÍ NA 5. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: ZPÍVAT A SNÍT
V pátek 2. února měl Svatý otec František v bazilice svatého Petra mši svatou pro zasvěcené, při níž řekl mimořádně důležitou homilii.

Mluvil o zpívání oslavných písní a snění snů. Zaskočilo mě to, možná i proto, že tento papež nezpívá. Tedy slyšel jsem ho zpívat jen jednou - na setkání Hnutí obnovy v Duchu Svatém zpíval svou oblíbenou píseň Vive Jesus El Seňor (Žije Ježíš, náš Pán).

Papež hovořil o Simeonově oslavné písni v jeruzalémském chrámu, mluvil o naplnění snů již starých lidí Simeona a Anny - snů setkat se s živým Bohem, vidět Mesiáše na vlastní oči. A říkal, že všichni jsme povoláni pokračovat v tomto zpěvu a ve snech našich otců. Jistě, Svatý otec říkal tato slova zasvěceným při příležitosti Dne zasvěceného života, ale ve své homilii řekl, že se to netýká jen jich, ale všech. Každý křesťan je povolán snít sen o setkání s Bohem a vydávat o tomto setkání svědectví. Každý křesťan je povolán zpívat o splnění naděje, kterou setkání s Bohem přináší. Zkus si z tohoto pohledu přečíst dnešní druhé čtení (1 Kor 2, 1-5). Nejsou Pavlova slova oslavnou písní na působení Boha v jeho životě? Nejsou naplněním jeho snu, aby pohané poznali a milovali Krista?

V souvislosti s tím Svatý otec upozornil na pokušení přežití. Na uspokojení se se zavedenými strukturami, způsoby práce, stylem života. Mluvil o sterilitě, kterou přináší nesnění snů a nezpívání. Jak moc jsme tím ohroženi. Zejména pokud náš křesťanský život je jen nedělní mše, ráno a večer nějaká narychlo odrecitovaná modlitba a v lepším případě i prvopáteční zpověď. Pokud jsme se spokojili s tím, že Bohu patří jen hodina týdně, ale ostatním bohům mnohem více.

Ať už je poměr mezi tím, co dáváme Bohu, a tím, co dáváme světu, jakýkoliv, vždy máme co vylepšovat. Začni proto snít. Jako základ si vezmi první čtení (Iz 58, 7-10). Přečti si, o čem sní pro tebe Bůh. A na základě tohoto Božího snu začni Pánu zpívat svou novou píseň jednáním.

Přidej si k tomu evangelium (Mt 5, 13-16) a vnímej Ježíšův sen o každém jeho učedníkovi. O tom, jak jsi solí a světlem. Jako neexistuje nic, co by tě mohlo zastavit v konání dobra. Tedy pokud sám nezastavíš a nespokojíš se s tím, že nějak to tady na zemi přežiješ a pak se uvidí…

Máme před očima Boží sen a svou realitu. Zřejmě je v životě mnoha z nás mezi nimi velký rozdíl. Ať to však není důvod k zoufalství, ale na obnovené úsilí mít Ježíše opět na prvním místě. Začni tím, že si sedneš před Ježíše - doma či v kostele a představ si, jak touží, abys byl světlem, abys byl solí. Pak se nech jím očistit - možná ti připomene tvé selhání a temnoty ve tvém srdci. Když mu je odevzdáš v lítosti a pokání, zazáříš. Nakonec ho popros, aby tě naplnil svým Duchem, a dej se mu k dispozici pro konání dobra, které pro tebe připravil.

Co bude výsledkem? Brzy budeš zpívat Pánu oslavné písně. Jako Simeon. Každému budeš vyprávět o Ježíši. Jako Anna. A nebudeš je zpívat sám, budou s tebou všichni, pro které se staneš Božím světlem.
ZAMYŠLENÍ NA 4. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: JEDNODUCHOST CESTY
Chceš být blažený, šťastný? Dnešní čtení z Písma svatého definují, co to znamená blaženost, a zároveň stejnými slovy ukazují velmi jasnou cestu, jak jí dosáhnout.

A jako bonus k tomu přidávají, že tvé úsilí bude neustále podporováno Bohem (viz žalm či druhé čtení). Co víc potřebujeme?

Důvěru v Boží slovo. Že to, co jsme dnes slyšeli, co jsme si přečetli, je naší cestou k radostnému životu.

Vím, svět nás nutí usilovat o to, abychom měli stále více. Nejen majetku, ale i zážitků, adrenalinu, informací. Ale Bůh nás zve, abychom stále více byli. Abychom byli lidmi k jeho obrazu. To jest lidmi, kteří se zajímají a starají o druhé. Neboť Bůh se stará o druhé!

Jak to provést? Přečti si dnešní čtení a vyber si jednu oblast, o které víš, že jsi v ní dobrý, že v ní posloucháš Boha. Tichost, mírnost, spravedlnost, pokoj… A děkuj mu, co všechno v tobě už Bůh v této oblasti udělal.

Pak si vyber druhou oblast, o které víš, že ti to nějak zvlášť nejde. Možná to bude něco z tohoto: „Nebudou páchat nepravost a nebudou mluvit lež, v jejich ústech se nenajde podvodný jazyk“ (Sof 3,13). A s důvěrou popros Boha, aby to v tobě změnil.

Jednoduché, že? A navíc změna je zaručena. Pokud se na to dáš.

Svou změnu můžeš pojistit takto: Pokud máš těžký hřích, jdi ke zpovědi. Pokud nemáš těžký hřích, jdi při každé mši svaté k přijímání, setkej se s živým Ježíšem. Neumím jednodušeji říci, jak dosáhnout blaženost. Biblickou, ne světskou.

Neboť od života s Ježíšem se odvíjí absolutně všechno. Rozumíš? Úplně všechno v tvém životě souvisí s tím, jak žiješ s Ježíšem…
ZAMYŠLENÍ NA 3. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: SBĚRATEL RADOSTI
Předpokládám, že mezi čtenáři těchto textů je již velmi málo - pokud vůbec - takových, kteří někdy zažili jásot při sklizni. A asi nikdo, kdo se veselil při dělení kořisti :-). Přesto nám Církev předkládá text s těmito obrazy (Iz 8,23b–9,3). K čemu je to dobré?

Neboť ve svém životě potřebujeme okamžiky radosti, plesání, jásotu. Velmi dobře si pamatuji mámin úsměv, když před možná padesáti lety stála u mlátičky, do které chlapi házeli snopy obilí, a bylo vidět, že úroda ječmene je velmi dobrá. Ještě mám v uších hlas svého bratra, který mi loni na podzim telefonoval, že namísto běžných 40-50 pytlů brambor z téhož pole vybral 90. A mohl bych najít ještě mnohé jiné radostné vzpomínky, nejen z oblasti zemědělství.

Dnešní texty nám říkají, že taková „pozemská“ radost je obrazem větší radosti - té, kterou prožíváme, když přejdeme z úplné tmy do světla, když se dostaneme z beznadějné situace, kdy nemáme východisko, a najednou se otevřou dveře. Přesně tím byl pro Židy nástup Ježíše na scénu. Byl hojným naplněním proroctví, která se mnohým mohla zdát jen jako nesplnitelné sny, vždyť některá z nich si opakovali a četli již staletí, a nic se nedělo. A najednou je to tady: nějaký Ježíš chodí po Galilei, učí, hlásá a uzdravuje. Světlo v temnotách!

Církev nám připomíná, že totéž světlo v temnotách zazářilo i nám. Ježíš Kristus je to světlo. Neboť my jsme byli ve tmě - dokud jsme křtem nepřijali světlo. My jsme byli ve tmě, dokud jsme osobně neuvěřili Ježíši a nepodřídili mu svůj život. Od té doby kráčíme ve světle, přestože tma nás láká… Ale „Pán je mé světlo a má spása…“! Vždy se můžu (a mám) odvrátit od toho, co mě z tmy pokouší jako něco třpytivého, přitažlivého, ale svým falešným světlem to jen maskuje tmu, která je za každým pokušením. A vždy se mohu obrátit k Ježíši, který i dnes - a i pro mě - ohlašuje osvobození, uzdravení, vykoupení.

Staň se tedy sběratelem radosti. Zapiš si (možná i doslova, nejen do srdce) události, situace, kdy ses veselil a jásal, protože jsi byl vysvobozen, ukázalo se nečekané východisko, dostal si překvapivý dar… Slovem události, když ti zazářilo světlo ve tmě. A snaž se v nich vidět Boží ruku. Ale nenech si je pro sebe - staň se světlem, hlasatelem Světla pro ty, kteří kolem tebe žijí ve tmě.
ZAMYŠLENÍ NA 2. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: JEŽÍŠ KRISTUS
Nové období církevního roku začíná Církev tak, jak skončila Vánoční - jednoznačným poukázáním na Krista.

Přečti si úvod Pavlova Prvního listu Korintským - Pavel píše místní církvi, která se zmítá ve vážných problémech. Ale nezačíná jejich řešením, ale tím, že ukáže na Řešení, na Ježíše Krista. Jakoby i nám tím říkal: Máš s něčím problém? Má problémy farnost, ve které žiješ? Dříve, než začneš hledat jejich řešení, zkontroluj, na co jsi zaměřen, na co je zaměřena farnost, možná diecéze. Možná se tím všechno nevyřeší, ale pokud se dá do pořádku vztah s Kristem, pokud bude opět na prvním místě ve tvém srdci, v srdcích lidí, se kterými ve farnosti žiješ, mnohé problémy se ukážou jako malichernosti, které nestojí za řeč. A ty, které skutečně problémy jsou, s Kristem se řeší mnohem snadněji (například bez hněvu a hádek), protože všichni zúčastnění se snaží plnit jeho vůli.

Jak jednoduché, že? A zároveň náročné. Neboť zaměřit někoho na Krista, dovést ho ke změně smýšlení a jednání není v lidských silách. Je to věc a dílo Ducha Svatého (budeme o tom slyšet během následujících nedělí při dalších čteních ze zmíněného listu). A to se týká i toho, pokud to soustředění na Krista potřebuji já sám.

Také prorok Izaiáš nám představuje Krista, kterého Otec posílá, aby byl spásou pro všechny národy. Také Jan Křtitel ukazuje na Krista jako na Božího Beránka, který přišel osvobodit lidi od jejich hříchů. Jistě to není náhoda. Nastiňuje se nám tak jasná cesta nejen na nejbližší dny, ale na celý život - Ježíš Kristus.

Cesta je tedy jasná. Její realizace nejistá - bez pomoci Ducha Svatého. Proto si dnes představ, že Boží Duch tě chce naplnit a vést, ale jsi jako zazátkovaná láhev. Duch přichází, když ho vzýváš, ale jen po tobě stéká, protože jsi zavřený. Podívej se, co je tou zátkou, odstraň ji - vyznáním, pokáním, lítostí, zřeknutím se… - a opět popros Božího Ducha, aby v tobě postavil Krista na první místo, a dělej to každý den. Vlož se do toho celý spoluprací s Boží milostí - vybírej si, co a koho budeš poslouchat, s kým a o čem budeš mluvit, na co se budeš dívat, co budeš číst… Vybírej si vždycky to, co tě nějakým způsobem bude držet u Krista.

Tak zakusíš to, že život je krásný - dokonce i v utrpení, bolesti či vážných problémech.
ZAMYŠLENÍ NA SVÁTEK KŘTU PÁNĚ: SLUHA
Poslední den Vánoční doby je zároveň prvním dnem, první nedělí mezidobí.

Svátkem Pánova křtu jakoby se završovalo Ježíšovo dětství a dospívání a zároveň se začíná jeho veřejný život, který lze charakterizovat i tímto slovem: služba.

Velmi jasně to říká text z proroka Izaiáše (Iz 42, 1-4.6-7), který je z První písně o Pánově služebníku. Je pozoruhodné, že stejný text se čte v pondělí ve Svatém týdnu (další dny Svatého týdne se čtou ostatní ze čtyř Písní o Hospodinově služebníku). Jakoby se tím vytvářelo jakési pouto, které objímá, drží pohromadě celou dobu Ježíšova veřejného působení. Ježíš se zjevuje jako Sluha. Přichází plnit Otcovu vůli (srov. Jan 4, 34).

Tolik teologie. Jak ji dostat do našeho praktického života? Možná začnu tím, o čem dnes mluví mnozí kněží v homiliích - křtem. Často slyšíme velmi důležitou pravdu, že křtem jsme se stali Božími dětmi, dostali jsme účast na božské přirozenosti. Ale zároveň jsme se stali součástí Kristova těla - součástí služebníka. I my sami jsme se křtem stali služebníky, povolanými plnit Otcovu vůli. Umím si toto povolání konkretizovat? Nebo je to jen nějaké vyjádření, které nemá praktický dopad na můj život?

Apoštol Petr v Skutcích apoštolů velmi srozumitelně vyjádřil, v čem spočívala Ježíšova služba: …kudy procházel, prokazoval dobrodiní a uzdravoval všechny, které opanoval ďábel (10, 38). Ježíš to mohl dělat, neboť Bůh ho pomazal Duchem Svatým a mocí a byl s ním. Takže můžu dělat přesně to samé, co dělal Ježíš - neboť také jsem byl pomazán Duchem Svatým, naplněný mocí a Bůh je se mnou.

Dnes je velký den. Pokud uvěříš tomu, co říká Písmo o Ježíši, a uvěříš, že můžeš konat větší skutky než on (viz Jan 14, 12), změní se tvůj život i život tvého církevního společenství, možná hned, možná postupně. Změní se tím, že od nynějška už budeš vnímat svůj život jako službu, že se naučíš vnímat pokyny Ducha Svatého a budeš plnit Otcovu vůli.

Jistě, i dosud jsme ji plnili. Možná tak jaksi obecně - máme určitý životní styl, nějaké hranice, které nepřekračujeme, zaběhlé obřady a vztahy… Ale nějaké vnuknutí Ducha? Nechceš příliš?

Ne, nechci příliš mnoho. Jen chci, abychom hořeli. I já potřebuji tuto změnu, i mně je dobře v mém pohodlí, bez kontaktu se světem, který je jiný, na první pohled špatný a nepřátelský. Ale přesně do takového světa přišel Ježíš a změnil ho. Přesně do takového světa staví i mě, vytrhává mě z mého pohodlí (od televizoru, od upovídaných posezení, od…………) a posílá k člověku, který Ježíše nemá rád. Znáš takového? Vstaň a jdi za ním. Projev mu lásku, projev o něj zájem. Může to být bývalý spolužák, kolegyně z práce, soused či sousedka … A Duch tě povede k dalším krokům. Možná to bude trvat roky, ale ten člověk se zamiluje do Krista. Za předpokladu, že nyní nezůstaneš sedět s výmluvou, že na to nemáš.

Staň se dnes skutečným sluhou…

Evangelium: Mt 3,13-17
Zamyšlení na svátek Panny Marie Bohorodičky: Titul
Dnešní slavnost nám dává pevný bod, na který se dá celá mariánská úcta postavit.

Je jím titul, kterým právě dnes oslavujeme nejdokonalejší dílo Boha, Bohorodičku, která je prvním ovocem Ježíšova díla vykoupení.

Tento titul je základem celé úcty, kterou Panně Marii projevujeme. Negativně vyjádřené to znamená, že pokud by Marie nebyla Bohorodičkou, neoslavovali bychom její neposkvrněné početí, neslavili bychom nanebevzetí, neměli bychom Loretánské litanie ani růženec, ba ani mariánská poutní místa po celém světě.

Takže co to znamená, že Maria je Bohorodička? Velmi jednoduchou, ale přitom nejtajemnější věc - Bůh, který je věčný, se stal člověkem v čase takovým způsobem, že se počal a narodil z Panny. V mýtech nejednou čteme, že nějaký bůh si vzal lidskou podobu a pak leccos vyváděl. Ale skutečný, pravý Bůh udělal něco, co se nedá vymyslet. Stal se skutečným, ne zdánlivým, člověkem. Aby nás zachránil od věčné smrti, z moci a rukou ďábla.

Z úcty k tomuto tajemství při slavení liturgie během recitování či zpěvu Vyznání víry se při slovech a přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem hluboce ukláníme (Obecné směrnice Římského misálu 137). Z úcty k tajemství, které přesahuje naše chápání, z úcty k tomu, že Bůh vstoupil do přirozeného světa a stal se jeho součástí (to je vlastně význam slova tajemství z pohledu víry).

Možná si někdo řekne, že Panna Maria se stala Bohorodičkou, protože byla plná milosti, neboť Bůh ji na to předurčil, protože ji na to připravil. Jistě, to všechno je pravda. Ale dnes bychom Pannu Marii neuctívali, pokud by k Božímu dílu nepřidala svou vlastní vůli. Pokud by její srdce a ústa nevyslovily staň se.

A právě to může v dnešní slavnostní den být pro nás velkou inspirací. I my jsme totiž (každý z nás) pro Boha velmi důležití, jsme povoláni k velkým Božím dílům. Ale Bůh k jejich uskutečnění potřebuje naše ano. Potřebuje, abychom k jeho dílům přiložili své ruce.

Jaká díla chce Bůh vykonat letos skrze tebe? Skrze většinu z nás zdánlivé maličkosti - přebalovat dítě, dělat úkoly se školáčkem, každý den chodit do školy, do práce, vařit, prát, plnit povinnosti, starat se o staré a možná i nemocné rodiče… Ale také chce, abychom byli připraveni také na nečekané úkoly - přinést útěchu umírajícím, doprovázet a těšit trpící a truchlící, s láskou přijmout možná nečekané dítě, snášet náhlé kříže a bolesti … budeme-li věrní v malém, zvládneme i to velké.

Maria řekla ano na početí Ježíše, ale za tím jedním souhlasem následovalo množství dalších, které byly završeny pod křížem. Maria se nestala svatou jedním ano, ale celoživotní cestou, která se tak jako naše skládala z mnoha drobností, maličkostí.

Půjdeme v tomto roce Mariinou cestou? S očima upřenýma na Ježíše?

Evangelium: Lk 2,16-21
Zamyšlení na slavnost Narození Páně
Když jsem hledal klíč, který by mi otevřel cestu k napsání tohoto textu, dostal jsem nápad - podívat se na žalmy,

které jsou součástí bohoslužby slova mší svatých od vigilie přes půlnoční, na úsvitu až po mši během dne. V počítači se mi tehdy zobrazily žalmy plné jásotu, radosti, plesání. Jsou to části ze žalmů 89, 96, 97 a 98. Doporučuji všem použít je v těchto dnech jako základ své modlitby.

Proč?

Svět nás tlačí do komerčního prožívání Vánoc, Církev nás zve k radosti a slavení Narození Páně. Svět se hemží Santy, Dědy Mrázy, občas mezi ně zamontujeme

Ježíška (vždyť jsme křesťanská země), ale víra nás volá plesat nad narozením Spasitele, našeho Pána, Ježíše Krista. Abychom neskončili u plných břich, prázdných srdcích a unuděných tvářích, potřebujeme sytit především duši, aby mohla jásat. Zmíněné žalmy nám v tom mohou pomoci.

Jak?

89. žalm hovoří o příslibu Zachránce pro vyvolený národ a vyzývá k jásotu už jen proto, že příslib je dán, ačkoli jeho naplnění bylo ještě daleko. A další tři žalmy přímo vyzývají k jásotu, protože příslib se naplnil.

Jistě, radost ze záchrany může prožívat jen ten, kdo je odsouzen k smrti, kdo je přímo ohrožen na životě, kdo se ocitl v bezvýchodné situaci… Patříme mezi ně? Určitě, vždyť mzdou hříchu je smrt a všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva (Řím 6,23; 3,23). Ale narození Božího Syna je naší záchranou ze smrti, kterou jsme si za hřích zasloužili.

Právě v tom se projevuje Boží láska - že nás zachránil ještě dříve, než jsme uznali svou vinu. Nádherně o tom píše apoštol Pavel v 5. kapitole listu Římanům: Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky … Jestliže jsme byli smířeni s Bohem smrtí jeho Syna tehdy, když jsme byli nepřáteli, tím spíše nás smířené zachrání jeho život (verše 8 a 10).

To jsou důvody k jásotu. Nedej se o něj obrat ničím. Připoj se k PLESÁNÍ stromů v lese a potlesku řek, k hukotu moře a jásotu vrchů (i takové obrazy najdeš ve zmíněných Žalmech). Neboť pokud se z narození Spasitele raduje příroda, o co víc má jásat člověk obdařen rozumem a poznáním Boha!

Všem přeji jásot srdce a jásot úst, neboť Bůh přišel a postavil si stan uprostřed nás!

Evangelium: Jan 1,1-18
Zamyšlení na 3. adventní neděli - Vím a věřím
Když jsem minulou neděli vycházel z kostela, hned jsem si všiml poměrně velké skupiny lidí u provizorního pultu pár metrů od brány kostela,

kde se prodávaly korbáčky, med, ořechy… Jakoby se týden předtím vůbec nečetl pastýřský list, ve kterém nás biskupové žádali změnit své chování ohledně nedělního nakupování.

Připomnělo mi to větu, kterou jsem kdysi dávno velmi vnímal během své formace: Největším problémem křesťanství není nevědomost, ale neschopnost jednat podle toho, co znám. Týká se to nás všech, protože právě ten rozdíl mezi poznáním a jednáním se nazývá hřích.

Pokud zde dnes napíšu, že se máme snažit o to, abychom se těšili na Ježíšův druhý příchod, abychom ho toužebně očekávali, neskončí tato výzva (která ani není moje, ale z Bible a z liturgie) podobně jako výzva biskupů změnit své chování ohledně slavení neděle?

Neschopnost jednat podle poznaného je v Církvi přítomna vždy. Takže všichni máme stálý úkol: snažit se sladit své jednání s poznáním:

Pán přijde! Vím to a věřím tomu. Proto mým jednáním má být radost, jásání, svědectví o jednání Boha v mém životě.

Jednou nastane konec všeho. Vím to a věřím tomu. Proto mé jednání (smýšlení, mluvení) má být takové, abych mohl konec čekat beze strachu. I kdyby nastal v této chvíli, kdy píšu (a ty čteš) tento text.

Písmo svaté je Boží slovo. Vím to a věřím tomu. Proto Bible má být dennodenně v mých rukou, abych věděl, co mi Bůh dává a co ode mne žádá.

Eucharistie je živý Boží Syn, Bůh, který chce žít v mém srdci. Vím to a věřím tomu. Proto udělám vždy všechno, abych při každé mši svaté, na které se zúčastním, mohl přijmout Krista do srdce omytého pokáním.

A tak mohu pokračovat dál - modlitba, skutky milosrdenství, služba ve farnosti, svědectví, neustálé úsilí o svatost…

Asi na to nejeden řekne: „Ale když já jsem slabý…“ Máš pravdu, každý je slabý. Ale Bůh od nás nežádá sílu, ale lásku. Tvoje úsilí jednat podle toho, co znáš, bude úspěšnější, pokud bude založeno na lásce Boha k tobě. Bůh mě miluje. Vím to, ale v praxi tomu nevěřím. A tady je kámen úrazu. Odstraň ho tím, že uvěříš, že začneš žít jako milovaný. Beze strachu, bez rozčilování, ale plný radosti, očekávání, dobroty srdce… Že budeš žít podle těchto slov dnešního prvního čtení: Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit“. (Iz 35,3n).

Evangelium: Mt 11,2-11
Zamyšlení na 2. adventní neděli: Napodobovat Ježíše
Víte, že první týdny adventu vůbec nejsou přímou přípravou na svátek Narození Páně?

Mají nám sloužit jako příprava na druhý Kristův příchod. Prožíváme čas, kdy si obnovujeme, prohlubujeme a očišťujeme svou víru v to, že tato zem jednou pomine a Ježíš přijde v slávě soudit živé i mrtvé a jeho království nebude konce.

Důkazem toho jsou i liturgická čtení do 16. prosince včetně. Všechna upozorňují na to, že jednou skončí čas nespravedlnosti a zloby, a nastane pokoj. Idylicky a obrazně to popisuje i prorok Izaiáš v dnešním prvním čtení, když popisuje soužití

zvířat, která jsou od věků v nepřátelství - jedny jsou lovci a jiná jsou lovena. Prorok říká, že jednou se udou spolu pást…

Jan Křtitel v evangeliu hovoří o jiném rozměru příchodu Páně - o stromě, který nepřináší dobré ovoce. Bude poražen a hodí ho do ohně. Konec světa - Ježíšův návrat bude tedy i časem definitivního soudu, kdy zlo bude odsouzeno a už nebude mít žádnou moc.

Aby nás idylický Izaiášův popis nevedl k představě, že vše bude v pořádku bez ohledu na to, jak žijeme, a zase Janova řeč nevylekala na smrt - neboť vždyť kdo z nás může říci, že je dobrý? -, Církev k těmto dvěma pohledům nabízí slova svatého Pavla, zaměřené na napodobování Ježíše Krista. Jakoby chtěl říci: Chceš se těšit na Ježíšův druhý příchod? Žij tak, jako on. A zdůrazňuje vztahy s lidmi. Smýšlej o jiných tak, jak o nich smýšlí Kristus. Přijímat lidi tak, jak je přijímá Kristus. Být služebníkem Boží pravdy tak jako Kristus.

Jasně, potřebujeme si tyto pokyny rozměnit na drobné. Pochopíme to, když si projdeme seznam lidí, se kterými se setkáváme. Svědomí nám hned ukáže, zda každého vnímáme tak jako Kristus. Jak o nich smýšlím? Jak k nim přistupuji, co mám ve svém srdci, když se s nimi setkávám, když na ně přijde řeč? A jsem služebníkem Boží pravdy v rozhovoru s nimi, nebo jen vedeme prázdné řeči, společenskou konverzaci o ničem? Svatý papež Řehoř Veliký, vyznávajíce svou slabost, o tom mluví takto: Protože se donucen postavením často stýkám se světskými lidmi, někdy popustit uzdu svému jazyku. Neboť vím, že když se velmi přísně držím svých zásad, slabší přede mnou utíkají a nikdy je nedostanu k tomu, čeho chci dosáhnout. Proto se často stává, že trpělivě poslouchám i jejich prázdné řeči. Ale i já jsem slabý, trochu se dám zatáhnout do prázdných řečí a už začnu s radostí mluvit o tom, co jsem začal poslouchat proti své vůli. A do čeho se mi příčilo padnout, v tom teď spokojeně ležím (Liturgie hodin, 3. 9.).

Ale s vírou a nadějí ke svému vyznání dodává: Ale Stvořitel a Vykupitel lidského pokolení má moc darovat mně nehodnému i výšku života, i účinnost jazyka a já z lásky k němu hlásám jeho slovo a nešetřím se (tamtéž).

Takže neboj se, i ty zvládneš být jako Ježíš, na něm postavený a v něm zakořeněný - protože sám Bůh po tom touží a dává ti k tomu svou moc. A v této víře se můžeš těšit na jeho druhý příchod.

Evangelium: Mt 3,1-12
Zamyšlení na 1. adventní neděli: Obléknout si Ježíše
Víš, co dělal syn milosrdného otce, když se vrátil domů? Jistě, první den strávil na hostině, možná šokován tím,

že místo hadrů má na sobě krásné šaty, že již nemá bosé a zakrvácené nohy, ale má na nich měkoučké sandály, že dokonce dostal znak moci – prsten na ruku. Ale po hostině přišlo nové ráno a on stál před otázkou: Co teď? Jak žít? Dokázal se dívat svému otci do očí, když věděl, jak strašně mu ublížil? Uměl promluvit se starším bratrem, který pro něj jistě neměl dobré slovo?

Marnotratný syn se musel učit, jak se žije v otcově domě. Musel se učit dívat jiným pohledem, ne tak, jak se na vše díval před svým odchodem. Učil se poslouchat otce a vidět v jeho slovech nesmírnou lásku. I když to možná někdy byla slova

napomenutí či pokyny. Učil se pokoře, ale také tomu, že je milován, což ne vždy je snadné…

Skončil Rok milosrdenství a i my můžeme stát před podobným úkolem. Co teď? Jak dál žít? Písmo svaté i Církev nám dávají odpověď. Církev tím, že nám darovala adventní dobu, jejíž první tři týdny nás zaměřují na očekávání Ježíšova druhého příchodu. Přijde s ranami svého vítězství a my se máme připravit na to, jak se na ty rány budeme dívat. Jsou Ježíšovy probodnuté ruce a nohy pro tebe důkazem jeho lásky? Či snad výčitkou?

A Písmo nás zve žít v Hospodinově domě (Ž 122). Už tady a teď. Aby poté, kdy Ježíš definitivně přijde (nebo když zemřeme dřív, než přijde), nebylo pro nás těžké usadit se v nebi.

K tomu dává svatý Pavel v Listu Římanům velmi konkrétní radu: „Oblečte si Pána Ježíše Krista“ (13,14a). Některé překlady říkají ještě jasněji: „Oblečte se v Pána Ježíše Krista.“ Co to znamená?

Při křtu jsme se stali Božími dětmi. Jako marnotratný syn jsme se vrátili domů, přijali jsme postavení svobodného člověka, ale protože dlouho jsme byli otroky, nevíme, jak svobodně žít (každý náš hřích je toho důkazem). Proto si máme obléci na sebe Ježíše - to jest učit se jednat jako on, smýšlet jako on, dívat se jako on. To se nedá naučit, aniž bychom Ježíše neměli denně před očima. Proto se v Církvi každý den čte evangelium – abychom viděli, jak Ježíš žije, a učili se ho napodobovat. Bůh ví, že nám to nejde, že máme ještě hodně ze smýšlení otroků, proto nám k tomu dává Ducha Svatého: uvnitř každého z nás sám Bůh jedná, abychom se podobali Ježíši.

Uvědomuješ si tuto nesmírnou Boží lásku a péči? Přijal nás do domu a dělá vše proto, abychom v tom domě byli šťastní. Přijmi tento projev jeho milosrdenství a snaž se připodobnit Ježíši. Nejlépe se to naučíš dvěma způsoby – častou účastí na slavení Eucharistie, kde se čte a vykládá Písmo, kde dokonce Ježíš přichází do tvého nitra (pokud se na to připravíš), a studiem Božího slova. Například namísto sledování televize…

Neal Lozano ve své knize Otcovo srdce vzpomíná, jak jednou přišel ke svému bratranci, knězi, s prosbou, aby mu vysvětlil mši svatou. A ten ho zaskočil. Řekl mu, že mši svatou může chápat pouze ten, kdo zná Boha. Pak se s Nealem modlil a Neal odevzdal svůj život Ježíši.

Tak i pro tebe bude účast na slavení Eucharistie a čtení Písma smysluplné pouze tehdy, když předáš život Ježíši. Pokud si to ještě neudělal, klekni si a udělej to hned teď. Bude to první krok oblékání si Ježíše Krista.

Evangelium: Mt 24,37-40
Zamyšlení na 34. neděli v mezidobí: Vděčnost
V ten den, kdy zavřeme svatou bránu, budeme především naplnění vděčností vůči Nejsvětější Trojici za to, že nám darovala tento mimořádný čas milosti. (Misericordiae Vultus 5).

Dnes nemůžeme mít jiné téma než vděčnost. Pokud pro nic jiného, tak pro poslušnost Svatému otci, který před rokem jakoby prorocky říkal, co budeme dnes prožívat - jsme aplněni vděčností vůči Nejsvětější Trojici.

Možná si říkáš, že až tak moc nemáš za co děkovat, že nic mimořádného se neudálo. Když se však podíváš na svůj život, na život farnosti, diecéze a celé Církve Božím očima, když vystoupíš ze svého omezeného obzoru, tak důvodů na vděčnost vůči Bohu najdeš tisíce. Jen otevři oči…

Děkujme za Svatého otce, který měl odvahu vyhlásit mimořádný Jubilejní rok, za všechny jeho katecheze a povzbuzení, kterými nás neustále inspiroval k přijímání i dělání milosrdenství. Osobně jsem mu velmi vděčný za jeho skutky milosrdenství, když přicházel skutečně k lidem na okraji. Vzpomínám si zvláště na Jubileum teenagerů, Jubileum lidi bez domova či Jubileum vězňů. A úplně mě dostal posledním skutkem milosrdenství - setkáním s rodinami sedmi kněží, kteří zanechali své povolání. Je to nesmírný projev lásky, zájmu, dobroty…

Děkujme za všechny Svaté brány, zvláště za ty, kterými jsme mohli i sami projít. Pokud dobře počítám, prošel jsem osmi. Kolik duší bylo vysvobozených z očistce díky mnohým, kteří denně procházeli branami milosrdenství. Znám lidi v některých farnostech, kde Brána milosrdenství byla, kteří si udělali seznamy, pro koho každý

den získají plnomocné odpustky, a usilovně bojovali, aby se nezamotali do hříchu a tak mohli splnit podmínky pro jejich získání.

Děkujme za mimořádné misionáře milosrdenství. Na Slovensku jich bylo 8. Vykonali nesmírně důležité dílo, jehož výsledky jednou uvidíme na věčnosti.

Děkujme za všechny menší či větší aktivity ve farnostech, které například pomohly mnohým snadněji se zpovídat - přijímat milosrdenství. A jiné, které zase byly projevem našeho milosrdenství vůči potřebným ve všech rovinách.

A děkujme zejména za to milosrdenství, kterého se dostalo nám osobně. Za to, které vnímáme - odpuštění (nejen svátostné), smíření, náprava vztahů i křivd… Ale v hluboké víře ještě více děkujme za to, o kterém ani nevíme - když Bůh ze své milosrdné lásky odsouval z našich silnic všechny překážky a nástrahy špatného, které by byly nad naše síly. A jistě jich bylo nesmírně mnoho…

Velmi osobně ti, milovaný Bože, děkuji za všechny texty, které jsem v tomto Roce milosrdenství mohl napsat. Byly pro mě velkou školou naslouchání tvému hlasu a hlubokého uvědomování si, že je to tvoje dílo, že jsou to tvoje písmenka, která mám milost uspořádat do slov ke tvé oslavě.

Ať žije Kristus, Král! Ať nás toto zvolání mnoha mučedníků pro víru ve Španělsku a Mexiku v minulém století povzbuzuuje nepolevit v úsilí ještě více přinášet Krista lidem, se kterými žijeme. Nemůžeme jim dát větší, hezčí, lepší dar. Proto: Ať žije Kristus, Král!

Evangelium: Lk 23,35-43
Zamyšlení na 32. neděli v mezidobí: Co řešíš?
Reálný problém a fiktivní problém. Matka se sedmi syny je přímo ohrožena na životě a řeší svou situaci skutečně ve víře a hrdinsky, přestože je to stojí život.

Saduceové řeší něco, čemu ani nerozumějí - Ježíš jim to v Matoušově evangeliu přímo říká: Mýlíte se, protože neznáte Písma ani Boží moc (22, 29) -, ale dělají to proto, aby také šlo o život. Tentokrát Ježíši…

Co řešíme my (nejen při modlitbě)? Nejčastěji asi zdraví, peníze, rodinné vztahy. Co nám však k tomu říká Ježíš? Nemějte starost… (Mt 6, 25). To neznamená, že se o to nemáme starat. Problém je v tom, že pro mnohé křesťany je to největší starost. Zůstali jsme na přízemí vztahu s Bohem, a protože jsme se nechali vtáhnout do smýšlení světa, myslíme si, že na víc nemáme ani čas, ani schopnosti. Proto musíme ve víře vylézt výš, přejít na jinou úroveň svého křesťanství.

A co tedy máme skutečně řešit, což je tou vyšší úrovní? Zřejmě také to, co dnes připomíná svatý Pavel: Modlete se za nás, aby se slovo Páně šířilo a bylo oslaveno (2 Sol 3, 1). I to, co říká žalmista: Pevně drž mé kroky na svých stezkách (Ž 17, 5). Pokud se skutečně o to vyšší budeš zajímat, Bůh ti velmi jasně ukáže, co to je konkrétně pro tebe.

Bojuješ o to, aby se Boží slovo šířilo v tvé rodině, v tvé farnosti? Každý den se snažíš kráčet po Božích stezkách? Boží slovo je někdy nemilosrdné. Odhalí naše slabosti a selhání až tak, že nám z toho může být špatně. Ono to však nedělá proto, abychom si zoufali, či rezignovaně mávli rukou. Ale proto, aby nás táhlo výš. Na nový level.

Nemám čas. Raději řeším problém ženy, kterou mělo postupně sedm bratrů. To se dá i při pivu nebo kávě. Dej mi pokoj s nějakým vyšším levelem.

Pokud se v tobě objevila taková myšlenka, nemusíš se proto trápit. Pro nás, postižené důsledky dědičného hříchu, je vlastně normální odporovat Božím věcem. Ale máme Ducha Svatého - dostali jsme ho při křtu. Proto máme i moc žít jinak, než nás k tomu láká naše přirozenost. Proto zkus ten vyšší level - třeba přidat do svého programu ráno 5 minut osobní modlitby; přidat jednu mši svatou během týdne; přidat každý den 15 minut čtení Písma svatého; přidat pravidelnou návštěvu nemocného či opuštěného souseda, chodit pravidelně na farní katechezi, dávat desátek svého příjmu na potřeby Církve…

Nezapomeň, že když to budeš přidávat, budeš muset něco vynechat. Vynechej to, co tě nevede blíž k Bohu.

Evangelium: Lk 20,27-38
Zamyšlení na 29. neděli v mezidobí: Bojuj!
Jakou důvěru musel mít Mojžíš k Jozuovi, že mu svěřil první bitvu vyvoleného národa po odchodu z Egypta!

Jozue musel být tehdy ještě mladý, vždyť o několik kapitol dále Písmo o něm hovoří jako o mladíkovi. Ale čas trávený s Mojžíšem mu jistě pomohl zformovat v sobě pevný charakter, který se osvědčil v tomto prvním střetu Izraele s nepřítelem. I proto mu Bůh pak svěřil obsazování zaslíbené země.

Podobnou důvěru měl i Pavel k Timotejovi. Oslovuje ho: „Milovaný!“ Říká to o otcovském vztahu, který je zároveň otevřen i k napomínání či usměrňování. Pavel viděl Timotejovi potenciál, ale také jeho slabé stránky. Také je pro nás směrodatné,

že ho vede k tomu, aby se cvičil v zbožnosti (to jsme slyšeli minulou neděli), aby četl Písmo a aby ho ve své pastorační praxi široce používal.

Pro náš osobní růst je velmi důležité, abychom měli člověka, který se o nás stará. Který nás povzbuzuje, ale umí nás i napomenout. Za kterým nemáme problém přijít se vším, co prožíváme.

V této chvíli si asi mnozí řeknete: „Idealista. Kde mám takového člověka vzít? Kněz nemá čas a nikoho takového kolem sebe neznám.“ Nebo možná konstatujete, že takového člověka nepotřebujete, že si se vším poradíte sami.

První reakce je tvrdou realitou, druhá projevem individualismu, který v konečném důsledku může být pýchou. A ta se řeší pokáním a úsilím o změnu smýšlení, o obrácení. Pokud je toto tvůj případ, pros, aby ti Duch Svatý zjevil pravdu o tobě a vedl tě ke změně.

První reakce se dá řešit velmi jednoduše - zkus se pro někoho stát Pavlem, tedy tím, který vede jiné k hlubšímu vztahu s Ježíšem (klidně to můžeš započítat mezi skutky milosrdenství). Když to zkusíš, velmi rychle tě to bude nutit k vlastnímu růstu, ve kterém však brzy narazíš na své hranice a budeš potřebovat někoho, kdo tě povede. A problém bude vyřešen. Že nemáš komu „dělat Pavla“? Nevěřím. Jistě máš rodinu, kolegy v práci, kamarády ve škole, důchodce jako ty v blízkém sousedství. Zkusil jsi už někdy s nimi načít téma Ježíš? Možná i ano, ale odbyli tě, lekl ses… A to je důvod hledat pomoc, ne rezignovat.

Vím, moje nápady jsou někdy nečekané, v Církvi nepředkládané tak jasně, jak to tady píšu. Někdy se skrýváme za obecné formulace „lásky k bližnímu“. Ale přitom zůstáváme ve svém pohodlí a nejdeme nikam, kde bychom riskovali nějakou újmu, neúspěch, zahanbení, kde by nás to stálo čas, finance, námahu… Ať je nám proto příkladem vdova z dnešního evangelia. Slabá žena, ale nebála se světské moci.

Mojžíš vyzval Jozueho: „Bojuj s Amálekem“. Bůh vyzývá tebe: „Bojuj s ďáblem o své nejbližší!“ Přitom se však neobracej na ďábla, ale jdi k Ježíši a k němu přiváděj všechny, které máš rád.

Takže moje první rada tobě jako virtuálnímu Timotejovi: Používej kolena. Tedy modli se, aby ti Bůh ukázal, koho máš k němu přivést. On se už postará…
Zamyšlení na 28. neděli v mezidobí: Jiné smýšlení
Proč to Samaritán dokázal, ale těch devět, co byli uzdraveni s ním, ne? Proč Náman nakonec poslechl proroka i naléhání svých sluhů

a sestoupil vykoupat se v Jordánu, ačkoli byl přesvědčen, že řeky jeho vlasti mají lepší vodu?

Možná těch devět také přišlo Ježíši poděkovat. Ale jindy. A tak se už do Písma nedostali. Neboť neuměli vyjít ze sebe, neuměli změnit smýšlení. Určitě se i oni radovali ze svého uzdravení, ale běželi ukázat se kněžím, aby mohli být prohlášeni za čisté, co nejdříve se vrátit ke svým rodinám a radovat se ze svého štěstí. Takové normální myšlení. Jistě prožívali i vděčnost vůči Ježíšovi, ale poděkování si nechali na pak.

A copak snad Samaritán neměl svou rodinu? Neměl se i on jít ukázat kněžím? Měl. Ale dokázal vyjít ze sebe, opustit běžné smýšlení. A stal se součástí Písma jako nádherný příklad toho, co znamená dát Boha na první místo. Vděčnost a velebení ho přivedly zpět k Ježíši. Na pak si nechal rodinu, Bůh byl důležitější.

I Náman se dostal do Písma díky tomu, že dokázal změnit způsob svého uvažování. Dokud byl zamotaný do svého smýšlení, zlobil se na proroka a na všechny kolem sebe. Teprve když vyšel ze sebe, ze svého hněvu, dokázal poslouchat, poslouchat i jednat. Uzdraven se vrátil k proroku a našel řešení, jak neustále děkovat tomu, který

ho uzdravil - vzal si hlínu, co odnesou dva mezci, aby od nynějška obětoval už jen jedinému Bohu…

Svatý otec František často říká, že Bůh nás překvapuje. I dnešní čtení mluví o překvapení, které prožili uzdravení. Dva (Samaritán a Náman) však viděli za tím Boha, devět (všechno pravověrní Židé) však viděli nejprve sebe.

Neodsuzujme těch devět. Vždyť my bychom jednali bez Boží milosti asi stejně (právě se dušujeme, že určitě ne). Ale prosme Boha, aby nám pomáhal vycházet ze sebe, více vnímat jeho jednání, lépe slyšet jeho hlas:

Můj milý se ozval, řekl mi: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď! Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam. Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi. Fíkovník nasadil první plody, voní kvítky vinné révy. Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“ Holubičko moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží, dopřej mi zahlédnout tvou tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet. Jak lahodný je tvůj hlas! Jak půvabnou máš tvář! (Pís 2, 10-14).

Překvapují tě tato slova? Co si o nich myslíš? Pokud je přijmeš jako pravdivé pro tebe, možná jako Náman zakusíš uzdravení. Možná jako Samaritán se plný vděčnosti vrhneš k Ježíšovým nohám a budeš velebit Boha. Ať se tak stane. Amen.
Zamyšlení na 27. neděli v mezidobí: Správný klíč
Myslím si, že klíčem ke všem dnešním čtení je responsoriální verš. „Pane, dej, abychom naslouchali tvému hlasu a nezatvrzovali svá srdce.“

Prorok naříká nad zlobou, upozorňuje na ni, ale Bůh ho volá k trpělivosti a víře.

Pavel biskupovi Timoteovi připomíná, jak má žít.

Ježíš mluví o věrném plnění úkolů, které je projevem víry menší než hořčičné zrnko.

Prorok mohl na Boha zanevřít, protože na jeho volání neodpověděl změnou situace, potrestáním viníků a osvobozením utlačovaných.

Timotej se mohl na Pavla naštvat, že on je přece biskup a co mu má někdo mluvit do jeho života.

A apoštolové? Vždyť Ježíš na jejich prosbu nereagoval, kdoví, jestli ji vůbec slyšel. A na první pohled to vypadalo, že jim vyčítá, že nemají ani jen takovou víru jako hořčičné zrnko!

Použijme však na tyto texty zmíněný klíč a podívejme se na ně slovy žalmisty.

Pokud prorok poslouchal Boží hlas, velmi dobře pochopil, že křivda a nepravost se jednou skončí, že Boží zaslíbení vysvobození se naplní. Pokud vytrvá ve víře v Boha, který „odměňuje nepravost“.

Pokud Timoteus vnímal, že skrze Pavla k němu mluví Bůh, věděl, že Pavel má pravdu, že přesně vystihl jeho slabá místa a že Pavlovy pokyny přinesou do jeho služby nový oheň.

I apoštolové poslouchali Ježíše a poznali, že jejich úkolem je věrné plnění úkolů, které jim Bůh svěřuje. Že jim stačí taková víra, jakou právě mají, že nepotřebují přenášet hory, jen ochotně a věrně hlásat evangelium. „Přenášení vrchů“ v srdcích lidí je už pak úkolem Boha.

Každý den nás ohrožuje tvrdost srdce, zvláště pokud máme rozvinutý cit pro spravedlnost. Mnohé nepravosti ve světě nás nutí zlobit se, vyčíst Bohu, že se jen přihlíží, že nekoná. Ale žalmista nám připomíná, že máme „naslouchat Božímu hlasu“, že máme na svět kolem sebe pohlížet tak jako Bůh. Pokud to nebudeme dělat, ztvrdnou nám srdce a začnou války. Malé - například v rodině, mezi manžely, na pracovišti, ale i velké - jak to vidíme například v Sýrii.

Dnes jsme pozváni uhasit všechny konflikty nejprve ve vlastním srdci a pak v našich vztazích. Je to naše každodenní úkol, povinnost, z níž se nemůžeme vyzout obviňováním Boha. Ať nám neztuhne srdce…
Zamyšlení na 26. neděli v mezidobí: Ochota trápit se
Dnešní Ježíšovo podobenství asi rádi posloucháme. Jasně vystihuje náš smysl pro spravedlnost.
Každému se dostalo to, co mu patří. Ale bohužel i naši závist. Neboť boháč je pro mnohé někdo, kdo se má lépe než já, a tak mu trochu (a možná bez toho rochu?) škodolibě přeji, že skončil špatně. Není to hezké smýšlení, že?
Zaměřme však svou pozornost někam zcela jinam. Na lazary kolem sebe. Vidím je? Dám jim alespoň drobky ze svého stolu? Nemůžu se vymlouvat, že jsem chudý, že spíše já jsem Lazar a potřebuji ty drobečky z jiných stolů. Neboť zde nejde jen o materiální věci, ale také o bohatství ducha, které každý z nás dostal při křtu a má ho zvelebovat. Každý tím, že se stal Božím dítětem, přijal dar víry, naděje a lásky. Přijal Božího Ducha, který v nás toto bohatství zvelebuje. Jak? Tím, že ho rozdáváme. Že v srdci i navenek žijeme jako štědří dárci Božích darů…
Když si dáme do souvislosti první čtení s Ježíšovým podobenstvím, velmi snadno zjistíme, že Ježíš vůbec neodsuzuje bohatství. Ale spolu s prorokem Amosem říká ěda těm, co se nad zkázou Josefa netrápí. A to je něco, co může každého z nás udělat ešťastným boháčem, i když bychom byli bez halíře v kapse, bez střechy nad hlavou a v otrhaných šatech. Boháč viděl sebe a sobě rovné. Neviděl toho, který byl u jeho brány a trpěl. Toto je problém mnoha z nás - například vidíme sebe a lidi kolem sebe, kteří žijí uspořádaný křesťanský život, setkáváme se na hostinách, ale ty, co žijí jinak, vidíme jen očima posuzování. Netrap se pro to, že jsou na cestě do záhuby. A tím se vlastně - na základě Ježíšova podobenství - dostáváme na stejnou šikmou plochu.
Udělej si dnes seznam - sousedů, kolegů v práci, možná širší rodiny - a ptej se svědomí, jak se staráš o jejich věčný život. U některých budeš Bohu děkovat za milost lásky, kterou jim projevuješ, u jiných možná budeš konat pokání za to, že jsi je dosud neviděl jako Lazara u brány tvého srdce. A pros o milost, aby ses uměl pro ně trápit a pomáhat alespoň drobečky ze svého stolu - modlitbou, dobrým slovem, úsměvem, posloucháním, povzbuzením, napomenutím… Skutky milosrdenství.
Už jen pár příkladů biblických postav, které se uměli smysluplně trápit. Nehemiáš (Neh 1, 2-11), Daniel (Dan 9, 3-19), Ezdráš (Ezd 9, 1-15), Pavel (Řím 9, 1-5; 10, 1-4). Přečti si to, pak jdi a jednej. Aby milosrdenství zaplavilo svět, ve kterém žiješ.
Zamyšlení na 24. neděli v mezidobí: Zlomené srdce Boha
Kdesi jsem četl, že Bůh plakal dvakrát. Poprvé tehdy, když se mu ztratil mladší syn - celé lidstvo v rajské zahradě.
A podruhé tehdy, když mu zemřel jeho prvorozený, starší syn na Golgotě. Ale protože u Boha není čas, Bůh vlastně pláče stále. Zároveň se však i nesmírně raduje, neboť starší syn vstal z mrtvých, čímž umožnil, že se mladší syn vrátil.
My někdy bereme své provinění tak nalehko - Vždyť nic strašného se nestalo, je mi to líto a všechno bude zase v pořádku. Ale to není zcela pravda. Každé naše selhání láme Otci srdce. Viděl jsi někdy plakat svého otce nebo svou mámu kvůli tobě, protože jsi vyvedl něco, co je hluboce zranilo? Bůh tak pláče pro tebe, když od něj utečeš nebo když si jen zákonicky bez angažování srdce plníš takzvané náboženské povinnosti.
Bůh není necitlivá matematická bytost. On je Láska. A láska trpí, když je odmítána, když není opětována. Pokud tato věta platí v lidské rovině, o co více v duchovní, kde je jisté, že Bůh tě nesmírně miluje. Bez ohledu na to, jaký jsi. A proto trpí, když mu svým hříchem říkáš, že on nic neví, že je starý a nerozumí dnešní době, že má názory z minulého století, že si život zařídíš podle sebe… Ale Bůh tě stvořil! A kdo ví lépe, co je pro člověka nejlepší, ne-li ten, kdo ho utvořil?
Víš, co dělá Bůh pokaždé, když si někdo upřímně vzbudí lítost? S celým nebem se raduje! Ani si neumíme představit, jaká je to radost, tanec, zpěv, prozpěvování.
Žij tak, abys Otci už nikdy nelámal srdce. Žij tak, aby se Bůh s celým nebem mohl stále radovat. Amen.
Ježíš dobře věděl, že Otec má zlomené srdce. Přišel proto, aby nás spasil; ale přišel i proto, aby, uzdravil Otcovo srdce. Pokud pochopíme, že v Kristu se dějí obě tyto věci, dokážeme lépe pochopit, jak velká láska nám v něm byla dána. Otci zlomila srdce ztráta jeho drahocenných dětí. Poslal Ježíše, aby je smířil, ne proto, aby jim vypočítával jejich hříchy. Ježíš nám zjevil Otcovo zlomené srdce a přinesl Otci uzdravení tím, že získal zpět jeho syny a dcery. (Neal Lozano: Otcovo srdce)

Zamyšlení na 24. neděli v mezidobí: Zlomené srdce Boha
Kdesi jsem četl, že Bůh plakal dvakrát. Poprvé tehdy, když se mu ztratil mladší syn - celé lidstvo v rajské zahradě.
A podruhé tehdy, když mu zemřel jeho prvorozený, starší syn na Golgotě. Ale protože u Boha není čas, Bůh vlastně pláče stále. Zároveň se však i nesmírně raduje, neboť starší syn vstal z mrtvých, čímž umožnil, že se mladší syn vrátil.
My někdy bereme své provinění tak nalehko - Vždyť nic strašného se nestalo, je mi to líto a všechno bude zase v pořádku. Ale to není zcela pravda. Každé naše selhání láme Otci srdce. Viděl jsi někdy plakat svého otce nebo svou mámu kvůli tobě, protože jsi vyvedl něco, co je hluboce zranilo? Bůh tak pláče pro tebe, když od něj utečeš nebo když si jen zákonicky bez angažování srdce plníš takzvané náboženské povinnosti.
Bůh není necitlivá matematická bytost. On je Láska. A láska trpí, když je odmítána, když není opětována. Pokud tato věta platí v lidské rovině, o co více v duchovní, kde je jisté, že Bůh tě nesmírně miluje. Bez ohledu na to, jaký jsi. A proto trpí, když mu svým hříchem říkáš, že on nic neví, že je starý a nerozumí dnešní době, že má názory z minulého století, že si život zařídíš podle sebe… Ale Bůh tě stvořil! A kdo ví lépe, co je pro člověka nejlepší, ne-li ten, kdo ho utvořil?
Víš, co dělá Bůh pokaždé, když si někdo upřímně vzbudí lítost? S celým nebem se raduje! Ani si neumíme představit, jaká je to radost, tanec, zpěv, prozpěvování.
Žij tak, abys Otci už nikdy nelámal srdce. Žij tak, aby se Bůh s celým nebem mohl stále radovat. Amen.
Ježíš dobře věděl, že Otec má zlomené srdce. Přišel proto, aby nás spasil; ale přišel i proto, aby, uzdravil Otcovo srdce. Pokud pochopíme, že v Kristu se dějí obě tyto věci, dokážeme lépe pochopit, jak velká láska nám v něm byla dána. Otci zlomila srdce ztráta jeho drahocenných dětí. Poslal Ježíše, aby je smířil, ne proto, aby jim vypočítával jejich hříchy. Ježíš nám zjevil Otcovo zlomené srdce a přinesl Otci uzdravení tím, že získal zpět jeho syny a dcery. (Neal Lozano: Otcovo srdce)

Zamyšlení na 22. neděli v mezidobí: Pozorování
Dnes bych chtěl dát za příklad tak netradičně farizeje. Evangelium totiž začíná slovy, že pozorovali Ježíše.
Ať už jejich pohnutky byly jakékoliv, dělali něco, co máme dělat i my - bedlivě pozorovat Ježíše: co říká, co dělá, jak se chová. A pak jednat podobně.

A co dělá Ježíš v dnešním evangeliu? Také pozoruje chování lidí. Jeho pohnutky jsou však jiné než farizeů. Vnímá a přináší poučení, pokyny.
V Listu Židům je text, který jsem se učil nazpaměť někdy před třiceti lety: Všímejme si jeden druhého a pobízejme se k lásce a k dobrým skutkům. (10, 24). Ježíšovo jednání je věrným naplněním tohoto pravidla. Vidí chování lidí, které jim může přinést ponížení. Vždyť kdo by chtěl zažít, jak ho z předního místa přesouvají před očima všech na konec stolu? Ježíš jim (i nám) ukazuje cestu, jak se tomu vyhnout.
Někdo si však může říci, že je to tak trochu divadlo, možná projev skryté touhy zažít povýšení před všemi. Jistě, může se stát, že se v nás objeví i takové smýšlení. Ale vyléčit z toho nás může Kniha Sirachova syna, sbírka mnoha moudrých rad, odpozorovaných ze života: Čím jsi větší, tím buď pokornější a najdeš milost u Boha (3, 20). Jak poroste naše velikost (svatost), tak bude růst i naše pokora, protože budeme vědět, že všechno, doslova všechno je Boží dar…
Pozorování druhých může mít i jeden zádrhel (takový farizejský) - že místo toho, abychom pozorovaného (i sebe) podněcovali k lásce a k dobrým skutkům, budeme se věnovat pomluvám a posuzování. Nicméně toto nebezpečí zneužití pozorování lidí kolem sebe nás nesmí odradit. Jak jinak budeme povzbuzovat a přijímat povzbuzení?
Vidíme tedy, že texty Písma svatého se netýkají jen modlitby či liturgie, ale našeho každodenního života. Zvláště mudroslovné knihy Starého zákona jsou sbírkami staletími ověřené životní moudrosti. Jistě nevznikaly tak, že si je pisatel sedl a psal, co mu diktoval tajemný hlas v jeho srdci. Jsou knihami moudrosti odpozorované ze života. A platí dávná pravda, že moudrý člověk se učí z chyb jiných. A také z moudrosti druhých. Tak proč tento se týden nevěnovat učení podle Písma? I v tomto duchu můžeme naplňovat olympijské motto citius, altius, fortius - rychleji, výše, silněji. Rychleji pokročit k dokonalosti, stále výše zvedat svou mysl k nebi a stále silněji odporovat zlu a konat dobro. Nebylo by skvělé, kdyby nás jednou sám Ježíš dekoroval za vítěze?
Zamyšlení na 21. neděli v mezidobí: Výchova
Výchova může probíhat všelijak. Jednou z možností je dělat si co chci a pak snášet následky ve formě trestů, napomenutí, zranění…
čili učit se z vlastních chyb. Druhou možností je ptát se příslušné vychovatelské autority a poslouchat.
Mám pocit, že mnozí mezi námi upřednostňují první možnost. Jakoby testovali, co všechno ještě Pán Bůh snese. Přitom si mohou být jisti, že se vůbec neraduje z toho, když v úsilí dostat člověka na dobrou cestu ho nechá snášet následky jeho vlastních rozhodnutí (my tomu někdy alibisticky říkáme, že Bůh nás trestá).
Jistě uznáš, že druhá možnost je lepší (zajímavé, že správné odpovědi většinou víme, ale podle nich nejednáme). Přestože je náročnější v tom, že se nejednou musíme vzdát vlastních představ o tom, co znamená nechat se vychovávat. Neboť podstoupit výchovu znamená především být aktivní, zajímat se, hledat… Pokud mám na mysli výchovu ke zralému křesťanství, to znamená prohlubovat svou modlitbu, denně poslouchat, co mi Bůh říká skrze čtení Písma, aktivně přijímat svátosti (k tomu patří i nejít ke zpovědi proto, že je nějaký svátek, ale vždy, když ve svém srdci vnímám těžké provinění a vím, že bych nejbližší neděli nemohl jít ke svatému přijímání), dělit se o svou víru svědectvím života i slova, sloužit potřebným kolem sebe…
Raději si však zapneme telku a jménem nároku na odpočinek zabíjíme čas. Nebo sledujeme nesmyslné statusy na facebooku, kdy a kde si kdekdo s prominutím uprdnul. Nebo hrajeme hry a sháníme Pokémony… Proč se pak divíme, že se kostely vyprazdňují? Má na tom podíl každý z nás. Neboť se uspokojujeme tím, že jsme s Ježíšem jedli a pili a na našich ulicích učil. Ale zanedbali jsme ho poslouchat. Náš život vypadá stejně jako život lidí, kteří žijí zcela bez Boha. A proč by se měli o něj zajímat, když na nás vidí, že Bůh je nám jen přítěží? Nevidí na nás radost, nevidí krásné sousedské vztahy, nevidí ochotu pomáhat a dělit se, nevidí skromnost (opravdu, zkusili jste někdy v práci říct, že nechcete zvýšení platu, že máte dost? Nebo říci při nějaké odměně, že to darujete chudým, že to nepotřebujete?)…
Mrazí mě dnešní Ježíšova slova: „Já nevím, odkud jste“ (Lk 13,27). Pokud mi Ježíš na konci řekne, že mě nezná, zůstane mi jen věčné zoufalství. Co mohu udělat, abych slyšel jiná slova? Poslouchat, poslouchat, růst, nechat se formovat. Každý den. Pokud na to nemám čas, tak vždy místo sledování televize. Kolik času tak každý den získáš pro Pána?
Zamyšlení na 21. neděli v mezidobí:Výchova
Ne marnosti
Zamyšlení na 18. neděli v mezidobí:
Ne marnosti


Možná někdo řekne, že spekuluji, ale dal jsem si dohromady dvě myšlenky z dnešních čtení.
Kazatel mluví o marnosti všeho, s čím se člověk moří pod sluncem. Ve své knize to opakuje mnohokrát. Pavel zase říká, že máme myslet na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi. Oba říkají v podstatě to samé - cenu má jen to, co je nad či za sluncem. Každé naše uvažování či jednání má hodnotu od toho, v jakém vztahu je to ke Kristu.
Proč? Neboť Kristus není pod sluncem, tedy na něj se nevztahuje Kazatelova depresivní myšlenka o marnosti. V Kristu má pak smysl i bohatství, i úspěch, i spravedlnost, i hromadění znalostí a poznání, i konání dobra… Bez Krista nejsem vázaný k ničemu - když dovedeme do logického konce smýšlení těch, co nevěří v Boha.
Proč bych se - pokud žiji bez Krista - měl zajímat o chudé, opuštěných, trpících? Bez Krista vládne kultura vyřazování, v níž se zajímám jen o ty, kteří jsou mi nějakým způsobem blízcí, případně užiteční. Například takový boháč v podobenství o Lazarovi. Měl rád své bratry, možná stejně bohaté jako on sám, ale Lazara odepsal. Možná si ani nevšiml, že leží u jeho brány. Podobně jedná boháč v dnešním podobenství. Má bohatou úrodu, ale myslí jen na sebe. Ani na um mu nepřijde, že by se mohl podělit, pomoci těm, darovat část nadúrody hladovějícím - v naší době například někde do Afriky…
Pokud žiji s Kristem, pak každý trpící zda nuzný je můj bratr, moje sestra. Pokud zvedá oči k nebi, ke Kristu, tak i maličká úroda, o kterou se podělím s člověkem, co nemá žádnou, přinese stonásobné ovoce. Pokud zavírám oči jako boháč před Lazarem, pokud myslím jen na velké sýpky jako boháč s velkou úrodou, platí o mně Kazatelovo slovo: marnost. Nebudu mít z takového postoje užitek.
A tak se v dnešních textech prolíná smýšlení světa a smýšlení světce. Které v tobě zvítězí, které přijmeš dnes za své? Jak to dáš najevo? Podělíš se o své zásoby? Nebo se budeš v noci strachovat, zda nepřijde zloděj? A co je nejhorší, zda nepřijde takový zloděj, který ti ukradne duši?
Možná ti je zatěžko hned změnit své postoje. Ale neboj se, každá změna je cestou. Vykroč a udělej první krok. Bůh ti vyjde vstříc zpoza slunce a pomůže ti udělat další. Abys už dnes večer mohl usínat s klidným srdcem…
Sebevědomí
Zamyšlení na 12. neděli v mezidobí:
Sebevědomí



Při dnešním evangeliu se obyčejně klade známá otázka: Kým je Ježíš pro tebe? Ale rád bych ji otočil a položil si otázku:
„Kým jsem já pro Ježíše?“ Když si ji zodpovím, budu moci pravdivěji odpovědět i na tu první otázku.
Pavel, který Galatským nekompromisně vyčítá, že se odklonili od evangelia, které jim hlásal, zároveň dělá velmi zajímavou věc. Připomíná jim, že jsou Božími syny, oblečenými v Krista, dědici. Jakoby chtěl zdůraznit, že udělali chybu, ale to nic nezměnilo na vztahu Boha k nim. Zvedal jim sebevědomí, které po předešlých výtkách mohlo být na bodu mrazu. A všimni si, že to dělal připomínáním toho, kým jsou oni pro Boha.
Když se Svatého otce Františka novinář ptal, kdo je, dostal takovou odpověď: „Jsem hříšník, na kterého shlédl Pán… Jsem ten, na kterého se Pán dívá. Vždy jsem vnímal své heslo: Miserando atque eligendo jako heslo, které vypovídá pravdu o mně.“ A když mluví o Matoušově evangeliu tak, jak ho namaloval velký malíř Caravaggio, dodává: „Ten Ježíšův prst je namířen na Matouše. Takový jsem. Takto se cítím. Jak Matouš… Matoušovo gesto na obraze na mě velmi silně působí: drží své peníze, jako by říkal: ‚Ne, nepovolávej mě! Ne, tyto peníze jsou moje!‘ Takový jsem i já: hříšník, na něhož Pán obrátil svůj pohled.“
Všimni si dvou věcí ve slovech Svatého Otce - je hříšník, ale zároveň velmi dobře ví, že Pán na něj obrátil svůj zrak. Je hříšník, ale Bůh s ním počítá. A toto platí i pro mě, pro tebe. Já i ty jsme hříšníci, ale Bůh s námi počítá. Jsme Boží synové, křtem jsme oblečeni v Krista, jsme dědici celého Božího království.
A všimni si ještě těch latinských slov, která se dají přeložit i takto: „Vyvolil si ho, když ho omilostnil.“ Ježíš mu očistil a proměnil srdce svým milosrdenstvím a hned nato ho povolal.
Vnímáš v těchto pár větách, že i ty jsi pro Ježíše vzácný, důležitý, nenahraditelný? Pokud ano, tak zdvihni hlavu a přestaň se zabývat svými selháními. Ta se dají velmi snadno vymazat lítostí, pokáním, svátostí smíření. Rozplynou se jako kouř ve větru. Ale Ježíšova láska se nedá smazat, tu žádný vichr neodvane.
Takže jak bys teď odpověděl na otázku, kým jsi pro Ježíše? A kým je Ježíš pro tebe?
Vyprávěj někomu o tom. S hrdostí Božího dítěte!
Obdiv a údiv
Zamyšlení na 11. neděli v mezidobí:
Obdiv a údiv



Pokud čteš tyto texty pravidelně, tak mám otázku: Jak se v tvém životě tento týden objevil obraz Církve. Plakal jsi, litoval a zasahoval?
Dnešní liturgické texty můžeme vnímat jako nabídku opět být obrazem Církve, ale z jiného úhlu pohledu - Církve, která nazírá. V každodenní řeči se pojem kontemplace používá, aby označil delší dívání se na něco, pozorné pozorování něčeho, co způsobuje údiv nebo obdiv: pohled na pěknou přírodu, hvězdné nebe, obraz, pomník, panorama. Tento pohled, který dokáže zachytit krásu a nechat se jí proniknout, může jít dál než je to, co právě rozjímáme, může nás pobízet hledat autora krásy (viz Mdr 13, 1-9; Řím 1, 20). Je to pohled, který v sobě obsahuje něco, co vidí dál, než dokážou oči … je to pohled, který intenzivně komunikuje, vyjadřuje vztah, mluví o tom, co jeden pro druhého znamená(Kontemplujte 4).
A tak můžeme s otevřenými ústy vnímat krále Davida, který na vrcholu své moci poslouchá proroka Nátana, jak ho usvědčuje ze zločinu. Nedal ho zabít, ale vyřkl nečekanou větu: hřešil jsem proti Pánu (2 Sam 12, 13). A touto jedinou větou, tímto přiznáním dosáhl odpuštění svého hříchu. Dnes tomu říkáme, že vyznal, litoval a činil pokání.
A pojďme se nyní s obdivem i údivem podívat na evangelium. Můj obdiv patří Ježíši a hříšníci. Oba prožívají vztah lásky, který stojí na milosrdenství a přijetí odpuštění. Když se na ně dívám, mám pocit, jako by okolní svět pro ně neexistoval. Ježíš se klidně dívá na ženu, které odpouští hříchy. A žena se s bázní dotýká jeho nohou, aby mu projevila vděčnost za očištění srdce. Ježíš však rukou jakoby naznačoval Šimonovi, ať mlčí a neruší. A tady můj obdiv přechází do údivu - Šimon totiž mlčí jen navenek, ne uvnitř. Nevidí vztah lásky, ale prožívá pohoršení. Nevnímá Ježíšovu lásku, ale hřích ženy vidí velmi jasně. Jak je to možné?
Když jsme nedávno měli pomaturitní setkání, přišli na přetřes i naši bývalí profesoři. Většina z nich je již ve věčnosti, ale pár jich ještě žije. A kdosi se spolužáky zmínil našeho dějepisáře, který vystupoval i žil jako oddaný komunista. Dnes je již dědeček, a pokud může, chodí do kostela, kde rád sedává v předních lavicích. Několika se to nelíbilo, že je pokrytec. Viděli hřích, ne odpuštění. Viděli hříšníka, ale neviděli u něj Ježíše. Tak velmi se nejednou podobáme Šimonovi… Mrzí mě, že jsem zůstal potichu…
Obdiv a údiv si často necháme ujít, protože se zaměříme na nepodstatné, nebo že se kamsi spěcháme. Mně se to stává běžně. A myslím si, že bych napsal zcela jiný text, kdyby se něco nestalo. Před týdnem jsem se Pána ptal, co ode mě očekává. Řekl mi: Odpočinek. Já však neodpočíval. Tak jsem už v neděli v poledne cítil, že mě chytá nějaká viróza a musel jsem i ležet. Ani teď ještě nejsem zdravý. Najednou jsem měl čas kontemplovat. Třeba by někdo zvenčí mohl říct, že jsem čuměl do stropu, ale nitro hledalo krásu… A tak mi Pán Bůh daroval výhled z okna - zelený strom na pozadí sytě modré oblohy. Krása! Mohl jsem obdivovat… nejen krásu, ale i její Tvůrce. Dnes jsem po pěti dnech ráno vyšel do zahrady, která se tak rychle rozvíjí do krásy. Budu ji kontemplovat a těšit se z pohledu na Boží krásu…
Mezi atributy Církve patří i schopnost kontemplace. Hledět s obdivem nebo údivem. Zkus to, vždyť i ty jsi součást Církve, i ty máš v sobě schopnost vidět krásu, dobro a také Tvůrce toho všeho.
Pláčeš a zasahuješ?
Zamyšlení na 10. neděli v mezidobí:
Pláčeš a zasahuješ?


„Ježíš pro svou milosrdnou a soucitnou lásku uzdravuje nemocné a soucítí také s vdovou z Naimu, když křísí jejího syna (viz Lk 7,11–17).
Když otcové komentovali tyto zázraky, nemohli mluvit jen o Ježíšově milosrdenství, které odpouští, uzdravuje a vrací život, protože jejich pohled byl zároveň hluboce církevní. V této ženě viděli obraz společenství, které žije v Kristově lásce a které se jí šíří. Viděli v ní Kristovu Nevěstu, které se dotýkají rány lidí a která se sama - za pomoci svátostné milosti, odpuštění a skutků duchovního a tělesného milosrdenství - věnuje službě a pomoci lidem. Církev je Matka, která má žal nad ztrátou svého dítěte a pláče nad hříchy svých dětí, které porodila v klíně křestního pramene. Zasahuje ve prospěch každého z nás tak, jako bychom byli její jedináčci, a pláče, píše svatý Ambrož, dokud každé její dítě nevstane během pohřebního průvodu, na jehož konci by ho čekal hrob s věčnou smrtí“ (Církevní otcové o milosrdenství, str. 19).
Toto je Církev - dotýkají se jí rány lidí, slouží, pomáhá, želí, pláče, zasahuje. Fascinuje mě, že je to již tisíciletí stále tatáž Církev. Že nemusíme pracně zkoumat její pravost, neboť dennodenně je dokazovaná způsobem života, který se ve své podstatě – modlitba, liturgie, učení, ohlašování a konání skutků milosrdenství – vůbec nemění. Pokud by nyní přišel k nám svatý Ambrož či kterýkoli z církevních otců a pozorovali by náš život, jistě by viděli naše neduhy (vnějšími projevy často jiné než měla i jejich doba), ale zcela určitě by viděli, že všechno ostatní je jako za jejich časů. Jistě, jako jednotlivci selháváme, ale pokáním a změnou života dokazujeme, že patříme Kristu, že žijeme v téže Církvi jako on.
Proč je to důležité?
Protože obraz Církve v naší společnosti je velmi zkreslený. Bohužel i v srdcích mnoha pokřtěných…
Co potřebujeme udělat, aby se to dalo do pořádku? Podle citovaného textu mě (tebe) musí bolet, když lidé kolem mě (tebe) nežijí s Ježíšem, když ho nemilují. Mě (tebe) musí trápit, když třeba jen jeden člověk v naší (tvé) farnosti tře nouzi. Já mám (ty máš) plakat, když někdo uráží Boha a ubližuje bližním. A já jsem (ty jsi) povolán zasahovat skutky tělesného a duchovního milosrdenství. Neboť jsem (jsi) součástí Církve, která má takový postoj. Pokud však jen budu (budeš) mluvit o pláči, o hříchu, o bídě, ale nic nebudu (nebudeš) dělat, prezentuji (prezentuješ) Církev jako nedůvěryhodnou instituci. A ona někdy tak vypadá, ale ne proto, že taková i ve skutečnosti je, ale proto, že mnozí pokřtěni nežijí jako křesťané.
Prorok Eliáš v prvním čtení je také obrazem Církve. Zasahuje sice sám, ale zasahuje v Božím jménu. I ty se můžeš cítit osamocený ve svém úsilí pomoci, ale pokud to děláš v Božím jménu, stojí za tebou celá Církev. Nikdy při svých skutcích milosrdenství nežiješ sám za sebe. Zjevuješ obraz Církve, která pláče, želí a zasahuje. I tvýma očima, tvým srdcem a tvýma rukama.
Zkus se zamyslet, jaké možnosti máš na to, aby obraz Církve v naší společnosti více zazářil… A pak je realizuj.
Setkání
Zamyšlení na slavnost Nejsvětější Trojice: Setkání


V sobotu za týden budu na pomaturitním setkání. Po čtyřiceti letech. Už několik měsíců se za své bývalé spolužáky z gymnázia modlím, občas jim napíšu e-mail a těším se, že je zase po delším čase uvidím. A přitom jsou to jen lidé, se kterými jsem strávil čtyři roky v jedné třídě.
Když jsem nad tím dnes uvažoval, uvědomil jsem si, že mám ještě jednu pozvánku - na setkání s Bohem, které se nikdy neskončí. Nevím, kdy se to stane, ale také se za to modlím a stále více se na něj těším. Setkám se s Nejsvětější Trojicí - s Otcem, Synem i Duchem Svatým. Často si uvědomuji její přítomnost, občas velmi konkrétně vnímám působení jednotlivých osob a nejvíce asi prožívám, že Bůh se o mě dennodenně stará. Nebyl jsem s ním jen někde čtyři roky, ale celý můj život mě provází. Někdy je jeho doprovod neviditelný, ani nevím, že je to on, kdo mě vede, jindy promluví do mého srdce a života velmi jasně a výrazně. Například jako dnes. Cestoval jsem vlakem a vedle obdivování jarní přírody jsem s ním v srdci mluvil, co chce říci těm, kteří tyto písmenka čtou. Odpověď byla dost jasná: Povzbuď. A těš se na mě.
Těším se, že uvidím tváří v tvář Otce. Toho pečlivého Otce, který si mě už před stvořením světa vyvolil (Ef 1, 4). Myslel na mě, když vymýšlel svět, a udělal vše proto, aby mi tu bylo dobře. Když jsem jeho plán odmítl a vydal se vlastní cestou, neváhal a poslal svého Syna, aby mě zachránil. Jsem šťastný, že se Ježíšova mise povedla a dostal jsem novou šanci, nový život, který se již neskončí. Těším se na setkání s ním, kde mu budu moci poděkovat za záchranu … A pokud se ve mně ozve nějaký hlas, který mě láká na jinou cestu, Duch Svatý mi nenápadně, ale vytrvale šeptá: Toto není cesta, pojď za mnou. Těším na setkání s takovým moudrým, prozíravým a laskavým průvodcem.
Těším se na setkání s Bohem ve třech osobách?
Apropo, proč ve třech osobách? Jasně, neznáme tajemství Nejsvětější Trojice, ale představuji si to asi tak, že když jsem zde na zemi zvyklý být obklopen lidmi, které miluji, Bůh mě nechce šokovat a ve věčnosti čeká na mě jako společenství božských osob. Osob, které mě milují. Nejednou mi to dokázaly a věřím, že mě v nebi čekají. A i proto ve třech osobách, aby mě to už tady na zemi utilo vytvářet vztahy, milovat a tak se připravovat na věčnost, kde nikdy, ale opravdu nikdy nebudu sám, opuštěný. Tedy pokud přijdu do nebe. Pokud však mám záruku lásky Nejsvětější Trojice, jistě se o věčnost nemusím bát. Jen se mi třeba držet Boha a on už všechno ostatní dotáhne.
PS Když jsem si tento text přečetl, vynořil se mi v mysli ještě obraz Církve. Svou naději na setkání s Trojicí neprožívám osamoceně, ale ve společenství lidí, se kterými mě pojí nejen jedna víra, ale především jeden křest a všechny ostatní svátosti. Jsem součástí těla, které je Kristovou nevěstou. A v tomto těle, v Církvi, nejintenzivnější vnímám i prožívám tajemství Trojice. Vždyť kde jinde více platí starověké: Podívejte, jak se milují?
Svědčit…
Zamyšlení na 7. neděli velikonoční:
Svědčit…


Jaká by byla tvá reakce, kdyby k tobě zašel některý z tvých sousedů či známých a řekl by ti:
Můžeme se spolu pomodlit? Nebo: Mám s sebou Písmo, přečteme si pár veršů a promluvíme si o tom. Nebo: Dávám dohromady partu sousedů na modlitbu růžence. Přijď, zvu tě. Prosím tě, odpověz si na tuto otázku velmi upřímně. Před sebou i před Bohem.
Nedávno mi jedna paní říkala, jak lidé před ní po jednom takovém pokusu zavírají dveře. Samozřejmě, všichni jsou katolíci…
Ovocem slavení Velikonoc a následně velikonoční doby má být prohloubena víra a život podle ní. K tomu patří i sdílení své víry v malé skupině, abychom tak nebyli anonymní křesťané, kteří jsou věřícími pouze v kostele. Výše uvedené nabídky jsou jen malou ukázkou toho, co by se v našich farnostech mělo běžně dít.
Teď si to obraťme. Představ si sebe, že jdeš ke svým sousedům či známým s nabídkou: Můžeme se spolu pomodlit? Nebo: Mám s sebou Písmo, přečteme si pár veršů a promluvme se o tom. Nebo: Dávám dohromady partu sousedů na modlitbu růžence. Přijď, zvu tě. Co při takové představě cítíš? Buď k sobě upřímný. Asi je to pro tebe nepředstavitelné a již předem máš mnoho výmluv, proč to nemůžeš udělat.
Ruku na srdce, s podobnou nabídkou máme problém vyrukovat i před nejbližšími příbuznými. Spokojili jsme se s nějakou úrovní prožívání své víry, většinou velmi osobní a individuální, a vše ostatní pokládáme v lepším případě za přehnané, v horším za fanatismus. A pak se divíme, že se kostely vyprazdňují, že naše děti žijí bez Boha…
Možná si řekneš, že co to od tebe chci. Vždyť to nechtějí ani kněží. Nanejvýš řeknou nějaké obecné věty o tom, že máme být svědky ve svém prostředí. A víš, co znamená být svědkem? V první řadě to znamená důsledný život podle evangelia. K tomu patří upřímný zájem o lidi, sousedská pomoc, třeba zamezit sporům … Neříkám, že je to život bez hříchu a bez provinění. Ale jako věřící víš, co s tím - lítost, pokání, smíření, odprošení, náhrada škody, pokud je třeba, svátost smíření. No pokud celé měsíce přicházíš na mši svatou, ale nepřijímáš Eucharistii, jaké je to svědectví života? Aha, že znáš takové, co jsou denně v kostele, ale jsou horší než ti, co tam nechodí? Určitě jsou takoví lidé. Ale je přenechej Bohu. Ty se dívej na sebe a na své svědectví.
A když už budeš svědčit životem, pak je třeba přejít i ke svědectví slovem. Kolik lidé by dnes žilo jinak, kdybychom jim dokázali zvěstovat nejradostnější zvěst celých lidských dějin - Ježíš Kristus, Boží Syn, se stal člověkem, vzal na sebe naše hříchy, zemřel za nás, ale třetího dne vstal z mrtvých. A žije s námi! Mnozí katolíci to sice vědí, ale tyto pravdy nemají žádný vliv na jejich život, protože kolem sebe vidí mnoho jiných katolíků, kteří žijí, jakoby Ježíš zůstal v hrobě. A myslí si, že tak je to správně, že to je křesťanství. Musíme to změnit!!!
Projevuje se Ježíšovo zmrtvýchvstání a jeho přítomnost v tvém myšlení, mluvení i jednání? Začínající týden využij na zpytování svědomí v tomto směru a na modlitbu k Duchu Svatému, aby změnil v tobě to, co v tvém životě není Boží. A pros ho i o vedení, aby tě přivedl k lidem, kterým budeš moci zvěstovat Vzkříšeného.
A co má tento text společného s Rokem milosrdenství? Všechno! Vždyť největší milosrdenství, které můžeš někomu projevit, je přivést ho k setkání s živým Ježíšem. Nabídneš mu tím odpuštění hříchů a nový život…
Proč?
Zamyšlení na 6. neděli velikonoční:
Proč?


Kdesi uvnitř cítím, že apoštolu Janovi závidím. Žil s Ježíšem, pak s Marií a nakonec ještě dostal i vidění.
Jemu bylo snadné žít jako křesťan. Měl všechno, ba možná i něco navíc k tomu, aby byl svatý.
Ale moment, a co vlastně chybí mně? Mám Ježíše, zejména ve svátostech, ale je u mě (a také ve mně) stále. Žiji s Pannou Marií, vždyť růženec je mou každodenní modlitbou. A vidění? Když se dívám na Ježíše v Eucharistii, tak víra mi říká, že to je větší vidění jako Janova Apokalypsa. Neboť vidím samotného Boha, i když ukrytého.
Proč tedy nejsem spokojený?
Neboť dostávám množství potravy pro duši, ale vnímám ji nejednou víc jako předmět intelektuálního zkoumání než něco, čím se můžu sytit. Jako kdyby se koza dívala na zelí a pokoušela by se určit, jaká je to odrůda, jakou stavbu mají listy, jak hluboko sahají její kořeny, jak v ní probíhá fotosyntéza, ale nekousla by do ní. Věděla by o zelí všechno, ale pošla by hlady. Tak je to i s mým životem. Vím o Bohu hodně, možná se stále vzdělávám, ale dovoluji Bohu, aby mě sytil?
Ježíš dnes v evangeliu říká, že k tomu, kdo ho bude milovat, přijde i se svým Otcem a udělají si u něho příbytek. Má Bůh příbytek ve mně? Věřím, že ano. Necítím to, ale věřím Ježíši. Když to řekl, tak je to pravda. Splňuji podmínku, kterou dal - milovat ho? Pane, ty víš, že tě mám rád… Tak moc chci, abych dnes miloval Ježíše celým srdcem. A když se večer budu ukládat k odpočinku, tak ho poprosím, aby v noci rozšířil alespoň o kousíček mé srdce, abych ho zítra mohl milovat více - opět celým srdcem…
Potřebuji být s Bohem, milovat ho, protože jsem hříšník. Bylo mi hodně odpuštěno. A nemám ani ponětí, před čím vším mě Bůh ve svém milosrdenství uchránil. Proto neděli co neděli (a někdy i přes týden) přicházím na mši svatou - setkat se s Ježíšem a nasytit se, abych zvládl bojovat.
Je pro mě záhadou, jak svůj život zvládají lidé, kteří sice do kostela přijdou, ale Eucharistii přijímají jen jednou za čas, a svátky. Věří vůbec, že ​​existuje ďábel, zlá moc, která je mnohem silnější a rozumnější než nejmoudřejší člověk? Touží, aby Bůh přebýval v jejich životě?
A obdivuji Boží milosrdenství. Vůči mně. Tak moc mě obdaroval a každý den obdarovává. Jiný člověk by byl s tolika dary už dávno svatý. Ale já se někdy sotva proplazím dnem jen proto, abych večer vypočítal svá selhání a nelásku. Někdy ani to nezvládnu. A přesto kdesi v hloubi srdce stále vím, že Bůh mě miluje a já miluji jeho. Protože mi dal dar lásky, která nezůstává utopená v selhání, ale od selhání očišťuje. Z mé strany lítostí, z Boží strany odpuštěním…
Proč to tolik pokřtěných nechápe a žijí, jako by byl Bůh kdesi daleko???
Sbírky
Zamyšlení na 5. neděli velikonoční:
Sbírky

Dnes je v celé Evropě sbírka pro Ukrajinu. Vyhlásil ji Svatý otec František. Není o čem debatovat.
Naopak, je to příležitost projevit štědrost. Ještě jsem nikdy nezažil (a to mám už téměř 60 let), že by papež chtěl na něco peníze. Pokud to teď udělal, musí to být mimořádně důležité a naším úkolem není zkoumat pozadí, ale své peněženky a účty. Abychom dokázali dát nejen z přebytku, ale celé své živobytí…
Teď jsi asi zvědavý, jak to spojím se čteními dnešní neděle. Velmi jednoduše: Nové přikázání vám dávám, abyste se milovali navzájem (Jan 13, 34). Pokud uvažuješ nad tím, jak toto přikázání naplnit, tak dnes máš na to konkrétní radu - prosbu samotného Svatého otce projevit lásku nuzným na Ukrajině.
Trochu u tématu peněz zůstanu. Mnozí si myslíme, že to, co vyděláme, je naše. Je to velký omyl - pokud jsme totiž předali a podřídili svůj život Ježíši, tak vše je jeho. I celý náš výdělek. Židé ve Starém zákoně odváděli ze svého výdělku desátek pro chrám. I dnes jsou mnohá křesťanská společenství, která každý měsíc dávají desetinu svého výdělku pro potřeby Církve. Ale možná si přitom někteří myslí: Bože, dávám ti desetinu toho, co jsem získal prací. Ale Pán Bůh mu na to odpovídá: Ne, to je naopak: dávám ti 90% z toho, co je moje, abys to použil na mé dílo v tvé rodině, sebe - ​​pro mé dílo jinde v Církvi - si nechávám jen 10%.
Je jednou z tragédií našich farností, že dáváme Bohu jen drobné. Cítil jsem se zahanbeně a trapné, když v jedné farnosti kněz nedávno konstatoval, že nemá peníze na běžný chod farnosti (vždyť i ta platí účty za vodu, elektřinu, plyn…). Jistě, můžeme polemizovat o důvodech, proč se farnost do takového stavu dostala, a o způsobech řešení, ale kdesi v pozadí je to, že sice říkáme, že posloucháme Boha, ale peníze máme pro sebe, ne pro jeho dílo… Když se vrátím ke sbírce pro Ukrajinu, jak rádi tvrdíme, že posloucháme a milujeme papeže, ale když nám přímo řekne: Moji milí, na toto dílo lásky potřebuji vaše peníze, tak vytáhneme drobné…
Svatý Jan ve Zjevení uvádí slova samotného Boha: Hle, všechno tvořím nové (21,5a). Bůh neustále koná, obnovuje, stará se… Takže se nemusíme bát, že pokud Bohu dáme, že nám nic nezůstane. V každém případě nám zůstane Bůh, který je majitelem všech peněz na světě. Nezažili to mnohokrát světci, kteří konali Boží díla bez halíře v kapse?
A nakonec Pavel a Barnabáš: …shromáždili církev, vypravovali, co všechno s nimi učinil Bůh a že pohanům otevřel dveře víry (Sk 14,27). Kdykoli se koná Boží dílo, otevírají se dveře Církve pro lidi, kteří jsou mimo. Neboť podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, pokud se budete navzájem milovat (Jan 13,35). A láska přitahuje. Je jisté, že i tato sbírka pro Ukrajinu mnohým pomůže potkat laskavého, starostlivého a milosrdného Boha, který jedná v milujících lidech. Určitě se o tom přesvědčíme na věčnosti. Nyní je naším úkolem věřit a podle své víry i jednat.
Kolik jsi dnes obětoval na sbírku pro Ukrajinu? Odpovídá to velikosti tvé víry? Odpovídá to velikosti tvé lásky? Určitě ano…
Závorky
Zamyšlení na 4. neděli velikonoční:
Závorky


Při čtení textů Písma svatého z dnešní neděle jsem si uvědomil, jak dávají dohromady minulost s budoucností
(jako dvě závorky) spolu s návodem, jak žít přítomnost.
Minulost je vyjádřena Skutky apoštolů, které popisují začátky Církve. Budoucnost zase vyjadřuje Kniha zjevení s pohledem na nekonečný zástup lidí, oslavujících Boha. A přítomnost? No to je Dobrý pastýř z Janova evangelia, který je vždy s námi jako skutečně dobrý pastýř. Návodem na život je responsoriální žalm, který nás vyzývá jásat, protože patříme Pánu.
Jak jednoduché, že? Pavel s Barnabášem jsou mi příkladem, jásající zástup v nebi je mým cílem a Ježíš, Dobrý pastýř, je mou silou, chválou, nadějí, oporou, jistotou… Na díle apoštolů a Ducha Svatého (na Církvi) stojím a z něj vycházím, vize nebe mi je motivací a Ježíšova přítomnost potěchou i důvodem neustálého obrácení, změny smýšlení, metanoia…
To však neznamená, že všechno v mém životě jde jako po másle. Asi bych se toho bál… Jakou účast na Kristově kříži bych měl v takovém případě? Nebylo by to jasným znamením, že cosi není v pořádku? Jak to řekla žena s Alzheimerovou nemocí ve filmu Bůh není mrtvý svému nevěřícímu, přitom velmi úspěšnému synovi: Občas ďábel dovolí lidem žít život bez všech starostí, protože nechce, aby se obrátili na Boha. Tvůj hřích je jako vězení až na to, že je pěkný a pohodlný, a tak nevidíš důvod z něj odejít. Ale dveře jsou dokořán otevřené. Až přijde den, kdy vyprší čas a dveře věznice se najednou zaklapnou… a najednou je pozdě.
I proto se dnešní žalm, který zpíváme po prvním čtení (v pořadí stý), modlím téměř každé ráno možná už třicet let. Je jakýmsi mým osobním vyznáním víry. Modlím se ho, když mi srdce plesá a vnímám blízkost Boha. Modlím se ho, když mám pocit, že vše je na mých ramenou a nemohu. Modlím se ho, když se mi zdá, že celá víra je nesmysl. Modlím se ho, když se mi nechce modlit. Je pro mě univerzální modlitbou na každý den, do každé situace. Neboť Bůh žije!
Prožil jsem poslední týden v dost velkých vnitřních bojích. Jsem Bohu velmi vděčný, že mi dal lidi ochotné poslouchat, co se ve mně děje. A také východisko, které lze shrnout do jediného slova: Vítězství! Ježíšovo vítězství! A s tímto slovem má každá moje činnost význam, hodnotu pro věčnost. I mytí nádobí a dohlížení na malá kuřata…
Celý náš život má obrovskou hodnotu a význam, pokud ho žijeme v závorkách, které představují dnešní čtení. A s průvodcem, kterým je Dobrý pastýř. Neboť Pán je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky a jeho věrnost z pokolení na pokolení (Ž 100).
Hlavní téma
Zamyšlení na 3. neděli velikonoční:
Hlavní téma


Odvaha apoštolů neměla hranic. Stát před veleradou a do očí jim říct, že zavraždili Ježíše, bylo šíleným gestem.
Copak by někdo provokoval vraha, který před ním stojí s odjištěnou pistolí? A přece to apoštolové udělali. Proč?
Neboť Ježíš vstal z mrtvých, žil s nimi a oni se tolikrát přesvědčili, že jejich život je v Božích rukou, ne v rukou toho, kdo má moc. A protože je Ježíš poslal hlásat zmrtvýchvstání, tak to bez rozpaků a obav udělali i před veleradou.
Občas zde píšu o svých snech. I nyní jeden vzpomenu: Setká se širší rodina na nějaké oslavě. Po gratulací oslavenci a dobrém obědě se rozproudí vášnivá debata. O Ježíši - co udělal od posledního společného setkání v životě jednotlivých členů rodiny. A od tohoto tématu se přejde k pomlouvání - kdo v rodině ještě nežije naplno s Ježíšem? Hned se i za něj modlí, dohodnou se, kdo s tím člověkem naváže co nejbližší přátelský kontakt a ve vhodnou chvíli mu zvěstuje Ježíšovo zmrtvýchvstání spolu s nabídkou odpuštění hříchů a věčného života. Nebo pokud je tam, přímo mu nabídnou setkání s Ježíšem…
Asi si řeknete: Ten chlap se zbláznil! O Ježíši na rodinné oslavě? Vždyť máme tolik starostí a problémů! Ježíše nechme na kostel. A právě to je postoj, který nás odlišuje od apoštolů a mnoha lidí prvotní Církve. Ježíš není první tématem našeho života. Jsou jím starosti, které nám v podstatě vnucuje svět svým smýšlením. Nízké platy, učitelé, zdravotní sestry, politika…
Jsou dva týdny po Velikonocích a jen pár lidí mi za ten čas s radostí zvěstovalo: Ježíš Kristus vstal z mrtvých! Ostatní při setkáních hovořili o počasí, o politice, o sázení a setí… A já s nimi. Pokud jsem se totiž pokusil říci třeba jen tu jednoduchou větu: Kristus vstal z mrtvých, reakcí bylo vím nebo o a?, případně pohled hovořící o tom, abych nepřeháněl. Žádná radost, žádné nadšení.
Kde je chyba? Možná právě v tom, že ani nepokládáme za chybu to, že Ježíš není pro nás prvořadý. Respektive to možná ústně deklarujeme, ale skutky a postoji popíráme. Je třeba to změnit - změnou smýšlení. A k tomu je třeba vynaložit úsilí. Ani můj zmíněný sen se nenarodil v noci nebo ze dne na den. Je výsledkem mnohaletého úsilí, které však má základ v tom, že jsem se setkal s Ježíšem a podřídil jsem mu svůj život. Že každodenně bojuji s hříchem - což neznamená, že nepadám, ale snažím se v hříchu nezůstat. Že i psaní těchto textů je pro mě nejednou nelehkým zpytováním svědomí - ať sám žiji to, co píšu… že Ježíš žije v mém srdci.
Napiš si dnes na kus papíru text: Kristus vstal z mrtvých! A dej si ho v bytě na takové místo, kde ho můžeš mnohokrát denně vidět a číst. Napiš si ho na papírek a vlož si ho do peněženky (přečti ho pak pokladní v obchodě). Vlož si ho do spořiče obrazovky na počítači nebo jako pozadí obrazovky. Ať se ti tato slova dostanou do mysli a pak i do srdce. Uvidíš, že Ježíš se postupně skutečně stane hlavním tématem tvého života. a možná se v tvém životě jednou naplní můj sen…
Neděle dotazů
Zamyšlení na velikonoční neděli:
Neděle dotazů


Čím by si dnes byl, kdyby Ježíš nevstal z mrtvých? Je dobré položit si tuto otázku, protože velmi vnímám, jak mnohé skutečnosti
ve svém životě bereme samozřejmě. Ale když si představíme, co všechno bychom bez Ježíše neměli, jaké zlo by nás mohlo ovládat, možná si lépe uvědomíme, jak nesmírně cenné je jeho utrpení, smrt a zmrtvýchvstání pro každého z nás.

Čím bych byl? Možná vrahem bez výčitek svědomí. Možná sexuálním maniakem. Možná narkomanem a dealerem drog. Možná krutým vojákem v armádě nějakého tyrana. A možná samotným bezcitným tyranem. Zdá se ti to přehnané? Vůbec ne! Pokud bych totiž neměl Boží milost a nespolupracoval s ní, tak bych byl určitě schopný každého zla - a to bez jakýchkoli zábran! Vždyť jaká morálka by mě mohla omezit v konání zla? Proč bych měl brát ohled na jiné, pokud Ježíš nevstal z mrtvých, pokud jeho slovo nebylo pravdivé?
Mnoho zla napáchali lidé, kteří nežili s Ježíšem. I když se možná někteří z nich tvářili jako Ježíšovi přátelé. I dnes se nás zlo snaží převálcovat. Někdy mám dojem, že se mi ďábel šklebí do obličeje, jako by říkal: Vidíš? I tak slouží mně!
Ale nepřestanu bojovat. Neboť očima víry vidím něco jiného než očima těla: Ježíš vstal z mrtvých. A že se i dnes mnozí snažíme jednat milosrdně, je jen proto, že Kristovo vítězství nás inspiruje a dává nám sílu odmítat zlo a konat dobro. Když poběžím k sousedovi, který žije sám, a prohodím s ním pár slov… Když se usměju na tchyni, které vynechává rozum a někdy je jako malé dítě… Když poslouchám švagra, který přijde naštvaný na celý svět… Když…
Rozumíš? Pokud je nějaké dobro ve světě, tak je to díky Ježíši a díky lidem, kteří s ním žijí v úzkém vztahu. Neboť Ježíš žije!!!
Je mi velmi líto, že mnoho křesťanů se dnes, na Velikonoce roku 2016, neraduje z Ježíšova zmrtvýchvstání. Ztratili se. Přestože přijali stejný křest jako my, možná chodili kdysi i ke zpovědi a přijímali Eucharistii, dnes jsou daleko a nechtějí žít s Ježíšem. Je to výzva a nelehký úkol pro nás, co s Ježíšem žijeme - ukázat jim krásu Boží lásky i cestu k životu s Ježíšem. Je to nesplnitelný úkol. Ale u Boha je všechno možné. Vzdáleného si přitáhne k sobě, pokud projevíme alespoň trochu ochoty, pokud budeme milovat naše ztracené bratry a sestry, pokud jim projevíme lásku - možná tím, že dnes někoho takového navštívíme a řekneme mu o Ježíšově vítězství. A Ježíš v jeho srdci vstane z mrtvých… Nestojí nám tato námaha za to vidět na vlastní oči Ježíšovo zmrtvýchvstání v životě toho člověka?
Tyto Velikonoce jsou pro mě časem mnoha otázek. A jedné velké odpovědi: Ježíš vstal z mrtvých a žije. Proto díky Boží milosti jdu za ním a s ním. Nemám jinou cestu… Bohu díky a aleluja!
Ježíš Kristus je Pán!
Zamyšlení na Květnou neděli:
Ježíš Kristus je Pán!


Velmi rád si zpívám latinské části hymnu Roku milosrdenství Misericordes Sicut Pater (Milosrdní jako Otec) s neustále se opakujícím refrénem
In Aeternum misericordia eius (jeho milosrdenství je věčné). Refrén mi připomíná neustálou lásku Otce ke mně, projevovanou nesmírným milosrdenstvím - vždyť jsem si už tolikrát zasloužil smrt, zatracení (mzdou hříchu je smrt - Řím 6, 23a). A samotný název hymnu, který se opakuje mezi jednotlivými slokami, mi připomíná, že mám být milosrdný jako Otec. Přiznávám, že si to zpívám zejména proto, abych dokázal být klidný a milosrdný v těžších situacích. Jsou takové každodenní, běžné, ale bez klidu v srdci bych asi nejednou vybuchl, řekl něco, co by pak bolelo… Možná bouchl dveřmi… Nebudu popisovat konkrétní situace, ale každý ví z vlastního života, které chvíle jsou pro něj těžké, náročné, když je těžké zůstat milosrdný a shovívavý například ke slabostem jiných. Ještě těžší je nebýt naštvaný sám na sebe pro vlastní chyby a selhání… a možná nejtěžší je zůstat nekompromisní vůči hříchu, ale milovat hříšníka - včetně sebe samého…
Začínáme slavit Svatý týden, ve kterém si připomínáme si a hlouběji prožíváme Kristovo paschální tajemství (škoda, že se u nás používá dost nelogické a často nic neříkající spojení velikonoční tajemství). Ježíšovo utrpení, smrt a zmrtvýchvstání - přechod (hod beránka) ze smrti do života - jsou události, které nám zasloužily Boží milosrdenství. Ale zároveň toto paschální tajemství je událost, která nám samým umožňuje přijímat milosrdenství (zejména ve svátosti smíření) a jednat milosrdně (posíleni Eucharistií, která nás zavazuje vůči chudým - Katechismus katolické církve 1397). Díky Kristovu hodu beránka prožíváme i vlastní hod beránka - nejprve to bylo křtem a nyní vždy, když odmítáme hřích a žijeme s Ježíšem novým životem.
Tedy paschální tajemství Krista není nějaký teologický pojem, který máme poznat, ale velmi praktický návod, jak máme dennodenně žít. Přesně to budeme i slovně (a věřím, že také celým srdcem) dělat během nejdůležitějšího liturgie církevního roku při obnově křestních slibů: říkám se. Věřím. V čem jsme se smýšlením i skutky trénovali celou postní dobu, to během Velikonoční vigilie vyznáváme i ústy. V podstatě přitom říkáme: Ježíš Kristus je Pán! (Flp 2, 11).
Kristus je Pán i jako král vcházející slavnostně do Jeruzaléma, i jako Boží Syn, který se zřekl sebe sama, i jako ten, kterého haněli a plivali, i jako ukřižovaný na kříži. A pak i jako zmrtvýchvstalý. Nemáme jiného Mesiáše, nemáme jiného Pánova Mesiáše; nemáme jiného Krista!
Proto budu navěky opěvovat milosrdenství Páně, neboť skrze Krista mě vysvobodil z moci hříchu a ďábla. In Aeternum misericordia eius!
Síť
Zamyšlení na 5. neděli postní:
Síť


Jak se člověk dostane k tomu, že spáchá cizoložství? Tak, že se zamotá do sítě pokušení. Přičemž zpočátku pokušení vůbec nemusí vypadat jako pokušení.
Touha pomoci někomu, kdo se cítí sám, touha nebýt sám, projev soucitu, pochopení… Ale pokud tyto touhy a projevy nejsou usměrňovány modlitbou a svátostným životem, pokud nejsou konané v živém společenství Církve, ale jaksi a vlastní pěst, velmi snadno překročí určité hranice; hřích je již zrozený a je jen otázkou času, kdy se stane skutkem.
Dobře, tělesné cizoložství asi není pro většinu z nás každodenním hříchem. Bohu díky za to! Je však i duchovní cizoložství, které pranýřovali zejména proroci, když Izrael šel za cizími bohy. Je to cizoložství, které je velmi blízké každému z nás. Máme boha úspěchu, boha peněz, boha kariéry, boha požitků, boha pohodlnosti, boha egoismu, boha lhostejnosti či rezignace…
Víš, proč se Rok milosrdenství tak těžko dostává do našich skutků? Neboť je útokem na tyto bohy, na naše duchovní cizoložství. Odhaluje jejich podvratné, často nenápadné působení, podporované smýšlením světa kolem nás, a ukazuje nám, jak jsme se na nich stali závislými. Ale nejen to - Rok milosrdenství je výzvou zříci se těchto bohů. Nejen během Velikonoční vigilie při obnově křestních slibů, ale už dnes změnou svého chování, změnou jednání.
Vezmi si takového boha peněz. I ty vyděláváš málo? A kdybys vydělal víc, co bys s těmi penězi dělal? Využil bys je na konání skutků milosrdenství?
A co takový bůh pohodlnosti? Vysedávání před televizí je nejednou službou právě jemu. Nezkusíš ho porazit návštěvou nemocného či osamělého starého člověka? A nejednou se setkávám s bohem pohodlnosti u některých nezaměstnaných - vysedává doma či v hospodě, ale jeho zahrada či pole zůstávají neobdělané. Prý nemá práci, cítí se odsunut. Ale on ve skutečnosti nemá zaměstnání, ne práci. Jen ta, kterou má, mu nevoní…
Bůh egoismu (je to bůh, velké B má jen proto, že je na začátku věty ). Jak je mi blízký, zejména tehdy, když se věci nedějí podle mých představ. Ale copak jsem já Bůh, aby se svět točil kolem mě?
Všichni zmiňovaní bohové (a je jich ještě mnohem více) spolu tkají síť a jakmile se horko-těžko vyvleču z jednoho oka, už na mě hází své sítě jiný bůžek. Obírá o radost, obviňuje, vyvolává sebelítost, vábí k útěku…
Ne tak Bůh. Pravý Bůh. Ani já tě neodsuzuji. Jdi a nehřeš! Hle, tvořím něco nového. Zkus dnes porovnat svůj život s tím, co píše apoštol Pavel v Listu Filipanům (3, 8 - 14) a opět měj jen jednoho Boha. Ostatní vytrvale odmítej. Slovy, ale především svým jednáním. Rok milosrdenství má změnit i tvůj život…
Obrácení - odpověď na lásku
Zamyšlení na 4. neděli postní:
Obrácení - odpověď na lásku


Obrácení [metanoia, změna smýšlení] není výsledkem dobrých předsevzetí, ono je prvním krokem lásky:
‚Hlas mého milého! Hle, on přichází!‘ (Pís 2, 8). Takovou větu jsem našel v třetím listu zasvěceným Kontemplujte, který byl zveřejněn těsně před koncem Roku zasvěceného života. A přišla mi na mysl při čtení dnešních liturgických textů.
Dnes jsem z vás odstranil egyptskou potupu ( Joz 5, 9a). Bůh udělal první krok.
Kdo je v Kristu, je novým stvořením. Staré pominulo nové. Ale to všechno je od Boha, který nás skrze Krista smířil se sebou (2 Kor 5, 17 - 18). Bůh udělal první krok.
Ještě byl daleko, když ho uviděl jeho otec, a bylo mu ho líto. Přiběhl k němu, objal ho a políbil (Lk 15, 20). I zde otec jako obraz Boha udělal první, nejdůležitější krok k obrácení syna. Neboť ten se vracel kvůli tomu, že hladověl, ne proto, že toužil po smíření s otcem. Nevíme, jak reagoval na prokázané milosrdenství a lásku, ale snad neměl takové tvrdé srdce, že by odmítl vrácenou důstojnost…
On [starší syn] se však rozzlobil a nechtěl vejít. Otec vyšel a začal ho prosit (Lk 15, 28). I zde otec udělal první krok, aby se i jeho starší syn mohl vrátit domů. Ani u něj nevíme, jak to skončilo, zda přijal nabídku otcovy lásky…
Všechny uvedené citáty jsou však výzvou a otázkou: Jak já vnímám Otcovu vstřícnost a projevy lásky, které mě mají přivést domů, k obrácení, ke změně smýšlení? Určitě ses totiž i ty nejednou setkal s názorem, že nejprve se člověk musí změnit, až pak má jít ke zpovědi. A protože se to lidem takto nedaří, jdou ke zpovědi pouze tehdy, když musí: na Velikonoce, na Vánoce, případně když někdo v rodině zemře… Pokud by však přijali pravdu dnešních čtení, že obrácení je odpovědí na Boží lásku, jejich život by se mohl odvíjet zcela jinak. Jít ke zpovědi je pro pokřtěného prvním krokem po zážitku Boží lásky. Úsilí o změnu následuje pak. A téměř vždy je úspěšné, protože je to změna z lásky, ne z přikázání či ze strachu…
Vidím kolem sebe mnoho křesťanů, kteří nechtějí jít ke zpovědi příliš brzy před svátky. Co když zhřeším a budu muset jít znovu? To je smýšlení staršího syna, který sice nikdy neporušil žádný otcovo přikázání, ale ani ho nemiloval. Milující člověk jde ke zpovědi vždy, když si uvědomí těžký hřích. A nejednou i tehdy, když má jen lehké hříchy, protože touží po svátostném objetí milosrdného Otce.
Jak ty odpovíš na to, že Otec ti vychází vstříc? Jak zareaguješ na pravdu, že už jsi novým stvořením a už jen potřebuješ udržovat pořádek ve své duši? Byl jsi už u zpovědi před Velikonocemi? Z lásky či kvůli přikázání?
Hlas mého milého! Hle, on přichází! (Pís 2, 8). Bůh je vždy první v lásce. V milosrdenství. Zkus s ním v tom soutěžit. Přestože nikdy nebudeš v lásce a milosrdenství lepší než on, ale taková soutěž úplně změní tvůj život…
Láska k zbláznění
Zamyšlení na 3. neděli postní:
Láska k zbláznění



V těchto dnech postupně čtu příručky, které vydala Papežská rada pro novou evangelizaci s cílem usnadnit katechezi ve farnostech a
věřícím umožnit hlubší prožívání Jubilejního roku. Objevil jsem v jedné z nich text, o který bych se rád s vámi podělil. Jeho autorkou je svatá Terezie z Lisieux.
Řekněme, že syn schopného lékaře na cestě klopýtne o kámen a spadne tak, že si při pádu zlomí nohu. Otec ihned přijde k němu, s láskou ho zvedne, ošetří mu rány, využije přitom všechny své lékařské schopnosti, takže syn se brzy zcela uzdraví a projeví mu svou vděčnost. Toto dítě má bezpochyby dobrý důvod, aby milovalo svého otce! Ale můžeme vyjít i z jiného předpokladu. Protože otec věděl, že na cestě, kudy půjde jeho syn, je kámen, předešel ho a kámen odstranil tak, aby ho nikdo neviděl. Syn, předmět jeho prozíravé lásky, neví, před jakým neštěstím ho otec zachránil, a proto mu jistě neprojeví svůj dík a bude ho milovat méně, než kdyby byl ho uzdravil… Ale pokud se později dozví, jakému nebezpečí unikl, nebude ho milovat víc?
V příručce Svatí v milosrdenství je k tomu napsáno: Možnosti nejsou jen dvě, ale tři: jsou tu ti, kteří milují málo, protože jsou přesvědčeni, že jim bylo málo odpuštěno; pak jsou tu ti, kteří velmi milují, protože vědí, že jim bylo mnoho odpuštěno; a pak jsou tu ti, kteří milují až k zbláznění, protože vědí, že jim bylo vše odpuštěno už předem - vědí, že nehřešili jen díky milosti! Tito poslední rozumějí Božímu milosrdenství nekonečně více než ti, kteří ho zakusili poté, co padli.
Takový je náš Otec. Kniha Exodus ho dnes představuje jako nesmírně pečlivého: Viděl jsem, slyšel jsem, znám jeho bolest, sestoupil jsem, abych vysvobodil, vyvedl… Otec, který odstraňuje kameny na naší cestě, jen abychom si neublížili. A pokud navzdory tomu zakopneme, hned je připraven léčit, uzdravit, odpustit…
Určitě patříme mezi ty, kterým Bůh odstraňuje mnohé kameny zpod nohou. Ne, nelišíme se tím od jiných - neboť Bůh miluje každého člověka a projevuje mu své milosrdenství předem. Ale zároveň patříme mezi ty, kterým Bůh již velmi mnoho odpustil a stále odpouští a bude odpouštět, pokud jen o to budeme stát.
Ať nás tento týden naplňuje vděčnost za takovou nesmírnou Boží péči a lásku. Projevme ji i tím, že o Božím milosrdenství řekneme někomu, na kom nám velmi záleží, s kým bychom chtěli být jednou v nebi. Můžeme k tomu využít i podobenství o vinaři z dnešního evangelia, které je obrazem Boží trpělivosti s hříchem člověka, s tím, že nepřináší úrodu. Až jej okopám a pohnojím. Možná je to naše úloha ve vztahu k danému člověku…
Využijme k tomu i akci 24 hodin pro Pána, které se bude v celé církvi konat 4. a 5. března. Věnujme v té době nějaký čas výhradně Bohu. A po setkání s ním i konkrétnímu člověku.
Otcova vůle
Zamyšlení na 2. neděli postní: Otcova vůle



Petr v dnešním evangeliu zjevně nechtěl riskovat, že se stane to, o čem Ježíš mluvil s Mojžíšem a Eliášem.
Proto navrhuje alternativu: ůstaňme tady, žádný Jeruzalém nebude, budeme tě tady, Ježíši, zbožně adorovat. Ale Ježíš - a vlastně jeho Otec - takovou možnost odmítá. Písmo hovoří o jasné hierarchii: „Toto je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ A tak Ježíš jde do Jeruzaléma, kde obětuje svůj život a vstává z mrtvých… Kdyby se tehdy děla Petrova vůle, tak dnes žádnou Církev nemáme.
Pak však Petr dostal do rukou moc a dnes platí jeho vůle vyjádřená ústy jeho nástupce, papeže. (Mimochodem, v pondělí slavíme svátek Stolce svatého Petra.) A jaká je vůle současného papeže? Máme slavit a svým jednáním naplno prožívat Rok milosrdenství. To znamená posílení svátostmi (zejména svátostí smíření a Eucharistií) vyjít z kostelů a jednat tak, aby se změnil tento svět. Abychom přijetím Božího milosrdenství sami jednali milosrdně vůči lidem kolem sebe, a tím jim dávali naději.
Svatý otec nám dává příklad. Tento týden byl v Mexiku a stálo za to sledovat nejen jeho promluvy, ale především to, jak se setkával s lidmi. Jeho objetí nebyla divadlem pro televizní kamery, ale gesta plná útěchy a důvěry. Vycházela z víry, že projevená něžnost, dobrota, milosrdenství mohou pomoci člověku přijít blíž k Bohu, hmatatelně zakusit, jak ho Bůh miluje a jak mu na konkrétním člověku záleží. Nemůžeme následovat papeže na jeho cestách, ale v projevech dobroty s ním můžeme směle soutěžit.
Jistě, je zde riziko, že naše dobrota nebude správně pochopena. Ale to není náš problém. Náš úkol je jednat laskavě a milosrdně. Úkolem Boha je měnit srdce toho, komu lásku projevujeme, aby byl schopen pochopit ji a přijmout. „Co je navíc, pochází od zlého“ (Mt 5,37).
Výraz Svatý rok milosrdenství může působit vznešeně a duchovně. Svaté brány, odpustky, putování… Ale my jsme povoláni tento Svatý rok dostat do našeho každodenního života. Rozměnit na drobné papežův požadavek jednat milosrdně a přepsat ho do svého denního rozvrhu nám srozumitelnými slovy: „Ozvu se dnes kamarádce, která se trápí… Pomůžu kolegovi s prací, kterou zjevně nestíhá… Když se mě babička podesáté zeptá, jaký je den, podesáté jí s úsměvem řeknu, že zítra je pondělí - procvičí si paměť a také se zasmějeme…“
Dále si to rozměň sám, vezmi si na to velký papír :-)
Jednoduchost
Zamyšlení na 1. neděli postní: Jednoduchost



Minulý týden jsme s manželkou byli v Římě. Jako správní poutníci jsme prošli branami všech čtyř velkých bazilik s touhou i úmyslem získat plnomocné odpustky Jubilejního roku. Už při procházení první Svatou branou v Lateránské bazilice jsem si uvědomil, jak jednoduše to Pán Bůh (s Církví) vymyslel. Vzbudíme si úmysl, nějaký úsek putujeme se srdcem zaměřeným na to, co jdeme dělat, projdeme bránou, pomodlíme se předepsané modlitby a ponoříme se myslí i srdcem do tajemství Božího milosrdenství. A za takovou jednoduchou práci (ke které patří i svatá zpověď a přijetí Eucharistie) Bůh nabízí i dává smazání všech časných trestů. Jaký to nepoměr - já věnuji Bohu chvilku svého času, on mi dává věčnost… Možná mi ještě připomenete: A co odpoutanost od každého, i lehkého hříchu? Velmi často vnímám ve svém srdci, že i o to se Pán Bůh pokaždé postará…
I dnešní čtení mi hodně říká o jednoduchosti. Izraelité dostali do vlastnictví celou zemi - a Bůh od nich za to chtěl jen koš prvotin z úrody a vyznání víry. Pavel zas mluví o jiném vyznání víry: Ježíš je Pán! Je třeba to věřit a vyznávat - i ústy. Jednoduché, že? Věčný život spojený s třemi slovy! A už jen pokušení Ježíše - nebránil se debatami s ďáblem, teologickými či psychologickými znalostmi, ale důsledně se držel Božího slova. Pokaždé odrazil pokušení jednou větou.
Přidám k těmto jednoduchým postojům a vyznáním ještě větu papeže Františka ze středeční generální audience: Pokud jubileum nedojde až ke kapsám, není pravým jubileem. Tak tohle je trefa do černého!
A slova svatého Efréma Syrského: Duše moje, když se postíš od jídel, aniž by ses očišťovala od vášní, nadarmo se raduješ ze zdrženlivosti, protože pokud se ta nestane pro tebe příležitostí k polepšení, jsi v nenávisti u Boha jako lhářka a stáváš se podobnou podlosti démonům, kteří nikdy nejedí. Nedělej zbytečným půst tím, že hřešíš, ale zůstaň neústupná vůči nezřízeným hnutím, vědoma toho, že stojíš při ukřižovaném Spasiteli, či přesněji, že jsi ukřižována spolu s Tím, který byl za tebe ukřižován, přičemž k němu volej: Vzpomeň si na mě, Pane, když přijdeš do svého království (TROPAR třetího týdne předpostního období v byzantské tradici, http://www.grkat.nfo.sk/Texty/nin-svata-styridsiatnica.html).
Snad to vše stačí k inspiraci - co udělám po tyto dny, abych ještě lépe prožíval Rok milosrdenství? Nemusím nic vymýšlet - jen mít otevřené oči i srdce pro lidi, se kterými žiji, které mi Bůh posílá cesty, kterým posílá do cesty mě…
Velikost malosti
Zamyšlení na 5. neděli v mezidobí:
Velikost malosti



Paradox bezvýznamnosti a zároveň důležitosti provází celý život věřícího člověka. Například naše dobré skutky - i ty nejlepší - nemají bez Ježíše cenu.
Ale s ním se z nich stává drahocenný poklad pro věčný život. Nebo toto mé psaní - někdy mám pocit, že to jsou jen slohová cvičení, přestože se snažím poslouchat Boží hlas. Ale na druhé straně doufám, že ve věčnosti mi laskavý Bůh ukáže, na co všechno bylo mé úsilí dobré.
Co tedy dává nekonečnou hodnotu umývání nádobí, posílání e-mailů, klikání na líbí se mi na fejsbúku, kácení dřeva, sezení u pokladny v obchodě, vysvětlování nového učiva dětem ve škole, trpělivému sezení ve zpovědnici, deseti korunám do sbírky, ošetřování nemocných, klečení před Eucharistií…? Boží povolání. Plnění Boží vůle. Budování Božího království.
A co z týchž skutků dělá cestu do pekla? Svévole, egoismus, pýcha…
Paradox malosti a velikosti člověka umožňuje správně prožívat víra. Ve svých očích jsem vždy malý (Pane, odejdi ode mne…), ale v Božích mohu být zároveň velký, jedinečný, nenahraditelný (Neboj se, od nynějška budeš lovit lidi…). K tomu je zapotřebí skutečná pokora, která nemá nic společného s pyšnou pokorou (například když tvrdím, že se na nic nehodím, a proto ani nic nedělám). K tomu je zapotřebí víra, že jsem Bohem nesmírně milován právě takový, jaký jsem, a že právě takového mě potřebuje. Že když jsem slabý, tehdy jsem nejlépe připravený konat Boží dílo… Vždyť jsem pracoval více než oni všichni, vlastně ani ne já, ale Boží milost se mnou (1 Kor 15, 10).
Nicméně uvědomění si této pravdy přirozeně (v důsledku hříchu) vyvolává v člověku touhu, že cosi musí dokázat i sám. Jako Petr v dnešním evangeliu - jistě velmi chtěl být s Ježíšem, ale až poté, kdy nebude hříšný člověk. Teprve když zvládne svůj hřích, pak půjde za ním: Pane, už chci a mohu být s tebou, protože jsem se zbavil hříchu. Viďte tato věta jaksi nepasuje k evangeliu? Neboť naším úkolem není zbavit se hříchu, ale přilnout k Ježíši, vytrvale se odevzdávat do Božích rukou, od něj očekávat záchranu. A důsledkem takového přebývání s Ježíšem bude to, že to on nás postupně (a někdy i najednou) zbaví hříchu. Ve spolupráci s naší dobrou vůlí…
I Rok milosrdenství je o tomto paradoxu. V podstatě malými skutky můžeme získat plnomocné odpustky. Pak projevíme milosrdenství drobným skutkem milosrdenství a Bůh nás odmění věčnými dobry. Také změnou světa, po jaké touží papež František, změnou, která je cílem jubilejního roku.
Nedej se znechutit ďáblovým namlouváním, že tvých drobných skutků lásky si nikdo nevšimne. Jednej a ovoce bude velké, přestože je možná uvidíš až po letech nebo dokonce až v nebi.
Nedávno se u nás zastavil jistý kněz. Před více než dvaceti lety jsem se s ním ještě jako s klerikem několikrát setkal. Byl jsem zprvu překvapen, že mě po takovém čase vyhledal. Důvod jeho návštěvy jsem pochopil, když řekl, že mi chce za ta setkání poděkovat, že velmi ovlivnila jeho kněžskou cestu. Vůbec si nepamatuji, o čem jsme si kdysi povídali. Ale Bůh chtěl, abych byl tehdy jeho nástrojem.
Při svém úsilí být velký v malosti, prosím, nezapomeň na jedno - všechno souvisí s tím, co jsem i já přijal: že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem; že byl pohřben a že byl vzkříšen třetího dne podle Písem, že se zjevil Petrovi a potom Dvanácti (1 Kor 15, 3-5). A v síle této živé pravdy mohou i tvoje upřímná slova: Tady jsem, mne pošli (Iz 6, 8) změnit svět.
Konflikt z lásky
Zamyšlení na 4. neděli v mezidobí:
Konflikt z lásky



Myslím si, že situace v Nazaretě musela být velmi vážná, když Ježíš neváhal způsobit konflikt.
Možná (jako člověk) nevěděl, jak to dopadne, ale určitě vnímal, že Nazareťanům jde o život - o věčný život, který přišel nabídnout a dát. Nechtěli totiž vidět víc než Josefova syna, nechtěli vidět Mesiáše, svého zachránce. Chtěli zázraky, aby se jimi mohli chlubit podobně jako ti z Korozain, Betsaidy a Kafarnaum (viz Lk 10,13-15). Ježíš však věděl, že kdyby i nějaké zázraky udělal, nemělo by to pro jejich spásu žádný význam. Byli slepí, žili ve vlastních představách a očekáváních. A když dostali skvělou nabídku v podobě Ježíšova hlásání, neslyšeli…
I my jsme dostali nabídku - v podobě Roku milosrdenství. Ale někdy se mi zdá, že neslyšíme, co je jeho cílem - ne pouze získání plnomocných odpustků, ne více modliteb Korunky k Božímu milosrdenství, ne putování obrazu Božího milosrdenství. Neboť ačkoli to vše je potřebné a důležité a chvályhodné, jsou to jen a jen prostředky k tomu, abychom šli a konali milosrdenství. Cílem jubilejního roku je změnit svět. Pokud každý z nás svými postoji, svědectvím, jednáním změní ten svůj malý svět, pak se změní i celý svět. Ale pokud se na to vykašleme a egoisticky se zaměříme pouze na odpustky bez úsilí pomoci lidem kolem sebe, tak se ani svět nezmění. Dokonce ani my - zůstaneme jako Nazareťané uvěznění v sobě a ve svých představách (starej se jen o sebe). Svatý otec takto vyvolává konflikt v nás samých. Zůstaneme hluší, slepí, zaměření se sebe a na lidi, se kterými nám je dobře, nebo půjdeme i mimo kostel s radostnou zvěstí o Božím milosrdenství? Nejprve skutky, pak i slovem…?
Tento týden prešovský pomocný biskup Milan Lach SJ udělal odvážný skutek milosrdenství - postavil se na stranu nemocných, zanedbávaných, zastrašovaných… Přímo oslovil ty, kteří jsou pravými původci současných problémů a vyzval je jednat milosrdně, napravit a odčinit zlo, aby i oni mohli doufat v Boží milosrdenství. Je jasné, že otec biskup tím vstoupil do konfliktu - z lásky ke všem, kterých se zastal, ale také k těm, kterým své prohlášení adresoval.
I naše skutky milosrdenství mohou vyvolat konflikt. Které? Například napomínat hříšníky nebo poučovat nevědomé. Vím, většinou to ani nezkoušíme, abychom byli v očích jiných dobří. Jedni i druzí se totiž mohou ohradit - hříšníci tím, co že je nám do toho, jak žijí, nevědomí tím, že snad je pokládáme za hlupáky. Ale riziko konfliktu nás nesmí odradit od konání dobra.
K tomu všemu však potřebujeme jako motivaci lásku. Takovou, jakou popisuje svatý Pavel. Lásku, jejímž cílem je věčný život milovaného člověka. Takovou láskou máme milovat každého. Taková láska má právo riskovat i konflikt. Zkusíš takto milovat tento týden - skrze skutky milosrdenství?
Nabídka
Zamyšlení na 3. neděli v mezidobí:
Nabídka



Chci ti dnes předložit dva texty. Jeden z nich ti může změnit život.

Hospodinův zákon je plný rozporů,
způsobuje mi zmatek v duši.
Hospodinovo svědectví je velmi pochybné,
nedá se mu věřit a cítím se jako hlupák.
Rozhodnutí Pánova ​​jsou velmi bolestná,
pokaždé mi raní srdce.
Přikázání Páně jsou složitá,
temná jako bludiště.
Zákon Hospodinův je dokonalý,
osvěžuje duši.
Svědectví Páně je hodnověrné,
dává moudrost maličkým.
Rozhodnutí Hospodinova ​​jsou správná,
potěšují srdce.
Hospodinův příkaz je jasný,
osvětluje oči. (Žalm 19, 8 - 9)

Který je podle tebe pravdivý, který je
adostná zvěst?
A který ti je bližší, více odpovídá tomu, jak žiješ?
Když Ezdráš předkládal Božímu lidu Hospodinův zákon, všichni plakali. Někteří říkají, že proto, že si uvědomovali svou hříšnost a přestoupení zákona Páně. Mně je však bližší názor, který tvrdí, že to bylo proto, že si uvědomili, jak je k nim Bůh dobrotivý a milosrdný, ukazuje cestu hříšníkům (Ž 25,8b).
I nám se neděli co neděli předkládá Boží slovo, Církev čte z Hospodinova zákona. A cestu už nejen ukazuje, ale mluví také o jejím uskutečnění v Ježíši Kristu: Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli (Lk 4,21). Jak dobrý je Bůh k nám! Nenechává nás jít životem bez směrovek, nemluví nám: Nějak se probojujte k nebeské bráně, snad trefíte. Ne, ve svém slově a v učení Církve nám dává velmi jasné pokyny jako projev své péče a dobroty. A nejen to - velmi milosrdně nám odpouští a napravuje na správnou cestu, když z ní hříchem odbočíme. Přesto ho posloucháme na půl ucha, vždyť o už známe.
Ale při Hospodinově zákoně nejde o jeho poznání!!! Jde o jeho prožívání! O jeho uskutečňování!
Kde hledáš osvěžení pro svou duši?
Co ti pomáhá dělat moudrá rozhodnutí?
Co ti potěšuje srdce?
Co ti osvěcuje oči?
Pokud ti Hospodinův zákon nevhání slzy do očí nebo nepřivolává úsměv na rty, pokud se tvé srdce při jeho poslechu ani nezachvěje, cosi není v pořádku. Poradím ti, co je třeba dělat. Najdi si člověka, o kterém je známo, že v zákoně Hospodinově má ​​zalíbení a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí (Ž 1, 2), a popros ho, aby tě naučil vnímat Písmo jako on. A pak oslov pár lidi kolem sebe a udělej tutéž službu jim.
Že takového člověka neznáš? To je možné. Ale ptej se, protože takoví lidé kolem nás jsou. A najdeš. Dokud se tak stane, tak začni číst a poslouchat Písmo s očekáváním: Bože, co mi chceš říct? A pokaždé někomu řekni, co jsi objevil a co to udělalo s tvým životem.
Nezapomeň: Celé Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonalý a připravený pro každé dobré dílo (2Tim 3,16–17).
Máš kamaráda
Zamyšlení na 2. neděli v mezidobí:
Máš kamaráda



Když jsem si včera s manželkou povídal o tom, co chci napsat, říkal jsem jí, že tentokrát je mi líto, že to není audio nahrávka.
Chtěl bych totiž vyprávět o radosti a úžasu, který se ve mně objevuje při čtení dnešního evangelia. Četl jsem k němu mnoho komentářů, slyšel desítky homilií, ale vždy mě dostane samotný příběh. Mariina pozornost a péče, Ježíšova ochota, množství nového vína, které chutnalo jako staré, odleželé, úžas hostů, vděčnost novomanželů… A také humorný prvek, když sluhové nesli ve sklenici vody správci svatby a možná si mysleli, jak dobře si Ježíš z něj vystřelil, přičemž jim nic nehrozilo, vnímali to jako dobrý vtip na cizí účet…
Také si představuji, jak se pak šířila zvěst o tomto zázraku. Někteří přitom možná zůstali jen na povrchu a litovali, že tam nebyli, protože určitě by i pro ně zbyla trocha vína z takového množství. Jiní šli možná hlouběji a viděli zázrak jako projev Boží péče. Určitě se našli i tací, kteří viděli v přeměně vody na víno znamení - Bůh jim chtěl něco o divotvůrci říct… A nakonec byli i ti, kteří uvěřili v Ježíše jako Mesiáše. Mám pocit, že nejraději bych se zařadil mezi všechny - i bych si dal sklenku dobrého vína, i chtěl bych projevovat vděčnost Bohu, který nenechal svatebčany a suchu, také rád bych lépe poznal Ježíše nejen jako divotvůrce, ale jako toho, který má ještě větší moc - přivést člověka na věčnou hostinu…
Svatý Ignác z Loyoly velmi doporučoval číst evangelia tak, že si představíme sebe v daném příběhu. Zkus se v duchu zařadit mezi hosty na svatbě, poslouchej hudbu, připoj se k rozhovorům u stolů, všimni si, jak mizí víno. Pozoruj Marii, jak jde za Ježíšem. Postav se mezi sluhy, kteří naplňují šest kamenných nádob. Pak se postav do role správce svatby, který ochutnává nové víno. Pozoruj úžas ženicha, jemuž se dostává pochvaly… A nakonec si představ, jak jdeš ze svatby a potkáš kamaráda. Jelikož si byl svědkem zázraku, hoříš nedočkavostí někomu říct, co se stalo.
- Slyšel jsi? - Co? - Zázrak! - Kde? - V Káně. - Jaký? - Z vody se stalo víno! - Nevěřím. - Sám jsem z něj pil. - Opravdu? Jaké bylo? - Skvělé! A to množství! - Kolik? - Přes 700 litrů. - Co? 700 litrů? - Jak říkám. - A kdo to udělal? - Nějaký Ježíš. Z Nazareta. - Nikdy jsem o něm neslyšel. - Ani já. Ale je to skvělý chlap. - A kde je teď? - Nevím. Říkají o něm, že chodí po vesnicích a učí, jak žít podle Božích přikázání… - Hm, takových tu už bylo… - Jo, ale nikdo z nich nedělal zázraky. A kromě toho když mluví, prý jde z něj moc. - Tak toho bych chtěl vidět a slyšet. Víš, mně ten můj život jaksi protéká mezi prsty…
Nech se nadchnout tímto Ježíšovým znamením. Vyprávěj o něm někomu. Zdůrazni Boží péči, velkodušnost, štědrost. A dodej, že Bůh nebyl pouze tehdy v Káně, ale i dnes je ochoten bohatě obdarovat každého, kdo se k němu obrátí s prosbou o pomoc. Pozvi kamaráda na setkání s Ježíšem. Kde? No hned tam na místě, vždyť Ježíš žije a je stále s námi. Obrať se v modlitbě na Ježíše a kamaráda mu svěř. Vyzvi kamaráda, aby sám oslovil Ježíše a svěřil mu svůj život… Možná půjdete spolu dál a už nebudete mluvit jen o znamení v Káně, ale také o tom, jak tvůj kamarád potkal Ježíše a co se s ním stalo. Tento proces se odborně nazývá evangelizace 
Hoří ti srdce po přečtení dnešního evangelia? Tak si to nenech pro sebe. Měj v srdci milosrdenství vůči těm, kterým hoří srdce pro hřích, a svým svědectvím jim pomoz setkat se s Ježíšem, který jim zapálí srdce tak jako tobě. Pro Boha.
Sluha
Zamyšlení na neděli Křtu Krista Pána: Sluha



Zkus si dnes promluvit s Pánem Ježíšem o jeho křtu. Možná takto: Pane Ježíši, proč ses dal pokřtít od Jana?
Můj křest byl projevem kontinuity, pokračováním toho, co jsem začal při vtělení. Pamatuješ si Pavlův text z Listu Filipanům? Napsal o mně, že jsem se zřekl sebe sama a stal jsem se podobný lidem. Tak právě o to šlo - být do posledního detailu, s výjimkou hříchu, podobný lidem. Tehdy všichni v Izraeli, kteří toužili po obrácení, po změně života, a zároveň žili v očekávání Mesiáše, přicházeli k Janovi a na znamení této touhy se nechávali pokřtít. Chtěl jsem být v tom lidem podobný.
Ale ty jsi neměl hřích, co tedy tvůj křest měl vyjádřit?
Ano, byl jsem bez hříchu. Ale tím, že jsem se postavil do zástupu a trpělivě v modlitbě čekal, až na mě přijde řada, jsem dával najevo, že se řadím mezi hříšníky ne hříchem, ale převzetím jejich hříchů na sebe. Už tam jsem konal vykupitelské dílo. A nejen to. Posvěcoval jsem vodu svou přítomností v ní. Připravoval jsem jiný křest, ne symbolický, jako byl Janův, ale svátostný, ten, který čerpá moc z mého ukřižování, smrti a zmrtvýchvstání.
Dnes čteme text z proroka Izaiáše o Hospodinově služebníku. Jak to souvisí s tvým křtem?
Velmi. Pamatuješ si, jak jsem o sobě říkal, že jsem nepřišel na svět, abych se dal obsluhovat, ale sloužit? Přesně to jsem dělal v každé chvilce svého života. Vím, nejednou si představuješ službu jako nějakou práci na nějaký úvazek a pak padla, ale služba v biblickém vnímání je něco jiného. Je to způsob života, v němž každý okamžik slouží někomu - i tobě samému - k nějakému dobru a Bohu ke slávě. Víš, že svatý Alfons složil slib, že nepromarní ani chvíli svého života? Toto jsem dělal i já. Moje sestoupení do vod Jordánu bylo službou pro vykoupení člověka. Ale i službou pro Jana Křtitele, který mě sice ohlašoval, ale do té doby ještě neznal. Nevěděl, že já, jeho příbuzný, jsem Mesiáš. Ale tam v Jordánu uviděl holubici, slyšel hlas mého Otce a uvěřil. A byla to i služba budoucím učedníkům, kteří by se určitě zalekli (nebo by byli namyšlení), kdybych jim s mocí zjevil, že jsem Boží Syn a pozval je k hlásání evangelia. Takto však mohli rozvíjet svůj vztah se mnou klidně, bez strachu, který by je paralyzoval. Postupně rostli a poznávali, kdo jsem. Vidíš, opět ta kontinuita… Až přišel Duch Svatý… ale to je už jiná kapitola.
Čím má být tento svátek pro mě?
Povoláním k věrnějšímu následování. Řeknu to přesněji. Povoláním ke službě - tedy k takovému životu, kdy každý okamžik tvého života bude k věčnému dobru nějakého člověka, společenství, Církve a k Boží slávě. Zvláště tě chci upozornit na odpočinek. I když jdeš na procházku do lesa, můžeš být užitečným sluhou už jen tím, že regeneruješ a nabereš nové síly pro pokračování v mém díle. Nebo sledování televize - přišlo ti už někdy na mysl při sledování titulků pomodlit se za režiséra, herce…? Ale i za všechny, kteří sledují daný film s tebou kdekoliv ve světě?
Milovaný Ježíši, chci se učit sloužit. Když se podívám na svůj život, tak jsem se občas o něco pokoušel, ale mám pocit, že to bylo nejednou jen o mně - abych měl z toho dobrý pocit, aby to dobře dopadlo… Ale zapomínal jsem být s tebou. Prosím o milosrdenství i o novou schopnost sloužit již jinak - tak, jako ty. A děkuji za to, že jsi byl ochoten odpovědět na mé otázky. Věřím, že pokud budeme všichni vnímat svou službu i jako skutek milosrdenství, změníme svět tak, aby více zviditelnilo tvé království.
Pastýřský list Vánoce 2015
Pastýřský list Vánoce 2015

Drazí bratři a sestry,
zvěstuji Vám velikou radost. Sám Bůh se stal člověkem, stal se jedním z nás. Ne­přestal při tom být Bohem, který přebývá v nedostupném světle. Přišel ve svém Synu, který se před léty narodil v Betlémě a který k nám přichází stále pod způsobou chle­ba ve svatém přijímání, který k nám promlouvá v Božím slově, protože sám je vtěle­né Slovo, který je uprostřed nás, když přebýváme v jeho jménu, který k nám přichází v našich bližních, zvláště v potřebných lidech, protože on řekl: Co jste udělali pro jed­noho z mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali. Dnes se radujeme, že Bůh je nám tak blízko.
Boží dobrota a jeho láska k lidem se projevila ne proto, že my jsme vykonali něco dobrého, ale Bůh nás spasil ze svého milosrdenství. A milosrdenství zavazuje nejen k vděčnosti, ale komu se prokázalo milosrdenství, ten má prokazovat milosrdenství dru­hým. Jen vzpomeňte na Ježíšovo podobenství o člověku, kterému král odpustil mnoho, ale on sám nedokázal odpustit malou částku svému spoluslužebníkovi. Bůh od nás ne­žádá jen ledajaké milosrdenství, ale dává našemu milosrdenství vysokou míru: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!
O Vánocích myslíme na své blízké a snažíme se jim udělat radost, obdarovat je, jako Bůh obdaroval nás. Radujeme se nejen z toho, co jsme dostali, ale i z toho, že jsme druhé potěšili. Jejich radost tu naši násobí. Rozdáváme-li z upřímné lásky, zakoušíme i blízkost Boha, který je láska.
Vánoce však nejsou jen o narození Ježíška a dárcích. Ty jsou i o Josefovi a Marii, kteří hledali v Betlémě nocleh. Vánoce připomínají mudrce z východu i krutého krá­le Heroda, před nímž musí rodiče s malým Dítětem utíkat do Egypta, aby zachránili jeho život. Vánoce jsou i o našem pohledu, který dokáže poznat Boha v potřebných, a o našem srdci, které umí nezištně milovat, o našich rukou, které umějí rozdávat a pomáhat. Vánoce jsou o vítězství Boží lásky.
Spasitel nepřišel na svět v ideální době míru a blahobytu, ale přišel do světa, v němž vládla zloba a strach, kdy mnozí ztráceli naději. I dnes mají mnozí odůvodněný strach, který ochromuje řadu národů. Záleží na nás, jestli spolehneme na vlastní síly a rozum, nebo na Mesiáše, který chce i do dnešních napětí vstoupit se svou láskou, která je silněj­ší než smrt. Záleží na nás, jestli mu uvěříme a necháme se jím vést, necháme si od něj poradit a staneme se nástroji jeho vítězné lásky. Možná jste slyšeli o jedenáctileté dív­ce, která žije v utečeneckém táboře v Kurdistánu. Když se jí ptali, co přeje lidem, kteří jí všechno vzali a ji vyhnali z domova, odpověděla: Aby poznali Pána Ježíše. V jejím srdci už láska zvítězila. Dokážeme se modlit podobně za teroristy a šiřitele zla?
Současná situace v Evropě není jen ohrožením, ale i příležitostí obnovit se, vrátit se nejen k mluvení o křesťanských kořenech, ale ke skutečnému životu z víry. Bude-li ev­ropská společnost žít z evangelia, bude silná a přitažlivá. Zůstanou-li přistěhovalci ne­přijatí, naši společnost ještě více oslabí. Najdou-li mezi námi přátele, budou jedni z nás. Jestli je osloví krása našeho křesťanského života, přijmou snad i naši kulturu.
Obávám se, že zatím na to nejsme dost připraveni, protože kolem nás přibývá osamě­lých lidí všeho věku, sirotků či dětí žijících jen s jedním rodičem, šikanovaných žáků, bezdomovců, či dokonce opuštěných starců, kteří ve svých bytech umírají hladem pro nedostatek pomoci a zájmu.
Vánoce jsou příležitostí k obnovení a rozšíření domova. Přijměme mezi své přátele naše příbuzné a sousedy, s kterými jsme přerušili vztahy, dívejme se kolem sebe očima lásky a nebuďme k nikomu lhostejní, všimněme si spolužáků, kteří nemají kamarády, a postavme se za ty, kteří jsou posmíváni, vezměme mezi sebe při hře či sportu i toho, kdo není dost šikovný, pozdravme i cizí lidi a zajímejme se o osamělé v našich sídliš­tích, seznamme se, nabídněme pomoc, pozvěme a něco hezkého spolu prožijme.
Přeji Vám k tomu hodně odvahy a pak mnoho vánoční radosti ze setkání s Kristem v lidech, v nichž jsme ho snad už přestali hledat, hodně radosti z blízkosti Boha, které­mu půjčíte vlastní srdce, aby v něm miloval. Přeji Vám Vánoce, o nichž znovu zvítězí Boží láska!



arcibiskup Jan
Navštíví nás vycházející z výsosti
Navštíví nás vycházející z výsosti

V dnešním evangeliu můžeme slyšet jedno z nejkrásnějších zaslíbení, jaké kdy Bůh dal člověku. Vysvobodí nás z rukou nepřátel a vzbudí nám mocného Spasitele. Zazáří těm, co sedí ve tmě a v stínu smrti. V tomto zaslíbení se ukrývá obrovská naděje pro lidstvo. Slib, že budeme vykoupeni z hříchu, že přijde někdo, kdo za nás zaplatí do posledního haléře. A tím někým není nikdo jiný než sám Bůh, který si vezme podobu člověka. Stane se natolik lidským, že okusí bídu, chudobu a odmítnutí jako obyčejný člověk. Vzdá se na chvíli vší své nebeské slávy, aby zachránil tebe i mě. Jsi mu natolik vzácný, že by tě přišel zachránit, i kdybys byl jediným člověkem na zemi. Nech se prozářit Světlem jeho lásky, připrav mu cestu ve svém srdci a vyrovnej všechny chodníky. Už přichází.
 
Plug and pray:
Drahý Ježíši, Tvůj příchod je blízko. Připrav mé srdce, aby bylo schopno přijmout Tě v druhých, protože Ty toužíš přebývat v každém člověku. Pomoz mi vidět Tě v lidech kolem mě, zejména v těch nejbližších.
 
V akci:
Snaž se dnes, aby do tvého srdce nevstoupilo nic, co by zabránilo příchodu Spasitele do něj.
 
Bonus:
Zkus se dnes soustředit na opravdu důležité věci:
https://www.youtube.com/watch?v=V6-0kYhqoRo

Evangelium na dnešní den:
Lk 1, 67-79
Naléhavá výzva
Zamyšlení na 3. adventní neděli:
Naléhavá výzva



Víš, jak se vyhlašoval jubilejní rok v starozákonním Izraeli? Troubením. Celá země se rozezvučela troubením a zvučných rozích,
aby všichni věděli, že začal jubilejní rok. Na jedné straně to znamenalo projevit obrovskou důvěru Bohu zejména tím, že v tom roce se nic neselo a žilo se z toho, co se urodilo samo. Ale i z toho, že Bůh přislíbil, že předtím dá úrodu na tři roky (viz k tomu 25. kapitolu Knihy Levitikus)! Na druhé straně to znamenalo jednat - odpustit všechny dluhy, propustit všechny otroky - Izraele a vrátit domy ve vesnicích a půdu, které měl někdo v pronájmu. Nastal čas milosrdenství.
V úterý papež František otevřel mimořádný jubilejní rok - Svatý rok milosrdenství. Je mi i líto, že po celém světě v ten den nezněly trouby, aby tak všichni - věřící i nevěřící - věděli, že nastal mimořádný čas, čas milosrdenství.
Co však tento rok pro nás znamená? Proč ho Svatý Otec vyhlásil? Proč tak naléhavě žádá, abychom se celým srdcem snažili naplno ho prožít?
Tuto středu při audienci to Svatý Otec velmi jasně vysvětlil. Církev potřebuje tento výjimečný okamžik. Neříkám: Pro Církev je dobrý tento výjimečný okamžik… Ne, ne! Říkám: Církev potřebuje tento výjimečný okamžik. V naší době velkých změn je Církev pozvána, aby ze své strany nabídla zvláštní přínos a dala tak světu najevo znaky Boží přítomnosti a blízkosti. A Jubileum je příhodným časem pro nás všechny, abychom kontemplovali Boží milosrdenství, které převyšuje každou lidskou omezenost a ozařuje temnotu hříchu, a abychom se tak mohli stát jeho přesvědčivějšími a účinnějšími svědky.
Takže máme kontemplovat Boží milosrdenství, abychom lépe viděli vlastní potřebu přijímat ho. Svatý Otec uvádí, že čím více vidíme Ježíše jako obraz Božího milosrdenství, tím více si můžeme uvědomovat, že jsme hříšníci, kteří to milosrdenství potřebují. A tak nás zve putovat ke Svatým branám v našich katedrálách a dalších kostelích, abychom mohli být uzdraveni z následků hříchu.
Ale to je jen jedna stránka. Papež totiž dále říká, že přijetím milosrdenství se máme stát jeho přesvědčivějšími a účinnějšími svědky. Rozumíš oč jde? Ty s uzdraveným srdcem dokážeš vidět lidskou bídu kolem sebe a projevovat milosrdenství tím, že pomůžeš potřebným.
Myslím si, že zde narážíme na problém - většinou potřebné kolem sebe nevidíme či nechceme vidět, protože o je jeho věc. Nebo jsme natolik pohodlní, že si echceme ušpinit ruce. Ale víš, co je Církev, jejímž jsi členem? Je to shromáždění lidí, kteří se navzájem milují tak, že mezi nimi nebyla nouze (Sk 4,34). Podívej se na svou farnost a přitom si pomalu čti seznam skutků tělesného a duchovního milosrdenství. Jsem si jist, že téměř ke každému skutku se ti v tvé farnosti, dokonce v tvé rodině vynoří tvář člověka, který do té kategorie spadá. Pokud přijímáš Boží milosrdenství, pokud chodíš ke zpovědi, tak ani jeden z těch lidí ti nesmí být a zůstat lhostejný. Za jednoho se můžeš modlit, opuštěnému můžeš zanést oběd, nemocného můžeš navštívit, pochybujícího můžeš posílit, nevědomého poučit, bloudícího nasměrovat na správnou cestu, hříšníka přivést k pokání, ztrápeného potěšit…
Už rozumíš, oč jde Svatému Otci? Přijímat milosrdenství a dávat milosrdenství. Je to naléhavé volání, je to výzva do boje, je to troubení, které nás má probudit z letargie či lhostejnosti.
Možná si řekneš, že co už může nějaké milosrdenství v dnešním světě pomoci? Papež na tuto námitku řekl: Toužím po tom, aby se v tomto Svatém roce každému z nás dostalo zkušenosti Božího milosrdenství, abychom se stali svědky toho, co se mu nejvíc líbí‘. Je naivní věřit, že by snad toto mohlo změnit svět? Ano, lidsky řečeno je to bláznovství, ‚ale to, co je u Boha bláznivé, je moudřejší než lidé, a co je u Boha slabé, je silnější než lidé‘ (1 Kor 1,25).
Staň se v tomto svatém roce Boží hlásnou troubou. Začni tím, že sám budeš vědomě vyhledávat Boží milosrdenství pro sebe lítostí, zpovědí, putováním k Svaté bráně. A pokračuj tím, že budeš konat skutky milosrdenství. Tvé jednání má být tím roubením. Pokud bude nutné, přidej slovo svědectví…
Zasvěcený život II.
Zamyšlení na 2. adventní neděli:
Zasvěcený život II.



Čím se zasvěcená osoba nejvíce podobá Bohu? Láskou, neboť Bůh je láska.
Vždyť složení slibu čistoty neznamená sterilitu ve vztazích, ale vášnivou lásku, ochotnou obětovat čas, schopnosti, ba i život, aby se v jednání zasvěceného projevoval Bůh - láska. Zasvěcený, který nemiluje - dá se to vůbec?
Skutečně čistota znamená jen „nemít sex“? Znamená to především mít mysl i srdce tak zaměřeny na Boha, že „nic nečistého nevejde ani nevyjde“ (srov. Sk 11,8) z mých úst, z mé mysli, z mých očí, z mých rukou. Znamená to stálou dispozici pro Boží věci.
Být Bohu k dispozici neznamená sedět a čekat. Znamená to kráčet, neboť Bůh nás může vést jen tehdy, když kráčíme. Jestliže sedíme, ani Bůh s námi nehne. Kráčet se dá nejen nohama, ale také modlitbou, čtením Písma, životem ve společenství, službou těm, kdo potřebují moje svědectví života s Bohem.
Kdosi definoval fanatika jako člověka, který když zjistí, že ztratil směr, zdvojnásobí rychlost. Zasvěcený (ale ani žádný věřící) nesmí být fanatik. Pokud vnímá, že šel nebo jde nesprávnou cestou, potřebuje pokání a návrat k Bohu. Potřebuje opět získat „Kristovo smýšlení“ (1Kor 2,16c).
Fanatikem mohu být jen v jednom - v lásce za každou cenu. Přičemž pod láskou musím rozumět také napomenutí, pokárání, usvědčování, ale také povzbuzování, odpouštění, odprošování… Láska není stálý úsměv, ale i pláč s plačícími či vzájemně si nést břemena…
Láska vyžaduje chudobu srdce. Zasvěcený může používat všechny vymoženosti moderní techniky, ale nesmí je vlastnit. „Přičemž nevlastnit znamená ochotu dělit se, darovat, zříct se. Dělat opak znamená nechat se vlastnit tím, co je určeno k užívání. Jsem svobodný nebo otrok? Chudoba znamená být svobodný od věcí.
Není snadné nechat se vést. Stařičký král v jedné pohádce říká: „Já sám, já sám…“ Není to nemoc mnoha zasvěcených? Ale i křesťanů ve světě? Odporuje to však Božímu záměru, který nás stvořil pro společenství, kde „máme zájem jeden o druhého a povzbuzujeme se k lásce a k dobrým skutkům“ (Žid 10,24).
Společenství zasvěcených neznamená sčítání osobní svatosti všech členů. Znamená to spíše znásobení křížů, které nese každý jeho člen. Ale protože v takovém společenství je Ježíš („kde jsou dva nebo tři ve jménu mém…“), takovýto kříž, nesený moudře, rozvážně a obětavě, přináší spásu všem, kdo toto společenství vidí, navštěvují, podporují.
Říká se, že u každého světce vyrůstá zástup mučedníků. Ať nás Bůh chrání před takovou svatostí, která vyrábí kříže pro druhé. Opravdová svatost nese kříže druhých. Opravdová svatost přivádí k lásce k Ježíši i bratřím a sestrám v Ježíšově domě. Inspiruje, ale nemučí.
Chceš-li být svatý, tak vyhledávej přítomnost světců. Žádný z nich ti ale neřekne, že je svatý, protože při svém hledání Boha vidí, jak je ještě daleko od něho. Čím je mu blíže, tím více skvrn vidí na sobě v jeho světle. Pro tebe však může být inspirací, neboť při hledání Boha a při pohledu na něj ho vidíš před sebou.
Zasvěcený nezískává svatost zasvěcením, nýbrž hledáním Božích cest a kráčením po nich.
Co to znamená být povolán k zasvěcenému životu? Vnímat v sobě touhu být milován nejen jedním člověkem, ale mnohými. Vždy ve spojení s Ježíšem. A také touhu milovat nejen jednoho či jednu, ale mnohé. Vždy ve spojení s Ježíšem. Povolání se může objevit a být inspirováno nejrůznějším způsobem. Ale láska k Ježíši tam musí být.
Že prý je krize povolání k zasvěcenému životu? Není to spíše problém chybějícího autentického života zasvěcených? Proč mnozí zasvěcení nikdy nikoho nepřivedli do své komunity? Možná se bojí říct: „Následuj mě, jako já následuji Krista“ (srov. 1Kor 11,1). Mladý člověk potřebuje fascinující příklad. Ať na cestě k manželství nebo k zasvěcenému životu. Jinak prožívá zklamání, i když si jednu či druhou cestu vybere. I když zůstane sám…
Zasvěcený následuje Krista. Dělá to s očima upřenýma na Pannu Marii - vždyť ona je Ježíšovou dokonalou učednicí a je ideálním příkladem toho, jak milovat Ježíše. A je i dokonalým ovocem působení Ducha Svatého - pod jeho vedením naslouchala Božímu slovu a uskutečňovala ho ve svém životě. Zasvěcený bez Panny Marie je odkázán na mnohem těžší život…
Zasvěcený život I.
Zamyšlení na 1. adventní neděli:
Zasvěcený život I.



Už je to téměř rok a půl, co jsem v rámci přípravy na Rok zasvěceného života psal nějaké myšlenky (ne všechny jsou moje) o tom, co očekávám od zasvěcených,
čím pro mě jsou lidé, kteří se zasvětili Bohu. Rád bych tento a následující text věnoval tématu zasvěceného života. Pak už bude Rok milosrdenství…
Zasvěcený život v křesťanství představuje život, v němž všechno smýšlení, mluvení i řízení má jeden cíl - osobu Ježíše Krista jako milovaného. V tomto smyslu každý křesťan by měl žít zasvěcený život - vždyť by neměl dělat nic, co by nebylo nějakým způsobem zaměřené na Ježíše. Čili i manželství či svobodný stav bez nějakého zařazení se může, ba má být zasvěceno - zaměřeno na Boží království.
Zasvěcený život v úzkém slova smyslu - tedy těch, kteří skládají sliby evangelijních rad - má především prorocký význam: mluví o životě, který ve věčnosti čeká všechny, kteří milují Boha. Tam se ebudeme ani ženit ani vdávat (Mt 22,30), budeme s Ježíšem. Zasvěcený je znamením, odkazujícím na život za obzorem.
Život každého věřícího má být znamením - ukazuje, že na zemi jsme jen poutníci, naše vlast je v nebesích. Pokud si toto uvědomujeme, i naše nejobyčejnější činnost (například mytí nádobí či sledování televizního programu) nabývá hodnotu znamení. Co dělám, dělám proto, aby lépe zazářilo nebeské království.
Jak se naučit být znamením? Zasvěcený se jím stává již svojí volbou. Pak prochází formací a následně službou, kde svou volbu každý den potvrzuje novými rozhodnutími. Člověk ve světě (v manželství či sám) také je znamením tím, že věrně žije svou životní cestu, odlišnou od cesty zasvěceného. Kdesi jsem četl: asvěcení jsou ti, co se modlí.
Setkávání s Bohem, hledání jeho tváře není vyhrazeno jen zasvěceným. Ale pro ně je to prvořadý úkol. I já jako laik se setkávám s Bohem, ale nejednou jakoby při své práci. Zasvěcený má setkávání s Bohem jako hlavní náplň života, vše ostatní je jakoby navíc, co ze ​​setkávání s Bohem vyplývá.
Bylo by divné, kdyby otec rodiny věnoval 4-5 hodin denně modlitbě a svým dětem pár minut. Bylo by divné, kdyby zasvěcený věnoval celý den nějaké práci a večer by jen Bohu řekl: Dobrou noc, Bože. Někdy se to výjimečně může stát, ale nesmí se to stát pravidlem.
Zasvěcené vnímám jako lidi, kteří by mě měli učit tajemství přebývání s Bohem. Jistě, mají svůj způsob života, ale žít s Bohem je něco, co by jim mělo být tak vlastní, až to z nich křičí a přelévá se na všechny, kteří je vidí, slyší, setkávají se s nimi. Čekám od nich, že mě každý den přivedou blíže k Bohu. Příkladem i slovem.
Zasvěcený přežvykuje Boží slovo. Písmo svaté má být každý den v rukou každého křesťana. Ráno si přečte větu, dvě, prosí Ducha Svatého, aby mu z přečteného slůvko - dvě vepsal do srdce a běží za svými povinnostmi, kde to slůvko uskutečňuje. zasvěcený za normálních okolností má čas to slůvko - dvě přežvýkat před Boží tváří (Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš [Gn 32,27]) a jeho obsah přinést těm, kterým slouží…
Od zasvěcených nečekám, že se vyznají v počítačích či autech. Ale chci, aby mi zvěstovali a vysvětlovali Boží slovo. Na všechno se dá najít nějaká příručka, ale na předávání Božího slova jako slova života je jen jeden návod - být s Bohem a poslouchat ho. To čekám od zasvěcených.
Zasvěcený je už podle obsahu slova ten, který je zasvěcený do Božích věcí. Je jakoby Božím důvěrníkem, Bůh ho zasvětil se svých plánů, myšlenek, tužeb. Zasvěcený je ten, kdo je nějakým způsobem komunikuje ostatním lidem. Něco jako mluvčí, v pozitivním slova smyslu. Zasvěcený, který se nenechá zasvětit - tedy nežije v úzkém vztahu s Bohem -, je rozpor…
Povoláním zasvěceného je pozn(áv)at Boha tak, aby byl jeho věrným obrazem. Tedy nejen rozumově, ale především skrze vztah. Je známo, že manželé po dlouhém společném životě se jeden druhému stále více podobají především smýšlením a chováním. Podobně to má být mezi zasvěceným a Bohem. Vidím zasvěceného - vidím Boha.
Světlo ve tmě
Zamyšlení na slavnost Ježíše Krista Krále:
Světlo ve tmě



Už dva tisíce let žije Církev ve zvláštním paradoxu. Na jedné straně se raduje z Ježíšova vítězství, z nastolení jeho království,
oslavuje Krista jako Krále, vládce celého vesmíru, na druhé straně vyznává, že na příchod jeho království a plné panování teprve čeká. I se radujeme, i trpíme. I oslavujeme, i čekáme na definitivní oslavu. Někdy je to vyčerpávající a únavné, neboť tak rádi bychom měli věci už definitivně vyřešeny. Je pro nás přirozené těšit se a radovat, když nějakou práci dobře ukončíme. Ale zdá se, že Boží království je něco, co budeme definitivně vnímat, prožívat a oslavovat až ve chvíli své smrti nebo ve chvíli Ježíšova druhého příchodu.
Je to něco, co je údělem i každého věřícího, nejen Církve jako takové. Někdy prožíváme jakoby záblesky nebe, Boží přítomnosti. Například včera: už několik dní jsem vnímal, že chci jít ke zpovědi. Ale i když jsem si několikrát sedl s touhou dobře se připravit, nebyl jsem schopen soustředit se a zpytovat svědomí. Bůh však viděl mou touhu a když jsem nečekaně potkal známého kněze, bez váhání jsem ho poprosil o svátost smíření, přestože jsem věděl, že formálně nejsem připraven. Byla z toho krásná zpověď, když jsem vnímal, jakoby Bůh sám přede mnou odhaloval mé selhání posledních týdnů a daroval mi odpuštění. Když jsem se pak pokoušel soustředit se na modlitbu, kterou jsem dostal jako skutek pokání, už to nešlo. Opět jakoby tma, přemáhání úsilím zůstat srdcem při Bohu.
Jiný zážitek posledních dnů. Velmi jsme s manželkou toužili, aby náš soused, už starší člověk, šel ke zpovědi po mnoha letech. Ve středu se tak stalo. Oba jsme radostně vnímali, jakoby se už začal Svatý rok milosrdenství. A dnes, když mám psát tento text, v srdci najednou žádná radost, jen únava a až nechuť napsat byť jen řádek.
Žijeme ve stavu i-i. I trpíme, i se radujeme. I prožíváme život s Ježíšem, Bůh nám je blízko, i čekáme na jeho druhý příchod. I oslavujeme Krista jako krále, i ho vnímáme jako pokoření a potupení na kříži. Je to paradox, ale není to protimluv. Žijeme v době, ale mnohé se děje mimo čas, mimo našeho viditelného světa. Boží režie nikdy neselže. Proto umíme i plakat s plačícími, i radovat se s radujícími. Proto umíme oplývat hojností i třít nouzi. Nic nás neoddělí od Boží lásky v Kristu Ježíši.
Přesně za rok bude končit Svatý rok milosrdenství. Svatý otec napsal, že to bude den vděčnosti Nejsvětější Trojici za to, že nám darovala tento mimořádný čas milosti (MV 5). Do té doby ještě prožijeme mnohé i-i. Světlo i tmu. Ale ve štěstí i neštěstí, ve zdraví i nemoci neustále trénujme svou schopnost slyšet, vnímat a vidět Boha a být mu vděční, aby takto za rok s námi děkovali mnozí kolem nás, kteří dnes na Boha ani nepomyslí…
Ježíš přijde!
Zamyšlení na 33. neděli v mezidobí:
Ježíš přijde!


Očekávání Ježíšova návratu má být pro každého z nás každodenním úkolem. Pokud si zvykneme každý den se rozhlédnout po obloze,
zda Ježíš nepřichází na nebeských oblacích, nebo při modlitbě Otčenáš podívat do okna, zda nepřichází nebeské království, nebudeme zaskočeni, když jednoho dne Ježíš skutečně přijde. Jsme lidmi očekávání.
V Knize Nehemiáš je popsána situace, jak navrátilci ze zajetí opravovali jeruzalémské zdi - jednou rukou pracovali a druhou svírali zbraň, stále připraveni postavit se proti útoku nepřítele. Tak je nepřítel nemohl zaskočit. I my jsme povoláni dělat něco podobného - na jedné straně ze všech sil pracujeme na tomto světě, plníme si povinnosti, stavíme, sázíme, sejeme, sbíráme úrodu, kupujeme, prodáváme…, ale na druhé straně nesmíme zapomínat na to, že Ježíš se kdykoliv může vrátit. A to ezapomínat pro nás znamená žít s Ježíšem, který je neviditelně s námi stále.
Zkus si rozměnit na drobné, co pro tebe znamená žít stále s Ježíšem. Modlitbu srdce? Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným. Úsilí nezůstávat v hříchu? Bože, celým srdcem tě miluju, a proto lituji, že jsem zhřešil… Prosím, odpusť mi pro krev Kristovu a naplň mě opět svým Duchem Svatým. Písně chval? Úsměv na tváři i pro člověka, který ti leze na nervy?…
Četl jsem tento týden knihu Milovat slitování jednoho z nejvýznamnějších morálních teologů 20. století, patera Berharda Häringa CSsR. Mluví v ní mimo jiné o (neúmyslném) ateistickém smýšlení mnoha křesťanů a pokládá ho za jeden z největších problémů naší doby. Projevuje se tím, že úsilí být s Bohem a samotný Bůh není pro mnohé křesťany na prvním místě. Ne že by o Boha neměli zájem, ale být s Bohem není pro ně prvořadé. A jelikož tak žijí mnozí, mnozí to pokládají za normální křesťanství.
Jak se to projevuje? Stačí se podívat na naše běžné rozhovory. Kroutí se kolem peněz, zdraví, práce, dovolených. Neříkám, že je to nesprávné. Pokud se však nikdy nedostaneme dál, pokud téma Bůh je u nás tabu, tak vlastně dáváme najevo, že nic jiného pro nás není prvořadého…
Ve středu mi volali z nějaké reklamní agentury. Téměř nikdy takové telefonáty neodmítám, neboť v nich vidím příležitost oslovit neznámého člověka a ukázat mu alespoň trochu cestu k Bohu. Pokud mi k tomu dají příležitost. Ani teď jsem se nezklamal. Nabízeli produkty pro zdraví, vždyť to je nejdůležitější. A hned byla příležitost na rozhovor, který vedl k tomu, že je důležitější něco jiného - dobrý život, který je možný, i když je člověk nemocný… Je mi líto, že jsem neměl odvahu přijít v rozhovoru až k Ježíši, ke kráse života s ním.
Co je prvořadé pro tebe? Když někomu blahopřeješ k narozeninám, přeješ mu v první řadě pevné zdraví a hodně štěstí, nebo velmi blízký vztah s Ježíšem, Boží požehnání? Náš tatínek nás jako děti naučil takovou gratulaci: Nechť tě Hospodin Bůh živí, dá síly do každé žíly a po smrti slávu věčnou. Rádi si ji v rodině říkáme při každé oslavě…
Když se dnes budeš modlit Otčenáš, podívej se do okna, zda nepřichází Boží království. Nečekej až na ta mimořádná znamení, která nastanou, když přijde, ale už teď vnímej, jak roste v tvém srdci, v tvém smýšlení i jednání. Pak se nebudeš muset bát, když budou padat hvězdy…
Všechno
Zamyšlení na 32. neděli v mezidobí:
Všechno




Před chvílí byl u nás Pán Ježíš. Je první pátek, kdy k naší babičce přichází kněz. Velmi toužíme, aby zde Pán Ježíš vždy byl.
Vím, nemůžeme ho tady mít v Eucharistii, ale může přebývat v našem společenství, neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém… (Mt 18,20).
Babička mě při takové návštěvě nejednou udiví svým smyslem pro detail a pozorností vůči Ježíši. Je nevyžehlený ubrus… Přines nějaké květiny… Jednou jsem se jí zeptal, jestli to musí být. Mně jako muži to až tak nevadí, nechybí. Odpověděla: Pro Ježíška.
Připomíná mi to vdovu z dnešního evangelia. Pro Boha všechno. Nic si nenechala. Jiní dávali mnoho, ona všechno. Nemusela. Mohla si najít tisíc důvodů, proč si ty dvě drobné mince nechat pro vlastní potřebu. Ale ona chtěla dát všechno… vyžehlený ubrus, květiny… Pro Ježíše.

Když svět útočí na Církev, nejednou je to kvůli tomu, že vidí nějaké chyby, selhání jednotlivců či skupin. A pak zobecňuje: Církev je taková a taková. Ale Bůh a Církev tak nečiní. Nezevšeobecňuje. Ježíš neřekl těm, co dali mnoho, ale ne všechno, že jsou zlí. Přijal i jejich dar. Jen vyzývá k stále větší dokonalosti, která se projevuje stále větší důvěrou vůči pečlivému a milujícímu Bohu. Bůh neříká: Buď dáš všechno, nebo jdi pryč. Ani Církev neříká: Buď budeš dělat tak, jak učíme, nebo vypadni. Bůh i Církev měli a mají vždy široké srdce. I pro hříšníky, i pro dokonalé, kteří jsou schopni dát všechno. A nejsou to jen zasvěcení kdesi v klášteře či nějakém sekulárním institutu… Principem skutečného křesťanství není uď - anebo, ale i - i.
I ty máš místo v srdci našeho Boha. Bůh vnímá každý tvůj dar, třeba i maličký. Jen ať je dán ze srdce. Ať je to raději upřímné Pane, smiluj se!, než odhrkaný Otčenáš. Ať je to pár halířů v pokladničce daných s láskou a důvěrou, než stovky či tisíce dané z přebytku bez zájmu o konkrétního chudého, nuzného. Ať je to raději jedno milé slovo útěchy a povzbuzení, než sáhodlouhé projevy či kázání. Ať je vše pro Ježíše. Neboť ať tedy jíte či pijete, či cokoli jiného děláte, všechno dělejte k Boží slávě (1Kor 10,31).
Každé slovo z Písma nás vybízí k radikalismu. Nejen radikalismu vyprázdnění peněženky, ale mnohem více k radikalismu otevření srdce Bohu. To první bez toho druhého je prázdné gesto.
Jak dnes uděláš radost Bohu? Jakým způsobem mu dáš všechno? Například se chceš dnes dívat na něco v televizi. Co kdybys ten čas dal Bohu a navštívil jej v podobě nemocného, ​​osamoceného, ​​smutného člověka? Když si pak sedneš před televizor, budeš mít radost z toho, že Ježíš tam sedí s tebou…
Ježíš Kristus - cesta svatosti
Zamyšlení
Slavnost Všech svatých:
Ježíš Kristus - cesta svatosti



Je jen jedna cesta svatosti a k svatosti: Ježíš Kristus. Je jen jeden cíl člověka: Ježíš Kristus.
Jistě, můžeme se ptát, jak se stanou svatými ti, kteří Ježíše neznají. Nevím, ale určitě jen díky Ježíši. Neboť on zemřel za všechny, nikdo není předem vyloučen z díla vykoupení. Umím si docela dobře představit úžas nevěřícího, ale dobrého člověka, který právě zemřel a setkává se s Ježíšem: Tak to pro tebe jsem žil, trpěl, vítězil? Chci být docela tvůj…
My však patříme mezi ty, kterým byla dána milost poznat Ježíše Krista a tím nám byla i usnadněna cesta k svatosti. Možná lépe řečeno cesta svatosti. Neboť svatost není jen náš cíl, ale i cesta. Dnes - ne až zítra - mám být svatý, dnes mám být druhý Kristus.
Jak to mohu zvládnout? Úplným sjednocením se s Ježíšem. K tomu nám slouží především svátosti. Ale také modlitba či čtení Písma svatého. A z nich vyplývající služba lidem, se kterými žiji. Pamatuješ si? Ježíš řekl: Syn člověka nepřišel dát se obsluhovat, ale sloužit a položit svůj život jako výkupné za mnohé (Mt 20,28).
Čili svatost je způsob života, kterým napodobuji Ježíše. Svatý otec František to takto vyjádřil v homilii na závěr biskupské synody minulou neděli: Je tu jedna zajímavá osobitost. Ježíš žádá své učedníky, aby šli zavolat Bartimaia. Oni se obrátili na slepce dvěma výrazy, které ve zbývající části evangelia používá pouze Ježíš. Předně mu říkají: ‚Neboj se!‘ výrazem, který doslova znamená: ‚Měj důvěru, vzchop se!‘ Vskutku, jedině setkání s Ježíšem dává člověku sílu čelit tím nejtěžším situacím. Druhý výraz je ,Vstaň!’. Tak jak řekl Ježíš tolika nemocným, když je vzal za ruku a uzdravil je. Ti, kteří jsou s Ježíšem, nemohou jinak než opakovat Ježíšova povzbuzující a osvobozující slova, přivádějící přímo k němu, bez kázání. A k tomuto jsou povoláni Ježíšovi učedníci i dnes, zvláště dnes: uvést člověka do kontaktu se soucitným Milosrdenstvím, které zachraňuje. Když se volání lidstva stává, tak jako v Bartimaiově případě, ještě silnějším, není jiné odpovědi, než vzít za své Ježíšova slova a především napodobovat jeho srdce. Situace bídy a konfliktu jsou pro Boha příležitostmi milosrdenství. Dnes je čas milosrdenství!
Svatý Jan napsal (1Jan 3,1-2), že jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, čím budeme. Dále píše, že nakonec určitě budeme podobni Bohu. Je třeba se to učit už tady na zemi. Ježíš nám ukázal, jaký je náš Otec. A my ho můžeme napodobovat, neboť díky křtu a svátostem Ježíš žije v nás a dále může skrze nás konat dílo spásy, zpřítomňovat ho lidem, se kterými se setkáváme, pro které žijeme: Neboj se! Vstaň! Když potom zemřeme a přijdeme před Otce, zkoumavě se na nás zahledí a řekne: Vítej, poznávám v tobě svého Syna. Jsi můj!
Nezapomeň: Ježíš vstal z mrtvých a žije s námi. S tebou. On ti dává moc žít svatě. Neposílá ti ji někde z hloubky vesmíru či z nebe, ale on sám je s tebou. Pokud je to tak, proč pak nejednou slyšíme, že být svatým je těžké? Určitě, lidskými silami přímo nemožné. Ale pokud je Ježíš se mnou, tak svatost se může stát takovou samozřejmou jako dýchání…
Milovaný Ježíši, chci být dnes svatý. Prosím tě, žij ve mně, aby moje svatost byla přitažlivá a nakažlivá…
Touha
Zamyšlení
na 30. neděli v mezidobí: Touha




Vždy již v neděli odpoledne si čtu liturgické texty příští neděle a pak celé dny si v srdci shromažďuji myšlenky
na psaní textu pro diecézní stránku. A tak se mi nejednou stává, že jsem během těch dnů jakýsi vnímavější na něco, o čem pak píšu. Tento týden to je slepota. Slepota lidí v Církvi. Že jsou slepí ti, co jsou mimo, mě neudivuje. Ale že jsou slepí ti, kteří jsou možná denně v kostele, mě vždycky zarazí a ptám se, jak je to možné. A odpověď? Nemají Bartimaiovu touhu vidět. Neboť nevědí, že jsou slepí.
Vím, o čem mluvím. Do 24. srpna 1981 (byl to úterý, dodnes si to pamatuji) jsem ani já neměl takovou touhu. Byl jsem vzorný ministrant, na vysoké škole jsem vedl kroužky v rámci podzemní církve, po skončení studia jsem byl členem jistého společenství. Byl jsem s sebou na výsost spokojený. Dokud jsem se nedostal na duchovní obnovu, kde jsem dostal otázku: Už jsi odevzdal svůj život Ježíši? Nechápal jsem, co je to za otázku. Vždyť od dětství jsem chodil pravidelně do kostela, přijímal svátosti, byl aktivní v Církvi. Ano, měl jsem své stabilní hříchy, ale snad to není se mnou tak hrozné… Co tedy ode mě chce ten člověk, že mi klade takovou divnou otázku? Po téměř celodenním uvažování nad tím jsem večer uviděl - zjistil jsem, že jsem do té doby žil pro Ježíše, ale ne s ním. Žil jsem vlastními silami. V ten večer jsem odevzdal svůj život Ježíši a poprosil jsem ho, aby ho řídil. Začal jsem vidět. Neuchránilo mě to před selháními - i těžkými a hroznými -, ale dostal jsem sílu vstát…
I dnes jsou mnozí křesťané se sebou spokojeni. Ranní a večerní modlitba, nedělní mše, první pátky… Příteli, nic z toho ti nezajistí spásu. Pokud bychom si spásu mohli nějak zasloužit, Ježíš by nemusel přijít a zemřít za nás. Spása je čirý dar, nabízený Bohem každému člověku. Teprve když ho přijmu (ve víře modlitbou), začínají mít moje skutky hodnotu pro věčný život. Teprve když vidím, můžu jít za Ježíšem.
Už jsi odevzdal svůj život Ježíši? Svatý otec František v 3. bodě exhortace Evangelii Gaudium uvádí modlitbu, kterou to můžeš udělat: Pane, dal jsem se oklamat; tisíci způsoby jsem utíkal před tvou láskou, ale znovu jsem tady, abych obnovil spojení s tebou. Potřebuji tě. Znovu mě vysvoboď, Pane, přijmi mě ještě jednou do své zachraňujícího náruče.
Takto vysvobozen můžeš jako Bartimaios jít za Ježíšem. Co uděláš jako první, když už je Ježíš Pánem tvého života? Viděl jsem mládence, který jako první přeskočil dvoumetrový plot. Viděl jsem tančící a smějící se lidi. Viděl jsem lidi plakat. Viděl jsem lidi utíkat ke zpovědi…
Vždy mi je líto, když vidím slepého křesťana. Tento týden jsem se dvěma takovými lidmi mluvil. První věděl, že je slepý, a odevzdal svůj život Ježíši. Druhý je přesvědčen, že vidí, a zatím je ve tmě. Možná si řekneš, jak mohu takto vnímat lidí. Nuže proto, že sám jsem byl slepý… Ale velké věci učinil s námi Pán a máme z toho radost! (Ž 126, 3). A těším se, že Bůh mi nejednou pošle lidi, kteří mi ukazují, když se na něco Božího stávám slepým. Neboť slepota mě ohrožuje stále, když přestanu volat na Ježíše a hledám záchranu, uzdravení, pokyny jen u lidí.
Text homilie na Eucharistickém kongresu

Kardinál Cordes, Brno, 17.10.2015
Papež František mě jmenoval legátem na váš Národní eucharistický kongres. Cesta do vaší země ve mně především vyvolala několik vzpomínek.
Během brutální komunistické diktatury minulého století jsem se cítil velmi spojen s vaší církví a především s vaším nezapomenutelným kardinálem Tomáškem. Na naléhání svatého papeže Jana Pavla II. ho v roce 1984 v Praze za velmi dobrodružných okolností navštívili mladí z farnosti mého titulárního kostela „San Lorenzo“, svatého Vavřince, a dovezli s sebou „kříž Svatého roku“.
A tak jsem tedy tento svůj dnešní úkol Svatého otce nepřijímal bez vnitřního pohnutí, ale s radostí a vděčností.
1. Považuji za velmi důležité, že tímto Kongresem připomínáte všem katolíkům v České republice hodnotu eucharistické slavnosti. Kongres má velké téma: „Eucharistie - smlouva nová a věčná“, a chce znovu uvést do povědomí onen „vrchol působení církve“, jak eucharistii označil II. vatikánský koncil. Proč považuji kongres zabývající se „hostinou Páně“ za naléhavý? Dovolte mi, abych vám nejprve vyprávěl jeden krátký příběh. Zažil jsem ho před lety ještě jako pomocný biskup ve své diecézi Paderbornu, odkud pocházím.
Jednoho dne jsem náhodou přijel do jednoho z tamějších venkovských kostelů právě, když místní farář sloužil bohoslužbu pro školáky. V kostele se shromáždilo 50 nebo 60 mladých, kterým bylo mezi 12 a 17 roky. Přišel okamžik svatého přijímání. Bez výjimky se tito mladí lidé hnali k oltáři a nechybělo ani to, že se při tom tlačili a vzájemně strkali. Kněze to velmi rozzlobilo. A tak jim nešel vstříc, aby rozdával svaté přijímání, ale poslal je všechny zpátky do lavic. Potom jim vše rázně vyložil. Objasňoval jim, co se stalo: že k nim přichází Bůh, Stvořitel nebe a země; že se jeho Syn Ježíš Kristus stane jejich hostem; že se jim daruje jako pokrm za cenu svého života. „A vy se takhle bezmyšlenkovitě ženete ke stolu Páně - přicházíte k Ježíši Kristu jako k něčemu všednímu. Neměli byste se spíše chvět uctivostí?“ A důsledek tohoto spontánního pokárání? Třetina těch mladých lidí zůstala sedět v lavicích.
2. Drazí bratři a sestry, poslední desetiletí nám ohledně přijímání Těla Páně přinesla důležitou a vzácnou novou otevřenost. Žádný opravdový duchovní pastýř by nechtěl vzít zpět rozhodnutí svatého papeže Pia X., aby se ke svatému přijímání přistupovalo často a bylo dovoleno, aby k němu chodily brzy také děti. Na druhou stranu nás tato možnost nesmí svést k lehkomyslné a povrchní rutině; nesmí u nás zakrnět v duchovní všednost - jak se to třeba mnohým z nás stává, když se u dveří kostela žehnáme svěcenou vodou. Skutečně velký dar, že se setkáváme s Božím Synem, nás vybízí, abychom se s vírou v Ježíšovo poselství a se zaujatou citlivostí ponořili do tajemství eucharistie. Nikdo o sobě nemůže jednoduše tvrdit, že už pronikl do ducha liturgie. Pro nás všechny platí to, co jednou řekl svatý papež Jan Pavel II.: „Prožívat mši svatou se člověk musí učit.“
3. Bylo to v roce 1981, když papež navštívil Collegio Germanico, německou kolej a kněžský seminář pro německy mluvící seminaristy v Římě. Také tam seminaristé během eucharistické slavnosti zažili soustředěnost a intenzitu prožívání, které z tohoto muže při mši svaté vyzařovaly. A tak se ho během diskuse, která se poté konala, jeden seminarista zcela otevřeně zeptal: „Jak Vy, Svatý otče, ve svém srdci slavíte mši svatou?“ Papež odpověděl: „To je velmi osobní otázka. Není snadné mluvit o tajemstvích srdce. Ale mohu na ni docela snadno odpovědět: chtěl bych říci, že mši svatou prožívám tak, jak jsem se ji kdysi, jako seminarista a jako mladý kněz, naučil prožívat. Člověk může říci „naučil“, ačkoli toto slovo není dostatečné. Ale člověk přece musí projít nějakou školou. A má se naučit mši svatou prožívat. Čemu se člověk jednou naučil, to dělá stále, každý den. Snad stačí tato odpověď.“
4. Naučí se někdo „prožívat“ mši svatou tím, že je pouze fyzicky přítomen v kostele? Tím, že v kostele netrpělivě čeká za posledním sloupem? Nebo tím, že na kůru klábosí se sousedem? Asi těžko. Proto by z dnešního Kongresu měl vzejít impuls spočívající v pastoračním vedení k duchovnímu rozměru eucharistie. Pastýři i laici by měli hledat ve farnostech příležitosti, které obracejí oči víry k onomu okamžiku milosti, k němuž nás vede liturgie. Měli bychom se tomu ve farnostech cíleně věnovat. Sám jsem během svého dlouholetého působení v Papežské radě pro laiky zažil, že se při tom osvědčila nová duchovní hnutí; stala se pro mnohé katolíky liturgickou školou víry: ať už je to Focolare, charismatické hnutí nebo Neokatechumenát či Schönstattské hnutí.
5. Musíme se naučit prožívat mši svatou. Může to začít tím, že budeme rozvíjet svůj smysl pro liturgii. Velcí myslitelé o tom hodně uvažovali. Předně papež Benedikt, jehož podrobná studie o „duchu liturgie“ byla nedávno vydána. Zabývá se v ní také průběhem mše svaté a těm, kteří ji slaví, předkládá řadu podnětů. Gesta spojená s bohoslužbou se nesmí stát mechanickými, protože jinak zůstávají gesty prázdnými. Mají být naplněna myšlenkami a city.
Mnoho Benediktových podnětů by nám mohlo pomoci, abychom si více uvědomili, že okamžiky liturgie a její slavení k nám promlouvají. Záleží na nás, zda kapitál, který je nám dán k dispozici, využijeme nebo zda ho necháme zetlít v bance, aniž bychom měli užitek z úroků.
Je zde například oltář a slavnostní oděv celebranta, liturgické předměty, chléb a víno a při zvláštních příležitostech kadidlo, hudba a světlo. To všechno může povznést naši duši. Romano Guardini, další velká osobnost církve nedávné minulosti, mluví o tom, že pro věřícího může už na zemi „začít patření na Boží tvář, které víru neruší, ale prohlubuje, a jednou se má stát plným patřením na Boží tvář“ (Die Sinne und die religiöse Erkenntnis, Würzburg 1950, 57). Tento výjimečný vychovatel ve víře užívá proto pro bohoslužbu slovo, kterým označujeme slavnost „Zjevení Páně“. Používá slovo „epifanie“. Považuje liturgii za „epifanii“, protože jejími symboly prosvítají věci nebeské.
6. V takzvané „Nestorové kronice“, v církevních dějinách jednoho mnicha jeskynního kláštera v Kyjevě (Pěčorskaja Lavra) z roku 987, z doby sv. Vojtěcha, se píše, že se bulharští muslimové, němečtí vyslanci latinského ritu, řečtí Byzantinci a také Hebrejci dostavili za kyjevským knížetem Vladimírem, aby se každý z nich pokusil získat knížete a obyvatelstvo Kyjevské Rusi pro své náboženství. Kníže si chtěl vybrat to nejlepší náboženství. A tak dal svým vyslancům za úkol, aby se zúčastnili různých bohoslužeb. Po návratu z Řecka potom tito vyslanci knížeti Vladimírovi podali následující zprávu: „Nevěděli jsme, zda jsme byli v nebi nebo ještě na zemi. Na zemi neexistuje žádné vypodobnění takové krásy. Nejsme s to ji popsat. Víme jen toto: při bohoslužbě byli Bůh a člověk vzájemně spojeni.
Dojemný příběh jejich výpovědí dokládá úchvatnou sílu skvělé liturgie. A my v žádném případě „nesmíme omezit své spoluslavení - jak jsme již viděli - na rituální úkon a vnější průběh. Jde o naši vnitřní účast na tom, co se odehrává, o duchovní spolukráčení, o „actuosa participatio - duchovní účast“, jak to vyžadují slova II. vatikánského koncilu. Uskutečňuje se - jak jsme o tom rozvažovali - citovým pohnutím.
7. Ale toto pohnutí sahá daleko hlouběji než naše lidské city. Odehrává se v něm totiž setkání s Bohem; Guardini ho uvedl do souvislosti se slavností Tří králů a označil slovem „epifanie“; jako naplnění velké touhy člověka najít Božího Syna. Liturgie chce tedy také nás ujistit o přítomnosti Boha. Do liturgie vstupují úcta, bázeň a pokora; liturgie má totiž co do činění se svatostí: Že připouštíme Boží vůli, že vyznáváme své hříchy a necháváme je za sebou. Proto se při úvahách o eucharistii musí mluvit také o svátosti smíření.
Liturgie je nepochybně „vrcholem působení církve“, protože se jí vzdává Bohu čest, kterou jsme mu dlužní. Na druhou stranu však ten, kdo je ochoten učit se prožívat mši svatou, prokazuje nejlepší službu i sám sobě. Neboť Bůh chtěl, aby se nám také on sám v této slavnosti daroval. Jak často jsem zakusil radost a vděčnost, které v srdci věřících vzbudila důstojná bohoslužba! Jejich štěstí bylo jednoznačně viditelné - i když se nerovnalo nadšení vyslanců kyjevského knížete Vladimíra.
8. Dovolte mi, abych homilii uzavřel drobnou epizodou. Souvisí s liturgií ve farnosti, kde jsem vyrostl. Vracíme se tak zpátky do mé vestfálské domoviny.
Na začátku 19. století tam byla malá skupina muzikantů. Šlo o několik mladíků, kteří rádi hráli na housle a o církevních svátcích hráli také při bohoslužbě. Tak tomu mělo být i na Boží Tělo. Ale jeden z nich onemocněl a měl ho nahradit jiný mladík, který byl židovského vyznání. Jmenoval se Abraham a patřil také k té skupině muzikantů.
Hned po mši svaté se potom ptal svého kamaráda Franze Wackera: „Co to bylo za hezké dítě, které pan farář držel pozdvižené, když se k nám během mše obrátil?“ Ale kamarád mu na to řekl: „Jaké dítě? Tam žádné dítě nebylo. To byla svatá hostie.“ Ale Abraham tvrdil: „Ale ano, bylo to dítě.“ A stál si za tím. Tak kamarádovi nezbylo nic jiného, než mu říct: „Jediné, co ti mohu poradit, je, abys šel za panem farářem a všechno mu vyprávěl.“
Jak příběh s Abrahamem pokračoval dál? Abraham opravdu podle rady svého kamaráda šel za farářem Johannem Stahlem a vyprávěl mu o svém podivuhodném setkání s Kristem. A toto mimořádné liturgické znamení, které připomíná symbolem oběť praotce Abraháma obětujícího Izáka na hoře Moria, bylo důvodem toho, že se tento mladík později stal katolíkem. Přes prudké hádky v rodině se Abraham rozhodl pro tohoto Krista. Farář Stáhl ho pokřtil 26. července 1829.
Vím, že je to příběh podivuhodný a sluchu moderního člověka zní nevěrohodně. Ale já se za něj zaručuji. Osobně jsem se seznámil s potomky obráceného mladíka Abrahama, kteří stále ještě žijí v mém rodišti.
A tak chceme nyní chválit Boha za jeho Syna. Chceme mu děkovat, že při slavnosti eucharistie můžeme také my spatřit Ježíše Krista, který je jejím středem. Pán se nám ukáže jistě méně senzačním způsobem než v případě mladého muzikanta Abrahama. Ovšem to, zda se k nám přiblíží, závisí na jeho milosti a na očích naší víry.
Amen.
Služba
Zamyšlení
na 29. neděli v mezidobí: Služba




Včera jsem si náhodou na nádraží vyslechl telefonát nějakého muže. Komusi velmi zdůrazňoval, aby se nejprve ptal, co za to, a až potom se zajímal o práci.
Řekneme, že je to prozíravý a rozumný přístup. Proč by měl někdo něco dělat zdarma, bez jistoty zisku?
Mezi vámi to tak nebude… Ježíš obrací naruby
ozumné postupy světa a mluví o službě. Dokonce o takové, která nás může připravit o život - stejně, jako připravila o život jeho. Ježíš z pohledu světa nejednal rozumně. Dal se úplně k dispozici lidem. Písmo říká, že se zřekl sebe sama. Ale slovo kenosis (Flp 2,7) znamená cosi ještě hlubšího. Ježíš se zbavil sebe, stal se jakoby ičím. Jakoby se dal zcela k dispozici: Dělejte si se mnou, co chcete. Přitom dokud byl na zemi jako člověk, ještě se mohl ránit a jeho darování se jakoby nebylo úplné, vždyť musel spát, odpočívat… Když se však Ježíš stal Eucharistií, jeho darování se dosáhlo dokonalosti - dal se nám úplně do rukou. Nám hříšníkům, nám zlým lidem.
Když přijímáme Eucharistii, přijímáme tím povolání následovat Krista včetně ýt ničím, včetně zřeknutí se sebe sama. Při těchto slovech si uvědomuji, jak moc to odporuje naší lidské přirozenosti - té deformované dědičným hříchem, kterou nazýváme starý člověk. A zároveň jak to nadchne tu křtem opravenou přirozenost člověka, kterou nazýváme nový člověk. Starý člověk chce ze všeho něco mít, nový člověk chce mít jen Krista, být s ním a být druhým Kristem…
Velká slova, která potřebujeme přetavit do každodenní služby.
Svatý Augustin v knize O Boží obci napsal tato slova: Pravou obětí je každý čin, jehož motivem je zcela se oddat ve svatém společenství Bohu, čili je zaměřen na to dobro, které nás může udělat opravdu blaženými. Proto ani samo milosrdenství, kterým se pomáhá člověku, není obětí, pokud se neděje kvůli Bohu.
Tato slova nás mohou zaskočit, když si uvědomíme, kolik našich dobrých skutků může být bezcenných, pokud nejsou primárně zaměřeny na Boha. Ale ať nás to nevede k malomyslnosti či sebelítosti, ale k odhodlání měnit své smýšlení a jednat vědoměji. Například vždy ráno si vzbuzovat úmysl, že všechny své povinnosti chci dělat s Bohem a pro něj. A prosit o vedení Duchem Svatým, abychom to, co je mimo naše povinnosti, uměli dát Bohu aktualizovaným úmyslem dříve, než to začneme dělat. Také je potřeba prosit Boha o dar rozlišování, zda to, co se od nás vyžaduje nebo co vnímáme v dané chvíli jako nezbytné, je také v Božích očích skutečně potřebné. Předejdeme tím mnoha situacím, kdy sice budeme konat dobro, ale jen své, kdy sice budeme milovat, ale často ne tak, jak to daný člověk v dané situaci potřebuje…
Postoj služby, zřeknutí se sebe sama nemůže být dílem pouze člověka. Starý člověk se tomu totiž vehementně brání - často úspěšně. Proto se modlím, ať vám ze své bohaté božské dobroty dá to, že ve vás zesílí vnitřní člověk, aby Kristus skrze víru přebýval ve vašem srdci a abyste byli zakořeněni a upevněni v lásce. Tak budete také schopni pochopit - jako všichni ostatní křesťané - celou tu šířku i délku, výšku i hloubku, poznáte Kristovu lásku přesahující všechno poznání a dosáhnete plné míry Božích darů. (Ef 3,16-19).

PS.: Pokud se ti zdá tento text hůře pochopitelný, tak si z něho odnes toto: Ať děláš cokoli - a to cokoli myslím doslova, včetně každého výdechu a nádechu -, ať je při všem s tebou Ježíš. Co nemůžeš dělat s Ježíšem, to odmítni.
Otázka
Zamyšlení na 28. neděli v mezidobí: Otázka



Fascinuje mě ten muž v dnešním evangeliu. Byl bohatý, od mládí zachovával všechna přikázání a byl moudrý - nespokojil se s tím, co dosáhl,
ale chtěl víc: Co mám dělat, abych dostal věčný život? Ano, nakonec odešel zarmoucen, ale jeho moudrost, touha mu určitě nedovolily, aby byl nakonec bohatý jen na jedno - na zármutek. Nevíme, jak to s ním skončilo, ale myslím si, že nakonec následoval Ježíše…
Jakou asi odpověď ten muž od Ježíše čekal, když k němu šel? Možná jen druhou část toho, co slyšel: Pojď a následuj mě! Cítil by se asi takovým pozváním poctěn. A možná čekal, že mu Ježíš dá nějakou mimořádnou úlohu, při které by však nic nemusel měnit na svém postavení bohatého člověka, ale jejíž splnění by mu zaručilo věčný život. Například že ho pošle k římskému císaři s nějakým poselstvím… My lidé jsme totiž mistři ve vymýšlení úkolů, které jsou navenek velké, ale vnitřně možná zbytečné.
Jakou odpověď by si od Ježíše očekával ty? Nejednou slyšíme takové a podobné výzvy: Více se modli růženec. Více čti Písmo svaté. Choď častěji na mši svatou. Více… Možná tohle čekáš od Ježíše i ty. Ale jsem si jistý, že to nejsou jeho odpovědi. Jeho první, základní odpovědí je zachovávání přikázání, Desatera. Další zřeknutí se toho, co mi vadí přijít k němu blíž. A poslední následování.
Není jiné cesty, není jiných požadavků, i když se dají formulovat různě, například ve formě blahoslavenství. To neznamená, že nemůžeš dělat ty více, které jsem vyjmenoval, ale pouze tehdy, pokud máš jistotu, že tě to přibližuje k Ježíši. Že přitom na tebe hledí s láskou.
Všimni si ještě, že když Ježíš od člověka něco požaduje, zároveň ho k sobě přitahuje: Následuj mě. Toto je velmi důležitý rozlišovací znak, že jestli to, co při modlitbě (kázání, katechezi, čtení Písma, rozhovoru s přítelem či knězem, obdivování přírody…) slyším, je od Boha.
Byl jsem kdysi svědkem, jak kněz zakončil katechezi o modlitbě pro biřmovance pozváním, že pokud chtějí vědět, jak se modlí on, že ať za ním přijdou, že jim to rád řekne. Myslím, že nikdo za ním nešel. Jeho pozvání totiž nemělo Boží cíl, zval je k setkání se sebou. Kdyby je pozval, aby se s ním přišli pomodlit (ještě lépe, kdyby se hned na konci katecheze s nimi pomodlil samozřejmě vlastními slovy), pozval by je k setkání s Ježíšem. A při pozváních tohoto druhu Boží Duch neomylně koná svou práci v srdci posluchačů a navádí, aby překonali svou lenost (nechuť, odpor, lhostejnost) a na to setkání šli.

Jsi spokojený s tím, jak žiješ? Nemyslím s tím, co máš, ale s tím, jak vypadá tvůj život s Bohem. Je plný radosti a naděje? Nebo jsi to vzdal a jen bez nadšení a horlivosti plníš povinnosti - ranní a večerní modlitbu, nedělní mši svatou, prvopáteční zpověď, každý den růženec…? Možná potřebuješ přiběhnout k Ježíši a položit mu tu důležitou otázku.
Co tak nechat hned teď všechno tak a udělat to teď? Utíkat k Ježíši, do kostela, před svatostánek a ptát se: Co mám dělat, abych dostal věčný život? Odpověď bude přímo ušitá pro tebe, pro posunutí tvého života blíže k nebi, k věčnému životu.
NENÍ DOBRÉ BÝT SÁM
ZAMYŠLENÍ NA 27. NEDĚLI V MEZIDOBÍ:
NENÍ DOBRÉ BÝT SÁM



Před pár dny jsem cestoval vlakem. Typická situace - většina lidí se dívá do počítače anebo si hraje s mobilem.
Přestože jsem byl téměř v plném voze, v podstatě jsem byl sám. Kromě jednoho člověka - seděl oproti mně. Mám ve zvyku při delší cestě spolucestující oslovit - tedy pokud už nemají na uších sluchátka. Tento neměl. Tak jsme si s přestávkami povídali téměř dvě hodiny, dokud nevystoupil. Nebyl jsem sám a velice mě to potěšilo. To, že byl věřící a na ubytovně měl Bibli, kterou pravidelně čte, jsem pokládal za takový Boží bonus.
Možná by na tom nebylo nic mimořádného, ale ten chlap byl stavební dělník, Rom, který žije v osadě. A umí si najít čas pro svou víru a pro Boha!
Byl jsem Bohu velmi vděčný, že mě na té cestě nenechal samotného a že mi dal takového spolucestujícího. Tak, jako nám dává lidi na každý den našeho života! Vždyť „není dobré, že člověk je sám“.
Jistě, tato slova vztahujeme téměř výhradně na manželství a je to tak správné. Potřebujeme však neustále prožívat vztahy s lidmi na různých úrovních. Některé na velmi intimní a blízké úrovni (jako je manželství), jiné možná jakoby jednorázově, jako bylo moje cestování. Dokud se tento text dostane k čtenářům, budu už zase sedět ve vlaku a před sebou budu mít pětihodinovou cestu. Pane, koho mi dáš jako spolucestujícího?
Není dobré, že člověk je sám“ - při stvoření to byl problém, který musel řešit Bůh. Také dnes je to problém, který však už řešíme my ve spolupráci s Bohem. Pokud se neuzavřeme do sebe, do svých her, filmů, se sluchadly na uších.
Tento problém neustále řešíme i v církvi. Biskupská synoda o rodině, která dnes začíná, je projevem starostlivosti církve o každého člověka, aby nebyl sám. Potřebujeme si obnovovat víru v tom, že církev je Kristovo tajemné tělo, kde jsme navzájem propojeni a nikdo není ponechán sám sobě. Ale kromě obnovení víry potřebujeme každý den podle této víry jednat. Aby lidé, s nimiž žijeme, cestujeme, které potkáváme, mohli díky našemu zájmu o ně zakusit, že existuje někdo, kdo se o ně upřímně zajímá. Nebudeme-li toto dělat, žádný Svatý rok milosrdenství nám nepomůže být blíže k Bohu - jestliže se totiž nejdříve nepřiblížíme k lidem, kterým pomůžeme prožívat to, co prožíváme s Ježíšem my.
Je tvůj život s Ježíšem tak krásný a přitažlivý, že chceš, aby podobně žili také jiní lidé?
Evangelizační plán
Zamyšlení
na 23. neděli v mezidobí:
Evangelizační plán




Máš nějaký evangelizační plán, který systematicky uskutečňuješ?
Dnešní texty nám jako by takový plán načrtávaly. Nejprve prorok Izaiáš: Řekněte malomyslným: Vzmužte se, nebojte se! Hle, váš Bůh! Přijde odveta, odplata Boha. On sám přijde a spasí vás (Iz 35,4). A pak evangelista Marek: Tam k němu přivedli hluchoněmého a prosili ho, aby na něj vložil ruku (Mk 7,32). Je to úplně jednoduché - říkat to, co napsal prorok, přivádět lidi k Ježíši a přimlouvat se za ně.
Chce to od tebe dvě věci: víru a aktivitu. Víru, že slovo, které člověku řekneš, se Boží mocí stane v jeho srdci živým a změní jeho život. Pokud víru v tuto pravdu rozvíjíš, ztratí se všechny výmluvy, že právě ty evangelizovat nemůžeš nebo neumíš, protože nemáš výřečnost, neboť… Pokud totiž jdeš ohlašovat vykoupení v Ježíši Kristu, důležitá je tvá víra, až potom slova, která chceš říct. Samozřejmě, má to být hlásání radostné zvěsti, evangelia. Jako Samaritánka: Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem činila! Nebude to Mesiáš? (Jan 4,29).
A aktivitu - přivádět lidi k Ježíši. Na to potřebuješ vytvořit si s nimi vztahy. I toho hluchoněmého z dnešního evangelia nechytli někde na ulici a nepřivedli ho k Ježíšovi se slovy: Pane, našli jsme zde na ulici hluchoněmého. Ukaž na něm svou moc. Ale jsem přesvědčen, že to byli buď jeho příbuzní, nebo přátelé, kteří ho milovali a toužili, aby poznal Ježíše jako Lásku.
Proč o tom píšu? Blíží se jubilejní rok - Svatý rok milosrdenství. Pokud sleduješ aktivity Svatého otce, je z nich zcela jasné, že mu nesmírně záleží na tom, aby co nejvíce lidí, nejlépe všichni, zakusilo Boží milosrdenství, prožilo smíření s Bohem i Církví a začalo nový život s Ježíšem. Ale jak se o tom dozvědí všichni ti, co v tvé farnosti nechodí do kostela, nečtou katolický tisk, neposlouchají ani katolická média?
Dozví se to od tebe. Potřebuješ jen ochotu říkat jim o jubilejním roce, zvát je k Ježíši a Ježíši o nich mluvit. Není to nic složitého.
Co nám v tom nejvíc brání? Nedostatek lásky. Představ si všechny ty své nevěřící, nepraktikující sousedy či známé, a u každého si polož otázku: Chci být s tímto v nebi? Miluji ho tak, že bych s ním chtěl strávit věčnost? U nejednoho jména se ti možná objeví v srdci odpor a nechuť, ale tehdy si připomeň, že Ježíš zemřel i za něj a miluje ho stejně jako tebe. Pokud ho miluje Ježíš, kdo jsi ty, abys ho neměl rád?
Modlím se za naše sousedy a v srdci se připravuji na to, že je v jubilejním roce s manželkou všechny navštívíme a pozveme je zakusit Boží milosrdenství. U některých se mi to zdá lehké, u jiných nemožné. Ale chci být s nimi v nebi, a proto chci udělat vše pro to, aby se tam dostali. Nechci, aby mi byl třebas jen jeden člověk lhostejný…
Jaký je tedy tvůj evangelizační plán?
Poslouchat
Zamyšlení
na 22. neděli v mezidobí: Poslouchat



Modlil ses dnes? Co ti Bůh řekl? Že nic? Pak jsou dvě možnosti - buď je Bůh němý, nebo ty jsi hluchý.
První možnost je vyloučena, takže je třeba uznat tu druhou a podstoupit léčbu. Ta spočívá v častém vyznání hříchů (pokud je třeba, i ve svátosti smíření), v lítosti a v odstraňování všeho, co může Boží hlas v tobě přehlušit. Všimni si, že používám průběhový čas - v odstraňování, ne v odstranění, protože to není jednorázová činnost: Dnes vypnu telku a už budu pořád slyšet Boha. Každý den a pořád musím něco vypínat, abych dobře slyšel.
Já jsem se dnes dost snažil být hluchý, protože jsem nechtěl psát to, co ve svém nitru vnímám, že bych měl psát. O tom, jak poslouchám Boží hlas.

Pane, co chceš dnes říci lidem, kteří to budou číst?
Neříkej mi Pane, ale Otče, Tatínku. A můžeš mi říkat i Taťko, jak jsi oslovoval svého otce. Velmi dobře vím, že slovo ‚pane‘ v tobě vzbuzuje odstup a strach. Ale oslovení ‚tatínku‘, ‚taťko‘ tě přivádí blíže k mému srdci, vzbuzuje důvěru. Chci, abys psal o poslouchání.
Tatínku, už jsem o tom psal několikrát, tak proč?
Protože neslyší.
A co mám psát?
Jak poznají, že to říkám já. Mluvím jasně, zpočátku nečekaně. Pamatuješ si, jak jsi mě jednou oslovil milovaný? A já jsem ti odpověděl, že ty jsi můj milovaný mnohem víc, než já tvůj. Hned jsi věděl, že to není tvoje myšlenka, ale můj projev lásky.
Ano, Taťko, pamatuji si to. Velmi mě to překvapilo a nemohl jsem tomu uvěřit. Řekl jsem ti, že jsem hříšník, denně padám. A tys mi řekl, abych se nesoustředil na své hříchy, ale na to, že jsem tvůj milovaný…
Napiš i to, že často říkám docela obyčejné a běžné věci, ale lidé si myslí, že to jsou jejich myšlenky. Ale připomeň jim, že každá dobrá věc a myšlenka je vždy ode mne.
Ještě jim řekni, že když kárám a napomínám, vždy to dělám tak, že člověka přitáhnu k lítosti, pokání a větší lásce, nikdy ne k nářku nad sebou a k zoufalství. Pokud ti nějaké výčitky svědomí vyvolávají motání se kolem tvého hříchu, tak věz, že ty výčitky zneužívá zlý. On nechce, abys litoval svého hříchu, ale abys litoval sebe, že jsi něco zbabral.
Víš, Tatínku, někdy v sobě vnímám pochybnosti, že co když si to jen vymýšlím, že to není tvůj hlas.
Toho si nevšímej. Časem se naučíš znát, co je můj hlas a co jsou tvé myšlenky. Buď si jistý, že ti vždycky říkám jen to, co je dobré. Pokud tě něco vede k rozčilování, posuzování, zbytečnému kritizování, tak to není ode mne. Ale i z toho se snaž vytáhnout dobré a povídej mi o lidech, kteří jsou předmětem tvých myšlenek. Tak vezmeš zlému možnost vtahovat tě do jejich odsuzování…
Někdy se bojím slyšet tvůj hlas (jako i dnes), neboť co když budeš chtít ode mě něco, co nechci dělat…
Neboj se. Vždy chci od tebe jen to, na co jsem ti dal schopnosti a síly. Někdy přitom musíš vykročit jakoby ve větší víře, jako například dnes, když jsi nechtěl psát o tomto našem rozhovoru. Ale pokud nebudeš překračovat hranice toho, co už znáš a máš ověřeno, že to zvládneš, tak jak budeš růst?


Co ti dnes řekl Tatínek? Možná ve čtení, možná v homilii, možná po svatém přijímání, možná při pozdravení pokoje, možná po mši svaté, když ses setkal se známými, možná v tichu, když jsi zůstal po mši svaté klečet v lavici…
Ulož si to do srdce a těš se z každého slova, které ti Bůh říká. A nezapomeň ho i uskutečňovat (viz Jak 1,22).
Zamyšlení
Zamyšlení
na 20. neděli v mezidobí: Do třetice




A znovu o Eucharistii. Pokud se ti to zdá hodně a že stále píšu totéž, jen jinými slovy, tak věz, že miluji Ježíše a rád se s ním setkávám.
Setkání v Eucharistii je nejspolehlivější. Stojí totiž na Ježíšově slově, zvláště na tom, které posloucháme v evangeliu už třetí neděli. Když se s ním setkávám v modlitbě či v přírodě nebo v jiných lidech, hodně závisí na mém vnitřním rozpoložení, nejednou nemám jistotu, zda to, co slyším, je určitě Ježíšův hlas, jestli to, co vnímám smysly, i správně interpretuji. Ale když přijímám Eucharistii, tak mám stoprocentní jistotu (stejnou, jako když přijímám například svátost smíření), že je to setkání, spojení, společenství s živým Bohem. A to je to, co mě mění na jiného člověka. Starý odumírá a rozvíjí se nový. Je to postupný proces, ale jistý, ačkoliv v něm nejednou dělám chyby.
Písmo svaté nazývá takové smýšlení moudrostí (vzpomeň si na první i druhé dnešní čtení). A tak každý, kdo se snaží podle toho žít, je moudrý, ačkoli může být analfabet a bez vzdělání.
Hledáš radu u moudrých lidí? Moudrých Boží moudrostí?
Vzpomínám si na příklad, který jsem před lety slyšel jako skutečný příběh ze Spišské diecéze, ještě před válkou. Jistý kněz měl přítele kněze, který vyučoval v semináři v Spišské Kapitule. Tentokrát přišel k němu na dovolenou. Tak ho domácí pan farář poprosil, zda by mohl mít v neděli kázání, že i on si trochu odpočine a lidé budou mít změnu.
A tak v neděli vyšel na kazatelnu host a dlouho-předlouho se snažil dokázat přítomnost Pána Ježíše v Eucharistii. Ale se i trochu zapletl a kázání skončil tak nemastně, neslaně. Domácí pan farář to celé poslouchal a v duchu si říkal, co jen z toho bude. A tak po kázání vyšel mezi lidi před kostel, kde se na něj obrátil jeden z chlapů: Pane faráři, až dodnes jsem nikdy nepochyboval, že Pán Ježíš je v Oltářní svátosti skutečně přítomen. Ale dnes už nevím. Vždyť když takový učený pán nemá jistotu, jak ji mohu mít já, obyčejný sedlák?!
Pan farář pochopil, že je špatně, a tak na nejbližší neděli vyšel na kazatelnu a řekl toto kázání: Drazí věřící. Pán Ježíš v Eucharistii je, nebo není. Tedy tam je! Amen.
Pán Ježíš v Eucharistii skutečně je. Setkání s ním a žití s ​​ním má být centrem našeho křesťanství. Chci vždy myslet, mluvit a jednat to a jen to, co mu bude dělat radost. A mně to přinese věčný, blažený život. Pojď se mnou po této cestě.
Nasyť se
Zamyšlení
na 18. neděli v mezidobí: Nasyť se




Jelikož od dětství věřím, že Ježíš je chléb života, kterým se můžu sytit, abych měl sílu žít s Bohem a pro Boha, již téměř 50 let se snažím,
abych nikdy nezůstal hladový, abych při každé mši svaté, na níž se zúčastním, mohl přijmout Eucharistii. I v mém životě však byly doby, kdy jsem dal přednost hříchu a hladu před pokrmem, který mi nabízí Bůh. Jsem mu však vděčný, že mě tak nenechal, že mě vždycky dovedl ke svátosti smíření, kterou mi umožnil vrátit se do života s ním.
Nepřijímám Eucharistii jako odměnu - nemám ji za co dostat, vždyť denně selhávám. Ale přijímám ji jako posilu, jako Boží život, kterému umožňuji ve mně růst a rozvíjet se. Přijímám ji jako lék, protože jsem slabý. Přijímám ji jako pouto společenství - společenství Církve, společenství naší farnosti, Společenství naší rodiny, společenství našeho manželství. Ježíš přítomný v Eucharistii mě spojuje s mnoha lidmi tak, že je mohu milovat konkrétní láskou…
Mnozí katolíci věří, že v Eucharistii je přítomen Ježíš Kristus, že je to chléb života, ale nepřijímají ho. Proč? Někteří se cítí nehodní. Jiní příliš hříšní. Další jsou lhostejní. A někteří také spokojeni s tím, že přijímají dvakrát - třikrát za rok na tzv. velké svátky. Všichni tito jsou ovlivněni ďáblem. (Je to tvrdá řeč? Ale pravdivá.) Ďáblovi velmi záleží na tom, abychom svůj život stavěli na vlastních silách. Je mnohem mocnější než my, a v takovém případě nás bez problémů svede. Ďábel také ví, že pokud budeme žít spojení s Ježíšem, tak nás tak snadno nedostane. Ví, že pokud nebudeme setrvávat v hříchu (víš, co je dokonalá lítost?), tak nemá šanci odvrátit nás od konání dobra, zlákat nás z cesty s Bohem a k Bohu.
Pokud přijímáš Eucharistii při každé mši svaté, na níž se účastníš, děkuj Bohu za tento mimořádný dar milosti. Stále si však připomínej, že přijímáš ne proto, že si to zasloužíš, že jsi dobrý a Bůh ti dává odměnu, ale proto, že denně potřebuješ posilu a chléb pro nový život, který si dostal při křtu.
Pokud přijímáš Eucharistii jen občas a je mnoho takových nedělí, když si na mši jen jako divák, ne účastník hostiny, tak je čas podívat se, jak konkrétně tě ďábel odvádí od Boha a čím tě nasycuje, že nemáš touhu přijímat Boha. Mohou to být navenek zbožné věci, jako například pocit nehodnosti či hříšnosti, které jsou však nejednou projevem falešné pokory a nakonec i pýchy - udu přijímat, když budu lepší. Mohou to však být i konkrétní závislosti - alkohol, drogy, hry, pornografie, nevěra… A snad v nejhorším případě je to lhostejnost či rezignace. V každém z těchto případů potřebuješ co nejdříve dobrou svatou zpověď, před kterou si uděláš pořádně zpytování svědomí. (Když jsem jedinkrát v životě jel ke zpovědi po čtyřech letech bez Boha, připravoval jsem se na ni téměř rok, přičemž součástí toho bylo i zpřetrhání pout, která mě svazovala.) A pak si často připomínej, že účast na nedělní mši svaté včetně přijetí Eucharistie je nejdůležitější potřeba celého týdne, pro jejíž naplnění jsi ochoten udělat vše (i kdybys měl chodit ke zpovědi každý den…).
Ještě je však možnost, že navzdory velké touze nemůžeš přijímat Eucharistii - například pro nesvátostné manželství. I v takovém případě se však dají podniknout určité kroky - doporučuji ti jít za knězem a popovídat si s ním o možnosti prozkoumat platnost manželství, které jste svátostně kdysi uzavřeli. Existuje také možnost žít v novém vztahu jako bratr a sestra, bez sexu. (Možná si nyní klepeš po čele, jestli jsem normální. Ale znám lidi, kteří to dokázali, neboť Ježíš byl pro ně nade vše!)
Neumím si už představit život bez přijímání Ježíše v Eucharistii. A pokládám za zázrak, že jsem kdysi čtyři roky bez něj přežil. Pane, chraň mě, prosím, aby se už nikdy nic takového v mém životě nestalo. Chci být stále s tebou. Děkuji ti, že mě miluješ a chceš být se mnou.
Kolik je dost?
Zamyšlení na 17. neděli v mezidobí: Kolik je dost?



Kolik chlebů je třeba pro 100 chlapů? A kolik pro 5000 chlapů? Ti první dostali 20 ječných chlebíčků, ti druzí 5. A stačilo pro všechny.
Boží matematika není naší matematikou. Možná jsi zachytil v poslední době zprávu o tom, že na zemi je nás již přes 7,3 miliardy lidí. Ale rychleji než počet lidí stoupá produkce potravin. Nehrozí nám hlad, jak to ještě před 50 lety mnozí prohlašovali. Není to důkaz, že Boží počty jsou jiné než naše?
Když jsem četl, jak popisuje Ježíšův zázrak z dnešního evangelia Marie Valtorta, pochopil jsem, co bylo při něm důležité - ochota dělit se (stejně jako se my máme dělit o potraviny dnes - a problém hladu by byl vyřešen). Valtorta píše, že ten malý chlapec s pěti rybami a dvěma chleby měl také privilegium rozdávat jídlo. Když mu Ježíš vložil kousek chleba a kousek ryby do košíku, tak zvolal: Jak je to těžké! A šel rozdávat, protože tam měl mnoho kamarádů, které chtěl nasytit. Dával jim velké kusy a vůbec se mu to nezdálo divné. Vždyť ho poslal Ježíš… Akorát si uvědomoval, že košík má stále stejně těžký. A Valtorta pokračuje, jak pak kterýsi z apoštolů nevěřícně poslouchal chlapce a myslel si, že hraje divadlo. Jeho košík byl totiž se stejným kouskem chleba a ryby nesmírně lehký, jakoby prázdný. A tak i začal rozdávat - po drobkách, aby dal alespoň pár lidem. Teprve když si uvědomil, kolik už dal drobečků, ale stále má co dát, uvěřil a dával stále větší kusy, ba dokonce se vrátil k těm, u kterých šetřil… A tehdy i on poznal, že když posílá Ježíš, tak třeba být štědrý, přestože na pohled má člověk málo.
Jaké je tvé dávání lidem? A možná ještě víc tvoje dávání se lidem?
Pokud chceš mít spoustu času pro sebe, nikdy nebudeš mít čas pro lidi. A už vůbec ne čas pro Boha. Tuto pravdu kdosi vyjádřil velmi pozitivně: Pokud nemáš čas pomodlit se růženec, pomodli se dva a budeš mít čas i na třetí.
Chápeš? Náš Bůh je grand. Nikomu nedá k 24 hodinám dne ani vteřinu navíc. Ale pokud mu ty dáš nějakou část dne, tak ti ho naplní a zorganizuje tak, že nakonec budeš mít i čas na odpočinek, film, pěknou knihu…
Nechtěl bych mít víc času. Při mé povaze by to asi znamenalo jen víc a víc pracovat. Ale velmi bych chtěl, aby každý můj den byl plně v Boží režii. Abych věřil, že každá maličkost nějakým způsobem, který vůbec nemusím znát, přispěje k tomu, že se Boží království stále více bude stkvít v mém životě a v životě lidí, se kterými žiji.
Zároveň věřím, že i tato písmenka, která každý týden píšu, k tomu přispívají. Nemám ponětí, ke komu se dostanou, zda se dotknou nějakého srdce, ale věřím, že mé každotýdenní úsilí poslouchat Boží hlas a věrně na něj odpovědět nezůstane bez odezvy v srdcích těch, co si najdou čas tyto texty číst… Někdy si s úsměvem říkám, že dávám Bohu písmenka a on z nich dělá svá slova v srdcích lidí. V tomto textu je 539 slov a 2420 písmen. Kéž je náš dobrý Bůh poskládá v každém srdci tak, aby se v nich zaskvělo jméno Ježíš!
JÁ A LÍBIT SE BOHU?
ZAMYŠLENÍ NA 11. NEDĚLI V MEZIDOBÍ:
JÁ A LÍBIT SE BOHU?




Milovaný Bože, jak těžko se mi předělává moje smýšlení. Když dnes svatý Pavel říká, že se mám snažit líbit se Bohu,
tak to v první chvíli pokládám za nesplnitelný úkol. Jak se ti už já můžu líbit? Vím však, že se nedíváš, jak vypadám, ale na srdce. Ale kdybys nebyl Bůh, tak bych ti řekl, že kdybys věděl, co všechno jsem už v životě zvoral, tak by ses nikdy nechtěl se mnou kamarádit. Ale ty jsi Bůh a víš o tom všem. A přesto (či právě proto) se chceš se mnou kamarádit a říkáš mi, že se ti líbím. (Někdy jsem si myslel, že jednou se ti snad budu líbit, ale ty mě ujišťuješ, že se ti líbím zde a nyní.) Ale přijímám to jen ve víře na základě toho, co vím o tobě z Písma svatého. Kdybych se měl řídit podle svých pocitů, tak se nejednou zahrabu pod černou zem, abys nemusel trpět pohledem na mě…
Ty jsi však úžasný. Když si vzpomínám na některé události z mého života, vidím, jak jsi proměňoval mé smýšlení a zejména můj pohled na tebe. Už nejsi pro mě perfekcionistický Bůh, který vyžaduje perfektnost i ode mě, ale jsi Bůh, kterého mohu milovat, neboť i ty miluješ mě. Dokonce se nemusím bát ani selhání, protože jsi mě naučil pokaždé přijít k tobě s vyznáním chyb a s lítostí, přičemž tvůj Duch ve mně opět a opět obnovuje důvěru, že mi odpouštíš a vineš k sobě.
Když jsem dnes brzy ráno šel po ulici, řekl jsi mi, že se ti líbím. Moje první reakce byla a možná ještě dlouho budeš taková jako vždy dosud - co už se ti může na mně líbit, nemohu tomu věřit -, ale procházel jsem právě kolem kostela a ty, přítomný v Eucharistii, jsi mě přesvědčil, že se ti líbím ne pro mé dobré skutky či perfektní život, ale pro srdce, které tě touží milovat. Líbím se ti, protože jsi do mě vložil svůj život a chceš, abych ho žil. Změnil jsi mě ze starého člověka, který otročil hříchu, na nového, který žije naplněný Ježíšem a veden tvým Duchem.
Není to něco, co si uvědomuji každou chvilku, ale copak Ježíš neřekl právě proto podobenství o semínku, které klíčí a roste, přičemž rolník o tom ani neví? I ve mně je takové semínko, ba spíše bych řekl, že je to nyní už něco většího, rostlina, keř, který pomalu přináší ovoce. Právě pamatování si mi umožňuje vnímat to a vidět tvoje dílo ve mně. Jasně, nejednou ho zkazím, ale obdivuji tvou dobrotu a trpělivost, se kterou napravíš všechno, co se mi nepodaří, a ujišťuješ mě, že se ti líbím…
Milovaný, zdá se mi, že mnohé tvé děti mají hrozně zdeformovaný obraz o tobě. Možná takový, jak jsem ho měl já - že musím být perfektní a pak se ti budu líbit, pak mě budeš mít rád. Jak jim mohu pomoci vidět tě v jiném světle, vidět tě jako starostlivého, něžného, laskavého právě k slabému, zraněnému, bolavému člověku? Jako možná plačícího nad našimi selháními? Jako spěchajícího nám pomáhat?
Jen jestli nejsme jako král v kterési pohádce, kterému chtěli sluhové pomoci na schodech, ale on volal: Já sám, já sám!?
Můj vzácný, krásný a dobrý Bože, nechci žádné já sám. Vždy s tebou! Naplníš tuto mou touhu? Naplníš mou touhu zjevovat lidem tvou dobrotu a dobrotivost? Vím, že to uděláš - každý den tak, aby se semínko tvého života ve mně rozvíjelo do krásy i plodnosti… Nemusím to znát, jen ať je výsledek hodný tebe!
Test
Zamyšlení na slavnost Nejsvětější Trojice:
Test




Skončila velikonoční doba, v Irsku schválili změnu definice manželství tak, aby vyhovovala homosexuálům, je tedy čas otestovat se.
1. Kolika lidem jsi od Velikonoc ohlásil radostnou zvěst, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých? .........
2. Kolika lidem jsi za ten čas nabídl možnost setkat se s Ježíšem a odevzdat mu svůj život? .........
3. Kolik lidí jsi vyzval, aby s tebou zpívali písně na oslavu Ježíšova vítězství? ....
4. Kolik lidí se tě zeptalo, proč prožíváš takovou úžasnou radost? .........
5. Kolik lidí jsi pozval pomodlit se společně? .........
6. Kolik lidí jsi pozval spolu studovat nebo alespoň číst Písmo svaté? .........
7. S kolika jsi mluvil o významu rodiny a manželství a jasně vyjádřil katolický postoj? .........
8. Kolik homilií (papeže, biskupa…) tě nadchlo tak, že jsi o nich musel někomu říct? .........
9. Kolika lidem jsi řekl o velikosti Božího milosrdenství? .........
10. Kolik let jsi katolíkem? .........
Celkem .........

Mám obavu, že drtivá většina katolíků by měla v řádku „Celkem“ stejnou odpověď, jakou by uvedli při desáté otázce… Pokud je to tak, nemáme se co divit, že nějaký národ schválí změnu definice manželství. A s velkou pravděpodobností můžeme očekávat, že kdyby bylo podobné hlasování u nás, dopadne stejně jako v Irsku, kde téměř všichni prošli 12-letou výchovou v katolických školách.
Co se to stalo? Odpovědí jsou nuly napsané výše. Přestali jsme hlásat radostnou zvěst o Ježíši, o jeho vítězství, o osvobození, uzdravení. Mnozí křesťané totiž podle svatého Pavla vyznávají, že znají Boha, ale skutky ho popírají (Tit 1,16). A jinde: Budou mít vzezření zbožnosti, ale její sílu budou popírat (2Tim 3,5). A my, kteří s Ježíšem žijeme, mlčíme, neohlašujeme vhod i nevhod, rezignovaně chodíme na mše a naříkáme, jak je ten svět zkažený. Je to však svět, ze kterého se cca 70% obyvatel Slovenska hlásí ke křesťanství (v ČR jen 13,89%!!!!)!
Co se stalo? Svět nám začal diktovat svá témata a my jsme mu skočili na háček. To neznamená, že nemáme reagovat na to, co světem hýbe, ale nesmí se to stát naší hlavní agendou. Tou vždy bylo a i dnes má být hlásání radostné zvěsti, hlásání Ježíše. Mohu a mám se vyjadřovat proti zlu a za dobro, ale vždy v kontextu evangelia, v kontextu hlásání vykoupení v Ježíši Kristu - i našim největším protivníkům či odpůrcům. Ne nepřátelům, protože toho máme jen jednoho - ďábla.
Já na to nemám. Ani já. I v mých odpovědích na uvedené otázky se nacházejí nuly. Stydím se za to a lituji. S pocitem bezmocnosti - vždyť i tak na tom nic neumím změnit. Ale tady je zásadní otázka: Neumíš či nechceš změnit? Pokud neumíš, tak úpěnlivě a vytrvale vzývej Ducha Svatého, aby tě naučil vše potřebné. Pokud nechceš, lituj a čiň pokání. Pak si vzbuzuj touhu chtít a pros Boha, aby se tvé chtění stalo skutkem. Projdi si ještě jednou položené otázky a ptej se Boha, v čem se máš angažovat, kterou 0 můžeš už dnes změnit alespoň na 1. Buď si jistý, že tě povede, neboť jemu absolutně záleží na vykoupení každého člověka.
Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak uvěří v toho, o němž neslyšeli? A jak uslyší bez kazatele? (Řím 10,14). Nesmíme mlčet a nechávat si lásku k Ježíši pro sebe. Ono se to ani nedá. Pokud ji tedy nikomu nedáváš, polož si poslední otázku: Opravdu miluji Ježíše, když nikdo kolem mě o tom neví? Apoštolové milovali Ježíše a vyjádřili to i před veleradou: …protože my nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli (Sk 4,20).

Pane, smiluj se a požehnej!
Boží cíl
Zamyšlení na Seslání Ducha Svatého:
Boží cíl





Fascinuje mě Boží plán: sjednotit všechno v Kristu (Ef 1,10). Ani si to všechno neumím představit.
Proč? Neboť jsem součástí tohoto plánu a na svých selháních a chybách vidím, jak to má Duch Svatý se mnou těžké a složité. Ale právě to mi dává prostor na obdiv.
Duch svatý je nesmírně trpělivý. Cestoval jsem nedávno vlakem, který ke zpožďování přidal i porouchanou lokomotivu. Reakce některých spolucestujících byla více než podrážděná. Pomyslel jsem si přitom: Pokud by takto reagoval na naše selhání Boží Duch, tak už dávno tady není ani jeden člověk. A přišel mi přitom na mysl starý socialistický výrok: Komunismus vybudujeme, i když zde nezůstane kámen na kameni. :-) Boží Duch nezanechává za sebou spoušť, ale naopak, přináší klid, usmíření, jiný pohled…
Boží Duch je nesmírně tvořivý. Někdy si představuji, jak ve chvíli mého selhání inspiruje možná milion lidí, možná všechny lidi, aby mou chybu napravili nějakým drobným dobrem a já abych se tak opět dostal na správnou cestu. A stejně neustále inspiruje i mě, aby mé dobré jednání pomohlo jiným… Má jasný cíl a k němu směřuje všechno. Mocní tohoto světa si možná myslí, jak drží otěže ve svých rukou a naplňují své cíle, ale opak je pravdou. Moudrý a tvořivý Boží Duch vše používá k uskutečnění svého věčného plánu. Dokonce i to, co vymyslí a udělá zlý, či jemu oddaní lidé, Bůh dovolí jen proto, protože to umí proměnit (a i proměňuje) na konečné dobro.
Boží Duch je nesmírně laskavý. Nijak neznásilňuje mou svobodu, která je ostatně jeho zvláštním darem každému člověku. Plně ji respektuje s tím, že mě neustále pobádá ke konání dobra. Ne jako nějaká osudová síla, které se nemohu vzepřít, ale jako osoba plná lásky, která mě inspiruje být dobrým z lásky k němu a k lidem. Jeho působení je nenásilné, často nenápadné, většinou si ani neuvědomuji, že to, co právě dělám, co říkám nebo jako smýšlím, je výsledkem jeho působení ve mně. Nejednou až zpětně vidím, jak mě vedl v nějaké konkrétní situaci…
A snad nejdůležitější je to, že Duch Svatý je ve mně. Nepůsobí na mě zvenčí, ale působí a svou mocí koná v mém srdci. Otevřel jsem mu srdce, vstoupil jsem s ním do láskyplného vztahu a toužím, aby mě usměrňoval.
Toto poslední může být překvapující, ale jen do té doby, dokud si neuvědomíme, že Duch Svatý je osoba. S každou osobou se dá vytvořit nějaký vztah. Boží Duch chce mít s každým vztah lásky. Pokud mu uvěřím (jak podstatná je víra!) a v modlitbě ho poprosím, aby ve mně přebýval, on přijde a udělá si ve mně příbytek. Není to otázka citů či nějakých zážitků. Je to věc víry. Nesmím přitom zapomenout na důležitou věc - nezůstávat ve hříchu. Hřích a Duch Svatý se nesnesou. (Víš, co je dokonalá lítost?)
Co dělá Duch Svatý ve mně? Modlí se k Otci voláním: Abba! Připomíná mi všechno, co učil a dělal Ježíš. Uskutečňuje skrze mne všechny dobré skutky, které Otec od věčnosti připravil, abych je konal. Zkus najít k těmto tvrzením příslušné citáty v Písmu svatém. A pak hledej další, které upevní tvou lásku k Božímu Duchu. Otevři si dnes Katechismus Katolické církve a přečti si, co Církev říká o Duchu Svatém. Nechť je toto poznávání projevem tvé lásky k němu a zároveň rozněcování touhy být s ním v stále hlubším a pevnějším vztahu.
Bůh vše sjednotí v Kristu jako v hlavě. Duch Svatý tě k tomuto cíli dovede. Chceš?
Závidím
Zamyšlení na 6. neděli velikonoční:
Závidím






Závidím Kornéliovi z dnešního prvního čtení. Zjeví se mu anděl, který mu přikáže poslat po Petra.
Ten když přijde a začne mluvit o Kristu, sestupuje Duch Svatý a všichni mluví v jazycích a uctívají Boha. Následně je Petr všechny rozkáže pokřtít. Nádherný příběh! Věřím, že se v dějinách Církve odehrál již nesčíslné mnohokrát.
Bože, pro koho mám poslat, aby se i u nás, v naší rodině dělo něco podobného? Pro koho má poslat náš pan farář, náš otec biskup, aby přišel a s mocí ohlašoval Boží slovo ve farnosti, v diecézi? Aby sestoupil Duch Svatý a všichni aby velebili Boha? Aby se při biřmování kostel třásl zpěvem biřmovanců v jazycích a ve chvále Boha? Aby každý rok po prvním svatém přijímání narůstal počet Ježíšových učedníků? Aby po každém sňatku přibyl v kostele pár svaté rodiny? Aby po každém kněžském svěcení se peklo zatřáslo strachem před Boží mocí naplněnými novokněžími? Abychom po každé zpovědi prožívali radost z toho, že Kristova nevěsta Církev je opět čistší, a abychom slyšeli další nové svědectví o Božím milosrdenství?

Závidím Kornéliovi. Toužil po Bohu a ten mu jeho touhu naplnil. Vrchovatě, přehojně. Vždyť tak to Ježíš přislíbil: Já jsem přišel, aby měli život a aby ho měli v hojnosti (Jan 10,10). Bůh není omezen v plnění svých slibů. Nic však nedává násilím. Čeká na touhu srdce. Ani to nemusí být touha po Bohu, stačí možná neurčitá touha být lepší, zanechat zlo, zažít trochu štěstí… Bůh na tyto krásné touhy lidského srdce s radostí a ochotně odpovídá.
A tak jsem zvědavý a plný očekávání, jak odpoví na mé touhy, které jsem výše vyjádřil jako otázky. Vlastně jednu odpověď už mám - Svatý rok milosrdenství. Nádherný Boží dar, který může přinést to všechno, po čem toužím pro Církev. Obrácení mnoha srdcí, počínaje biskupy a kněžími. Velebení Boha, které bude otřásat nejen zdmi kostela, ale i srdcem všech, kteří jsou mimo, ez Krista, bez naděje a bez Boha… (Ef 2,12). A zatouží být s námi na takové oslavě… Jaký je však základní předpoklad, aby se to dělo?
Že já budu velebit Boha, že já budu toužit po společenství s ním, že já se mu zcela oddám, aby mohl skrze mne konat, že já budu zpívat hymny chval, ačkoli všichni budou mlčet, že já budu s nasazením života plnit přikázání lásky, že já… Tedy základní podmínka toho, abych mohl prožívat to, co Kornélius, je moje touha a mé úsilí žít s Bohem a milovat ho - to znamená poslouchat ho. Bůh učiní ostatní. A vím, že jeho podíl je nesrovnatelně větší než můj. Vždyť je Bůh!
Dobrý a milovaný Bože, můj Otče, znovu odevzdávám svůj život do tvých rukou. Jako Petr jsem ochoten jít tam, kam mě pošleš. Jako Kornélius zároveň toužím, abys i ke mně poslal někoho, kdo mě povede k tobě. Jako hříšník se vinu k tobě a děkuji ti za milosrdenství, které mi denně projevuješ. Jako svatý ti zpívám Aleluja a velebím tvou dobrotu a lásku. Jako tvoje dítě se ukládám do tvé náruče, neboť doufám v tebe a důvěřuji ti. Prosím tě pro svaté jméno tvého Syna Ježíše, aby se tvá Církev po celém světě, ale zvláště v naší farnosti a diecézi, opět rozhořela mocí Božího Ducha. Ať stále silněji zní naše velebení - až tak mocně, že to osloví i lidi mimo a oni zatouží připojit se k nám. Ó, Otče, už se těším na ten mohutný chorál, který bude znít jako hukot velkých vod, jako velikého hromu…, Aleluja! Neboť začal kralovat Pán, náš všemohoucí Bůh. Radujme se a jásejme, vzdejme mu slávu, neboť nadešla Beránkova svatba a jeho nevěsta se připravila (Zj 19,6-7). Aleluja!
Být s Ježíšem
Zamyšlení na 5. neděli velikonoční:
Být s Ježíšem






Velmi rád si dívám na youtube video s procesím s Oltářní svátostí. Velikánskou monstranci se svátostí nesou na ramenou čtyři kněží a
tisíce lidí zpívají píseň Vive Jesus el Seňor! (Žije Ježíš, Pán!). Vždy přitom vnímám nesmírnou úctu těch lidí k Ježíši, ale zároveň nesmírnou lásku Boha, který chce být lidem co nejblíže. Jak říká v dnešním evangeliu, chce zůstat, zůstávat v nás. Pokud my jen trošku toužíme být s ním, zůstat s ním.
Máme nesmírnou výsadu, kterou nemá žádné jiné náboženství - Bůh chce být s námi. Ne jako nějaký pán vesmíru, ale jako otec. Celé dějiny lidstva jsou poznamenány touto jeho touhou, která se naplní na konci časů. Ale i pro nás, kteří se toho konce zde na zemi možná nedožijeme, platí nabídka být s ním. Eucharistie je úžasný dar, ve kterém můžeme být s Bohem, nejen ho vidět a dotýkat se ho, ale přímo a doslovně se s ním stávat jedno. Bůh se neštítí přijít do naší bídy, do našich špinavých srdcí. Mnohé případy obrácení dokonce říkají, že přichází i do srdcí, které bychom my nikdy nepokládali za hodné být příbytkem Boha. Bůh si umí najít cestu do každého srdce. Jen potřebuje na to nás, co ho milujeme a věříme mu. Potřebuje naše svědectví. Jaké?
Nuže pokud věříme, že Ježíš je naším Pánem a Bůh naším Otcem, měli bychom s ním trávit co nejvíce času. Dokonce veškerý čas. A mělo by na nás být vidět, že žijeme s Bohem. Svatý Jan Pavel II. tomu říkal budovat civilizaci lásky. To jest žít ve stejném prostředí jako ostatní lidé, ale žít v něm jinak než ostatní - žít ve víře, naději a lásce. Toto si potřebujeme rozměnit na drobné a každý den to přenášet do našeho každodenního života.
Pokud to začneš uskutečňovat, objeví se v tvém životě nové hříchy. Bohužel. Ale souvisí to s tím, že jsme příliš splynuli se svým prostředím a také naše smýšlení je nejednou vzdáleno od Boha. Jako například situace, když mi jeden známý říkal, že si chce zřídit odběr vody načerno. A já mu na to řekl, že jasně, ať si to udělá. Nepřeji ti ty výčitky svědomí, které jsem pak měl. Nakonec to neudělal, ale já jsem se v dané situaci nezachoval jako Boží dítě - podpořil jsem lež…
Možná si řekneš, že to je drobnost, která nestojí za řeč. Ale pokud chci opravdu konat Boží dílo, nemohu souhlasit se zlem! V jakékoli podobě (1 Sol 5, 22). Proto vím, že mě ještě čeká rozhovor s tím člověkem. Mám z toho strach. Ale na druhé straně vím, že Ježíš v tom bude se mnou. Vyznal jsem mu svůj hřích a on zařídil, že skutek se nakonec nestal. Ale je třeba vydat svědectví pravdě. S láskou…
A proto jsem denně s Ježíšem. Toužím, aby ho milovali všichni, se kterými se setkávám. I mnozí, které jsem nikdy neviděl a neznám je, ale jsou to moji bratři a sestry, neboť Bůh jim dal život…
Chci být s Ježíšem stále. Nejde mi to. Ale vím, že můj Milovaný přijímá mé úsilí a těší se z mé touhy. On dokončí ostatní.
Když jsem se naposledy díval na zmíněné video, youtube mi nabídl další - jak Svatý otec František zpívá píseň Vive Jesus el Seňor na Olympijském stadionu v Římě. Víme, že při liturgii nikdy nezpívá. Jaká síla je v té písni, zejména když se zpívá před Eucharistií, že i papež ji zpívá! Udělej dnes radost Ježíši a zazpívej mu nějakou píseň, která se ti líbí. Alespoň Aleluja. Projev radost z toho, že Bůh zůstává v tobě a ty v něm. Bůh ti nezůstane dlužen za tento dar zpěvu z lásky…
S vírou o kněžství
Zamyšlení na 4. neděli velikonoční:
S vírou o kněžství






Pokud bych si jako laik měl někdy dělat doktorát z teologie, asi bych si navrhl téma: Pastorační a liturgické chyby při správě farnosti.
Myslím, že by to byla velmi rozsáhlá práce . Přičemž by asi bylo jedno, ve které farnosti žiji.
Možná si řekneš, že je to divný úvod na Neděli Dobrého pastýře. Má však důležitou úlohu - zaujmout tě tak, abys přečetl celý text a přijal za svou výzvu na jeho konci.
Piotr Zalewski v knize o svém obrácení Vytržení z otroctví popisuje takovou událost: Vzpomínám si, jak jsem kdysi během jedné zpovědi, na kterou jsem se velmi dobře připravil, důkladně vyznával své viny a zanedbání. Mluvil jsem dost dlouho, až jsem vycítil netrpělivost ze strany kněze. Přirozeně mě to trochu naštvalo, když mi řekl, že s takovými hříchy se nechodí do zpovědnice, a dodal, že takoví jako já, velmi rychle vyhoří a podobně se stane i se mnou. Dokonce na mě zvýšil hlas. Vím, že kdybych tehdy přišel náhodně z ulice, tak moje zlost by se proměnila na čin, ale ovládl jsem se a nic jsem neřekl. Byl jsem jeho jediným penitentem a po mši jsem se rozhodl jít si s ním promluvit. Když jsem vešel do sakristie, v jeho očích nebylo vidět přátelství. Šel jsem však za svým rozhodnutím, poklekl jsem před ním a řekl jsem: ‚Děkuji, že jste se stal knězem. Díky vám mi Bůh odpustil hříchy.‘ A nakonec jsem mu políbil ruce; v srdci jsem cítil, že líbám svátost kněžství. Nezapomenu na reakci toho kněze. V jednu chvíli nabrala jeho tvář jinou barvu, zrudl, byl takový zmatený, že nevěděl, jak se má zachovat. Ještě před malou chvílí jsem si mohl všimnout stopy pohrdání, a nyní byl jeho pohled plný zahanbení. Viděl jsem, že se ho to dotklo, oči se mu leskly od slz a dokázal říct jen: ‚Jsem knězem už pětadvacet let, ale nikdo mi neřekl něco podobného, ​​nikdo mi nikdy nepoděkoval za to, že jsem kněz.‘ Rozloučili jsme se podáním rukou již jako přátelé. Ještě jednou mně požehnal a odešel jsem z kostela.
Patřím mezi lidi, kteří se velmi kriticky dívají na kněze. Je to můj dlouhodobý problém, ze kterého se zpovídám téměř při každé zpovědi. Ano, snažím se za ně Bohu děkovat, modlím se za ně (nejednou velmi konkrétně, jmenovitě), ale jakýsi duch kritičnosti mi neustále podsouvá myšlenky typu: Jak to tak mohl udělat? Co to ​​říká?… Příběh, který jsem uvedl výše, mi však velmi pomohl. Inspiroval mě k mému celoročnímu předsevzetí namísto kritiky se modlit a hledat cesty k tomu, abych při případných skutečných selháních uměl kněze napomenout s láskou aniž bych o jeho chybách mluvil s jinými.
Kněz je muž Boží. To neznamená, že je bez vad a dokonalý, ale že má podíl na Boží moci. Ve svátostech nám Bůh skrze kněze dává nový život, odpouští hříchy, sytí nás Chlebem života, pomazává na cestu do věčnosti… Kněz má v křesťanství nezastupitelnou roli. A přestože by ji vykonával ledabyle a mechanicky, Bůh ho i tak poslouchá a ve svátostech neomylně skrze něj působí. Proto potřebujeme kněze, proto se v těchto dnech více modlíme za nová povolání ke kněžství a zasvěcenému životu.
V čem však spočívá moje výzva? Mnoho kněží vnímám jako osamělé vlky. Bez přátel, bez zdravých vztahů s muži i ženami, zaujaté mnohými, většinou dobrými věcmi (opravy, auta, počítače, nákupy…), které je však odvádějí od podstaty kněžství - slavit liturgii svátostí. Proto tě prosím, milý čtenáři, abys svou modlitbou neustále budoval kolem kněze ve své farnosti pevnou zeď, která ho bude chránit proti útokům zlého. A aby ses snažil vytvářet se svým knězem vztah přátelství. To je důležité i kvůli napomínání v lásce - jak mi to řekl můj šéf, když jsem před mnoha lety nastoupil do svého prvního zaměstnání: Budeme si tykat, neboť snadněji se mi řekne: ‚Jsi blbec!‘ než: ‚Jste blbec!‘
A pokud jsi, drahý čtenáři, kněz, prosím tě, buď otevřený k tomu, že potřebuješ vztahy, že potřebuješ slyšet i kritický pohled na svou práci. Vytipuj si ve své farnosti pár lidí, plných moudrosti a Ducha, a raď se s nimi o své pastorační práci. Uvidíš, jak ti to pomůže a odlehčí tvé břemeno…
Stále radostné aleluja!
Zamyšlení na 3. neděli velikonoční:
Stále radostné aleluja!






Měli jsme tento týden modlitební setkání. Zpívali jsme aleluja Pánu. V důvěře i v bezmocnosti.
V důvěře, neboť Ježíš vstal z mrtvých a žije s námi. V bezmocnosti, neboť zla jakoby neustále přibývalo, jakoby se temnota pokoušela zaplnit svět. V důvěře, neboť Ježíš přemohl svět. V bezmocnosti, protože jako lidé se cítíme slabí tváří v tvář tomu, co se kolem nás děje. V důvěře, neboť každé aleluja bylo jakoby zažehnutí světla v konkrétní tmě. Myslel jsem při tomto zpěvu na konkrétní situace a konkrétní lidi a představoval jsem si, jak náš zpěv odráží útoky zlého a přináší Boží světlo. A věřím, že se to tak dělo a děje.
Proto máme stále zpívat aleluja. Vím, zdá se to jako triviální, naivní řešení. Ale cožpak nejsou Boží řešení jednoduchá, v jistém slova smyslu naivní? Když král judský postavil do čela svého vojska zpěváky, bylo to vojensky a strategicky moudré? Když Ježíš poslal do světa hrstku apoštolů, aby ho proměnili, nebyla to událost předem odsouzená k neúspěchu? Když Petr vmetl do očí Židům, že zabili svého Mesiáše, neměl čekat, že ho na místě zlynčují? A on jim ještě říká, že mají změnit smýšlení (pokání) a obrátit se… Výsledky těchto aivností známe. Přinesly nesmírně vítězství!
Proč tak zdůrazňuji aleluja? Období padesáti dnů od Neděle Pánova zmrtvýchvstání do neděle Seslání Ducha Svatého se slaví v radosti a veselím… (Všeobecné směrnice o liturgickém roku a kalendáři 22). Musím se zármutkem konstatovat, že tu radost a plesání v našich farnostech téměř není vidět. Sem tam se najde pár jednotlivců jako my, co jsme hodinu v kostele vyzpěvovali aleluja a rozradovaní jsme se vraceli domů, zpívajíce ještě i po silnici. Viděl jsem na webu video, kde biskup s berlou v ruce tančil s biřmovanci. Jistě, řekneme si, bylo to v Africe. Ale jen Afričané mají v Církvi dovoleno slavit liturgii v radosti?
Umíte spočítat, kolik lidí vám v těchto dnech oznámilo radostnou zvěst, že Ježíš vstal z mrtvých? Mně určitě ne více jak deset lidí. Bohu díky, že alespoň tolik. Ale myslím si, že většina řekne: Nikdo. Ale pokud nevnímáme v sobě potřebu každému říkat o tom, že Ježíš vstal z mrtvých a žije s námi, pak nemáme nárok na radost. Pokud totiž nemáme radost z tohoto vítězství, která se osobně dotýká každého člověka a každému může přinést věčný život s Bohem, skutečně se nemáme z čeho radovat.
Když v této době jdu ze mše svaté, nejednou zdravím lidí slovy: Ježíš vstal z mrtvých! Ježíš žije! Někteří už vědí, že čekám od nich alespoň radostný úsměv, jiní se na mě dívají jako na zjevení a nanejvýš se zmůžou na slovo: Vím. A přitom jdeme z téže mše svaté nebo jsou to lidé, kteří jdou na další mši svatou. Ztratili jsme radost zmrtvýchvstání. Vím, že její obnovení nemůžeme čekat shora, ačkoli Svatý otec se o to velmi snaží. Prostě musíme ji šířit osobně, od člověka k člověku. Jako ženy ve velikonoční ráno.
Potkal jsem tento týden alkoholika. Dali jsme se do řeči, ale nedokázal jsem mu říct radostnou zvěst o zmrtvýchvstání. Místo toho jsem ho v srdci posoudil a odsoudil, že zase pije… Navzdory tomuto selhání však vím, že jedině tato radostná zvěst může přinést každému člověku radost do života. Když toho chlapa příště potkám, doufám, že se ho moje aleluja dotkne. Už se za to modlím…
Slavení svátosti milosrdenství
Zamyšlení na 2. neděli velikonoční: Slavení svátosti milosrdenství



Bůh je dobrý. Neděle Božího milosrdenství je toho důkazem.
A i tento text:-) Nechtěl se narodit. Nepomáhalo ticho, poslouchání. Jen čekání. Místy netrpělivé, jindy rezignované a chvílemi i mrzuté či rozladěné. Čekání, že Bůh chce něco někomu tímto říci, že chce někomu projevit svůj zájem, pozornost, něžnost, milosrdenství… Nevím, komu. Ale věřím, že všechno, co děláme pro Boha s jeho požehnáním, má nějaký význam, i když pro nás může být skrytý…
Nikdy jsem nečetl Deníček sestry Faustiny celý. Jen úryvky, útržky, citace. Ale téměř pokaždé mě oslovuje nesmírnou velikostí milosrdenství. Pokud dojde k trůnu milosrdenství hříšník s největšími nepravostmi, z pohledu člověka již v beznadějné situaci, odpustím mu. Vždyť kvůli němu jsem přišel, on má největší nárok na mé milosrdenství. Není to přesný citát, spíš něco, co je pro mě shrnutím celého deníčku. A zároveň nadějí - neboť i já jsem hříšník. Spravedlivý milosrdenství nepotřebuje. Tak jako zdravý nepotřebuje lékaře. Ale my nemocní víme, že bez lékaře se nedáme do pořádku. A stejně my hříšníci víme, že odpuštění, uzdravení a pokoj srdce najdeme pouze při božském tribunálu, kde můžeme bez obav vyjevit všechna svá selhání, všechny hříchy, přičemž vždy v něm zaznívá jen jeden rozsudek: odpouštějí se ti hříchy.
Kdyby lidé věděli, jaká moc je ukryta ve svátosti Božího milosrdenství, obléhali by zpovědnice celé dny, jen aby se jim dostalo odpuštění i uzdravení. Kdyby kněží pevnější věřili, že mají Boží moc, opravdu by trávili ve zpovědnici mnohem více času a nemrhali by jím na věci, které mohou udělat jiní. Svatý Jan Maria Vianney seděl ve zpovědnici i 14 hodin denně, ale farnost přesto fungovala…

Kdysi dávno jsem četl knihu anglického redemptoristy P. Jima McManus Uzdravující moc svátostí. Velmi v ní zdůrazňoval nutnost slavení všech svátostí, ale zvlášť svátosti smíření. Řekl, že jsme si zvykli na ouzový způsob zpovídání, když se hodně z liturgického obřadu vynechává. Oficiálně z časových důvodů. Přitom však všichni víme, že takto ouzově se zpovídá i tehdy, když ta časová tíseň není. A páter Jim mluví o zázracích nejen odpuštění, ale i vnitřního či vnějšího uzdravení, pokud se při zpovědi věnuje čas četbě Písma svatého, případně krátkému zamyšlení se nad ním, pokud se kněz s kajícníkem, případně nad kajícníkem i modlí, nejen rozhřešuje, jestliže při rozhřešení použije plný liturgický symbol s vkládáním rukou, pokud se svátost smíření ukončí neformální oslavou a chválu Boha…
Myslím, jsem přesvědčen, že Neděle Božího milosrdenství (a i blížící se Jubilejní rok milosrdenství) dosáhnou svého plného ovoce pouze tehdy, pokud vyvineme velké úsilí na slavení zpovědi v plném rozsahu, tedy ne v ouzovém režimu.
Možná si, milý čtenáři, řekneš, že co můžeš udělat ty jako laik v této věci. Tedy dvě věci - modli se za kněze, ke kterému půjdeš při nejbližší zpovědi (i když možná nevíš, kdo to bude), aby byl otevřen k plnému slavení svátosti Božího milosrdenství, a pak od zpovědníka vyžaduj (máš na to na základě toho, že jsi křesťan, právo), abyste spolu přivítali Ježíše, který v této svátosti působí, abyste vzývali Ducha Svatého, abyste spolu četli Písmo (případně nad ním uvažovali), aby se kněz za tebe pomodlil, aby ti při rozhřešení položil ruce na hlavu, abyste pak spolu oslavovali Boha za milosrdenství, které prokázal tobě i knězi (tobě jako kajícníkovi, knězi jako potřebnému člověku, skrze kterého působí Boží milost)…
Vím, zase popisuji ideál. A zároveň si uvědomuji, jak velké je Boží milosrdenství přesto, že to naše zpovídání je po stránce slavení ubohé. Ale nesmíme se vzdát ideálu jen proto, že o se nedá. Kdo to nevyzkoušel a nezažil, ať to netvrdí. A kdo to vyzkoušel a zažil, ten to tvrdit nebude:-)
Amen.
Ježíš žije!
ZAMYŠLENÍ NA VELIKONOČNÍ NEDĚLI: ON ŽIJE !!!

Ježíš žije!
Vlastně tím vykřičníkem v předešlém řádku bych měl tento text skončit.
Co možná napsat více o nejdůležitější události dějin? Co si říkali mezi sebou Ježíšovi nejbližší, když se mezi nimi šířila radostná zvěst? Ježíš žije! Co dnes potřebuje slyšet každý člověk na světě? Ježíš žije! Neboť v nikom jiném není spásy… (Sk 4,12).
Celé křesťanství se odvíjí od těchto dvou slov. Vše, co jako věřící člověk prožívám, s touto radostnou zvěstí souvisí. Své úspěchy i selhání, skutky, slova i myšlenky hodnotím ve světle Ježíšova zmrtvýchvstání. Neboť Jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra (1 Kor 15,14).
Ježíš žije! Ne daleko v nebi, ale je se mnou na každém kroku. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa (Mt 28,20). Toto je fakt, ne jen nějaké zbožné přání. Dává mi sílu přežít, když něco zbabrám, utěšuje mě a odpouští, když padnu, inspiruje mě a vede, když dělám něco pro Církev. Opravdu, můžu vůbec dělat něco, co by nebylo pro Církev, tedy pro Ježíšovo tajemné tělo? Vždyť ještě i pít a jíst mám na jeho slávě (viz 1 Kor 12,31 a také Kol 3,23) … Neboť Ježíš žije!
Vždyť to všichni vědí! - Tak mi jednou kdosi řekl. Ale pokud to všichni vědí, proč podle toho všichni nežijí?
Všimni si nyní po Velikonocích, kolik z těch, kteří byli u zpovědi, do Vánoc už Krista v Eucharistii nepřijme. Víš, proč? Neboť jim možná nikdo neřekl, že Ježíš žije. Ne jako zprávu, ale jako radostnou zvěst.
I ty jsi povolán žít s Ježíšem a pomáhat jiným žít s Ježíšem. Komu dnes řekneš: Ježíš žije!? Hned teď se modli, aby tvá slova přijal jako radostnou zvěst a také jako Boží výzvu ke změně života podle evangelia Ježíše Krista. A připrav se i na to, že lidé se tě budou ptát, proč jim to říkáš. Co pro tebe znamená, že Ježíš žije?
Ježíš žije! Není jiné cesty…
Smýšlení
Zamyšlení na Květnou neděli: Smýšlení






Tento text asi píšu především pro sebe. V posledních týdnech neuplyne den, aby se na nás s manželkou neobrátil někdo s prosbou o modlitbu v nějaké naléhavé situaci - rakovina, okultismus, úplavice, problémy ve výchově… I když jsem psal tento text, přišel mi e-mail s prosbou o modlitbu hned za pět vážných problémů. Z tohoto pohledu mám náročnou Postní dobu. Nejednou mám pocit, jakoby se mi ďábel vysmíval: Vidíš, i tak si dělám, co chci! Nepouštím se s ním do debaty, neboť to nemá smysl a určitě bych v ní byl poražen, vždyť je mnohem chytřejší než já. Ale pokaždé se obracím k Ježíši a k Marii a volám o milosrdenství. Nejednou nevím, jak se modlit, tak jen opakuji: Pane, smiluj se! Nebo volám: Ježíši, Maria, Josefe, miluji vás, zachraňte duše!
Druhé čtení Květné neděle představuje postoj a smýšlení Ježíše Krista. Stojí za to znát tento text zpaměti (Flp 2,6-11). Ale uvádí ho věta, která se dnes nečte: Smýšlejte tak jako Kristus Ježíš! (5. verš). Církev nám tímto představuje Ježíšovy postoje i výsledek celého jeho života: povýšení, jméno nad každé jiné jméno a sláva - Ježíš Kristus je Pán! Ale zároveň nám ukazuje, jak máme smýšlet, mluvit, jednat. Jako Ježíš.
Toto si uvědomuji v souvislosti s duchovním bojem, který ve světě probíhá. Můžeme hledat vlastní řešení, křičet, rozčilovat se, chytat se zbraní, ale nikde nenajdeme pokoj, dokud nezískáme smýšlení Ježíše Krista (snad nejlépe je vyjádřeno v blahoslavenství).
Přitom mi jako konkrétní příklad Božího smýšlení přicházejí na mysl slova proroka Abakuka: Neboť fíkovník nebude kvést a nebude hroznů ve vinicích. Zklame úroda olivy a pole nedají pokrm. Ztratí se ovce z ohrady a v stájích nebude skotu (Hab 3,17). Co bys dělal v takové situaci? Můžeš si ji aktualizovat: Neboť nebude elektrický proud a obchody budou zet prázdnotou. Nebude pršet a voda bude na příděl… Víš, jak na takovou situaci reagoval prorok? Ale já se budu radovat v Pánu, jásat budu v Bohu, své spáse (Hab 3,18).
Takže smýšlet jako Ježíš Kristus - v každé situaci důvěřovat Bohu a zpívat mu oslavné písně - znamená mít účast na jeho vítězství. Smýšlet jinak znamená být v konečném důsledku na poražené straně - na straně zlého.
Svatý týden, který touto nedělí začínáme, ať je pro každého z nás časem obnovení svého rozhodnutí být za každou cenu s Ježíšem, být jako Ježíš. Nejen po tyto dny, ale po všechny dny svého života. Zkus to. V moci Ducha Svatého se to dá, i když zklame úroda olivy a pole nedají pokrm… Ve křtu jsi dostal nový život. Tak ho žij, i když se ztratí ovce z ohrady… Neboť Ježíš, ten, který byl ukřižován a zemřel, vstal z mrtvých a žije s tebou. Amen.

Pane Ježíši, v Církvi a s Církví stavím tvůj kříž doprostřed tohoto rozbouřeného světa a prosím, aby mi byl ochranou proti ďáblu. Ať mi přítomnost tvého kříže umožňuje hledět na svět tvýma očima, správně smýšlet a dobře se rozhodovat, aby všechno mé jednání bylo oslavou tvého kříže. A pokud selžu, prosím tě o odvahu přijít k tvému ​​kříži a k němu s lítostí složit svůj hřích, aby se ovoce kříže projevilo tvým odpuštěním a milosrdenstvím.
Mobilizace
Zamyšlení na 5. neděli postní:
Mobilizace



Když se rozjížděl Rok zasvěceného života, kdesi se ve mně ozvala i otázka, co Svatý otec vymyslí potom.
Nečekal jsem však, že nesmírně radostná zvěst zazní z jeho úst tak brzy: ohlásil mimořádný jubilejní rok - Svatý rok milosrdenství. Jeví se mi to docela logické. Vždyť Rok zasvěceného života je výzvou pro přední předvoj Církve probudit svět. A my ostatní jsme touto novou iniciativou papeže zas povzbuzeni následovat zasvěcené - probouzet další…
Církev jakoby ještě více otevírala dveře nejen těm, kteří pravidelně přijímají svátosti a žijí spjati s Církví, ale zvlášť a zejména těm, kteří z jakéhokoliv důvodu svou víru nepraktikují, jsou jakoby mimo. Pro mě osobně je to velká výzva přivádět ke Kristu a do jeho Církve zvlášť lidi v naší farnosti, kteří o kostel zavadí jen na velké svátky nebo při křtu, sňatku či pohřbu.
Tak jak sleduji život, činnost i promluvy Svatého Otce je mi jasné, že vůbec nepůjde o to, abychom organizovali poutě do Říma, ale o to, abychom oslovili lidi, kteří svou víru žijí povrchně nebo vůbec ne. Vždyť pokud si necháme tento mimořádný rok milosti jen pro sebe, tedy pro ty, co pravidelně čerpají z pramene milosrdenství, zavřeme Krista do Církve, přivlastníme si ho a jubilejní rok se mine účinkem. Neboť v nebi je větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují (Lk 15,7).

Už teď si potřebuje každý z nás udělat seznam lidí ve svém okolí, kteří žijí, jakoby Boha nebylo, a začít se intenzivně modlit za jejich obrácení. Neboť pokud chceme mluvit lidem o Bohu, nejprve musíme Bohu mluvit o lidech. Zároveň s tím potřebujeme dělat vše pro to, abychom se těm lidem stali přáteli, aby jednou mohli vidět náš život s Ježíšem a zatoužit po takovém životě. Mnohem snadněji se mluví někomu o životě s Bohem, pokud si s tím člověkem rozumím, pokud s ním mám dobrý vztah.
Souběžně s tím je každý nás povolán udělat si revizi svého života: Je můj vztah s Ježíšem jasný, plný nejen pokání, ale i radostné důvěry? Který hřích mi nejvíc vadí při vydávání svědectví o tom, že miluji Boha? Co udělám, aby na mně bylo jasněji vidět, že můj život je podřízen Kristu a veden Duchem Svatým? Co mě nejvíc obírá o radost a co s tím udělám?
Nemusíš se těchto otázek bát. Pokud si je upřímně položíš, Boží Duch ti dá na ně ty správné odpovědi, aby ses viděl v Božím světle a poznal, co Bůh od tebe očekává a k čemu ti dává všechnu svou sílu a moc.
Pokud má Svatý rok milosrdenství přinést své ovoce, po jakém jistě touží i Svatý otec, nesmíme zavřít Ježíše do Církve. Nesmíme se spokojit s tím, že sotva čtvrtina lidí ve většině našich farností přichází v neděli na mši svatou. A z nich možná ani ne čtvrtina přijímá Ježíše v Eucharistii. Tato čísla jsou alarmující. Pokud to v tobě nevyvolává touhu po změně, když ti je jedno, jestli někdo miluje či nemiluje Ježíše, tak i ty potřebuješ mimořádně Boží milosrdenství a změnu smýšlení.
Jubilejní rok začne 8. prosince 2015 na slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie. Do té doby je čas na přípravu. Nezanedbejme ho! Nečekejme, až dostaneme nějaké pokyny či pokyny. Církev je všude živá, nejen směrem shora dolů, ale i zdola nahoru. Boží milosrdenství se k mnoha lidem může dostat jen přes laiky, kteří jsou nejblíže těm, co Bohu nevěří nebo jej nemilují. Je čas mobilizace Církve na všech úrovních! Všechny ze srdce prosím: Nechte se strhnout ohněm Ducha Svatého a už dnes, po přečtení tohoto textu, začněte jednat - udělejte si zmíněný seznam, začněte se modlit, vytvářejte vztahy, oslovujte kněze (i diecézního biskupa) a navrhujte i nabízejte spolupráci při všem, čím můžete pomoci, aby se hojné Boží milosrdenství dostalo všem kolem nás.
Myslím si, že v každém člověku je hluboce vepsána touha Řeků z dnešního evangelia: Pane, chtěli bychom vidět Ježíše (Jan 12,21), ačkoli nejednou je hluboce zahrabaná, zadupaná, zapomenutá. Je naším - mým i tvým - úkolem udělat vše pro její oživení, probuzení, ale i naplnění. Každý může svou měrou přispět k tomu, že se splní Jeremiášovo proroctví: Svůj zákon vložím do jejich nitra a zadám jej do jejich srdce; já budu jejich Bohem a oni budou mým lidem (Jer 31,33).
Mám sen - aby ve Svatém roce milosrdenství kněží odpadávali od únavy ze zpovídání:-) Možná mě za takový sen nebudou mít rádi, ale kdo je víc povolán zprostředkovat Boží milosrdenství než oni? Ale vím, že ten sen se mi nenaplní, pokud i já nebudu přivádět lidi k prameni milosrdenství. Takže i já jsem povolán padat únavou z přivádění pokřtěných ke svátosti smíření.
Toužím vidět, jak je můj milovaný Ježíš milovaný mnoha jinými. Po čem toužíš ty pro Svatý rok milosrdenství?
Boží řešení
Zamyšlení na 4. neděli postní:
Boží řešení




Když byli Židé v babylonském zajetí, určitě si neuměli představit, jak Bůh naplní příslib daný skrze proroka Jeremiáše,
že po sedmdesáti letech zajetí se vrátí do vlasti a znovu vybudují chrám. A Bůh skutečně naplnil svůj příslib velmi nečekaným způsobem - vládcem v Babylonu se stal Peršan Kýros, jemuž Bůh promluvil do srdce. Pohanovi. Vysvobození přišlo ze strany, odkud to nikdo nečekal.
I celé lidstvo bylo po dědičném hříchu v zajetí zlého ducha. Také si nikdo neuměl představit, jak přijde vysvobození. Možná mnozí ani nevnímali, že jsou v nějakém zajetí - vždyť ďábel velmi šikovně využívá nabídku tohoto světa k tomu, aby v člověku vzbudil uspokojení se životem: Máš co jíst, pít, máš střechu nad hlavou, práci, můžeš se bavit, tak nač ti je nějaké vysvobození? Nač ti je nějaký Mesiáš? Vždyť máš všechno, tak si užívej…
A přece Bůh uskutečnil nečekané vysvobození - poslal svého vlastního Syna, který prolomil ďáblovu obranu a osvobodil zajaté. Od té doby každý člověk může uskutečnit výzvu, kterou zformuloval král Kýros: S každým, kdo patří k jeho lidu, ať je Pán, jeho Bůh, a nechť vystoupí (2 Kron 36,22).
To bylo to velké Boží řešení, které my dnes prožíváme v malých, jakoby dílčích řešeních. Například si v posledních měsících velmi uvědomuji, jak kolem mě roste počet těžce nemocných lidí. Očekávám pro každého Boží zásah. Nevím, jaký. Toužím však a modlím se za to, aby je Bůh uzdravil ke slávě svého jména. Pošle lékaře? Daruje nový lék? Zasáhne přímo a uzdraví člověka na znamení, že je mocný a plný lásky? Nevím, ale čekám…
Uvědomuji si i jiný, širší problém - naši neschopnost nabízet Boží věci. Mimořádně okatě to vnímám v souvislosti s akcí 24 hodin pro Pána. Byla to úžasná příležitost oslovit mnohé, například i pokřtěné, ale nepraktikující; ty, kteří se při sčítání lidu sice hlásí ke katolické Církvi, ale žijí, jakoby Bůh a Církev neexistovali. Mohli jsme jim nabídnout (letákem, pořadem v místním rozhlase…) možnost udělat něco pro Pána. Pro toho, který jim křtem daroval věčný život. Ale vypadá to tak, že jsme opět zavřeli Pána Ježíše v Církvi a nechceme ho pustit ven (tak nějak to před časem formuloval Svatý otec František). Zazněla nějaká oznámení v kostelích, něco bylo na webových stránkách… Ale kdo šel k lidem, kteří do kostela nechodí a farní či diecézní webové stránky nečtou?
A tak čekám (a modlím se i píšu tento text), že Bůh zasáhne přímo zejména srdce biskupů a kněží, kteří jsou unaveni a obtíženi množstvím povinností, ale nezapojí do nich laiky. Tak velmi nám ve farnostech a možná i na úrovni diecézí chybí funkční pastorační rady, které by takové akce operativně plánovaly i uskutečňovaly… Ty jsou totiž Církví daným řešením. Kněz nebo biskup by už dával jen požehnání. A čekám také, že laici budou aktivnější a budou přicházet s návrhy, co pro farnost udělají (ne co ​​je třeba udělat), že se budou intenzivněji modlit a nabízet přátelství lidem, kteří Boha možná nemilují tak důvěrně jako my… Bože, jak to uděláš?
Bůh má nečekané řešení. Děláme si ve Společenství biblické studium a tento týden byl v něm úkol projít si šest textů z Písma svatého s nějakým člověkem mimo společenství. Po modlitbě a uvažování jsme s manželkou oslovili naše sousedy, kteří lidsky, navenek, nebyli nejvhodnějšími kandidáty na takové setkání. Jak mile nás Bůh překvapil, když jsme se setkali s pozitivní odezvou. Máme za sebou šest setkání a v srdci jejich nečekanou otázku: A bude ještě něco dál? Buďme si jisti, že Boží řešení, která nám vnuká, jsou vždy nejlepší a nikdy se jich nemusíme bát. Jsou pro naše dobro.
Ať nás v této důvěře povzbuzují slova svatého Pavla z druhého čtení této neděle:
Nekonečně milosrdný Bůh nám dal poznat svou velikou lásku. Byli jsme mrtví, protože jsme se dopustili hříchů, a on nás přivedl k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal ho zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to skrze Krista Ježíše. Té záchrany docházíte z Boží dobroty na základě toho, když věříte. Není to vaší zásluhou, Boží dar to je! Dostává se vám toho ne snad proto, že jste něco vykonali; nikdo tedy nemá příčinu, že by se mohl nějak chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni k tomu, abychom byli schopni konat dobré skutky. Bůh je předem připravil, abychom je pak ve svém životě uskutečňovali. (Ef 2,4-10).
Pochvala
Zamyšlení na 3. neděli postní:
Pochvala





Dostal jsi už někdy v kostele pochvalu? Nebo třeba při zpovědi? Doufám, že ano. Přijmi dnes pochvalu samotného Boha.
Protože jsi drahý mým očím, vzácný a já tě miluji (Iz 43, 4), dovol mi dnes poděkovat Ti za všechno úsilí, které odedávna vynakládáš na to, abys zachoval má přikázání. Obdivuji Tvé úsilí být vždy na mé straně, Tvou odvahu přít se se zlým, když Tě pokouší a vábí na svou cestu. Nesmírně se mi líbí, jak vítězíš - pokaždé voláš ke mně o pomoc a spoléháš se na mé svaté jméno. Děkuji Ti, že jsi tak mým mocným svědkem.
Slyším, jak mi říkáš: A toto, Bože, říkáš mně? Copak mě neznáš, nevíš o mých pádech? Amen, to říkám Tobě, milovaný (á). Neboť já o Tvých pádech nevím nic. Nebo téměř nic - až na těch pár, kterých jsi ještě nelitoval. Ale jen co z celého srdce řekneš: Otče, lituji, odpusť mi pro krev Kristovu, v tom momentě odpouštím a na tvůj hřích si více nevzpomenu (Jer 31, 34). Proto Tě znám jako svatého člověka, který je sice každý den v ohni zkoušek, ale mám radost, že jimi téměř vždy procházíš vítězně. Ačkoliv Tobě se to tak nemusí zdát, když jsi bez nálady, unavený, zklamaný, ubitý. Obdivuji Tě i tehdy zvedáš své srdce i mysl ke mně a říkáš mi: Otče náš…
Vždycky mi zaplesá srdce, když mi řekneš Tatínku. Tolika lidem prokazuji každý den dobro, starám se o ně, ale ty, co mě s láskou oslovují Tatínku, není mnoho. Jsem rád, že mi takhle děláš radost. Tatínek je krásné oslovení, kterým mě od věčnosti oslovoval jen můj Syn. Andělé mi pořád říkají Pán a Bůh. Ale Ty mi můžeš říkat Tatínku a tak se mi to líbí. Velmi bych chtěl, aby mi takto říkali všichni lidé. Můžeš jim to říct?
A ještě jednu věc na Tobě obdivuji - jak moc se snažíš konat dobro. Můj apoštol Pavel kdysi napsal všem mým dětem tuto vynikající radu: Dobrem přemáhej zlo (Řím 12, 21). Jsem rád, že každý den prosíš mého Ducha, aby Tě v tom vedl a pomáhal Ti. Pamatuji si jedno děvče, které se připravovalo na přijetí svátosti biřmování. Jednou řeklo své mámě: Mami, já ho už asi mám. Udivená máma se zeptala: Koho, prosím tě? - No Ducha Svatého. Víš, já tak velmi toužím konat dobro!
Každý den je toho tak mnoho, co se mi na Tobě líbí. Rád bych Ti o tom každý večer vyprávěl. Má to svůj velký význam - když mě budeš poslouchat, jak Tě chválím a děkuji za všechno, co jsi pro mě udělal, zároveň uvidíš, že budou věci, za které Ti nepoděkuji - a to jsou ty, při kterých potřebuješ lítost. A když ji projevíš, budeš usínat jako světec - bez hříchu, s čistým srdcem. Tvá duše bude v mých rukou jako nasycené dítě v matčině náručí (viz Ž 131, 2).
Jsi skvělý člověk. Jsem hrdý na to, že jsem Tvým Otcem.

Neboť co je u Boha bláznivé, je moudřejší než lidé, a co je u Boha slabé, je silnější než lidé (1 Kor 1, 25).
Zde jsem!
Zamyšlení na 2. neděli postní:
Zde jsem!





Při čtení dnešních liturgických textů se mi trochu víc vyjasnilo, z čeho pramení jeden z problémů současného křesťanství
- Problém lhostejnosti a nezájmu mnohých pokřtěných o život víry. Mnohým totiž chybí jasný zážitek zde jsem, zážitek jakéhosi základního rozhodnutí, od kterého se odvíjí všechno. A nejednou i těm, kteří ten zážitek mají (jsou to všichni kněží a zasvěcení - první říkají zde jsem při přijetí svátosti svěcení, druzí při skládání slibů), už vyprchal z hlavy a svět se vplížil do jejich mysli natolik, že žijí už jen podle vlastních představ či návyků bez pohotovosti k zde jsem. To vůbec neznamená, že žijí nějak špatně, jen jejich životu chybí šťáva…
Všimněme si Abrahamovo zde jsem. Neměl ponětí, co Bůh od něho bude žádat. Ale jeho zde jsem bylo jakoby podepsáním bianco šeku. Bože, chci cokoliv, udělám to. Určitě těch zde jsem bylo již dříve nespočet. Bylo to jakoby cvičení se v ochotě, v připravenosti. Možná mnohé zde jsem bylo na maličkosti. Ale připravily v Abrahamově srdci ochotu i k zde jsem na velké věci, dokonce i na tu největší - ochotu obětovat vlastního syna…
A nebyl snad i Ježíšův život neustálým zde jsem? A ne na nějakou maličkost - mluvili o jeho odchodu, který se měl uskutečnit v Jeruzalémě (Lk 9, 31).
Co tvůj život? Objevuje se v něm zde jsem?
Dnes tě chci pozvat ke konkrétnímu zde jsem. Svatý otec František vyzval celou Církev, aby slavila tzv. 24 hodin pro Pána. Bude se to dít 13. a 14. března. Zvu tě zapojit se do této akce. Zjisti, co se v této věci bude dít v tvé farnosti, případně navrhni něco, co byste jako farnost, společenství, rodina mohla v té době udělat pro Pána. Prosím tě, NEZŮSTÁVEJ LHOSTEJNÝ! Ačkoliv by to byl jen úklid vlastního domu, ale udělej to pro Pána! Pak to nebude jen.
A pokud jsi kněz tak zkus těch 24 hodin například sedět doma, to znamená být k dispozici svým farníkům. Dej to i do výzev, řekni lidem, že jsi jim plně k dispozici ke zpovídání, rozhovorům, že fara je pro ně otevřená, vyzvi je k nějaké aktivitě pro Pána v ten den, prožij některé aktivity s nimi… Pokud tvému ​​životu chybí šťáva, možná tvé zde jsem v tento den ti pomůže znovu ožít a konat Hospodinovy ​​divy a znamení k jeho slávě…
de jsem je projevem svobodného člověka, projevem jeho vlastního dobrovolného rozhodnutí. Jednání po vyjádřeném zde jsem je projevem poslušnosti autoritě, projevem důvěry, že to, co se ode mne žádá, je dobré. Pro věřícího je tou autoritou Bůh, kterému lze bezvýhradně důvěřovat. Je jí Církev, která jedná jménem Boha. Jsem ochoten říci zde jsem Bohu a Církvi každý den?

* * *

Zde jsem, Pane. I tento text, stejně jako každý předešlý, je vyjádřením mého zde jsem. Pokaždé ho s chvěním srdce posílám ke zveřejnění, protože nemám jistotu, zda jsem napsal to, co jsi ode mne žádal. Snažil jsem se poslouchat tvůj hlas ve svém srdci a vnímat, co chceš říct svým dětem. Ale neumím rozlišit, nakolik jsou tato slova tvá a nakolik jen moje. Svěřuji ti je s důvěrou, že i ta jen moje dokážeš použít pro dobro mnoha srdcí. Zde jsem, Pane.
Záchrana
Zamyšlení na 1. neděli postní:
Záchrana

Proč si křesťanem? Neboť mě moji rodiče dali pokřtít. Dobrá odpověď, ale nedostatečná.
Vždyť kolik lidí je pokřtěno, ale žijí, jakoby Bůh neexistoval.
Neboť tak jsem byl vychován. Mnoho lidí tak bylo vychovaných, a dnes žijí jako pohané.
U nás, v naší rodině i vesnici jsou všichni křesťané. A když odejdou od rodiny či z vesnice, tak jsou z nich vzorní nevěřící.
Neboť jsem potřeboval záchranu a Bůh mi ji v Církvi poskytl.
Taková nebo podobná odpověď na položenou otázku je věcí paměti a víry. Víra mě učí, že všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva; ale jsou ospravedlněni zdarma jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši (Řím 3, 23-24). A paměť mi připomíná, jak to všechno prožívali naši předkové. Jako například Noe, který se zmiňuje v dnešních čteních. Nebo Mojžíš a vyvolený národ, když je Bůh převedl přes Rudé moře. Nebo můj otec, který byl v roce 1956 ředitelem školy. Nicméně po setkání s předsedou Okresního výboru Komunistické strany Československa jím už ze dne na den nebyl, neboť pro víru odmítl vstoupit do strany. A po pár měsících už nebyl ani učitelem…
Potřebuji si stále pamatovat a připomínat, že jsem si za hřích, za každé selhání zasloužil smrt: Mzdou hříchu je smrt, ale Boží dar je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu (Řím 6, 23). Že jsem neměl naději na dobrý život: …neboť v té době jste byli bez Krista…, bez naděje a bez Boha na světě (Ef 2, 12). Pokud zapomenu, že jsem zachráněn a z čeho jsem zachráněn, Kristus a křesťanství ztratí pro mě smysl.
Proto k víře a paměti ještě potřebuji přidat neustálou vděčnost. Vděčnost Bohu za dílo vykoupení, za dílo osvobození a záchrany, které uskutečnil v Ježíši Kristu. Když si připomínám Ježíšovo utrpení, smrt a zmrtvýchvstání (Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme…!), Připomínám si je nejen jako historická fakta, ale jako živé události, na kterých mám skrze svátosti - viditelná znamení neviditelné milosti - účast, podíl na ovoci Ježíšova díla spásy. A děkuji za ně jako za cestu, skrze kterou jsem dosáhl či dostal záchranu.
Když se budu učit o defenestraci pražských konšelů, tak to vezmu jako historický fakt, který si uložím do paměti pro zkoušku z dějepisu. Když však uvažuji o Ježíšově životě, tak si ty události neukládám pouze do paměti, ale i do srdce. Často si je připomínám a vnímám jejich význam a důležitost pro můj život. To mě pak drží u Boha v čase pokušení (i nových selhání) či utrpení. Vždyť vím, komu jsem uvěřil (2 Tim 1, 12).
Při přípravě na Rok zasvěceného života byli zasvěcení vyzváni nově se podívat na dějiny svých institutů, na charisma svých zakladatelů. Ne však proto, aby s nostalgií vzpomínali, jaké to někdy bylo krásné a plné nadšení, ale aby jim vděčné poznání minulosti pomáhalo radostně prožívat přítomnost a s důvěrou pracovat pro budoucnost. To může být v tomto postním čase přípravy na obnovu křestních slibů úkol i pro nás ostatní - například tím, že si do hloubky odpovím na otázku položenou na začátku, že si připomenu dějiny vykoupení i mé osobní dějiny života s Bohem. Pokud bude toto připomínání doprovázeno vděčností (v případě potřeby i pokáním), povede mě to k radostnému prožívání vykoupení, záchrany dnes i ke klidnému očekávání zítřka. Neboť vždy a všude jsem v Božích rukách.
…Teď vás zachraňuje [křest] . Ne tím, že odstraňuje tělesnou špínu, ale vyprošuje u Boha čisté svědomí pro zmrtvýchvstání Ježíše Krista (1 Petr 3, 21). No není to radostná zvěst? Poděl se o ni s někým!
Zamyšlení na 6. neděli v mezidobí
Zamyšlení na 6. neděli v mezidobí:






Jak je dobře, že máme ke komu jít, když se něco stane! Nemyslím tím jen lékaře, záchranku, hasiče, šikovného kutila, ale především Církev.
A zase pod pojmem Církev nemyslím jen kněze, ale kohokoliv, kdo žije svatým životem. V každé farnosti takoví lidé jsou, je za kým jít, když si nevíme rady.
V Knize Leviticus Mojžíš malomocnému přikazuje, aby šel za knězem. V evangeliu malomocný sám přichází za Ježíšem. A Pavel Korinťanům doporučuje, aby žili tak jako on. Dává se jim za příklad…
Za kým chodíš ty, když máš problém? Radíš se s lidmi, kteří se zmítají v podobném problému? Nebo jdeš za odborníkem? Už jsem tu psal o ženě, která se o svých problémech v manželství radila se třemi rozvedenými ženami. Cítíš nesmyslnost takového postupu?
Kdo je tvým vzorem? Potkal jsi už člověka, u kterého sis řekl: Tak takhle chci žít i já!?
Když si s něčím nevím rady, mám jít za lidmi v Církvi. Ať už za kněžími, či za svatými muži nebo ženami. Že takové ve svém okolí neznáš? Tak otevři oči a hledej. Bůh má všude své lidi. A modli se, aby ti takového člověka dal poznat. Říká se, že světec vždy vyrůstá u nějakého světce.
A pokračováním toho je, aby ses ty sám stal svatým člověkem. Člověkem modlitby, svátostí, Písma, služby, živým členem farního společenství… Neboj se pýchy v této věci, protože nikdy si o sobě nebudeš myslet, že jsi svatý. Totiž čím více takovým budeš, tím více svých chyb a nedostatků uvidíš. A to bude dělat tvůj život pokorným a přitažlivým…

* * *

Poslouchej, chlape, kde ty žiješ? Byl jsi někdy v hospodě? Víš, posedět si u pivečka, pokecat s chlapama, postěžovat si na starou, ponadávat na politiky, na práci či nezaměstnanost, trochu zavzpomínat na zlaté časy socialismu… Víš, jak se ti uleví? Potom přijdeš domů, uděláš trochu křiku (jen tak s mírou, aby se tě až tak nebáli) a máš do rána klid.
Vím, takový nebo podobný postup je zřejmě běžnější než ten, o kterém mluvím výše. Ale jak to vidím kolem sebe, absolutně neúčinný. Tak vezmi rozum do hrsti a spočítej si, zda je lepší jít tam, kde ti skutečně pomohou, nebo tam, kde se sice můžeš dobře cítit, ale tvoje malomocenství ti zůstane přisáté na duši.
Vím ještě jedno - mnozí nehledají pomoc v Církvi, protože mají své předsudky, výhrady, svázanosti, závislosti, své hříchy, ve kterých jim je relativně dobře. Chtěli by přijít o malomocenství, ale ne o požitek, který je s hříchem často spojen. Mnozí dnes hledají uzdravení, ale odmítají uzdravovatele. Chtějí zázrak, ale ne znamení. Chtějí se mít dobře, ale bez změny života.

Ale to není cesta.

Ať tvůj život ukazuje všem kolem tebe, kde je cesta. Je jí každodenní život s Ježíšem - ať jíš, nebo piješ, či cokoli jiného děláš, dělej to s Bohem a pro něj. Budeš svatým a mnohým pomůžeš na této cestě…
Extrém?
Zamyšlení na 5. neděli v mezidobí:
Extrém?


Když jsem si četl liturgické texty této neděle, udeřil mi do očí rozdílný postoj Joba a Ježíše.
Job naříká. Právem, vždyť trpí a o všechno přišel. Říká: Což není tvrdý boj život člověka na zemi? (Job 7, 1). Když se podíváme na Ježíše v dnešním evangeliu, tak můžeme říci, že prožívá přesně totéž - tvrdý boj. Bez oddechu. Avšak Ježíšův tvrdý boj můžeme klidně nazvat hlásáním a budováním Božího království.
Job nakonec změnil svůj názor na život, přestože se na jeho situaci nic nezměnilo (Job 42, 1-6). Tedy změnilo - setkal se s živým Bohem. Poznal, že celé jeho trápení mělo smysl - vedlo k poznání Boha. Ne k rozumovému poznání, ale k bytostnému.
Dnešní texty jakoby nám ukazovali cestu. Jsme vyzváni přejít od pohledu na svůj život jako na velké trápení k pohledu na tentýž život jako na budování Božího království. Jsme neustále vyzýváni změnit smýšlení, aby se stalo podobným smýšlení Ježíše Krista. Jak se toho dá dosáhnout?
Perfektní návod jsem četl v kterési knize redemptoristy Bernharda Häringa. Říká, že každé zpytování svědomí třeba začínat díkučiněním Bohu za to, co jsem během dne prožil. Hříchy se tehdy vynoří samy - jsou to ty věci, slova, události, za které nemohu Bohu děkovat bez vědomí viny. A tento princip se dá použít i preventivně: Budu moci Bohu děkovat za to, co jdu právě udělat, co chci říct, na co právě myslím? Pater Häring nazývá takové zpytování či formování svědomí confessio laudis - oslavné vyznání hříchů. Slouží totiž Bohu ke slávě, umožňuje mi vidět Boží díla v mém životě a vnímat vlastní selhání ne jako katastrofu, ale jako příležitost k přijímání a oslavu Božího milosrdenství…
Jobův nářek je v jistém smyslu extrém, téměř zoufalství. Ježíšův život je jakoby opačný extrém - vše k Boží slávě a k budování jeho království. Job mi je lidsky bližší, ale Ježíš více žádoucí. Job je realita, z níž vycházím, Ježíš je ideál, ke kterému směřuji.
Možná si řekneš, že to je příliš náročné, že to je tak pro ty v klášterech. Ne, to není jen pro ně či pro kněze (a buď si jistý, že oni se stejně potýkají problémy jako ty). Všichni jsme povolání blížit se k ideálu. Možná si teď představuješ, co všechno budeš muset změnit, jak to bude těžké. Nedělej to! Udělej jen jednu věc - rozhodni se, že od nynějška chceš dělat, mluvit či myslet jen tak, abys mohl za všechno Bohu děkovat. A k tomuto rozhodnutí přidej další: že pokud se ti to nepodaří - a je jisté, že se ti to nepodaří -, tak nebudeš naříkat, ale vyznáš své selhání k Boží slávě, přijmeš jeho milosrdenství a půjdeš dál po jeho cestě. Bůh ti vždy pomůže!
Pokud přijmeš takový postoj ke svému životu, lehčeji pochopíš a přijmeš za své i slova svatého Pavla o hlásání evangelia. Říká, že je to jeho povinnost a bylo by běda, kdyby ho nehlásal (viz 1 Kor 9, 16). Pavlovo hlásání evangelia nebyla dřina, to byl způsob života. Plný radosti a pokoje. Zkusíš i ty žít tak, aby tvůj způsob života byl hlásáním evangelia? Plný radosti a klidu? Cestu znáš: Ježíš!
Učení s mocí
Zamyšlení na 4. neděli v mezidobí:
Učení s mocí






Po sametové jsem v roce 1990 studoval dva roky v Lublinu na tamní Katolické univerzitě pastorálně-liturgickou formaci.
A tam jsem slyšel událost, která se pak kdysi stala během postních duchovních cvičení pro univerzitu. Kněz, který je vedl, měl při závěrečné mši velmi stručnou homilii. Řekl asi toto: Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých! Ale vy tomu stejně nevěříte. Nic víc. Samozřejmě, taková krátká homilie měla velký ohlas. Oficiální zejména negativní. Ale přímý účastník této mše mi řekl, že téměř všichni, co tam byli, věděli, že kazatel má pravdu…
Proč tento příklad? Dnešní čtení lze také vyjádřit velmi stručně: Bůh slibuje proroka, takového jako Mojžíš. Evangelia potvrzují, že tím prorokem, je Ježíš, který vystupuje i učí s mocí. Žalmista nás proto vyzývá ke zpěvu.
A my jsme potichu. Bez radosti, bez plesání. Vyslechneme si slovo, ale ustaraní, unavení, znechucení mu nevěříme. Nebo si myslíme, že to bylo už dávno, že Boží slovo dnes už nemá moc. Pak vycházíme z kostela vážní jako z pohřbu a při rozhovorech se známými se zcela ponoříme do starostí tohoto světa. A Boží slovo je tatam…
Nemáš chuť to změnit? Samozřejmě, nejprve ve svém nitru. Poslouchat texty s napětím, co tě osloví, jak Bůh pohne tvé srdce. Někdy mám chuť po evangeliu zpívat Aleluja, tleskal bych a volal radostí. Jindy se mi do očí tlačí slzy radosti nad tím, jaký je Bůh dobrý, jak osvobozuje, uzdravuje, zachraňuje, jak velké a obdivuhodné věci dělá… Čekám, že jednou to nezvládnu a budu svým voláním pohoršením :-)
Dnes bych řekl asi takovéto kázání:
Milovaní! Bůh se o nás neustále stará. Důkazem toho je svatostánek. Dobře se na něj podívejte. Co vidíte? Jen dřevěnou či kovovou skříňku, krásné vyzdobenou? Vězte však, že to nejpodstatnější je uvnitř! Je tam živý Bůh. Miluje tě. Ne nějak platonicky. On má moc uzdravit tě, očistit, zachránit. Je na tvé straně, vítězí nad veškerou mocí zlého. Nevíš si rady s nečistotou, možná s pornografií? Neumíš zvládnout nemírnost v pití? Jsi závislý na drogách? Tvůj jazyk je plný proklínání či jiných zbytečných slov? Tvá mysl je plná zloby, nenávisti, hněvu, závisti? Možná i něco jiného tě ovládá a znemožňuje milovat Ježíše. Tak se teď rozhodni přimknout k Ježíši, například takto: Ježíši, věřím ti! Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! A pak se v Ježíšově moci rozhodně postav proti své svázanosti a řekni: Nečistý duchu, v Ježíšově jménu ti nařizuji, abys odešel ode mě k Ježíšovu kříži a už nikdy se nevracej! Pokud potřebuješ, přijď po mši ke zpovědi, aby se svátostně dokonalo dílo osvobození. Budu zpovídat, dokud to bude nutné. A večer, kolem páté, prosím, přineste své nemocné do kostela, budeme se všichni spolu modlit za jejich uzdravení. Udělím jim i svátost pomazání nemocných, aby se zjevila Boží moc.
Toto říkám na váš prospěch, ne abych na vás hodil smyčku, ale abyste čestně a nerušeně připoutali k Pánu (1 Kor 7, 35).
Nový Učitel
Zamyšlení na 3. neděli v mezidobí:
Nový Učitel


Všiml sis, jak někteří sportovci či sportovní týmy mění trenéry? S cílem dosáhnout lepší výsledky, zvítězit, mít úspěch.
I mě minulou neděli oslovila slova v jednom kázání, kde kněz řekl, že Janovi učedníci odešli k novému učiteli. Zarezonovalo to ve mně, protože to vystihuje podstatu obrácení - zanechám učitele, který mě sice vedl, ale výsledek se nedostavoval, cíl se nepřibližoval. A připoutám se k takovému, který mi dává záruku úspěchu.
Neboť, řekněme si pravdu, copak není smyslem křesťanství dosáhnout úspěchu? Stávám se křesťanem, protože Bůh mi nabízí odměnu, po které celou bytostí toužím - věčný a přitom šťastný život. I v jednom žalmu, který je Božím slovem, se modlíme: Pane, dej mi úspěch!
Tato slova by měla být mottem života každého, kdo uvěří Ježíši, dá se pokřtít a chce dosáhnout přislíbené věčnosti. Ale…
Ale rádi rezignujeme. Jako Jonáš v dnešním čtení. Po všelijakých štrapácích se dostal do Ninive a tři dny chodil městem a ohlašoval Boží trest. V podstatě mohl Bohu říci: Pane, tak jsem splnil svůj úkol, teď chci odměnu. A Bůh mu ji také skutečně dal - celé město se obrátilo a konalo pokání. Jonáš je možná nejúspěšnější kazatel všech dob. Jak se však postavil k odměně? Brblal. Chtěl jinou, chtěl vidět, jak Bůh Ninive zničí, jako jeho lidí pozabíjí… Proto rezignovaně sedí pod keřem a chce zemřít.
Taková je naše lidská ubohost. Máme svou představu o odměně, o úspěchu. Pokud se nedostaví, měníme trenéra. Ale pokud je mým trenérem, mým učitelem Ježíš, za koho ho vyměním? Mohu ho vůbec vyměnit? Ano, můžu. Ale vždy je tu zásadní otázka: Za koho vyměním Ježíše? Za nějakého guru? Za věštkyni? Za nějakého politika? Za peníze? Takové výměny se dějí, ale nikomu z těch, co to udělali, nepřinesou úspěch v podobě vysněného věčného štěstí a života. Jen jediný Ježíš ho nabízí, slibuje a dokonce dává záruku - své zmrtvýchvstání. Jen ten, kdo má moc nad smrtí, může slíbit věčný a šťastný život.
Možná řekneš, že jsi to s Ježíšem už zkusil a není to nic světoborného. Trápení, dluhy, nemoci, nenávist okolí, samé útoky… Ježíš ti však říká, že v tom jede s tebou. Nejsi v tom všem sám. Žádný guru či politik nebude s tebou, když budeš v nemocnici. Ježíš ano. Věštkyně ti nepošle peníze, když tě postihlo nějaké neštěstí. Ježíš bude s tebou, a pokud bude potřeba, skrze jiné své děti ti pošle i peníze či jinou pomoc.
Jinou námitkou může být, že to trvá strááááášně dlouho. Je i kniha s takovým názvem: Protože navždy trvá dlouho. Je o zasvěceném životě (vnímáš, že probíhá Rok zasvěceného života?), o tom, že zasvěcený život neznamená dosáhnout dokonalosti ve chvíli složení slibů, ale namáhavou cestu. Jeden můj kamarád definoval zasvěcený život jako stav nedokonalosti, jako cestu přijímání svých selhání a neustálého úsilí o zlepšení. Tak i život nás, jinak zasvěcených (například v manželství), je cestou, která trvá od přijetí křtu po smrt. Je rozměnění na drobné. Například s manželkou už týden drtíme nazpaměť úryvek z listu Židům (10,19-25). Jde nám to pomaličku, vždyť už nejsme nejmladší. Ale není to jen o učení se, ale také o tom, že daný text stále lépe poznáváme a pokoušíme se přenést ho do svého života. Když ho budeme umět nazpaměť, budeme to považovat za úspěch. Když ho budeme umět praktikovat, bude to další úspěch (doufám, že jich bude mnoho). Když se jednou naše naděje na vstup do nebe skrze Krista naplní, bude to definitivní úspěch. Ale je pravda, že to trvá stráááášně dlouho - nejen učení, ale i realizace. Vybrali jsme si však za učitele Ježíše a věříme mu, že formace, kterou procházíme, má věčný cíl a smysl.
Dnes v evangeliu slyšíme, jak Ježíš oslovil Jakuba a Jana, Petra a Ondřeje. V té chvíli přijali jiného učitele a prvním projevem jejich poslušnosti Kristu bylo to, že všechno zanechali. Vše, co jim bránilo být pro Boha.
Kdo bude tvým učitelem tento týden? Jak se to projeví na tvém jednání po přečtení těchto myšlenek?

* * *
Když píšu tyto texty, vždy se modlím, aby měly úspěch. Aby našly odezvu v srdci někoho, kdo si po jejich přečtení vybere Ježíše za učitele a důsledně půjde za ním. Těším se na chvíli, kdy se s těmi lidmi setkám v nebi a budu se divit, co je z těchto písmenek oslovilo. Jsem velmi rád, že je to všechno v Boží režii… Pane, dej mi úspěch (Ž 118,25).
POVOLÁNÍ
ZAMYŠLENÍ NA 2. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: POVOLÁNÍ



Do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu (Ž 40, 4).
Víš, co je základním povoláním každého člověka? Zpívat Bohu chvalozpěv - především tím, jak žiji. A občas (nejlépe stále) i slovy, srdcem, jásáním.
Víš, proč je svět dnes v takovém nepořádku a neklidu? Neboť Boží děti se nechali odlákat od chvalozpěvu svému Bohu a pějí chvály na mamon (například i neustálým stěžováním si na nízké platy a vysoké ceny).
Víš, jak se to dá napravit? Začni zpívat chvalozpěv svému Bohu. Pokud třeba, začni tím, že odprosíš ty, kterým jsi ublížil, že nahradíš škodu, že půjdeš ke zpovědi. Že změníš své smýšlení - pros Ducha Svatého, aby ti ukázal, v čem ho potřebuješ změnit. Že přestaneš zpívat chvalozpěvy tohoto světa (s jediným refrénem: Peníze, zdravíčko, sex…) a začneš vidět Boha, jeho dílo a svou roli v něm.
To je však jen začátek chvalozpěvu. Chceš vědět, co je jeho pokračováním?
V Polsku žije muž, jmenuje se Piotr Zalewski. 17. listopadu 2008 se jako narkoman, zloděj, rváč a nevím co všechno ještě, setkal s Ježíšem. Ne při nějakém zázraku. Hnaný neodbytný vnitřním hlasem vešel do kostela a šel ke zpovědi. Během ní se na kněze naštval, protože mu řekl sladkou větu: Celé nebe se raduje z tvého štěstí. Chtěl odejít, ale vytrval do konce. S Ježíšem se setkal při slovech: Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Byl osvobozen. Jako bonus navíc slyšel za chvíli při mši (během níž se zpovídal), slova: Blaze těm, kteří jsou pozváni k Beránkově hostině. Stal se blaženým. Přijal Krista. A dnes mu zpívá novou píseň - všude a každému ohlašuje, co s ním Ježíš udělal.
Možná si řekneš, že jemu se snadno ohlašuje, když měl takový zážitek. Není to tak. Piotr říká, že se zpočátku styděl před lidmi vyznat svou lásku k Ježíši, dokonce nejednou lhal, když potkal známé a ptali se ho, odkud nebo kam jde. Nechtěl kamarádům narkomanům či sousedům, kteří ho znali jako drzého a vulgárního člověka, říci, že jde ze setkání s Ježíšem. Velmi rychle však zjistil, že nedělá dobře. Nevěděl však, co má dělat. Když jednou poslouchal kázání jednoho kněze, slyšel velmi jednoduchá slova, která ho velmi uklidnila: Jestli chceš evangelizovat, tak popros Boha o odvahu. Tak jednoduché a samozřejmé, ale pro něj to byla velmi objevná věta. Uvědomil si, že do té doby se nemodlil s takovým úmyslem. Hned se vzchopil a s vírou Bohu řekl: Jestli chceš, abych hlásal tvou slávu, dej mi odvahu a možnosti, abych se k tobě mohl přiznat.
Takže co má být pokračováním tvého chvalozpěvu Bohu? Hlásání toho, co pro tebe udělal. Že se toho bojíš? Popros Boha o odvahu: Pokud chceš, abych hlásal tvou slávu, dej mi odvahu a možnosti, abych se k tobě mohl přiznat.
Každý je povolán zpívat chvalozpěv našemu Bohu. Každý způsobem, ke kterému ho povolal Bůh. A tady je závěrečná otázka tohoto textu: Vnímáš a prožíváš svůj život jako povolání? Nejsi tu náhodou, nejdeš životem bezcílně a nesmyslně, ačkoli se ti to někdy může zdát. Máš přesnou úlohu v Božím plánu. Jako manžel či manželka, jako zasvěcený, jako kněz, jako svobodný, jako dítě, jako člověk nad hrobem Nikdo není mimo.
Tak zpívej:-) Pokud budeš mlčet, tvůj hlas bude chybět.
Láska Církve
Zamyšlení na svátek Křtu Krista Pána: Láska Církve



Tento týden mě velmi oslovila v Církvi jedna věc - samotný papež měl mši za oběti útoku v Paříži.
Zachvělo se mi srdce hrdostí i radostí, když jsem slyšel tuto zprávu. Svatý Otec se modlil za ty, kteří svou prací (viděl jsem na internetu některé jejich karikatury, jsou hrozné!) na Církev plivali, hanobili ji, vysmívali se ze všeho, co je nám drahé. Prosil Boha o milosrdenství pro ně. Potřebuje svět ještě větší důkaz (pokud již nebere Ježíšova slova na kříži: Odpusť jim…), že nenávidíme hřích, ale milujeme hříšníka? Potřebujeme my sami jako křesťané lepší příklad, jak se stavět proti zlu? Ne proklínáním, ale žehnáním (viz např. Řím 12,14 nebo 1 Petr 3,9); ne odsouzením, ale vzýváním Božího milosrdenství. Vždyť každý hříšník (i ty a já) je Boží dítě a Bůh ho chce spasit (Ez 18, 23).
Při této události se znovu potvrdila slova Písma: Kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozhojnila milost (Řím 5,20). Na jedné straně hřích vrahů i zavražděných, na druhé straně modlitby milionů křesťanů za jedny i za druhé. Na jedné straně i noviny tvořící veřejné mínění zveřejnily karikatury, které by běžně do novin nikdy nedaly (a tak rozšiřovaly zlo), na druhé straně možná právě ty karikatury, ale zejména příklad papeže vedly mnohé věřící k vzývání Božího milosrdenství. Zlo nikdy nepřemůže dobro.
Je konec vánoční doby. Je smutné, že pro svět končí takovou tragédií. Ale pro nás nekončí. Ježíše v srdci máme stále. Při křtu jsme dostali nový život a žijeme v Božím království. Jsme ve světě, ale ne ze světa. Křtem Bůh uzdravil naši přirozenost, zraněnou prvotním hříchem, a dal nám moc vítězit nad zlem, ďáblem. Dal nám zbraň - lásku. Jak se zpívá v jedné písni: Může láska ani za zbraň nepokládaná, vydobýt království nebeské!
A naším úkolem je tuto zbraň používat, lásku žít. V malých i velkých věcech. V úsměvu na dědečka, který v noci pošpinil postel a je třeba vše převléct, prát a mýt, což je v podstatě malá věc. I v modlitbě například za ty, co nás obviňují z nenávisti k homosexuálům. Nemají pravdu, ale dokazovat to budu tak, že je budu milovat. Především modlitbou. Mně při ní velmi pomáhá představa, že s tím člověkem, který srší nenávistí vůči Církvi a obviňuje ji ze všeho zla, chci být jednou v nebi, neboť Bůh ho tam chce mít (viz 1 Tim 2, 3-4). Jak tam s ním budu, když ho už tady nebudu mít rád? A pokud ho nebudu mít rád, budu moci být v nebi já?
Když jsem dopsal text na minulou neděli a odeslal ho ke zveřejnění, při čtení knihy redemptoristy Bernharda Häringa Sůl a světlo jsem natrefil na citát papeže Jana XXIII.: Po každém hříchu se obrátím k Bohu s úkonem kajícnosti a s obrovskou důvěrou a pak řeknu: ‚Jane, pokračuj, jakoby tě políbil Ježíš.‘ Toto je velmi důležité pro každého, kdo přijal křest - nesetrvávat v hříchu. Jen tak se může můj život točit kolem Ježíše a mohu mu být podobný. Pokud zůstávám v hříchu a lítost odkládám na nejbližší zpověď, tak se můj život točí kolem hříchu. Nemám jasný pohled na věci, na lidi, na události, protože mi zrak duše i mysli zahaluje mrak zla, které mě poskvrňuje. Když se ho zbavím, začínám vidět jasněji a stávám se vnímavější na Boží vedení, smýšlím jako Ježíš Kristus… (Flp 2, 5-8).
I dnes tě chce Ježíš políbit. Pokaždé, když se k němu obrátíš s lítostí nad selháním, ale i při každém vyznání lásky, úsměvu, dobře, které vykonáš. Ať tě vědomí Ježíšovy touhy být s tebou vede k oslavě Boha, který přišel zachránit hříšníky. A já jsem první z nich (1 Tim 1,15).

Sláva tobě, Pane, sláva tobě!
Žít bez hříchu
Zamyšlení na druhou neděli po Vánocích: Žít bez hříchu




Potěšilo mě Poselství papeže Františka ke Světovému dni míru, který slavíme 1. ledna.
Říká, že existuje negativní realita hříchu, která pokaždé znovu přerušuje bratrství mezi stvořeními a stále deformuje krásu a vznešenost bratrských a sesterských pout lidské rodiny. Jednoznačně pojmenovává příčinu každého negativního neklidu (neboť je i pozitivní neklid, který nás vede například k tvořivosti nebo k pokání). Tou příčinou je hřích.
Svatý Otec ukazuje i cestu k pokoji: Božím dítětem se staneme, když uposlechneme příkaz k obrácení: ‚Čiňte pokání a ať se dá každý z vás pokřtít ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů a dostanete dar Ducha Svatého‘ (Sk 2,38). Jakoby řekl, že k pokoji v sobě, k pokoji mezi lidmi či k pokoji mezi národy není jiná cesta, než osobní pokání. Tím, že lituji svého hříchu, že napravuji způsobenou škodu a učím se dobře jednat, přispívám k pokoji na celém světě.
Jak jednoduché, že? V podstatě jde o to, abych neměl na duši nevyznaný hřích. Ne o to, abych žádný hřích nespáchal - to bez zvláštní Boží milosti ani není možné. Ale žít bez hříchu se dá.
Jak? Lítostí. Když něco špatného řeknu, udělám, či si pomyslím, většinou si to hned i uvědomím. A tady je ten bod, ve kterém se všechno láme. Ďábel totiž po každém mém selhání hned nastupuje a obviňuje mě: Vidíš, co jsi vyvedl? Nestydíš se? To jsi křesťan? Takovými a podobnými výčitkami mě vede k tomu, že nad sebou naříkám, ale odvádí mě od toho, co bych měl hned udělat. Nebo dělá opačnou práci: No a co? Vždyť i jiní to dělají. A nebylo to nic strašného, ​​jsou i těžší hříchy. Neudělals to schválně, tak se netrap… I tím mě odvádí od toho, co bych měl udělat.
Co mám tedy udělat, když si uvědomím, že jsem udělal, řekl, myslel něco špatného? Hned se postavit před Boha (nečekat do večera a už vůbec ne do nejbližší zpovědi!!!), vyznat svůj hřích, litovat ho a udělat co nejdříve nápravu škody, jestliže nějaká vznikla… A projevit Bohu lásku. Například tím, že ji projevím člověku, vůči kterému jsem se provinil…
Víš, jaký je smysl toho? Můžeš žít bez hříchu! Ne absolutně, ale vždy mezi dvěma selháními můžeš mít naprosto čistou duši. Začni tak žít, ačkoli to může znamenat, že zpočátku bude celá tvá modlitba spočívat pouze ve vyznávání hříchů a v lítosti. Ale postupem času, jak Bůh bude mít více místa v tvém životě, hřích se bude z tvého života vytrácet a bude stále více takových chvil, když budeš jako svobodné a čisté Boží dítě Boha oslavovat, velebit, děkovat mu.
Myslíš, že se to nedá? Tak se zeptej lidí (a nemusí to být kněží), kteří každý den přijímají Pána Ježíše v Eucharistii. Jsem přesvědčen, že ti budou umět jmenovat mnohé hříchy, které každý den spáchají, ale zároveň ti řeknou, že v nich nezůstávají. Vždyť když si při obědě pocákáme omáčkou tričko, zůstaneš v něm do večera? Ne, pokud máš možnost, hned se převlékneš. Pokud nemáš, tak se cítíš nepříjemně. Není to podobně s hříchem? Tak proč v něm zůstávat?
Možná si řekneš, nač se pak doporučuje večerní zpytování svědomí? Nuž i proto, že existuje ještě jeden druh hříchů - zanedbávání dobrého. A to si jen tak lehce neuvědomujeme. Potřebujeme se podívat na celý den, na souvislosti, okolnosti a pak snadněji poznáme, kde jsme dobro vykonali a kde jsme ho zanedbali.
Ježíš, jehož jméno budiž vyvýšeno i v tvém srdci, přišel jako život, jako světlo. Tak proč tolik křesťané zůstávají raději ve tmě a živoří? Nevěří mu? Potřebují tvé svědectví, že se dá žít jinak. Zkus to v těchto dnech. Ne vydržet bez hříchu, ale množit a prodlužovat chvíle, kdy nemáš na duši žádný hřích, když jsi ve světle a v Ježíši jsi sám světlem. To ti umožní jasněji smýšlet a být blíže u Ježíše. Ve chvílích bez hříchu uvidíš mnohé věci či problémy v novém světle, tvé smýšlení bude svobodné od smýšlení tohoto světa, bude tě naplňovat Boží pokoj a Boží radost. Když pak nastane situace hříchu, nezůstávej v ní. Vyznání, lítost, projev lásky. A vzroste pokoj ve světě.
Už jen jedna poznámka na závěr. Nedávno jsem slyšel kněze, který věřící vyzýval, aby se snažili vytrvat bez všedního hříchu, aby mohli získat plnomocné odpustky. Je to svérázná interpretace podmínek jejich získání. Neboť k podmínkám patří nemít náklonnost ani k lehkému hříchu, ne nespáchat ani lehký hřích. To první se s Boží milostí dá, to druhé se díky lidské slabosti téměř ani nedá. Takže buď tvůrcem pokoje i tím, že každý den se budeš snažit být v takovém stavu, abys ty plnomocné odpustky mohl získat.
Doufám, že zasvěcení takto žijí:-).
ZDRAVÝ ROZUM
ZAMYŠLENÍ NA SVÁTEK SVATÉ RODINY:
ZDRAVÝ ROZUM






Četl jsem včera text o pedagogice svaté Terezie z Avily. Od 15. října se v celém karmelitánském světě slaví 500. výročí jejího narození.
Tato učitelka Církve pokládá za základní znaky povolání k zasvěcenému životu dobrý úmysl, přirozenou inteligenci a lásku k pravdě. Trochu jsem se nad tím pousmál, protože tuto větu jsem už kdysi slyšel v trochu jiné podobě - namísto přirozené inteligence v ní byl zdravý rozum.
Co říká zdravý rozum o rodině? Rodina je otec, máma a pokud Pán Bůh požehná, tak i děti. Kdo říká něco jiného, nemá zdravý rozum.
Slyšel jsem příběh z dob kolektivizace v bolševickém Rusku. Do nějakého městečka přišla údernice, která měla za úkol přesvědčit jeho obyvatele, že křesťanství je nesmysl, že žádný Kristus nikdy nežil… Po dlouhých řečech a důkazech vstal místní pop (pravoslavný duchovní) a silným hlasem zvolal, jak to je ve východních církvích zvykem ve velikonočním čase: Christos voskrese! (Kristus vstal z mrtvých!) Nato všichni přítomní odpověděli: Voistinnu voskrese! (Skutečně vstal!) A šlo se domů. Nebylo o čem diskutovat.
Doufám, že takto podobně skončí i všechny ty řeči o rodině v naší době. Vždyť není o čem diskutovat. Otec, matka a děti. Tečka. Amen. Kdo tvrdí něco jiného, nemá zdravý rozum.
Jiná věc je, že v každé rodině jsou problémy. Ti, co na rodinu nejvíce útočí, si schválně vybírají pro svou argumentaci rodiny, které jsou rozvrácené, rozbité. Nejednou i od křesťanů slyšíme: Nač se mám ženit, vdávat? Vždyť se podívej, jak ty rodiny žijí! Je to k naší hanbě. Ale v takové situaci nám třeba poukázat na rodiny, které slouží jako příklad. Nemusí být ideální (kde bychom takovou kromě Svaté rodiny i vzali, že?), ale takové, kde skutečně lze vnímat přítomnost Boha.
Které rodiny kolem sebe bys označil za příkladné? Ne ideální, ale příkladné? Co potřebujete udělat, změnit u vás doma, aby i vaše rodina mohla být za takovou označena? Jistě, nemá to být pro nějakou chválu či visačku kvality, jak se chlubí firmy, že plní nějaké ISO 9001, ale proto, abychom mohli pomoci jiným rodinám v našem farním společenství. V rané Církvi lidé, kteří chtěli přijmout křest, nejednou šli žít do takové příkladné rodiny, aby se naučili křesťanství v praxi. Představ si, že by přišel za tebou tvůj farář s prosbou, abys na půl roku u sebe ubytoval dva - tři lidi, kteří se připravují na přijetí svátosti biřmování. Ať se u tebe doma, v tvé rodině naučí, co znamená žít jako křesťané. Nebo by poslal za tebou snoubence, abyste se jim s manželkou či manželem věnovali a připravili je na manželství…
Vidím, jak mnohým při těchto návrzích naskočí husí kůže: Cože, já, my? Ano, ty. Pokud žiješ s Ježíšem, pokud se dnes raduješ ze svátku Svaté rodiny, tak pak nemá být pro tebe problém ukázat jiným, jak v rodině prožíváte společenství s Bohem.
Všimni si, že přesně toto dělají komunity zasvěceného života - když se k nim chce někdo připojit, prochází obdobími zkoušky a přípravy, nikoli však nějaké teoretické, kde si o daném společenství něco nastuduje, ale praktické - sbalí se a nastěhuje se do domu, kde komunita bydlí. Dívá se, jak lidé v tom společenství žijí, zkouší žít tak jako oni a zkoumá, zda mu takový způsob života vyhovuje.
Je pro mě záhadou, proč mnozí kněží dodnes dělají přípravu na manželství sami. Proč ji nesvěří manželským párům ve svých farnostech? Copak sami v Církvi pochybujeme, jestli máme příkladné rodiny?
Letos jsem posílal pozdravy s přáním: …aby byl Ježíš u Vás pořád doma. Toto je příkladná rodina - otec, maminka, děti a Ježíš. Pekelné brány ji nepřemohou (Mt 16, 18).
Domov
Zamyšlení na 4. adventní neděli: Domov






V první části filmu Hobit je scéna, kde Bilbo vysvětluje svým společníkům, proč zůstává s nimi.
Říká přibližně toto: Já mám domov, vím, co znamená radovat se z domu, z krásné zahrady, z blízkých. Vy ho nemáte, ale hledáte ho. Proto zůstávám s vámi, abych vám ho pomohl najít.
Nemohu při těchto slovech nemyslet na Ježíše. Měl nádherný domov u Otce. Věděl velmi dobře, co to znamená být doma a být milován. Ale právě to ho vedlo k tomu, aby přišel k lidem, kteří svůj domov ztratili, a aby jim pomohl najít ho. Neboť my lidé nejsme doma tady na zemi, pokažené a plné neštěstí, katastrof, zla v několikanásobné podobě… My jsme doma v ráji, v nebi. Tam, kde nebudou slzy ani bolest ani neštěstí. Možná zjistíme, že je to ta samá zem, na které jsme nyní, ale proměněná, nová zem…
Neznali jsme však cestu. Proto přišel Ježíš, aby nám ji ukázal. On sám je cesta… Domů, k Otci. Přesně o tomto jsou dnešní čtení. Hospodin ti oznamuje, že ti sám vybuduje dům (2 Sam 7, 11). Neuvěřitelný příslib! Bůh si vysoukal rukávy a postavil ti dům!!!
Víš, o čem jsou Vánoce? O tom, že Bůh plní tento příslib. Vím, mnozí tyto svátky nemají rádi, protože nemají skutečný domov, protože je vnímají jako dárky, jídlo a pití, jako nudu. Ale to není smysl blížících se svátků. Jsou to svátky o domově. O tom, že Bůh k nám přišel, aby nám ukázal cestu domů. A rodinu, pozemský domov, nám dal, abychom už tady na zemi prožívali předchuť toho definitivního domova. Vím, že mnohé rodiny nejsou obrazem nebeského domova. Ztratily cíl a zabydlely se zde na zemi myslíc si, že si zde vybudují nějaký definitivní domov. Ale to se nedá a Bůh to ani nedovolí - protože aše vlast je v nebi (Flp 3, 20). Pokud to někdo přece jen zkouší, dříve či později se všechno rozpadne - jako babylonská věž…
Myslím si, že mnozí lidé nemají rádi Vánoce i proto, že příliš připomínají touhu každého srdce - mít domov. A taková touha, pokud není naplněna, bolí. Pokud není naděje či cesty k jejímu naplnění, tak se člověk vyhýbá všemu, co tu touhu připomíná, oživuje, včetně Vánoc. I to je důvod, proč je tak důležitá uspořádáná rodina - v ní se tato touha v nějaké míře naplňuje. Rodina je předobrazem domova, který nám připravuje Pán.
Mám domov, dostal jsem tento mimořádný dar po letech vnitřního bezdomovectví před necelými šesti lety. Ale musím konstatovat, že k tomuto daru jsem dostal ještě jeden - touhu po definitivním domově. Je mi tu na zemi dobře, ačkoli nejsem bohatý, ani zdravý, ani celebrita, bez významného postavení… Ani netoužím po ničem z toho. Chci jít Domů…
V tomto směru se cítím jakoby členem nějakého institutu zasvěceného života. Právě zasvěcení jsou totiž skuteční bezdomovci v duchovním významu slova. Přestože mají střechu nad hlavou, vnitřně jsou na zemi doma všude a nikde. Vnějším projevem toho je připravenost kdykoliv se přestěhovat na jiné místo, nejednou i daleko do zahraničí, neboť vědí, že jsou na cestě. A kdo je na cestě, nebude si přece při ní stavět dům, protože ví, že zítra musí jít dál. To je jeden z důvodů existence zasvěceného života - připomínat nám nezasvěceným, že si nemáme příliš zvyknout na můj dům. Říkají nám, že těch 30-40-60-80 let, které v nějakém domě prožijeme, skončí a odjedeme do definitivního domova. Bohužel, ne všichni. Někteří zůstanou z vlastního rozhodnutí bezdomovci navěky…
Hospodin ti oznamuje, že ti sám vybuduje dům (2 Sam 7, 11). Nádherný příslib! Dává člověku perspektivu. Pokud jsi někdy stavěl dům či sháněl byt, víš, co to znamená. A Bůh dává příslib, který je více než nějaký prostor k bydlení. Dává příslib domova.
Když se připravuješ na slavnost Narození Páně, zahrň do své přípravy i vděčnost za domov. Ten pozemský, ale zejména za ten, který je pro tebe připraven v nebi. Pokud jsi zasvěcený, podívej se na svůj život, zda je dostatečným znamením toho, že tvůj jediný domov je v nebi. Pokud jsi diecézní kněz či biskup, zkontroluj svůj byt, zda je v něm vidět, že tu nejsi navěky. Pokud si manžel či manželka, promluvte si o svých touhách - je mezi nimi i touha po nebi? Pokud jsi svobodný či svobodná, možná bez perspektivy manželství, prozkoumej, jestli tě přílišná touha po pozemském domově nesvazuje při hledání nebe…
Radost
Zamyšlení na 3. adventní neděli: Radost






Radost. Toto jediné slovo dnes vnímám ve svém srdci. Ne proto, že bych nějakou mimořádnou prožíval.
Mám obyčejný pracovní den, od rána sedím u počítače, vybavuji pracovní záležitosti, telefonuju, píšu e-maily… A přece mi toto slovo vrtá v hlavě i srdci.
Proč nám Bůh přikazuje, abychom se radovali? Proč to přikazuje Svatý otec zasvěceným, když jim poslal dopis s názvem Radujte se!? Proč se mám radovat, když žádnou radost necítím?
Neboť… neboť skutečná radost není záležitost pocitů .
Radost z vykoupení, ze záchrany od věčné smrti.
Radost z odpuštění hříchů, selhání.
Radost z Božího synovství.
Radost z blízkosti Boha.
Radost ze slov Písma svatého.
Radost z učení Církve.
Radost ze svátostného života (křest, Eucharistie, biřmování, smíření, manželství, doufám, že jednou i pomazání nemocných).
Radost z modlitby.
Radost ze smysluplného nesení kříže.
Radost z přítomnosti Nejsvětější Trojice v mém srdci.
Radost, neboť přijde Pán.
Všechny tyto radosti jsou radostmi víry. Raduji se v Pánu, protože věřím, že toto vše a ještě mnoho jiného mi dal, dává a ještě dá. Pokud mi přitom někdy jako bonus dá i vnější radost, je to krásné, ale ne podstatné.

Napiš si svůj vlastní seznam, z čeho se můžeš ve svém životě víry radovat. Dej si ho na viditelné místo, abys ho mohl citovat jako zbraň proti nepříteli, který ti chce radost ukrást. A nezapomeň ho doplnit pokaždé, když ve svém životě objevíš novou radost víry.
Vnímej i jiné radosti, které jsou také Božím darem. Radost z krásy, s hudby, z písně, z polibku milovaného člověka, z úsměvu dětí, z dobré zprávy, z pěkného snu, ze zasloužené odměny, z dobře odvedené práce, z odpočinku, z úrody, ze svého koníčka…
Vím, i svět nabízí své radosti. Všimni si, jak se opičí po Bohu. Bůh je totiž zdrojem skutečné radosti. Svět na to nemá, tak nabízí Boží dary, ale dává jim deformovaný obsah. Například sex. Vymyslel ho Bůh. Ale svět z něj dělá obchod přes pornografii, prostituci, tzv. volnou lásku… Vezmi si víno. Bůh ho vymyslel na obveselení člověka. Ale svět z alkoholu udělal předmět tvrdého byznysu a těší se, když je člověk na něm závislý. Vezmi si slovo. Bůh jej učinil nástrojem své komunikace s člověkem i komunikace mezi lidmi. Svět z něj udělal zvuk bez obsahu; pokud mu nějaký obsah dává, tak nejednou překroucený. Stačí si vzpomenout na tzv. lidská práva - na potrat, na eutanázii, na adopci dítěte kýmkoli…
Proto nás svatý Pavel dnes velmi rázně vyzývá: …všechno zkoumejte a co je dobré, toho se držte! Chraňte se zla v jakékoliv podobě! (1 Sol 5, 21-22). Zde je jedno z kritérií, které při takovém zkoumání máme použít. Můžu se z toho radovat před Hospodinem? Kdybychom ho věrně používali, nezaplavovala by dnes svět nová temná ideologie, ale jako záplava radosti by se šířilo křesťanství.
Zasvěcení dostali od papeže příkaz radovat se. Mají to těžké, protože denně se modlí například Velebí, má duše Pána, ale už ho umí nazpaměť a nevyvolává v jejich srdcích odezvu. (Opravdu, vyvolala tato modlitba odezvu v tvém srdci, když si ji slyšel v responsoriálním zpěvu?) Když někdo pět tisíc jednou opakuje stejná slova, sotva v něm vyvolají záchvěv radosti. Ale tady nastupuje víra a říká: Milovaný, raduji se s Marií. Udělal jsi pro ni velké věci. A děláš je i pro mě. Maria, raduji se s tebou, protože jsi požehnaná mezi ženami a požehnaný plod tvého života…
Víš, že můžeš udělat radost samotnému Bohu? Ano. Svou radostí ve víře. Zazpívej mu dnes novou píseň. Vždyť si nový člověk v Ježíši Kristu.
K srdci
Zamyšlení 2. adventní neděli: K srdci







Četl jsem nedávno svědectví jisté řeholní sestry. Popisuje, jak na střední škole
chtěli katechetku zatáhnout do rozhovoru, aby se nemuseli učit. Tak jí položili otázku: Řekněte, jak někdo ví, že má vstoupit do kláštera? A sestra pokračuje: Na odpověď, dnes už mé spolusestry, asi nikdy nezapomenu. Zadívala se. Pak se postavila a řekla: ‚To je tehdy, když vám při jménem JEŽÍŠ začne bít srdce tak trochu jinak.‘
Nádherné a výstižné! A nejen pro povolání k zasvěcenému životu, ale vůbec pro život křesťana, člověka, který miluje Ježíše. Totéž můžeme nějak prožívat i dnes, když prorok Izaiáš reprodukuje výzvu Boha: Potěšte můj lid… Mluvte k srdci Jeruzaléma… (Iz 40,1-2).
Čím máme utěšovat? Co máme říkat, aby se to dotýkalo srdce člověka, ke kterému mluvím? Prorok pokračuje: …že skončilo jeho otroctví a je odčiněna jeho vina.
Každé srdce potřebuje slyšet slova útěchy. I srdce biskupa, i srdce kněze, i srdce každého laika. Všichni totiž selháváme v konání dobra, jak to při každé mši svaté vyznáváme: …myšlením, slovy, skutky. Pokud by pro naše selhání nebylo slov útěchy, pokud bychom si museli svá provinění vléct celý život, byla by to nesnesitelná tíha. Hm, někdo mi teď může namítnout, že celé křesťanství jako by bylo jen o hříchu. Ne, není. Hřích je v křesťanství okrajová záležitost, v konečném důsledku bezvýznamná. Podstatou je to, že skončilo naše otroctví, že je odčiněna naše vina! Že je řešení, které je dokonce zdarma a aplikovatelné na každé selhání! Není nic, co by přesahovalo Boží milosrdenství!
Věříš tomu? Naplňuje tě radostí poznání, že je odčiněna tvá vina, že je konec tvému otroctví? Neptám se, jestli to tak cítíš, protože cítit to nemusíš. Ale zda tomu věříš a zda podle toho žiješ. Pro toho, kdo této radostné zvěsti věří, je každá zpověď nádhernou slavností Božího milosrdenství, potěšením srdce, které slyší nádherné slova osvobození z otroctví: Uděluji ti rozhřešení…
To je jedna část - naše přijetí osvobození a slov potěšení. Druhá část je naše svědectví a naše slova potěšení. Vždyť kolik lidí kolem nás nezakusí ten krásný pocit osvobození. Ani při zpovědi. Neboť nevěří Božímu milosrdenství. Ne proto, že by nechtěli věřit. Možná se denně modlí i korunku k Božímu milosrdenství. Ale neuvědomují si souvislost mezi vzýváním Božího milosrdenství a životem podle své víry. Jejich nejčastější otázkou je: Kdoví, jestli mi Pán Bůh odpustil? Jelikož jsou uvězněni ve své nejistotě ohledně Božího milosrdenství, zůstávají stát a jen těžko mohou pokračovat ve víře, protože je drží vzpomínky na jejich hříchy - které Pán Bůh už dávno zapomněl (viz např. Iz 44,25).
No a právě tito lidé potřebují naše svědectví, naše slova povzbuzení, potěšení. Pros Ducha Svatého o správná slova pro lidi, kteří se ze svého křesťanství neradují, protože se nechali přesvědčit, že křesťanství je o hříchu, ne o milosrdenství a lásce. Povzbuď je k děkování za odpuštění toho konkrétního hříchu, který už vyznali, ale který se jim v mysli stále vrací. Tak přemohou ďáblovo pokušení, který nechce, abychom se radovali z osvobození, proto nás stále obviňuje, ačkoli náš hřích je už dávno Bohem zapomenut.
Pros Ducha Svatého, aby ti dal slova, která budou mluvit k srdci tvého bratra či sestry. Můžeš použít slova, která někdy promluvila k tvému srdci. Možná nejprve pozoruj vlastní srdce, jestli ti u jména Ježíš bije jinak… (Pokud ano, to neznamená automaticky, že máš povolání k zasvěcenému životu, zejména pokud žiješ v manželství ) A pak s vírou a láskou řekni toto vzácné a mocné jméno někomu, kdo je ubitý, unavený, znechucený… Řekni ho svému biskupovi, svému knězi, své manželce či manželovi, svým dětem či rodičům… A pozoruj, jak se jim rozzáří tvář, když zakusí moc jména Ježíš.
Otec
Zamyšlení v Roku zasvěceného života
- Otec







Buďte vždy na silnici s ctností poutníka: a tou je radost (Svatý Otec František)
Jsem přesvědčen, že Svatý Otec František udělal skvělou věc, když prohlásil Rok zasvěceného života. Dokonce ho natáhl na 14 měsíců a tři dny (30. 11. 2014 - 2. 2. 2016). Jakoby celé Církvi řekl: Vážení, dost bylo hrabání se v pozemských věcech, ideologických sporů a politických bojů. Církev se v tom všechno nějak angažuje, ale má vyšší poslání. Je určena pro nebe, pro věčnou radost s Bohem. Obnovme v sobě toto směřování, zaměřme se na rozvoj nového života, který jsme přijali ve křtu. Vždyť nejsme povoláni stále s někým soupeřit a přesvědčovat ho o své pravdě, ale žít svůj ideál tak, aby naše protivníky přesvědčil náš život! A i na toto slouží v Církvi zasvěcený život - jako příklad prožívaného, ​​prováděného ideálu.
Možná si řekneš, že tebe se to netýká, že žiješ v manželství nebo jsi diecézní kněz nebo jsi svobodný / rozvedený / ovdovělý a ti podivíni v klášterech tě nezajímají, ať si letošek prožívají oni. Velký omyl! Stejný, jako kdyby zasvěcení řekli, že je nezajímá nějaký Rok rodiny. My všichni totiž žijeme v Církvi, jsme jedno tělo, jedna stavba, navzájem pospojováni svátostmi, tedy samotným Kristem! Oko nemůže říci ruce: ‚Nepotřebuji tě!‘ ani hlava nohám: ‚Nepotřebuji vás!‘ (viz 1 Kor 12, 12-30). A tak zasvěcený život je otázkou prožití pro každého křesťana. Umožňuje nám totiž vidět za.
Jedna věc je totiž vědět o našem cíli a druhá vidět ty, kteří pro tento cíl žijí tak radikálně, že si zvolili, či lépe řečeno přijali povolání od Boha být pro nás ostatní znamením radostné věčnosti. To zavazuje obě strany. Zasvěcení musí dbát o to, aby byli dobrým znamením věčného života. My ostatní zas o to, abychom viděli toto znamení. Neboť naše oči velmi snadno vidí selhání, zklamání, nedostatky, ale nevidí za.
Takže se navzájem potřebujeme. Zasvěcení potřebují potkávat rodiny, které jsou viditelným znamením vnitřního života Nejsvětější Trojice. Ti, co jsou povoláni k zasvěcenému životu, potřebují vyrůstat ve zdravé rodině a rozvinout v sobě schopnost takovou rodinu založit a vést, aby věděli, čeho se svým zasvěcením zříkají. Aby se v nich rozvinula zdravá touha být znamením věčnosti. Aby jejich povolání nebylo jen reakcí na neuspořádaný rodinný život jejich rodičů.

My v rodinách potřebujeme zasvěcené jako trvalé připomenutí našeho věčného cíle, abychom se neutopili v úsilí zajistit své rodině živobytí. Abychom vždy měli čas i prostor na Boží věci…
A všichni spolu potřebujeme být spolu  Tedy vědět, že v Ježíši jsme jedno tělo. Že radost či bolest jedněch je radostí či bolestí druhých.
Když jsem tyto myšlenky v sobě objevoval a sbíral, velmi mě oslovilo, že první věta, kterou v novém liturgickém roce uslyšíme z Písma svatého, je: Ty, Pane, jsi náš otec… (Iz 63, 16). Otec všech. Můj i tvůj. Jsme jedné krve - Ježíšovy. On ji za nás vylil, on nám ji dal za nápoj, který nás živí… V tom jsme všichni stejní. Odlišujeme se jen konkretizací cesty do nebe. Je úzká, trnitá, přitom mnohotvárná, ale s jedním Průvodcem, s jedním Pastýřem, s jedním Vůdcem - s Ježíšem. Jeho Otec je i náš Otec.
Když tedy začínáme Rok zasvěceného života, nový církevní rok i nové liturgické období, začněme modlitbou za sebe navzájem - zasvěcení za nás a my za ně:
Děkuji za vás neustále Bohu pro Boží milost, která vám byla dána prostřednictvím Krista Ježíše. Neboť skrze něj jste v hojnosti získali bohatství všeho druhu, co se týká nauky i co se týká poznání. Vždyť přece svědectví o Kristu bylo u vás jako pravé dokázáno, takže nejste pozadu v žádném Božím daru; jen ještě musíte s touhou čekat, až přijde náš Pán Ježíš Kristus. On vám také dá, že vytrváte až do konce, takže budete bez úhony v onen den našeho Pána Ježíše Krista. Bůh je věrný, a on vás přece povolal k tomu, abyste měli společenství s jeho Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem.(1 Kor 1, 4-9).
Král králů
Zamyšlení 34. neděli v mezidobí - Král králů




Může se zdát infantilní nebo fanatické v dnešním světě prohlašovat, že Ježíš je Králem králů a Pánem pánů.
Vždyť to vypadá tak, že křesťanství bude brzy převálcované gender ideologií, islámským chalífátem a formalismem samotných křesťanů. Když se však podíváme do nedávných dějin, tak vidíme v minulém století třídní boj, dvě světové války, fašismus i socialismus… Všechno je pryč, za námi, ale Církev je tu stále, jako maják stojí na skále a vždy ohlašuje stejné pravdy o hříchu i vykoupení. Jen s tím formalismem si jaksi nevíme rady…
Jaké poselství tedy obsahuje svátek Krista Krále, pokud to není nostalgické vyjádření nenaplněné touhy, aby si ten áš král podmanil všechny ostatní vládce a aby nám bylo dobře, zatímco těm ostatním je špatně?
Četl jsem nedávno v jedné knize o tom, jak autorka bojovala se svým strachem. Hledala v Písmu svatém myšlenky, které jí říkaly, že se nemá bát, že je milována, chráněná, důležitá… A když ji někdy popadl strach, tak se k těm myšlenkám vracela, ve víře je vyslovovala a před mocí Božího slova strach musel ustoupit… V jedné písni je to vyjádřeno slovy: vyvyšuji tě nad tímto dnem…
Tak i naše víra, že Ježíš je Král, skutečný a jediný vládce celého světa, má být projevem duchovního boje. Svět nám nabízí jiný pohled, noviny sestavují žebříčky nejmocnějších, ale my při pohledu na ně vyznáváme a prohlašujeme: Nad tím vším je Ježíš Kristus. Vyvyšovat Ježíše, vyvyšovat svého Boha nad každou jinou moc a sílu. Ne tak, že bychom my sami něco přidávali jeho velikosti a násilím ho tlačili na první místo. Jen prostě konstatujeme fakt, který je pravdou víry: Proto ho [Ježíše] také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí, a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán. (Flp 2,9-11). Dnešní svátek je vyznáním naší víry. A naděje, která nezklame - Bůh jednou přijde ve slávě a bude soudit živé i mrtvé. Žijeme v naději, že nás postaví po své pravici…
Z mnoha rozhovorů vím, že optimistické očekávání posledního soudu (které můžete vnímat v předchozí větě) je pro mnohé křesťany projevem troufalosti a nedostatku pokory. Z celého srdce s nimi nesouhlasím . Pro mě je to vyjádření důvěry v Boží lásku a milosrdenství. Vždyť když jsem potkal Ježíše, když jsem mu svěřil svůj život, pokud denně zakouším jeho milosrdenství, pokud se s ním velmi často setkávám ve svátostech, v Písmu svatém, ve společenství Církve, tak čeho se bojím? Copak sestra Faustina ve svém deníčku nevzpomíná Ježíšova slova, že každému, i nejhoršímu hříšníkovi dává ve chvíli smrti poznat svou nesmírnou lásku a znovu se pro něj rozhodnout? Copak se nemodlíme (zejména v byzantské liturgii) za dobrou odpověď na posledním Kristově soudu? Tak proč se bojím? Proč proti svému strachu nebojuji Ježíšovým příslibem? Vyvyšuji tě, Pane, nad svým strachem…

Všichni chceme být šťastní. Dnešní svátek nám nabízí recept, velmi přesný návod, se stoprocentní zárukou, jak dosáhneme dokonalého štěstí. Ne peníze, ne majetky, ne úspěchy, ale služba Ježíši a s Ježíšem.
Tak mi prosím odpovězte, proč tolik křesťanů stále hledá a zkouší jiné recepty?


Modlitba dne
slovenská:
Všemohoucí věčný Bože, tys rozhodl všechno obnovit a sjednotit ve svém milovaném Synu, Králi nebe i země; prosíme tě, dej, aby se všechno tvorstvo, vysvobozené z otroctví hříchu, podrobilo tvé božské moci a bez přestání tě oslavovalo. Skrze našeho Pána Ježíše, tvého Syna, který je Bůh a s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Všemohoucí, věčný Bože, tys dal svému milovanému Synu všechnu moc na nebi i na zemi, aby byl Králem všeho tvorstva; dej, ať celý svět, vysvobozený Kristem z otroctví hříchu, poznává tvou slávu, věrně ti slouží a ustavičně tě chválí. Skrze tvého Syna Ježíše Krista našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Štěstí
Zamyšlení 33. neděli v mezidobí
- Štěstí







Když si čtu modlitbu dne této neděle, tak uvažuji nad tím, zda by po ní neměl být prostor na ještě jeden
úkon kajícnosti. Neboť je zjevný rozpor mezi tím, co v modlitbě říkáme, a tím, jak ve skutečnosti žijeme. Tvrdíme, že skutečné štěstí je ve službě Bohu. Ale nejednou ho hledáme kdesi jinde. Svým jednáním, myšlením a zejména mluvením slova této modlitby velmi často popíráme.
Představ si, že jdeš někomu blahopřát k narozeninám a řekneš mu: Přeji ti do dalších let, abys každý den prožíval skutečné štěstí ve službě Bohu. Asi by na tebe vypleštil oči a pokládal tě za náboženského fanatika - v tom lepším případě…
Neznamená to však, že všichni jsme takoví. Znám v naší farnosti jednu starší paní, žije sama. A téměř každý den navštěvuje nemocné a staré lidi. Ze svého důchodu nakoupí ovoce a jde od jednoho k druhému. Nemáme ve farnosti organizovanou charitu, ale tu paní pokládám za charitu. Nachází své štěstí ve službě Bohu.
Jistí manželé s pěti dětmi vzali nedávno k sobě křestní dceru, kterou i s rodiči vyhodil majitel bytu, protože neplatili nájemné. Dali jí střechu nad hlavou, zajistili, že mohla nastoupit do školy, přestože už je listopad (nechodila do školy, protože neměli peníze na autobus), dávají jí jíst, šatí ji… Nacházejí své štěstí ve službě Bohu.
Vím o knězi, který během dušičkového oktávu nosil svaté přijímání lidem, kteří se v ty dny nemohli zúčastnit mše svaté (dělali v odpolední směně, ale mše svatá byla jen večer), toužili však získat plnomocné odpustky. Nemusel, ale nachází své štěstí ve službě Bohu.
Určitě i ty takové lidí znáš. Jak bys jim mohl pomoci? Jak bys mohl následovat jejich příklad?
Když jsi dnes poslouchal první čtení o statečné ženě, možná jsi srovnával text se svou manželkou nebo ses s tou ženou srovnávala ty sama. Myslím, že biblický ideál vyšel z toho porovnávání vítězně . Ale neměj proto mindráky. Důležitá je píle, ochota jednat a žít podle Božích záměrů. Zde si možná řekneš, že tobě to nejde, že jsi starý, nemocný, nevrlý, unavený… Ale to není překážka při službě Bohu! Možná znáš jméno Marta Robinová (1902 - 1981). 8. listopadu byla zveřejněna zpráva o potvrzení jejího hrdinských ctností. Tato žena velkou část svého života strávila ochrnutá na lůžku. Přes 50 let nejedla, nepila, nespala, žila z Eucharistie. A přestože nemohla nic fyzicky dělat, doufám, že jednou bude prohlášena za svatou. Neboť mnoha lidem pomohla najít cestu k Bohu a s Bohem. Své skutečné štěstí našla ve službě Bohu. Ochrnutá sloužila…
Tak dosáhni i ty dnes svého skutečného, dokonalého, trvalého štěstí. Posluž Bohu ve svém bližním. Neznamená to, že se budeš cítit šťastný. Ale budeš šťastný. I s křížem na ramenou…


Modlitba dne
slovenská:
Pane a Bože náš, pomáhej nám, abychom tě radostně a oddaně uctívali, neboť trvalé a dokonalé štěstí dosáhneme pouze tehdy, když budeme vždy sloužit tobě, původci všeho dobra. Skrze našeho Pána Ježíše, tvého Syna, který je Bůh a s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Věčný Bože, ty jsi původce všeho dobra; vyslyš naše prosby a dej, ať služba tobě je naší stálou radostí, neboť opravdové štěstí člověka je v tom, že ti může celým svým životem sloužit. Skrze tvého Syna Ježíše Krista našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Výročí posvěcení Lateránské baziliky
Zamyšlení na svátek
Výročí posvěcení Lateránské baziliky







Co tě spojuje s lidmi v tvé farnosti? Dobré vztahy? Spolu se modlíte? Děláte zajímavé akce?
To vše je fajn. Ale nejdůležitější, co nás spojuje, je křest a eucharistie. Křtem jsme se stali údy Kristova těla, Církve, Eucharistií se toto členství upevňuje a prohlubuje. A svátostí smíření se uzdravuje. Všechno ostatní - malé komunity, akce, setkání… - má svůj kořen, své opodstatnění v těchto svátostech, v té pravdě, že jsme Božím chrámem jak jednotlivci, tak i místní církev, která je součástí celé Církve. Taková vize nás chrání před závistí, hněvem, pomlouváním…, protože vnímáme lidi kolem sebe jako součást vlastního těla: Jsem Kristův a lidé kolem mě jsou také jeho.
Pokud zmíněné hříchy v tvém životě či v životě tvé farnosti jsou, podstata problému je kdesi v chápání Církve jako živého těla, jako Boží stavby, jako Božího lidu… Dnešní slavnost a každá slavnost posvěcení chrámu by měla napomoci prohloubení chápání prožívání Církve jako společenství vykoupených.
Každý kostel má dvě základní úlohy. Jedna je dána tím, že v něm přebývá Bůh a koná se v něm bohoslužba. Druhá spočívá v tom, že je znakem přítomnosti živé Církve v daném místě. Zatímco první je fakt, na který v podstatě nemáme žádný přímý vliv, druhá velmi závisí na tom, jak žijeme svou spásu, jak tvoříme viditelné společenství. Ve světě je mnoho kostelů, které mají již jen historickou a uměleckou hodnotu, nejsou symbolem žádného společenství, dokonce v nich už ani není Eucharistie… Jak se to stalo? Lidé se zaměřili na sebe a zapomněli na Boha. Říkám to velmi obecně, konkrétní historické okolnosti mohly být různé, ale kdesi v pozadí je asi toto - věřících ubývalo a přibývalo nevěřících.
Co charakterizuje živou Církev? Pět věcí - modlitba (především mše svatá, ale i modlitební společenství), Písmo svaté a učení Církve (nejen homilie, ale i biblické studium a biblické skupiny), slavení svátostí (zdůrazňuji slovo slavení; přičemž umím si představit i fungování skupin laiků, které připravují liturgické slavnosti po obsahové stránce) a nakonec služba projevována ve dvou rovinách - služba v Církvi (ministrování dospělých, lektoři, úklid kostela, pastorační centrum, vedení modlitebních skupin, skupin biblického studia, katechizaci… - i ty poslední jako služby laiků, ne kněze) a služba ve společnosti, projevována zejména charitou a zájmem o věci veřejné (řeknu takovou myšlenku - do místních zastupitelstev by se měli hrnout především praktikující křesťané; je pro mě záhadou, proč tuto oblast necháváme na ty, co Boha nemilují nebo jim je lhostejný…).
Čili ne množství akcí, jejich pestrost a zajímavost, ale těch pět věcí rozhoduje o tom, zda je daná místní církev živá, či kostel v ní je jen pro jeho první roli (Boží příbytek a bohoslužba), nebo zda plní i tu druhou - je znakem přítomnosti živé Církve.
Co můžeme osobně v této věci udělat? První věc je udržovat zdraví v těle Církve - především svátostí smíření. Pak upevňovat svazky, které mezi námi vznikly křtem - zejména přijímáním Eucharistie. A od toho se odvíjí další věci načrtnuté v charakteristice živé Církve. Založ skupinku biblického studia. Pozvi pár lidí k sobě a začněte se spolu modlit. Jdi za knězem a řekni mu, že chceš číst čtení při mši svaté nebo být mimořádným rozdělovatel Eucharistie (víš, jak by se potěšili mnozí nemohoucí, kdybys jim každou neděli donesl Pána Ježíše?). Zařiďte místní charitu. Kandiduj ve volbách… Oh, úkolů je tolik…
Slavnost výročí posvěcení kteréhokoliv kostela je připomenutím si a díkučiněním, že v té farnosti kdysi byla tak živá Církev, že chtěla mít vnější znak svého života s Bohem. Je časem zpytování svědomí, zda jsme věrní odkazu těchto našich otců, kteří chrám stavěli. Je časem nového rozhodnutí se pro život s Bohem…


Modlitba dne
slovenská:
Vznešený Bože, připravuješ si z nás jako z živých a vybraných kamenů duchovní chrám; prosíme tě, sešli své církvi Ducha Svatého, aby neustále působil v tvých věřících a budoval z nich nebeský Jeruzalém. Skrze našeho Pána Ježíše, tvého Syna, který je Bůh a s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Bože, ty si z nás jako z živých kamenů buduješ svůj duchovní chrám; rozmnož ve své církvi i působení svého Ducha, aby tvůj věrný lid dorůstal do plnosti, kterou bude mí tu tebe v nebi. Skrze tvého Syna Ježíše Krista našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Dušičky
Zamyšlení na 31. neděli v mezidobí
- Dušičky







Je pro mě záhadou, proč jsme se jako Církev nechali zahnat s pohřbem (i s tématem smrti) na hřbitovy do obřadních síní - Domů smutku
(či naděje, jak je někde nazývají). Vím, že jsou na to praktické důvody, ale je vždy to, co je praktické, zároveň i nejlepší? Neměl by zemřelý člen Církve odcházet na odpočinek z kostela? Doprovázen farním společenstvím, nejen nejbližší rodinou a pár ženami, které berou svou účast na pohřbech jako službu (za což jim patří chvála a uznání)?
Vím, že to, co teď napíšu, může někoho pohoršit, ale risknu to. Mám představu o svém pohřbu.
V první řadě bych byl velmi rád, kdyby mě po smrti nedali někde do lednice, ale aby mě nechali doma a tam se u mne modlili. Když umíme dávat na hřbitovy drahé pomníky - prý jako projev úcty k zesnulému -, je takový problém mít jako projev úcty modlitební službu u mrtvého doma? Nikdy nezapomenu, jak jsem strávil noc u svého mrtvého otce. A o deset let později u mámy. Byl to čas děkování i odprošování i odpouštění…
Pak bych chtěl, aby pohřební mše svatá byla v kostele. Za účasti farního společenství. Úvodní píseň by byla Raduj se, Církvi Kristova… Velikonoční! Vždyť smrt bez Velikonoc je tragédie. Ale se vzkříšeným Ježíšem je návratem domů…
První čtení bych chtěl mít z Druhé knihy Samuelovy o přenášení archy smlouvy do chrámu. Měli jsme ho na naší svatbě a při mém pohřbu by mluvilo o tom, že i mě teď Pán přenáší do nebeského chrámu, neboť jsem byl během života jeho nositelem a příbytkem jako pokřtěný. Nejednou ne vzorným nositelem, ale doufajíc v jeho milosrdenství.
Žalm je pro mě na pohřeb jednoznačný: aradoval jsem se, když mi řekli: Půjdeme do domu Hospodinova (Ž 122). Žalm radosti z návratu domů!
Evangelium bych chtěl o pokladu na poli, o vzácné perle. Uchvátilo mě totiž vysvětlení, že tím pokladem, tou perlou mohu být já a Ježíš je ten, který dal všechno za to, aby si mě získal. Velmi bych chtěl, aby kazatel tuto pravdu pak oznámil v homilii.
Byl bych velmi rád, kdyby společné modlitby věřících - přímluvy - nebyly nějaké paušální z knihy, ale bratři a sestry, s nimiž jsem se modlíval modlitby chval, by rozezněly kostel chválou Boží dobroty. Zpěvy v jazycích. Jednoduše radostí z Božího vítězství…
Římský kánon a slavnostní trojité Amen na jeho závěr je samozřejmostí… Během svatého přijímání (prosím, pod oběma způsobami!) by mohlo znít slavnostní Aleluja z Handlova Mesiáše. Na oslavu Boha, který nás sytí svým tělem a krví. A také proto, že jdu do Boží země, kde vládne jas. Je to nesmírný důvod k radosti!
A po požehnání bych chtěl píseň k Matce ustavičné pomoci. Jediný Syn tvůj než skonal na Golgotě bolestné, k tobě, Matko, z kříže volal: Hle, syn tvůj…
Následovala by pouť víry na hřbitov. Potěšilo by mě, kdyby přišli všichni kytaristé, s nimiž jsem kdy zpíval (zejména na setkáních v podzemní církvi) a celou cestu na hřbitov by znělo Z mrtvých vstal Pán, úžasná píseň neokatechumenátu. Jaké by to bylo svědectví víry! Ne mé, vždyť mě by už jen nesli, ale všech těch usměvavých lidí, kteří věří ve vzkříšení těla a ve věčný život!
Na závěr obřadu u hrobu by všichni zpívali Toto je den, který dal nám Pán…
A mám i jednu marnivou:-) představu - v místním rozhlase by po pohřbu znělo Čajkovského Capriccio.
Rozumíš? Dnes Církev nenaříká nad těmi, co zesnuli, ale pomáhá jim přejít do nebe. Pohřeb není časem smutku, ale jen zármutku. Ale především naděje. Radostné naděje. Neboť život se smrtí nekončí, pouze mění… Jdeš i ty do Boží země?



Modlitba dne
slovenská:
Bože, králi nebe a země, vždyť a posvěcuj dnes naše srdce i tělo, udržovat a ovládej naše myšlenky, řeči a skutky podle tvého zákona a podle tvých přikázání, abychom s tvou pomocí dosáhli spásu a svobodu zde i ve věčnosti. Skrze našeho Pána Ježíše, tvého Syna, který je Bůh a s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Bože, ty jsi původce našeho života a tvůj Syn nás svou smrtí a vzkříšením vykoupil, abychom celým svým životem směřovali do tvé slávy; smiluj se nad svými zemřelými služebníky a pro jejich víru a naději ve vzkříšení je přijmi k sobě do věčné blaženosti. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Zvykli jsme si
Zamyšlení na 28. neděli v mezidobí




Oznámení v místním rozhlase: Tuto neděli přijede do naší obce vzácný host.
Jmenuje se Ježíš Kristus. Možnost osobní audience bude celý den v místním kostele, který bude otevřen od půlnoci do půlnoci. Kromě toho budou tři slavnostní hostiny, na které je každý zván. Vyžaduje se slavnostní oblečení srdce.
Co si myslíš, kolik lidí bys našel o půlnoci v kostele, aby byli mezi prvními, kteří se s Ježíšem setkají? Jaký by byl zájem o takové setkání v průběhu dne? Jsou kolem tebe lidé, kteří by šli v takový den na stavbu nebo na pole pracovat?
Raději nechci znát tvé odpovědi. Neboť jsou téměř jistě takové jako moje. Zvykli jsme si, že Ježíš je stále s námi a už nás nevzrušuje nějaké oznámení o možnosti být s ním… Navíc pravdu o jeho přítomnosti mezi námi nebereme zcela vážně…
Zkus se nyní podívat na sebe. Utíkal bys o půlnoci do kostela, aby sis zajistil dobré místo, co nejblíže u Ježíše? Opravdu, a když jsi na mši svaté, tak raději někde v koutku, nebo co nejblíže u oltáře?
Srdce mi pláče pro lhostejnost katolíků k nejpodstatnější osobě celých lidských dějin. Možná bych se tomu nedivil, kdyby byl Ježíš mrtvý a my bychom si na něj jen s úctou vzpomínali. Ale Ježíš je živý, tady s námi - a mnohými z nás to vůbec nepohne. Co proboha ode mě chceš? Chodím každou neděli do kostela, každý první pátek ke zpovědi, modlím se každý den růženec, modlím se ráno i večer, před jídlem i po jídle, tak co ode mě chceš?
Víš, co chci? Aby na tobě byla vidět radost, že jsi s Ježíšem, radost, protože jsi vykoupen, radost, neboť jsi zasypaný Božími dary, radost, neboť trpíš s Ježíšem na kříži. Chápeš? Pokud si jen plníš nějaké povinnosti, ale neraduješ se ze svého vykoupení, tak k čemu ti je takové křesťanství? Je to vůbec křesťanství? Není to jen souhrn příkazů a zákazů, pravidel a zvyků? Kde je pak radost z vykoupení, radost ze života s Bohem? Radost i v utrpení!!!
Můj Bůh mi připravil hostinu a já se na ní každou neděli raduji! Ne proto, že bych měl vynikající náladu a že mše svatá je perfektně slavena, ale proto, že jsem s ním! Vírou vidím Ježíše v knězi, poslouchám Ježíšův hlas ve slově, prožívám jeho přítomnost ve společenství a přijímám ho jako pokrm v Eucharistii. Toto je pravda, kterou mi nemůže vzít žádná nálada či vnější okolnosti. Nežiji podle toho, co vidím, ale podle toho, co věřím!
Vím, mnohokrát nás chce ďábel obrat o radost. Dá nám před oči všechny nedostatky, které vidíme na knězi, na lidech, na zpěvu, na kázání, na délce liturgie… Ale proč se dáš oklamat? Vždyť podstatou mše svaté je setkání s živým Ježíšem. On je Pán!!!
Víš, co od tebe chci? Abys každou neděli nadšený chodil na hostinu s Ježíšem. Aby ses každý první pátek setkal s milosrdným Ježíšem a oslavoval jeho milosrdenství ve svátosti smíření. Abys každý den spolu s Pannou Marií pozoroval Ježíšův život a proměňoval se na jeho obraz. Abys každé ráno i večer pozdravil Milovaného a projevoval mu svou lásku i důvěru. Abys při každém jídle stoloval s Ježíšem a radoval se z jeho darů, které ti dal k výživě těla. Všiml sis, že je to stejný seznam, který jsem uvedl výše? Jen má jiný motiv…
Nemusíš se stále usmívat od ucha k uchu. I slzy se mohou a nejednou i mají objevit v tvých očích. Ale nedej si vzít radost v srdci - radost z toho, že jsi s Ježíšem ve štěstí i neštěstí, ve zdraví i v nemoci. Dříve či později se projeví i na tvé tváři. A staneš se svědkem přítomnosti živého Ježíše.
Prosme Boha, abychom jednou neslyšeli oznámení: Protože o setkání s Ježíšem nejbližší neděli nikdo neprojevil zájem, ve zdejším kostele bude diskotéka a otevřený bar. Všechny zve ďábel.


Modlitba dne
slovenská:
Prosíme tě, všemohoucí Bože, ať nás tvá milost ustavičně předchází i provází, abychom vždy horlivě konali dobré skutky. Skrze našeho Pána Ježíše, tvého Syna, který je Bůh a s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Prosíme tě, Bože, dej nám svou milost, aby nás vždycky předcházela a provázela a stále nás vedla ke konání dobra. Skrze tvého Syna Ježíše Krista našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Štědrost
Zamyšlení na 27. neděli v mezidobí
- Štědrost



Umíš si představit, co znamená, že Bůh je štědrý? Mně pomáhá představa, že Bůh by stvořil jen jednu,
jedinou louku, na které by sice byly všechny květiny světa, ale jen po jednom. A Bůh by nám řekl: To všechno umím stvořit, ale ať vám stačí ukázka. Posílejte sem děti na exkurze… Smutně směšná představa, zvláště když si uvědomíme, že na celém světě jsou miliardy luk a na nich biliardy květů. Velkou většinu z nich nikdy nikdo nespatří, ale Bůh jim i tak dává vyrůst. Jen tak, pro potěšení andělů. A to jsou jen květiny. A co kameny, stromy, mraky, řeky, jezera, ryby…? Bůh je nesmírně štědrý!
Důkazem je i lidstvo. Je nás teď na zemi přes sedm miliard. A pro Boha nikdo není anonymní, každého zná jménem a ví i to, kolik má vlasů na hlavě. Dokonce myslí na mě pokaždé, když mi nějaký vlas z hlavy spadne. Jistý plešatý muž řekl, že jeho plešatost mu připomíná, kolikrát musel na něj Bůh s láskou myslet, než mu vypadaly všechny vlasy . A on teď s láskou myslí na Boha…
Když je Bůh takový štědrý, proč mu nevěříme? Klasickým příkladem takové nevěry jsou potraty - emůžeme mít další dítě, protože na to nemáme… Abych přešel k běžnějšímu příkladu - nedělní práce. Musím pracovat i v neděli, moje firma musí fungovat i v neděli, neboť… A možná ještě častější příklad: Nemám čas modlit se, protože mám hodně práce.
Zkusím na tyto příklady nevěry v Boží štědrost odpovědět příkladem ze židovského prostředí. V židovství existuje prastará tradice, že Mesiáš přijde v sobotu. Proto ti židé, kteří se této tradice přidržují, v sobotu nevaří, nechodí na procházky, skutečně nic nedělají. Neboť pokud dnes přijde Mesiáš, bylo by trapné, kdyby mě našel dělat věci, které jsou jen pozemské. Ať mě najde radovat se a čekat! Chápeš? Čekají Mesiáše! A tak zpívají, tančí, čtou Bibli… a čekají. Když pak vyjde na obloze první hvězda a sobota skončí, zklamaně říkají: Tak Mesiáš dnes nepřišel, možná na příští sobotu. A začínají pracovat. Dnes však k tomu často říkají i toto: Křesťané nemohou mít pravdu. Tvrdí, že Mesiáš již přišel a že se s ním setkávají v kostele. Proč to na nich není vidět, když z kostela vyjdou?
Au! Až to zabolí číst takový příklad. Proč na mně není vidět při vycházení z kostela po mši svaté, že jsem se setkal s Mesiášem?
Na Kysucích se možná před každým kostelem v neděli prodávají korbáčiky, med, ořechy, mák… A lidé vycházejí z kostela a kupují. Nečekají Mesiáše, ale návštěvu. Nebo využijí příležitost k dobré koupi. Neboť si myslí, že jim doma něco chybí. Prostě nevěří, že pokud dají neděli Bohu, tak Bůh se jim o vše postará. Štědře.
Ještě jednou o Židech. Znáš důvody, proč Bůh dopustil babylonské zajetí? I proto, že nezachovávali příkaz o sedmém a o jubilejním roce. Každý sedmý rok neměli orat ani sít, měli jíst jen to, co se urodí samo. Aby si zem odpočinula. A po 7 x 7 letech následoval jubilejní rok (tedy každých 50 let), kdy také neměli orat ani sít (tedy dva roky za sebou neměli obdělávat půdu), měli odpustit všechny dluhy, vrátit pozemky jejich původním majitelům a propustit otroky. Měli se spolehnout na Boží péči a štědrost. Ale Židé se na to vykašlali a jejich vinice zpustla…
Máme úžasného Boha. Kromě toho, že je štědrý, je také nesmírně trpělivý. I s tebou. Čeká, že uvěříš v jeho štědrost a péči.
Už jen poslední příklad. Víš, proč je přikázaný tzv. eucharistický půst, tedy hodinu před svatým přijímáním nejíst? Ne proto, že by Pánu Ježíši vadilo, že máš něco v žaludku. Ale proto, abys jemu i lidem kolem sebe dal najevo, že nic jiného tě nemůže nasytit. Někteří úzkostlivě dodržují tu hodinu a ještě se v kostele dívají na hodinky, ať už se mohou postavit do řady… Jiní se postí možná celé odpoledne, přičemž na to ani nemyslí, jen touží být s Ježíšem…
Takže dnes se setkávají Boží štědrost a naše malost. Boží péče o vinici a naše ustaranost o úrodu. Zkus se tento týden každý den alespoň jednou v nějaké věci spolehnout na Boha. Přičemž nezapomeň na starou pravdu: Vše dělej tak, jakoby to záviselo jen na tobě, a přitom důvěřuj tak, jakoby to záviselo jen na Bohu. Bude se ti snadněji a radostněji žít. Dokonce si možná budeš i zpívat…

Modlitba dne
slovenská:
Všemohoucí věčný Bože, ve své štědrosti dáváš prosícím více, než si zasluhují a žádají; prosíme tě, odpusť nám viny, které znepokojují naše svědomí, a uděl nám i ty milosti, o které se ani neodvažujeme prosit. Skrze našeho Pána Ježíše, tvého Syna, který je Bůh a s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Všemohoucí Bože, náš nebeský Otče, ty ve své štědrosti dáváš prosícím více, než si zasluhují a žádají; smiluj se nad námi, zbav nás všeho, co tíží naše svědomí, a daruj nám i to, oč se ani neodvažujeme prosit. Skrze tvého Syna Ježíše Krista našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Zamyšlení na 25. neděli v mezidobí
- Život na vinici




Pro nás na vysočině je práce na vinici dost nepředstavitelná. Možná by nám byl bližší obraz práce na roli kolem brambor 
V každém případě je jasné, že práci na vinici nemůže zvládnout jeden člověk. Její majitel potřebuje dát dohromady partu lidí, kteří tu práci odedřou spolu. Ani práci v Církvi, která je Pánovou vinicí, nemůže zvládnout jednotlivec. Proto si Bůh povolává mnoho lidí a každému dává jedinečnou úlohu. Nám, co už na vinici pracujeme, přitom říká, abychom se radovali z každé nové síly, která přichází na pomoc. Přičemž naše radost nemusí být ani tak z toho, že budeme mít méně práce (protože mám takový pocit, že na Pánově vinici neplatí: čím více lidí, tím méně práce připadá na jednoho), ale zejména z toho, že kdosi slyšel Pánovo volání a uvěřil mu…
Pánova vinice je společenství, kde každý vkládá své talenty a schopnosti, aby byla stále krásnější a zejména úrodnější. Kde se navzájem radujeme z úspěchů druhých a dáváme to i najevo. Tedy žádné zahlížení a reptání…
Velmi bych chtěl, abychom se to naučili, abychom měli takového ducha radosti ze štěstí druhého. Vím, že následující příklad (ne zcela vymyšlený) je přitažený za uši, ale může být velmi dobrou ilustrací toho, na co myslím. Představ si, že jdeš ke zpovědi. Vyznáš všechny své hříchy, lituješ jich, dostaneš rozhřešení a vycházíš ven. A tam tě vítá zástup lidí, kteří nadšeně křičí, provolávají Bohu slávu, blahopřejí ti… Udiveně se díváš, co se to děje. Tehdy přichází nejváženější muž místního společenství a říká ti: Příteli, my všichni jsme se sešli oslavit tvé smíření se s Bohem. Neboť tím jsi přispěl ke kráse a dokonalosti našeho společenství, jehož jsi členem. Všem se nám ulevilo a zažili jsme uzdravení vztahů, když jsi vyznal své hříchy a Bůh ti odpustil. Blahopřejeme ti a zveme tě radovat se s námi. A podívej, už je ve zpovědnici další hříšník. Modleme se za něj, aby se dobře vyzpovídal, a nadšeně ho přivítejme, když odtamtud vyjde, neboť zažijeme další očištění a uzdravení.
Pochopil jsi, o co mi jde? O uvědomění si, že jako Hospodinova vinice jsme navzájem propojení. Jsme naroubováni na révu, jsme součástí Boží stavby, jsme údy Kristova těla, jsme členy Boží rodiny. Mé dobré skutky, ale i mé hříchy ovlivňují celou Církev. I tvoje. Nikdo z nás není izolovaný. Právě naopak, každý každého v Církvi ovlivňuje svým životem. Žádné moje rozhodnutí není jen moje věc. Cokoliv dělám, buď tím Církev, tedy Krista a jeho děti, buduji, nebo ji zraňuji.
V souvislosti s tím jsem si nedávno uvědomil jeden z hlubších důvodů, proč nejednou brbleme na naše kněze či biskupy. Protože je nevnímáme jako otce v rodině. A ani oni se tak nejednou k nám nechovají. Jednoduše nemáme vzájemný vztah, takový obyčejný, lidský. Jako příklad mi napadlo, kolik kněží neoznámí ve své farnosti, že jedou na dovolenou nebo na dva-tři dny mimo farnost. Jednoduše zmizí a najednou je místo nich u oltáře kdosi jiný. Bez slůvka vysvětlení. Kdyby to udělal otec v rodině, určitě by byl z toho poplach, pláč, strach, výčitky… A jestli farnost není rodina, která si zaslouží, aby jí otec řekl svým dětem, co dělá, kam jde, kdy se vrátí…?
Když pán vinice dnes rozdává mzdu, žádá od všech úplně obyčejnou věc - lidskost. Být k druhému pozorný, laskavý, uznalý, dobrotivý, štědrý… Abychom žili v rodině. V Boží rodině. Hodně reptání a kritiky by se ztratilo, kdybychom si to při svém jednání uvědomovali a odmítli všechny zažité stereotypy (co je ti po tom, o je moje věc, já to zvládnu sám…), které nás od lidí a následně i od Boha izolují. Jsme povoláni být a žít spolu. Tak si dělejme navzájem radost. Radost v Pánu!

Nakonec už jen jedna úžasná zpráva: Boha lze nalézt (viz Iz 55, 6-9) !!!



Modlitba dne
slovenská:
Všemohoucí Bože, všechna ustanovení posvátného zákona jsi shrnul do přikázání lásky k tobě a k bližnímu; dej nám sílu plnit tvou vůli, abychom tak mohli dosáhnout věčného života. Skrze našeho Pána Ježíše, tvého Syna, který je Bůh a s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Bože, tys nám uložil, abychom milovali tebe a bližního, neboť v tom je smysl a naplnění všech ustanovení posvátného zákona; dej nám sílu, abychom zachovávali tvá přikázání, naplnili je láskou, a tak vešli do věčného života. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
KŘÍŽE - JEŽÍŠŮV KŘÍŽ
ZAMYŠLENÍ NA SVÁTEK POVÝŠENÍ SVATÉHO KŘÍŽE - JEŽÍŠŮV KŘÍŽ



apráskaná moucha, jak je dotěrná! Taková slova nedávno vyletěla z úst mé tchýně.
Pousmál jsem se a pokoušel jsem se jí vysvětlit, proč Pán Bůh stvořil mouchy: Ale, babičko, taková krásná muška! Dělá si jen svou povinnost - učí nás trpělivosti. A kromě toho, co by jedli ptáčci, kdyby nebylo much?
Mouchy jsou takový malilinký křížek v našem životě. Ale důležitý - přes maličké kříže nás dobrý Bůh učí zvládat větší až po ty největší. Až po Ježíšův kříž.
Cože, my, slabí lidé, máme nést Ježíšův kříž? V podstatě ano. Každé ráno se dívám na obraz Ježíše, ležícího pod křížem. Sklání se k němu nějaký člověk. Zpočátku jsem ho vnímal jako Šimona z Kyrény. Až jednou mi přišlo na um: Ten člověk jsem já. A začal se s dialog s Pánem. Vidíš, jak trpím, bezvládně ležím? Co kdybys mi pomohl s křížem?-Já, Pane? Ty. Zaskočilo mě to. Přišla mi na mysl všechna zdůvodnění, proč právě já ne - jsem hříšný, slabý, každou chvíli selhávám, moje láska je slaboučká… Ty. Od tebe chci, abys mi nechal stále otevřené srdce, ve kterém si mohu odpočinout při nesení kříže. A dokud budu odpočívat, nes ho trochu ty. Neboj se, ne celý. Jen kousíček. Mám po celém světě mnoho lidí, kteří takto každý den nesou kousek mého kříže. Nejsou to lidé bez chyby. Ale milují…
Může se nám zdát divné, že Ježíš i dnes trpí, nese kříž. Pokud však věříme, že Církev je jeho tajemné, mystické tělo, tak víme, že opravdu trpí. Vnějším pronásledováním, vnitřními selháními… Zatímco to první mě dlouho vedlo jen k modlitbě za pronásledované, to druhé mě často vedlo k posuzování a hněvu. Avšak po zážitku s obrazem Ježíše ležícího pod křížem se tyto mé postoje pomalu mění. Mnohem více vnímám, že to Ježíš trpí, když je jeho Církev ohrožována zevnitř či zvenku. A učím se při zprávě o takových událostech projevovat Ježíši lásku. Milovaný, tady jsem u tebe. Trpíš se svými pronásledovaným dětmi, trápíš se pro jejich selhání. Spočiň v mém srdci. Odpočiň si v mé lásce, slaboučké jako vánek… (Původně jsem měl napsáno ídné lásce. Ale hned se mi ozvalo nitro: Jak můžeš lásku Ducha nazývat bídnou? Vždyť to není tvoje lidská láska, ale moje božská, kterou mi projevuješ.)
A tak procházím životem pod křížem. Kříž je povýšen, vyvýšený v mém srdci. Proto se raduji z dnešní slavnosti, neboť je vnějším znamením toho, co by asi měl prožívat každý, kdo miluje Ježíše - ochotně a s radostí přijímat kříž, neboť tím Ježíši projevuji lásku a mám účast na vykoupení světa.
Jsem hříšník. Vykoupený hříšník. Svými hříchy jsem přibil Ježíše na kříž. On mi je odpustil a každý den odpouští a dělá se mnou totéž, co jsem já udělal s ním - přibíjí mě na svůj kříž. Jaká to láska Boha, který chce, aby vykoupený člověk šel jeho cestou! Jaká to láska ke mně, který se často z toho kříže chci odtrhnout, který často odmítám trpět a dokonce zapomínám na Ježíše a chci jít vlastní cestou!
Ale není jiné cesty. Jen Ježíšův kříž.




Modlitba dne
slovenská:
Laskavý Otče, tys poslal na svět svého milovaného Syna, aby smrtí na kříži spasil všechny lidi; dej, prosíme, abychom na zemi stále lépe poznávali tajemství jeho vykupitelské smrti a dosáhli účast na jeho slávě v nebi. Skrze našeho Pána Ježíše, tvého Syna, který je Bůh a s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Bože, tys chtěl, aby všichni lidé byli spaseni křížem tvého Syna; dej, ať pochopíme, že jeho smrt na kříži je vítězstvím nad smrtí, a doveď i nás do slávy vzkříšení. Skrze tvého Syna Ježíše Krista našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
CIZÍ HŘÍCHY
ZAMYŠLENÍ NA 23. NEDĚLI V MEZIDOBÍ
- CIZÍ HŘÍCHY



Ach jo, dnešní liturgické texty Božího slova kladou tak jednoznačné požadavky, že se mi až chce vykroutit se z psaní o nich. Vždyť je nedokážu naplnit. Tak co můžu psát jiným?
A přece mě k tomu Pán vede. Tak ber prosím následující písmenka jako slova, která píše hříšník hříšníkovi…
Skutečné napomínání je dnes v Církvi vzácný jev. Proč si to myslím? Pro zlo, které kolem sebe vidím a které nikdo (ani já ) neřeší. A pro naše zavřené oči i ústa. Ano, nejednou slyším hodně křiku, i když někdy jemnými slovy (rodiče na děti, mladí mezi sebou, kněží z kazatelen…), ale téměř vždy to je křik, když křičící něco v sobě nezvládne a pak řeší situaci hněvem a výčitkami. Písmo však jasně říká, kdy máme napomínat: Pokud bratr zhřeší… (Mt 18, 15). Tedy ne tehdy, když se mi nelíbí jeho jednání, ale když jedná proti Božímu zákonu, když jedná proti přikázání lásky. Vidíš, prostor pro napomínání (a také případný křik) se nám pořádně zužuje. Musí jít o situaci hříchu. Skutečného hříchu, ne nějakého mého zdání. Vidíš, že kamarád podvádí manželku? Napomeň ho! Vidíš, že mladí žijí bez svátostného manželství? Napomínej je! Vidíš, že kněz žije v přepychu? Napomeň ho! Vidíš, že matka přemlouvá dceru na potrat? Napomeň ji! Vidíš, že chlap krade z práce materiál? Napomeň ho! Vidíš, že se syn či manžel dívá na pornografii? Napomeň ho! Ať však tvému napomínání vždy předchází modlitba!
Ale nehádej se ani nekřič, když někdo dělá věci jinak než ty. Pokud jsi přesvědčen, že tvůj způsob je lepší, poraď, ale nenapomínej ani nekřič. Kolik rodičů právě toto nezvládá, nejednou již při dospělých dětech…

K tomu, abychom mohli napomínat, jednoznačně potřebujeme dar rozlišování a poznání Božích zákonů, učení Církve. O to první se máme každodenně modlit a to druhé máme získávat studiem, učením se.
Věděl bys jasně a stručně podle učení Církve vysvětlit, co je špatného například na antikoncepci či umělém oplodnění? Proč tyto způsoby jako ti, co milují Ježíše, odmítáme? Nestačí o něčem říct, že o nesmíš, neboť je to hřích. Tak se totiž vytváří obraz Boha (a také Církve), který jen tak z nějakého rozmaru cosi zakazuje, obírá člověka o radost či rozkoš. Ale my víme, že Bůh právě naopak - touží, aby byl člověk šťastný a prožíval radost již zde na zemi. Pokud něco označuje jako špatné, nedovolené, nestačí jen slepá víra, ale třeba i vědět, proč je to ěco špatné.
Jak můžeš takové poznání získat? Ideální je spojit více cest - studium, setkávání se s lidmi, kteří ti to vysvětlí, rozhovory, účast na katechezích… Vím, stojí to čas a ty ho nemáš nazbyt. Nevěnuješ však čas hříšným věcem, například když sleduješ některé televizní programy (nekonečné seriály či hloupé farmy), pokud čteš bulvární tisk (že který? Například Blesk, všechny Plus ...)? Že co je na tom hříšné? To, co to s tebou dělá - mění se tvoje smýšlení na smýšlení světa, ne Ježíše Krista! Přestaň to dělat a začni se věnovat Božím věcem.
Pomalu nastává čas podzimních prací a zbožný i bezbožný budou vozit hnůj a orat svá pole. Oba dělají totéž. Jaký je mezi nimi rozdíl? Zbožný buduje Boží království a v rámci toho se stará o své břicho (vždyť je přikázání ezabiješ). Bezbožný se jen stará o své břicho (jez, pij, vesele hoduj - Lk 12, 19). Buď zbožný při všem, co děláš, a nebude tě třeba napomínat. Dostaneš dar rozeznávání a budeš bezbožnému (i napomínáním) pomáhat, aby se i jeho práce s hnojem stala budováním Božího království.


Modlitba dne
slovenská:
Laskavý Otče, tys nás skrze svého Syna vykoupil a přijal za své milované děti; s otcovskou láskou provázej všechny, kdo věří v Krista, aby dosáhli pravou svobodu a věčný život. Skrze našeho Pána Ježíše, tvého Syna, který je Bůh a s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Bože, tys nám poslal Vykupitele a přijímáš nás za své syny; pohlédni na nás s otcovskou láskou a dej, aby všichni, kdo věří v Krista, dosáhli pravé svobody a věčného dědictví. Skrze tvého Syna Ježíše Krista našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
JASNÁ CESTA
ZAMYŠLENÍ NA 22. NEDĚLI V MEZIDOBÍ
- JASNÁ CESTA



Dnes si dovolím načrtnout plán či cestu. Aby nás nezlomil Jeremiášův nářek, když viděl, jak se jeho národ řítí do záhuby.
Neboť i náš národ je na podobné cestě.
V roce 1972 vyšel zřejmě poslední dokument, který přímo souvisel s koncilem: Ordo Initiation christianae adultorum (OICA , Obřad uvedení dospělých do křesťanského života). V něm je jasně napsaný postup, jak někoho přivést k Ježíši a po přijetí vykoupení ho vést ke křesťanské zralosti. Celá cesta se dá shrnout do tří slov: evangelizace, katecheze a mystagogie.
Evangelizace znamená představit člověku Krista a vyzvat ho k osobnímu přijetí Ježíše jako Pána a Vykupitele. Katechizace znamená představit člověku, který uvěřil Ježíši, základní pravdy víry, ale nejen jako informace, ale jako způsob života. A mystagogií bychom možná nazvali formaci, při které člověk stále hlouběji vstupuje do tajemství křesťanství, především svátostí, a každodenně je prožívá ve svém běžném životě.
Myslím si, že s čistým svědomím mohu říci, že tento postup téměř bez výjimky nedodržujeme. Potkal jsem x kněží (a to nemluvím o laicích), kteří mi rovnou řekli, že nevědí, jak evangelizovat. Učí náboženství, ale jen jako předmět, tedy nekatechizují. O mystagogii slyšeli pouze při studiu teologie a nikdy jí neprošli. A protože platí, že nemůže dát, kdo sám nemá, tak mystagogii ve své praxi prostě vynechávají.
Právě proto potřebujeme projít touto cestou. Všichni. Počínaje biskupy, přes kněze po všechny, kteří se relativně aktivně účastní života Církve. Proč? Abychom nebyli bezradní, když máme na této cestě ke Kristu doprovázet jiné, kteří sice jsou pokřtěni, ale žijí daleko od Boha i Církve. A abychom oslovili i ty, co jsou nevěřící - protože je milujeme a toužíme být s nimi v nebi… Zatím je to totiž tak (asi téměř všude), že nikdo nikoho nevede. Jsme jako rozptýlené ovce bez pastýře. Křečovitě se držíme prvních pátků, protože to je asi jediné, co ještě jakžtakž funguje.
Nebudu psát důkazy svých tvrzení. Stačí se podívat na přípravy na biřmování a na její výsledky; na přípravu k přijetí svátosti manželství a na její výsledky; na děti po prvním svatém přijímání a na jejich přítomnost v kostele… Také na stále méně povolání ke kněžství i k zasvěcenému životu…
Prosím, berte tato má slova jako Jeremiášův výkřik. Tyto myšlenky nosím v srdci už velmi dlouho, ale už nemohu mlčet… Prostě není času stále hledat (jak to nejednou vidíme, když kněží zkoušejí různé modely přípravy na biřmování, ale nejsou ochotni začít evangelizaci). Církev nám představila jasnou a ověřenou cestu. Jestliže skutečně věříme Bohu a Církvi, tak jsme povinni kráčet po ní. Jinak jen psychologizujeme a lidi unavujeme ustavičně novými požadavky, které nejsou ničím jiným než těžkým a nesnesitelným břemenem.
Takže jaká je cesta? Projdi evangelizací a sám pak začni evangelizovat. Zde je návod:
Svatý otec František v jednom Twittu velmi jasně a stručně řekl, co znamená evangelizovat - radostně a s nadšením svědčit o tom, kdo jsem a čemu věřím. Abys však mohl evangelizovat, musíš patřit Ježíši. Celým srdcem a celým životem. Je to velmi jednoduché. Pomodli se následující modlitbu, která papež František dal do 3. odstavce své exhortace Evangelii gaudium: Pane, dal jsem se oklamat; tisíci způsoby jsem utíkal před tvou láskou, ale znovu jsem tady, abych obnovil spojení s tebou. Potřebuji tě. Znovu mě vysvoboď, Pane, přijmi mě ještě jednou do své zachraňující náruče. Věř, že Bůh tvou prosbu vyslyšel a splnil!!! Nyní nastanou v tvém životě významné změny - Ježíš bude ve všem na prvním místě. Nepůjde to bez boje - zlý bude zuřit, že tě ztratil. Ale ty se neboj, Ježíš je s tebou. Bude tě chránit i vést. Jen se ho ptej: Pane, mohu to či ono udělat? Budeš mít z toho radost? Nikdy nedělej to, co by se Ježíšovi nelíbilo - ačkoli tě to může hodně stát. A pokud bys selhal (což se téměř jistě stane), neboj se vrátit, prosit o odpuštění a znovu otevřít srdce Ježíši - dělá se to modlitbou, tedy rozhovorem se s Ježíšem. Ideální by bylo, kdybys měl člověka, který by tě to učil.
Následuje katecheze. Nepokřtěné má přivést k přijetí iniciačních svátostí (křest, biřmování, Eucharistie), již pokřtěného k tomu, aby svátosti, které kdysi přijal, ale nežil, v něm ožily. Musí probíhat nejen jako informování o pravdách víry, ale - a to především - jako prezentace způsobu života, spojená s doprovázením těch, kteří jsou katechizování, na jejich cestě víry.
A konečně mystagogie - uvádění do křesťanských tajemství. Znamená to představení svátostí už po jejich přijetí a představení významu společenství Církve. Jejím cílem je dospělý křesťan. Co ho charakterizuje? Pět vlastností: Prožívá modlitbu jako každodenní rozhovor s Bohem. Umí se samostatně sytit Božím slovem. Žije svátostným životem. Své křesťanství prožívá v (malém) společenství živých křesťanů. Aktivně a zodpovědně slouží (konkrétní službou) v Církvi i ve společnosti.
Prošel jsem touto cestou (zde jsem ji popsal jen velmi stručně a schematicky) v podmínkách totalitní společnosti, vedl jsem po ní jiné a vím, že je účinná. Neznám jinou. A ani Církev, neboť v OICA nám předložila právě tuto.
Tak dokdy budeme hledat jiné cesty, dokdy budeme jako Petr, který radí Ježíšovi, aby se vyhnul kříži?


Modlitba dne
slovenská:
Všemohoucí Bože, prameni všeho dobra, vštěp nám do srdce lásku k tobě a posiluj naši synovskou oddanost, aby se v nás dobro vzmáhalo a pod tvou otcovskou péčí bezpečně se uchovalo. Skrze našeho Pána Ježíše, tvého Syna, který je Bůh a s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Bože, v tobě je plnost všeho dobra; vlož do našich srdcí lásku k tvému jménu, rozmnož naši oddanost k tobě a posiluj naši vytrvalost, ať v nás roste a trvá všechno dobré. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Jiné zpytování svědomí
Zamyšlení na 18. neděli v mezidobí
- Jiné zpytování svědomí



Proč platíte stříbrem za to, co není chléb, a dřete za to, co nesytí? ( Iz 55, 2).
Toto je asi nejkratší zpovědní zrcadlo, jaké znám. Za co platím? Za co dřu? Sytí to mé tělo a zejména duši?
Zkus si projít své dnešní výdaje. Aha, je neděle, dal si jen do zvonečku. Ale možná sleduješ televizi - i za televizní programy platíš. Sytí tě pro věčný život? Nebo máš zapnutý internet - i za ten platíš. Sytí tě to, co tam vidíš, čteš?
Možná vaříš nedělní oběd. Děláš to s klidem a radostí, v očekávání, že se kolem stolu sejde rodina a budete obrazem domácí církve? Nebo vaříš nervózně, s hněvem, že ti zas nikdo nepomáhá? Vaření oběda může být dřina, ale má smysl pouze tehdy, když nám společné stolování nasytí nejen břicha, ale také a především srdce radostí ze společenství a blízkosti milovaných…
A přece se ještě vrátím k tomu zvonečku. Dal si štědře, nebo skoupě? Přičemž štědře vůbec nemusí znamenat hodně. Štědře znamená s ochotou přispět na chod farnosti, pomoci Božím dílům, které farnost realizuje. Skoupě zas vůbec neznamená dát málo. Možná jsi dal hodně, ale možná s myšlenkou, že co ten farář s tolika penězi dělá, nebo pokud jen z donucení, neboť všichni dávají, tak jsi dřel za to, co nesytí…
Svatý Pavel se dnes ptal, co nás může odloučit od lásky Kristovy. Zmínil i hlad a nahotu. Přestože asi nikdo z nás dnes tímto netrpí, tak právě touha ýt zajištěn či, jak se dnes říká, ýt za vodou nás nejednou od Krista odlučuje. Neboť se sháníme za věcmi, které nejsou chlebem, dřeme se za tím, co nesytí.
Perfektní závěr dnešních textů nám dává Pán Ježíš. Měl plné právo nechat všechno tak a utáhnout se někde do samoty, vždyť mu zabili drahého přítele. Ale neučinil tak. Když viděl touhu lidí po Božím slově, sytil je. A nasytil i jejich těla. Nedal se odloučit od Boha vlastním zármutkem. Svým jednáním zároveň sytil svou bolavou duši…
Ještě jeden paradox našeho chování. Když svět dává zdarma hlouposti, tak se tam hrneme a bereme s velkým úsměvem. Přitom svět to dělá zištně - dělá si reklamu a vše, co nám dá, jakože zdarma, několikanásobně přeplatíme při kupování věcí, které nejednou ani nepotřebujeme. Když však Bůh nabízí - a skutečně zdarma - největší poklad, věčný život, tak okouníme a chceme si na spásu vydělat, například dobrými skutky.
Osvoj si kratičkou ranní modlitbu: Pane, co mi dnes chceš dát? Toužím to vděčně přijmout. A večerní zpytování svědomí: a co jsem dnes platil? Posílilo to můj život s Bohem? Za co jsem dřel? Pomohlo mi to přijít blíž k nebi? Zazářilo mou prací Boží království?
Buď si jist, že pokud se budeš takto modlit a takto si zpytovat svědomí, tvůj život bude světější. Ne bez hříchu, ale blíže Bohu…



Modlitba dne
slovenská:
Velký Bože, nadšeně vyznáváme, že jsi náš Stvořitel a Pán; prosíme tě, provázej nás s otcovskou přízní, a jak jsi nás laskavě stvořil, tak v nás obnovuj a zachovávej svou milost. Skrze našeho Pána Ježíše, tvého Syna, který je Bůh a s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Bože, štědrý dárce milosti, ty jsi nás stvořil, ty udržuješ náš život a vedeš nás; buď stále s námi a slyš naše prosby: obnovuj v nás a udržuj svou milost, kterou jsme od tebe přijali. Skrze tvého Syna Ježíše Krista našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Zlatá rybka
Zamyšlení na 17. neděli v mezidobí
- Zlatá rybka



Kdysi jsem slyšel jiný výklad dnešního evangelia, jak se běžně používá…
Hovoří o tom, že pole je svět v moci zlého. Ale Bůh v něm objevil poklad - svého ztraceného člověka. Šel a dal za to pole, za poklad v něm ukrytý, všechno - svůj život. Ďábel si určitě myslel, že udělal dobrý obchod - vždyť když vezme kupci život, tak mu pole bude zase patřit. Nepočítal však se zmrtvýchvstáním…
Ty jsi ta vzácná perla, kterou našel specialista na perly - Boží Syn. Ty jsi Bohu stál za to, aby se stal člověkem a dal za tebe svůj život.
Jak často si musím tyto pravdy opakovat, zejména ve dnech a chvílích, kdy se cítím ubitý, zklamaný, ohrožený. Bůh mě miluje! Bůh mi dává vše, co potřebuji pro život - nejen pro tělo, ale i pro duši.
Jak dobře v této souvislosti zní nabídka králi Šalomounovi: Žádej si, co chceš, a dám ti (1 Král 3, 5). Jakoby mu nabízel pohádkovou zlatou rybku. My si při poslechu tohoto textu možná povzdechneme: Kdyby se tak Bůh zjevil i mně a dal mi stejnou šanci. Víš co? Bůh to udělal a denně dělá. Ano, tobě i mně dává stejnou nabídku, kterou dal Šalomounovi. Přečti si text z Janova evangelia 15, 7b: …proste, o co chcete, a splní se vám to. Toto je nabídka živého Boha, toho Boha, který tě našel jako poklad, jako vzácnou perlu a koupil tě. Proč by právě pro tebe tato nabídka neplatila?
Možná si říkáš, že tebe by Bůh nevyslyšel, neboť jsi hříšník. Víš však, že Šalomounovi se Bůh zjevil, když přinášel oběti mimo Jeruzaléma, když vlastně jednal proti zákonu? Bůh se mu zjevil, aby mu svou nabídkou ukázal správnou cestu. A Šalomoun pak na ni i nastoupil - šel do Jeruzaléma a tam přinesl oběť. Nakonec však skončil špatně - přestoupil nařízení, které Bůh dal Mojžíšovi pro budoucího krále. Hromadil ženy, koně, bohatství… (viz Dt 17, 16 - 17).
I tebe Bůh vyslyší, když ho budeš o cokoliv prosit. Přestože jsi hříšník. Podmínka je však jasná - zůstat v Bohu a v jeho slově (Jan 15, 7a)… Čili milovat ho i poslouchat. Přičemž si uvědom, že pokud v tom selžeš, tak vždy se můžeš vrátit - vyznání, lítost, pokání ti vždy umožní vrátit se k Bohu a znovu mít zlatou rybku k dispozici. Postupně se ti na takové cestě pročistí touhy a přání - naučíš se vnímat, co je v souladu s tím, co chce Bůh, a co se mu protiví. Tak se naučíš prosit o to, co je dobré, a odmítat to, co je v Božích očích zlé. Proto nebuď jako Kali ze Sienkiewiczovu románu V poušti a v pralese, kde ho Stašek učí rozeznávat dobro a zlo. Na závěr lekce si ověřuje, zda ho dobře pochopil. Ptá se ho, co je špatný skutek. Kali odpovídá: Když soused ukrást Kali kozu. Stašek ho pochválí a ptá se na dobrý skutek. Kali sebevědomě říká: Když Kali ukrást kozu sousedovi. :-)
Jsi vzácná perla. Když se učíš rozeznávat dobro a zlo a rozhodovat se pro dobro, Bůh tě tímto procesem ještě více zušlechťuje. Stáváš se drahocennější a jednou se budeš zářit v jeho království. Jen přijmi, že ěm, co milují Boha, všechno napomáhá k dobrému (Řím 8, 28). Při takovém smýšlení tě nesvede na špatnou cestu ani ženy, koně, bohatství…



Modlitba dne
slovenská:
Bože, ochránce všech, kdo v tebe doufají, bez tebe nic není hodnotné, nic není svaté; zahrnuj nás svým milosrdenstvím a pomáhej nám tak užívat pomíjivých věcí, aby nás přiváděly k trvalým hodnotám. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Bože, od tebe je všechna síla a svatost, ty jsi ochránce všech, kdo v tebe doufají; skloň se k nám, dej nám správné poznání a veď nás, ať věcí stvořených užíváme tak, aby nás už nyní přiváděly k tomu, co je věčné. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Neber se tak vážně
Zamyšlení na svátek sv. Petra a Pavla


Začnu turistickou zajímavostí, o které však média ani žádní průvodci vůbec neinformují.
Na východním Slovensku nedaleko Trebišova znám obec, jmenuje se Zemplínsky Branč, kde každý rok na Petra a Pavla sněží. To není novinářská kachna, nejednou jsem byl na vlastní oči svědkem tohoto úkazu… Skutečně, sochy těchto svatých apoštolů, umístěny venku na průčelí kostela, jsem nejednou viděl přes Vánoce zasypané sněhem. Čili na Petra a Pavla tam opravdu sněží :-)
Asi bychom se zbláznili, kdybychom svůj život brali příliš vážně. Umět mít odstup od sebe samých je velmi důležité. Dnešní světci jsou toho nádherným příkladem.
Petr - Ježíš mu řekl: Jdi ode mě, satane! Jak bys zareagoval ty, kdyby ti to řekl například tvůj biskup? Nebo manžel / manželka? A pak Petr Ježíše zapřel. Ale měl v sobě něco, co neměl Jidáš. Měl v sobě odstup od svého hříchu. Jidáš se se svou zradou ztotožnil a spáchal sebevraždu. Petr viděl svůj hřích, ale vnímal i Boží milosrdenství - s stal se svatým. Díky Boží milosti…
Pavel - když pomineme jeho život jako horlivého farizeje a podíváme se jen na to, co se s ním dělo po obrácení, tak tam bylo místa na zoufalství a beznaděj až-až. Vždyť si jen představ - vlastní ho deportovali z Jeruzaléma, aby měli klid (Sk 9, 30.31). A na tu dobu to udělali důsledně - poslali ho domů nějakých tisíc kilometrů od sebe. A nechali ho tak. Kdyby nebylo Barnabáše, který ho vyhledal a pak i formoval, tak dnes nemáme svatého Pavla. Ale neměli bychom ho ani v případě, že by se na smrt urazil a už nikdy by nechtěl mít nic společného s křesťany, kteří ho od sebe vyhnali. A později? Sám Pavel říká: Od Židů jsem pětkrát dostal čtyřicet bez jedné, třikrát mě bičovali, jednou kamenován, třikrát jsem ztroskotal na lodi, noc a den jsem byl na mořských hlubinách… (2 Kor 11, 24 - 25). Zvládl to díky Boží milosti…
Nyní já :-) Vychovaný v učitelské rodině jsem byl naučen brát život až příliš vážně. Iritovala mě každá nedůslednost lidí kolem mě, zvlášť jsem byl háklivý na nepřesnost. Dokud mi přítel jednou neřekl: Neber se tak vážně. Strašně jsem se urazil. Naštěstí jen na chvíli. Pak mi svitlo a asi i to mě zachránilo, když jsem za deset let později odešel od Boha i Církve… Vrátil jsem se díky Boží milosti…
A teď ty. Umíš se smát na sobě? Máš smysl pro humor? Nebo také bereš všechno vážně jako kdysi já? Neboj se, Bůh má i pro tebe cestu osvobození a radosti.
Četl jsem příběh o umírání francouzského řeholníka Fortunata Puységura (1864 - 1932). Byl velmi známý a umíral v pověsti svatosti. Když už ležel na smrtelné posteli a kolem něj byla shromážděna celá komunita, dal najevo, že chce cosi říct. Jeden z kněží se sklonil k jeho tváři, aby slyšel jeho možná poslední slova. Umírající velmi slabým hlasem řekl: Tam za knihami a hlavou naznačil, ve které polici. Páter přešel k polici a všichni s bázní očekávali, co za knihami najde. Byla tam zaprášená láhev Beaujolais… Všichni se na ni zaraženě dívali, no umírající zašeptal: No, co? Umírá se jen jednou, třeba to oslavit.
Ještě nemám odloženou láhev dobrého vína pro ty, kteří budou při mé smrti. Ale tak rád bych umíral v radosti, vešel do radosti svého Pána. Jen se nesmím brát tak vážně, myslet si, že musím řešit problémy celého světa… Musím nechat místo Bohu, aby mě tvaroval, abych s ním poznával, co mám řešit a co mám nechat tak…
Jako malý kluk jsem slyšel od své mámy, že když Michelangelo dokončil sochu Mojžíše, která je dnes v bazilice svatého Petra v okovech, byl jí tak nadšený, že kladivem bouchl sochu po koleni (prý je na něm malá proláklina) a řekl: Mluv! Byla a stále je jako živá. Dokonalé dílo. Každá oslava světce je oslavou dokonalého Božího díla. A v nich se splňuje Michelangelovo mluv. Neboť ačkoli mnozí svatí za svého života byli neznámí, dnes jejich svatost mluví a mnohé přivádí k Bohu.
Co řeknou lidé při mé smrti? Co řeknou při tvé smrti? Kéž by jim můj i tvůj život mluvil o dokonalém Božím díle…



Modlitba dne
slovenská:
Všemohoucí věčný Bože, dnešní slavností svatého Petra a Pavla připravil jsi nám velkou a svatou radost; pomáhej své Církvi, aby ve všem následovala učení svatých apoštolů, od kterých při svém zrodu přijala dar víry. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Bože, ty naplňuješ svatou radostí svůj lid, shromážděný v dnešní slavný den tvých svatých apoštolů Petra a Pavla; dej, ať se ve všem držíme jejich nauky, protože s nimi je spjat počátek života tvé církve. Skrze tvého Syna Ježíše Krista našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Zamyšlení na 12. neděli v mezidobí
1. zamyšlení


Jako středoškoláci jsme se docela rádi bavili tím, že jsme recitovali nějakou krátkou básničku s tím,
že každý dostal za úkol odrecitovat ji v nějakém povolání. Například jako operní zpěvák, jako politik, jako profesorka češtiny, jako školkař… Pokud každý vzal své recitování vážně a snažil se napodobit svůj vzor, nasmáli jsme se k popukání.
Tak je to i s vírou. Pokud ji bereme vážně, prýští z nás radost a i lidé kolem nás se začínají radovat. Pokud je pro nás jen přítěží, případně zaměstnáním , lidé kolem nás si možná obrazně ťukají na čelo a nechápou, co to děláme.
Takové myšlenky mi přicházejí na mysl v souvislosti s procesím na slavnost Kristova Těla a Krve. Kde lidé milují Ježíše a svou radost ze života s ním dávají patřičně najevo, procesí jsou plná života a přitahují nejen vždy dalších věřících k větší lásce k Bohu, ale také v nevěřících či lhostejných vzbuzují zájem o to, co se to děje. Možná pak o Církvi řeknou to, co jsem četl tento týden v jedné knize, co by si měli lidé pomyslet nebo říci při zmínce o Církvi: Jo, to jsou ti blázni, co je zajímá život a vsadili na lásku. Zbožštili lásku, Chtějí od života nemožné. Moc jim to nejde, ale jsou paličatí…
Co říkali lidé o procesí na Boží Tělo ve tvé farnosti? Pokud nic, je třeba se jich na to ptát, protože jak jinak získáme zpětnou vazbu? Pokud samé pochvaly, tak třeba tento týden čekat návaly na faře - konvertité tam budou stát v řadě a netrpělivě čekat na zápis do dalšího kurzu přípravy dospělých na přijetí svátostí… Pokud si procesí nevěřící či nepraktikující ani nevšimli nebo pokud se mu smáli a bylo trapné i nám samým, musíme si zpytovat svědomí a prosit Boha, aby nám odhalil i odpustil náš hřích - totiž že mu svým lhostejným, anebo pohřebně vážným vystupováním děláme ostudu. A také musíme hledat cesty, jak lépe milovat Ježíše, jak nechat rozhořet ve svém srdci oheň lásky k Ježíši, ukrytému v Eucharistii. Vždyť Eucharistie nejsou jen svátostné způsoby, jak rádi teologicky říkáme či slyšíme, ale je to přítomný sám Ježíš. Určitě uznáš, že milovat svátostné způsoby zní velmi divně. Ale milovat Ježíše, který je v Eucharistii plně přítomen jako Bůh i Člověk, je nádhera!
Svatý Pavel píše v jednom ze svých listů: Nikdo nemůže říci: Ježíš je Pán, jedině v Duchu Svatém (1 Kor 12, 3b). Toto je cesta do radosti z křesťanství - očistit si srdce, přijmout naplnění Duchem Svatým (pod tím nemyslím žádné charizmatiky, ale ani je nevylučuji) a volat: Ježíš je Pán! Zkus si to dnes říct alespoň tisíckrát. Zkus si to říct jako hříšník se slzami v očích. Zkus si to říct jako zbloudilý syn, jako prostitutka, jako alkoholik, jako zrádce, jako daňový podvodník, jako bezpáteřní politik… A pak to říkej jako Marie Magdaléna, jako Petr po Ježíšově zmrtvýchvstání, jako Zacheus, který vstal z celnice, zkus si to říct tak, jak to říká nebo říkal tvůj otec či tvoje máma. A zkus to pak někomu říct. Celým srdcem. To vůbec neznamená, že musíš přitom něco citově prožívat. Ale pokud tomu budeš věřit, pokud Ježíš bude skutečně Pánem tvého života, tak tvé slovo bude mít moc Ducha a pronikne srdce toho, co tě bude poslouchat. A jednou skutečně budou před našimi farnostmi stát řady lidí, kteří se budou chtít zapsat na kurz přípravy dospělých na přijetí svátostí. Neboť potkali člověka, který vsadil na lásku, moc mu to nešlo, ale byl tvrdohlavý…
Doufám, že kněží, kteří tyto řádky čtou, se těch řad nezaleknou, ale už dnes si vytáhnou materiály ke zmiňovaným kurzům a připraví se na příchod prvních zájemců. A nezalekni se těchto řádků ani ty, milovaný čtenáři, milovaná čtenářko. Chci od života, od života nemožné. Vždyť uctívat a milovat Boha, jak o to prosíme v dnešní modlitbě dne, znamená i přivádět k němu ty, které milujeme.

PS. Prosím, abys nebral oslovení - milovaný, milovaná o pár řádků víc než frázi. Neznám tě, tak jako ty neznáš mě. Ale v Ježíši, v jeho Církvi jsme spojeni pevným poutem, v Ježíši se milujeme. A těším se, že jednou budeš stát u nebeské brány, čekat, až tam přijdu ze země, a budeš vydávat svědectví: Pane, tohoto vezmi do nebe, protože psal písmena, která mi pomáhali více tě milovat. Prosím tě, milovaný čtenáři, milovaná čtenářko, o tuto službu u nebeské brány. A pokud tam přijdu dříve než ty, také budu prosit Pána: Můj Bože, vezmi ho do nebe, vždyť svůj očistec si odtrpět už na zemi, když četl moje písmenka. 



Modlitba dne
slovenská:
Svatý Bože, dej, abychom vždy uctívali a milovali tvé svaté jméno; vždyť ty nás stále miluješ a neustále nás vedeš na cestě života. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Svatý Bože, dej, ať jsme naplněni úctou a láskou k tobě; vždyť ty nás stále miluješ, staráš se o nás jako Otec a nikdy nás nepřestáváš vést. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Zamyšlení na 12. neděli v mezidobí
2. zamyšlení







Milovaný, prožívám v srdci radost z toho, jak jsi včera vytáhl svou Církev do ulic.
Ukázal jsi mi, že se za ni nestydíš, i když neumí dobře zpívat, když ta procesí jsou někdy připravovaná na poslední chvíli, když Ti namísto krásné slavnosti dáváme jen to nejnutnější, co je předepsáno. A zároveň jsi mi ukazoval lidi, kteří prožívali i při té vnější bídě autentickou radost, že mohli doprovázet Tebe, svého Ženicha, na procházce se Snoubenkou. Vyšel si se svou Církví do ulic našich měst…
Děkuji Ti, že měníš můj pohled. Ty víš, že jsem byl formován tak, aby se vše pro Tebe dělalo co nejlépe, nejkrásněji, abychom do díla Církve vkládali nejen celé srdce, ale i všechny schopnosti. Včera jsi mi však ukazoval, jak se raduješ ze starých lidí, kteří když si kleknou někde na cestě, už nemohou vstát a potřebují pomoc. Jak se veselíš z rodičů doprovázejících děti, které Ti sypou lupínky květů. Ale i to, jak se raduješ ze zpěvu, který na konci průvodu již není slyšet, protože jsme nepřipravili ozvučení. Jak se usmíváš nad zmatkováním ministrantů. Jak přijímáš i to málo, co dokážeme na poslední chvíli (ne) připravit. Chyběly mi - ale jen trochu  - baldachýn, prapory, hudba… Mnohem více mi chyběli lidé… Ale Tys viděl milující srdce. A ukazoval jsi je i mně, abych se netrápil.
Ano, vím, že naše svědectví mohlo být účinnější, kdybychom byli světější, horlivější, nadšenější. Je mi líto, že takoví nejsme. Zvláště mi je líto, že mnozí kněží se spokojí s málem, přestože je chápu - tak těžce nacházejí ochotné a horlivé spolupracovníky. Zavaleni povinnostmi dne ani nepomyslí na to, že již před měsícem mohli svolat pastorační radu a tam se poradit o tom, jak slavnost Tvého Těla a Krve připravit, rozdělit úkoly…
To vše mi, můj Milovaný, přichází na um, když v nedělním evangeliu mluvíš o vrabci a prorok Jeremiáš popisuje hrůzy, které na něj číhají. Dva vrabci za haléř a Pán je se mnou jako mocný bojovník. Jako bys mi říkal: Jsi cennější než mnoho vrabců. Ale i tak jsou to vždy jen haléře. To však tehdy, když zůstáváš sám. Pokud se spoléháš na sebe. Pokud nevytváříme společenství s bratry a sestrami, postavené na mně. Protože pokud se spoléháš na mě, pokud miluješ lidi kolem sebe, pokud je učíš milovat našeho Otce, tehdy se vše mění - jsem s tebou jako mocný bojovník a tvá cena je vyšší než cena nejlépe placeného fotbalisty na světě. Tvou cenou je můj život, který jsem za tebe obětoval a který ti neustále dávám, když se se mnou setkáváš ve svátostech, zvláště v Eucharistii. Tak se netrap pro navenek možná trapné procesí, neboť takové může být v tvých očích, které jsou často velmi přísné, či v očích lidí, kteří o mě nemají zájem. Neboť já vidím do srdce a v každém zástupu, který byl včera, nebo bude v neděli na ulicích měst a vesnic, mám lidi, kteří mě celým srdcem milují.
Pane, skláním se před Tebou s lítostí v mém často tvrdém srdci. Že jsem včera zpočátku neviděl, jak se raduješ… Děkuji Ti za Tvůj pohled a prosím, aby se stal i mým. Vždy mě usvědčuj, když se na Tvou Církev dívám příliš lidsky, aby mi tak ďábel nemohl ukrást radost z naší lásky. A také Tě prosím, abys měnil naše srdce - ať ochotněji spolupracujeme, aby slavnosti, jako ta včerejší, mohli být výraznějším svědectvím naší lásky k Tobě. Udělej to, Milovaný. Vždyť jsi s námi jako mocný bojovník… Tak moc bych chtěl, aby za rok na podobné slavnosti byla celá farnost, nejen
eprezentativní vzorek … Vzbuď nás, Milovaný, vzbuď svatý neklid a nespokojenost, která povede ke změně srdcí.


Modlitba dne
slovenská:
Svatý Bože, dej, abychom vždy uctívali a milovali tvé svaté jméno; vždyť ty nás stále miluješ a neustále nás vedeš na cestě života. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Svatý Bože, dej, ať jsme naplněni úctou a láskou k tobě; vždyť ty nás stále miluješ, staráš se o nás jako Otec a nikdy nás nepřestáváš vést. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Nedělejme z toho vědu
Zamyšlení na Seslání Ducha svatého:


Víš, co dělal král David, když prožíval radost v Pánu? Dováděl. Tancoval. Zpíval.
Co děláš ty, když se raduješ v Pánu? Já si tehdy velmi rád zpívám, poskakuju, někdy i tančím, nejraději bych objímal všechny lidi kolem sebe. Ne však vždy. Když mě naplní radost v Pánu například při přijetí Eucharistie, tak se ovládám. Abych svou radostí z Ježíše nepohoršil.
Vnímáš absurdnost těchto mých slov? Skrývám svou radost z Pána - ne před nevěřícími, ne před pohany, ale před bratry a sestrami v Kristu, neboť se bojím jejich reakcí, odsouzení, nepřijetí. Přestože chvíli předtím jsem si s nimi podával ruce na znamení pokoje…
Tak rád bych si například někdy po svatém přijímání z celého srdce zazpíval, vykřičel Ježíši, jak ho miluji. Liturgické předpisy to i umožňují - po odložení všeho z oltáře má být ticho na osobní díkuvzdání Ježíši nebo se má zpívat oslavná píseň. Málokdy se však taková píseň rozezní či takové ticho rozhostí. Neboť… (dosaď si zde svůj důvod, proč bys takovou píseň nezpíval, nepřijal).
Nikoho tímto neodsuzuji. Vím, že věřící a ani samotní kněží nejsou takto zformování. Kdysi se naučili nějaké zbožnosti (strohé, neradostné, vážné) a jsou přesvědčeni, že je to tak správně. Ani neuvažují nad tím, že například slavení Eucharistie může být radostné, plné nadšení, povznášející.
Dnes je slavnost Seslání Ducha Svatého. I tu mnozí prožívají bez radosti. Stačí se podívat na to, jak se odbývá Novéna k Duchu Svatému. Přilepí se jako přívěšek ke mši a z celého jejího odbavování je vidět, že nic nečekáme. Vždyť každý rok jsme se Novénu modlili a nikdy se nic nezměnilo. atřáslo se místo, na kterém byli shromážděni, všechny naplnil Duch Svatý a směle hlásali Boží slovo (Sk 4, 31). Ej, to by byl zážitek, kdyby se naše kostely při těchto Novénách třásly! Ale my to nečekáme, vždyť Boží Duch působí v tichosti a skrytosti a my nepotřebujeme projevy jeho moci… Je mi smutno z takových postojů. Nevyslovených, ​​nikdo mi to nikdy takto přímo neřekl, jak jsem to napsal, ale tak to vnímám, když vidím, jak se málokdo o Božího Ducha zajímá.
A přitom stačí tak málo - začni se radovat (za předpokladu, že máš čisté srdce). Zaplesej v duchu jako Ježíš a zpívej. Nebo tancuj. Nebo plač. Nejprve možná o samotě, pak s nějakou spřízněnou duší, pak to prožívejte spolu v malém společenství… Doufám, že jednou budu něco takového prožívat i při liturgii. Že už nebudu prožívat radost sám či s manželkou, která si vždy všimne, když se zaraduji v Duchu, ale radost zachvátí celé shromážděné farní společenství a kostel se bude ozývat jásotem a zpěvem. Možná se bude i třást a my z něj vyjdeme plní Božího Ducha a lidem, kteří se kolem našeho kostela seběhnou, budeme hlásat velké Boží skutky a mnozí se přidají k Církvi, neboť zažijí, že je s námi Bůh.
Nedělejme z toho vědu. Duch působí, jak chce a kde chce. Nijak se nedá předvídat, co udělá, když mu člověk otevře srdce. Je však jisté, že ho povede k radosti a ke konání velkých Božích děl. Například k obsluhování u stolů (Sk 6, 2-3). Tak tě prosím, milovaný čtenáři, nepohorši se dnes nad těmito mými řádky, ale popros Ducha Božího, aby ti rozveselil srdce. Pak začni zpívat, Zvedni ruce, poskakuj … a projevuj lásku každému, s kým se setkáš. Neboť Bůh je v tvém srdci.

Přijď už, přijď, Duchu stvořiteli!


Modlitba dne
slovenská:
Všemohoucí Bože, tajemstvím dnešní slavnosti posvěcuješ svou Církev ve všech zemích a národech; naplň celý svět dary Ducha Svatého a v srdcích svých věřících obnovuj i nyní velké skutky své lásky, které jsi konal při prvním hlásání evangelia. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Bože, ty shromažďuješ svou církev ze všech národů a posvěcuješ ji svým svatým Duchem; sesílej hojnost jeho darů celému světu a společenství věřících provázej působením své milosti jako na počátku, když se začalo šířit tvé evangelium. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Litanie k  Duchu Svatému
Litanie k  Duchu Svatému
 Pane, smiluj se nad námi! (ODPOVĚĎ:) Kriste, smiluj se nad námi! Pane, smiluj se nad námi!
Kriste, uslyš nás! (O.) Kriste, vyslyš nás!
 Otče z  nebes, Bože, (O.) smiluj se nad námi!
Synu, Vykupiteli světa, Bože, -//-
Duchu Svatý, Bože,
Svatá Trojice, jeden Bože,
 Duchu pravdy a moudrosti, (O.) smiluj se nad námi!
Duchu rozumu a síly, -//-
Duchu pravé zbožnosti a dobré rady,
Duchu synovské lásky,
Duchu svaté bázně a kázně,
Duchu pravého pokoje, který svět dát nemůže,
Duchu křesťanské trpělivosti a dobroty,
Duchu živé víry a důvěry,
Duchu mírné tichosti a shovívavosti,
Duchu pravé pokory a uctivosti,
Duchu duchovního života,
Duchu křesťanské opatrnosti,
Duchu, dárce všech nejlepších darů,
Duchu ospravedlňující a posvěcující milosti,
Duchu Božího synovství,
Pravá osvěto světa,
Učiteli nevzdělaných a nechápavých,
Ty, který polepšuješ a očišťuješ hříšné duše,
Ty, který pronikáš myšlenky a nejtajnější úmysly srdce,
Ty, který zkoumáš naše srdce a nitro,
Vladaři a posvětiteli katolické církve,
Štědrý rozdavateli všech nebeských darů,
Pravý těšiteli v každodenních nepříjemnostech a útrapách,
Původe a půvabe všech začátků v  dobrém,
Posilo a útěcho všech hříšníků, kteří opravdově pracují na obrácení srdce a polepšení hříšného způsobu života,
Rádce všech, kdo horlivě touží po křesťanské dokonalosti a blíží se k ní,
Koruno všech spravedlivých a dokonalých služebníků Božích,
Plesání všech devíti andělských sborů,
Osvícení patriarchů,
Povzbuzení proroků,
Učiteli apoštolů a evangelistů,
Vítězná posilo mučedníků,
Mistře a učiteli vyznavačů,
Ochránce nevinnosti získané na svatém křtu,
Milovníku a opatrovníku mládenecké a panenské čistoty a manželské cudnosti,
Posvětiteli všech svatých a světic Božích, smiluj se nad námi!
 Měj s námi slitování, (O.) odpusť nám, Pane!
Měj s námi slitování, (O.) uslyš nás, Pane!
Ode všeho zlého (O.) vysvoboď nás, Pane!
Od každého, zvláště pak smrtelného hříchu -//-
Od každého pokušení těla, světa i ďábla
Od žádostivosti očí, těla a pýchy tohoto světa
Od každé vzpoury proti poznání zřejmé pravdy
Od zatvrzelosti a nekajícnosti srdce
Od zanedbávání a odbývání bohoslužeb
Od nečistoty duše i těla
Ode všech bludů a roztržek
Ode všech zlých myšlenek
Od mravně nebezpečných lidí, kteří navádějí ke zlu
Od pomýleného svědomí
Od věčné smrti
Pro své věčné vycházení od Otce i Syna
Pro svou přítomnost a posvěcení při našem křtu
Pro své seslání na apoštoly a učedníky Kristovy v podobě ohnivých jazyků o letnicích
V  den Božího soudu (O.) vysvoboď nás, Pane!
 
My hříšníci (O.) prosíme tě, vyslyš nás!
Abys všechny členy křesťanské církve laskavě stále živil a posvěcoval, -//-
Abys nás svou svatou milostí laskavě všude předcházel, provázel a podporoval,
Abys nám laskavě udělil dar pravé křesťanské zbožnosti, bázně Boží a umění v  temnotách tohoto světa,
Abys nás laskavě upevnil a zachoval v  hluboké pokoře, přívětivosti a všech křesťanských ctnostech,
Abys v  nás laskavě vštípil a rozhojnil pokornou tichost a snášenlivou trpělivost,
Abys v  nás laskavě vzbudil a rozněcoval hlad a žízeň po pravé křesťanské spravedlnosti,
Abys v  nás laskavě stvořil čisté srdce a ducha vytrvalosti,
Abys naše srdce laskavě připravil jako příbytek, kde bys s  Otcem a jeho Synem stále přebýval,
Abys z nás laskavě učinil nádoby své věčné lásky,
Abys v  nás laskavě vychoval pokojné svědomí a srdce, které ti bude věrné,
Abys nás laskavě posílil a naučil snášet křivdy, výsměch a pronásledování pro spravedlnost,
Abys nám laskavě v  závěru našeho života udělil trvalou milost a zahrnul nás do počtu svých vyvolených,
Abys nás skrze Ježíše Krista, našeho prostředníka a přímluvce u Boha, laskavě vyslyšel,
Duchu Svatý, (O.) prosíme tě, vyslyš nás!
 
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, (O.) vlej do nás Ducha Svatého!
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, (O.) sešli nám zaslíbeného Ducha Svatého!
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, (O.) uděl nám svého Svatého Ducha i s  jeho nebeskými dary!
Duchu Svatý, uslyš nás! (O.) Duchu Svatý, vyslyš nás!
Pane, smiluj se nad námi! (O.) Kriste, smiluj se nad námi! Pane, smiluj se nad námi!
Otče náš...
Stvoř nám čisté srdce, Bože, (O.) a neodnímej nám svého Svatého Ducha.
Sešli svého Ducha, Pane, (O.) a obnov tvářnost země.
Pane, vyslyš mou modlitbu (O.) R. a mé volání ať přijde k  tobě.

 Modleme se: Bože, ty jsi v dnešní den poučil srdce svých věrných osvícením Ducha Svatého; dopřej nám, abychom s pomocí Ducha Svatého poznávali, co je dobré, a vždycky se radovali z  jeho útěchy.
Ty znáš každé srdce a víš o každém přání. Očisti vlitím milosti Ducha Svatého naše myšlenky, abychom tě mohli dokonale milovat a chválit.
Sešli z nebeské svatyně svého Svatého Ducha a vyslyš naše volání a úpěnlivé prosby o jeho vzácné dary a milosti, abychom skrze něho mohli přijmout úplné odpuštění všech svých hříchů a křehkostí, s jeho nebeskou silou odolali každému pokušení a vytrvali v  započatém dobru až do konce života.
Ty jsi ve své prozřetelnosti při seslání Ducha Svatého udělil svým věrným nebeské dary, zvláště poznání pravdy a lásku k  ní; prosíme tě, pusť i do naší mysli a do našeho srdce paprsek milosti Božího Ducha, abychom díky jeho osvícení ve všem vždycky poznávali spasitelnou pravdu a důležitost všech svých povinností. Prosíme o to skrze našeho Pána Ježíše Krista, který s  tebou a Duchem Svatým je Bůh blahoslavený na věky. Amen.
Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha Svatého ať s námi se všemi je a zůstává až na věky věků. Amen.
 
(Zdroj: Úplný kancionál arcidiecese olomúcké. Třetí vydání. V Olomouci nákladem knihkupectví Bedřicha Grosse 1892, s. 350–353.)
je pryč?
Zamyšlení na 6. Velikonoční neděli:


Každý měsíc se situace pravidelně opakuje - na první pátek a ještě v neděli po něm jde ke svatému přijímání relativně mnoho lidí,
avšak jejich počet celkem rychle klesá a v neděli před dalším prvním pátkem jdou k přijímání už jen skalní. Je několik příčin, proč je to tak, a také několik řešení, co s tím. Uvedu na začátek to nejhorší řešení - nechat to tak. Bohužel mám pocit, že je to řešení nejpoužívanější…
Takže k příčinám. Pokud vynechám hlavní příčinu, kterou je těžký hřích (s jednoduchým řešením - hned jít ke zpovědi), pak jako hlavní příčinu vnímám nepoznání Krista jako osobního spasitele, zachránce. Vždyť já žádnou záchranu nepotřebuji. Souvisí to s vnímáním křesťanství jako něčeho naučeného, ​​ale nepřijatého, neprožívaného vnitřně.
Jinou příčinou je názor, že k přijímání mohou jít jen dokonalí. Jako by to byla odměna. Ale neříká Pán Ježíš jasně, že přišel zachránit ne spravedlivé, ale hříšníky? Eucharistie je lék, posila.
Zmíním i nepoužívání lítosti, resp. názor, že když mám více lehkých hříchů, tak už k přijímání nejdu. Přitom hříchy se nám odpouštějí lítostí, dobrými skutky, půstem… Samozřejmě, při těžkých je nutnost vyznat je ve svátosti smíření. Nedávno jsem to řekl naší babičce, když řekla, že musí jít ke zpovědi, neboť už má mnoho hříchů. Bylo to pár hodin poté, co byla u svatého přijímání. Byla zaskočená, když jsem jí řekl, že účastí na mši (kde jich na začátku litovala) a svatým přijímáním její hříchy byly odpuštěny a nemá se z čeho zpovídat…
Ještě připomenu zvyk - maximálně dva týdny, pak už musí být další zpověď. Přiznám se, že tomuto zvyku vůbec nerozumím. Vždyť jedinou překážkou, která mi brání přijmout Ježíše v Eucharistii, je těžký hřích, ne nějaký časový odstup od poslední zpovědi.
Také obava - co na to řeknou kamarádi. Nedávno mi to řekl švagr - že jsem svatý, zatímco on je normální. Na to jsem zareagoval, že normální je svatost, nenormální je žít v hříchu, bez Ježíše.
A řešení? Vysvětlování a svědectví. Především kněží mají povinnost srozumitelným vysvětlováním odstraňovat všechny uvedené (a určitě i jiné) překážky, které zlý zasévá do srdcí lidí a tak je odděluje od Krista. Ale i každý, kdo miluje Ježíše, má lidem kolem sebe nejen dávat příklad (plnou účastí na mši - mimo jiné to znamená včetně svatého přijímání), ale i svědčit, proč to dělám, jaký je můj vztah s Ježíšem.
Píšu tyto řádky na slavnost Nanebevstoupení Páně, která v nás může vyvolávat dojem, že Ježíš je pryč. Odešel. Nechal nám svá nařízení, přikázání, pravidla a nyní jen zdaleka sleduje, co s tím uděláme. A zapisuje plusové a minusové body. Musím říct, že takto uvažovat znamená neznat Písmo ani učení Církve. Ježíš totiž zůstal s námi. Především ve svátostech. Pak je s námi vždy, když se v Církvi předčítá Písmo svaté. Je s námi, když se dva nebo tři sejdou v jeho jménu. Je s námi v osobě kněze, když slaví svátosti. A konečně je v srdci každého, kdo jej přijímá. To nejsou metafory, to je realita jistější než to, že Země obíhá kolem Slunce. Je to pravda jistější než to, že máš nos mezi očima…
Ty, který čteš tyto řádky, téměř jistě patříš do jedné ze dvou skupin - buď přijímáš Ježíše v Eucharistii vždy, když jsi na mši (protože ho miluješ a nenecháš si ujít ani jednu příležitost být s ním pevněji spojen), nebo jej přijímáš pouze sem-tam, přičemž ses ani nezamýšlel nad tím, proč ho nepřijímáš při každé mši.
Pokud jsi v první skupině, staň se svědkem a pomoz lidem kolem sebe, aby poznali užitek z častého svatého přijímání. Pokud jsi v druhé skupině, odpověz si upřímně na otázku: Co mi brání přijmout Ježíše v Eucharistii při každé mši svaté? A porovnej svůj důvod s velikostí daru, o který přicházíš.
Musím zde však zmínit i třetí skupinu, neboť možná patříš do ní - ti, kteří nemohou přijímat Eucharistii pro nějakou překážku. Živ v sobě touhu po Ježíši, mluv s ním o situaci, která vypadá neřešitelná. A modli se i za blížící se biskupskou synodu o rodině, která možná nějaké řešení nabídne - pro ty, kteří skutečně touží po svátostném Ježíši.
Kristus vstal z mrtvých! Opravdu vstal!
Modlitba dne
slovenská:
Všemohoucí Bože, pevně vyznáváme, že Ježíš Kristus, Spasitel světa, přebývá s tebou v slávě; vyslyš naše prosby a dej, abychom pociťovali, že je s námi po všechny dny až do konce světa, jak nám to přislíbil. Neboť on s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Bože, náš nebeský Otče, vyznáváme, že tvůj Syn, Spasitel světa, je s tebou ve tvé slávě; dej, ať také poznáváme, že nás neopouští, ale podle svého slibu zůstává stále s námi. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Pobízení
Zamyšlení na 6. Velikonoční neděli:

Někdy si myslím, že bych tu neměl nic psát, jen zkopírovat některou homilii Svatého otce,
aby se k jeho slovům dostalo co nejvíce lidí. Například tu ze čtvrtka tohoto týdne. O klidu, lásce a radosti. Doporučuji každému najít si ji na internetu a nechat se povzbudit samotným papežem… Jen dvě věty cituji: Radost je pečetí křesťana. I v bolestech, trápeních, stejně v pronásledování.
I já chci dnes psát o radosti. O radosti Boha. Představuji si, jak ti (i mně) píše takový dopis:
Můj vzácný a milovaný věřící!
Když v Jeruzalémě začali pronásledovat první věřící, velmi jsem se těšil, jak zlo, způsobené zlým, obrátím na dobro. Ohromnou radost mi udělal zvlášť jáhen Filip - i proto jsem dal tuto událost zaznamenat do Skutků apoštolů, aby všichni poznali, že svět je v mých rukou, ne v rukou zlého.
Představ si, že Filip jako pronásledován přišel mezi Samaritány. A ten človíček se vůbec nepřišel skrývat. On tam všude mluvil o mém milovaném Synu Ježíši, o tom, jak zemřel a vstal z mrtvých. Radoval jsem se z jeho víry, plné odvahy, a jeho slova jsem potvrzoval znameními. Neboť velmi jsem chtěl, aby se celé nebe radovalo z obrácení mnoha hříšníků. Vždyť tak to můj Syn řekl: Tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují (Lk 15, 7). A skutečně byla. Dnes mám v nebi mnoha Samaritánů, kteří uvěřili Filipovi, zamilovali si Ježíše a stali se jeho svědky - zejména změnou života. Spolu se radujeme a čekáme na další skvělé lidi, kteří milují Ježíše. I na Tebe!
Víš, proč to Filip dokázal? Určitě víš - přijal Ducha Svatého a byl mu poslušný. Vzpomeň si na příhodu s etiopským eunuchem… Je pro mě radostí doprovázet takové lidi na jejich životní cestě. Všude, kam přijdou, přinášejí radostnou zvěst, někteří dokonce o ní i mluví! Nádhera!
A řeknu Ti, co mě ještě těší na tomto příběhu. Soudržnost Církve! Když se o obráceních v Samaří dozvěděli apoštolové, šli tam a doplnili, co bylo zapotřebí. Vždyť víš, že dílo obrácení není nikdy sólovou činností jednoho člověka. I když je sám, vždy jej koná ve spojení s mou milovanou Církví, nevěstou mého Syna. Vždy se raduji, když moje děti spolupracují - nejen při budování krásnějšího a lepšího pozemského světa, ale i v úsilí, aby mé království stále více zářilo v jejich životě.

Možná se divíš, proč Ti to píšu. Můj záměr je jasný - v první řadě chci, aby ses v žádné složité situaci nebál, že jsi na něco sám. Vždy jsem s Tebou a věz, že i když dovolím nějaké zlo, tak ho umím přeměnit na velkou radost. Vždyť jinak byste si mysleli, že jsem svět opustil a nechal ho v moci zlého…
A ještě Ti to píšu proto, že chci se radovat i z toho, jak ke mně přivádíš lidi, s nimiž žiješ. Všímej si, jak žijí, a pobízej je k lásce a k dobrým skutkům. Takovou radu jsem dal v listu Židům.
Velmi dobře znám Tvoje skutky i Tvé smýšlení. Cítíš se hříšný a slabý. Ale neboj se - já Tě každodenně očisťuji a posiluji - zvláště ve svátostech, kde se mocí Ducha Svatého můj Syn Ježíš spojuje s Tebou. Nedej se oklamat zlým, že jsi nanic. Mám s Tebou obrovské plány. Jen mi věř. Zažijeme spolu mnoho radostí, protože lidé kolem Tebe mě budou milovat. Ty jen miluj Ježíše - svým smýšlením, mluvením i jednáním. Ostatní doplním já.
Opravdu, téměř jsem zapomněl :-). Víš, že jsi mou radostí? Ano, Ty jsi moje radost. Neboť miluješ mého Syna. Neboť nechceš zlo, ale dobro. Neboť toužíš být se mnou v nebi. Těším se na den, kdy se setkáme u mě doma. Jsi pozván, očekávaný a místo máš připravené.
Tvůj Otec

PS. Netrpělivě budu čekat na Tvou odpověď. Napiš mi, jak mě miluješ, co potřebuješ, z čeho se raduješ a co Tě bolí. Budu pozorně číst a určitě Ti odpovím.


Kristus vstal z mrtvých! Opravdu vstal!


Modlitba dne
slovenská:
Všemohoucí Bože, dopřej nám prožívat s upřímnou horlivostí tyto radostné dny na oslavu vzkříšeného Spasitele, aby se jeho zmrtvýchvstání, které znovu slavíme, ustavičně projevovalo v našich skutcích. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh a s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Všemohoucí Bože, dej, ať prožíváme velikonoční dobu tak opravdově, aby se naše spojení se vzkříšeným Kristem trvale projevovalo v celém našem životě. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Jsi nenahraditelný
Zamyšlení na 5. Velikonoční neděli:


V jedné z modliteb dne v tomto týdnu se připomíná pravda víry, kterou si lze málo připomínáme a uvědomujeme:
Bože a Otče náš, vykoupením dáváš člověku vyšší důstojnost, než měl při stvoření. Při stvoření jsem byl jen Božím stvořením. Nyní, vykoupený, jsem Božím dítětem. A jako Boží dítě mám ve světě jedinečnou, nezastupitelnou úlohu - žít tak, abych celým svým bytím (smýšlením, mluvením i jednáním) byl nejen důkazem existence Boha, ale i jeho slavným a přitažlivým obrazem.
Viděl jsi už nějaký vyhlášený obraz? Nebo jsi byl v nějaké slavné galerii? Pokud ano a pokud máš alespoň trochu smysl pro umění, určitě jsi alespoň u některých obrazů žasl nejen nad jejich krásou, ale i nad uměním jejich tvůrce. A přesně to od nás očekává Bůh - že lidé při pohledu na náš život budou žasnout nad tím, který nám život dal. Vždyť to řekl i Pán Ježíš: Ať tak svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce, který je na nebesích (Mt 5, 16).
Proč to píšu? Neboť v dnešním čtení ze Skutků apoštolů se vzpomíná reptání v řadách prvních křesťanů. Vzpomíná se problém. Pomyslíme si: No ti tedy dávali příklad…! Ale všimněme si, co s tím lidé, vedeni Božím Duchem, udělali. Jak problém řešili. Nezalekli se ho, netvářili se, že se to vyřeší samo, že se to ějak srovná. Ne, byli aktivní a hledali řešení. A po jeho nalezení se Boží království zaskvělo v ještě větší kráse - v Církvi přibyla nová služba a nastalo uspokojení.
I ty máš v tomto světě jedinečnou a nezastupitelnou roli. Bude dobře, pokud si tuto větu vsuneš do své ranní modlitby a budeš prosit Ducha Svatého, aby tě podle ní vedl - při každodenních povinnostech i v nepředvídaných situacích. Přitom nemusí jít (z lidského pohledu) o nic světoborného. Nejednou Bůh od tebe čeká jen to, že například do svého vyprávění o nějaké situaci či události vsuneš projev důvěry v Boha: Ano, hodně pršelo, ale důvěřuji Bohu, že nám zachová potřebnou úrodu. Možná když se dostaneš do debaty o situaci na Ukrajině, dodej ke svému názoru: Ale každý den se modlím, aby jim Boží Duch vnukl myšlenky pokoje a odpuštění. (Samozřejmě, pouze pokud to skutečně děláš.) A když budeš mluvit o důlním neštěstí v Turecku, Nezůstávej jen u zděšení z počtu obětí a rozhořčeni na nedostatečné bezpečnostní opatření. Vyjádři svou víru, že Bůh je všude s trpícími a umírajícími…
Jsi nenahraditelný. Nikdo nemůže v tomto světě splnit úkol, který je svěřena tobě. Možná to v tobě vyvolává obavy: vládnu to? Nebo odmítnutí: To nemůže být pravda, vždyť já nic nevím a jsem obyčejná nula… To však není pravda. Ježíš dal za tebe všechnu svou krev, obětoval za tebe svůj život. Nikdy by to neudělal, kdyby to nemělo význam, kdybys pro něj nebyl velmi cenný. Nenahraditelný!
Ať tě vědomí této pravdy vede k důvěře i k pokoře. Důvěře, neboť Bůh tě nenechá samého v takovém důležitém díle, jako je zjevování jeho království. A k pokoře, neboť i když splníš svůj úkol co nejlépe, vždy to bude především dílo Boha, který žije v tobě. Pokud ty žiješ s ním…


Kristus vstal z mrtvých! Opravdu vstal!


Modlitba dne
slovenská:
Laskavý Otče, tys nás skrze svého Syna vykoupil a přijal za své milované děti; s otcovskou láskou provázej všem, kdo věří v Krista, aby dosáhli pravou svobodu a věčný život. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh a s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Bože, tys nám poslal Vykupitele a přijímáš nás za své syny; pohlédni na nás s otcovskou láskou a dej, aby všichni, kdo věří v Krista, dosáhli pravé svobody a věčného dědictví. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Dnes s Ježíšem
Zamyšlení na 4. Velikonoční neděli:

Slyšel jsem od očitých svědků, že před nějakými 30 lety na Katolické univerzitě v Lublinu dával jistý kněz duchovní cvičení pro celou univerzitu.

Končily se závěrečnou mší svatou, které předsedal místní biskup. A exercitátor při ní kázal. Velmi krátce. Řekl: Pán Ježíš Kristus opravdu vstal z mrtvých! Ale vy tomu i tak nevěříte. Amen. Bylo z toho velké haló, pokusy ospravedlnit exercitátora únavou a vypětím těch dnů. Ale ti, kteří mi ten příběh vyprávěli, říkali, že téměř všichni tam cítili, že má pravdu…
Jak moc si potřebujeme vždy znovu, doslova každý den obnovovat víru v Ježíšovo zmrtvýchvstání! A také v to, že žije s námi! Se mnou! Možná se dnes utěšujeme, že máme Dobrého pastýře. Ale skutečně se jím necháváme vést? Ne tak obecně - vždyť žiji jako křesťan -, ale zcela konkrétně v jednotlivých situacích dne? Je jasné, že postupem času máme v sobě hodně dobrých návyků právě z toho, že jsme se nechali vést Kristem a jeho Duchem někdy v minulosti. To je perfektní! Ale rozvíjím tyto návyky poslechem Božího hlasu i dnes? Nebo už jen žiji stereotyp a raději už nic neposlouchám, abych nemusel nic měnit? Co, Bože, ještě ode mě chceš? Ráno začínám modlitbou, cestou do práce přehrkám růženec, v práci se modlím Sláva Otci za každého, koho potkám, cestou domů dělám nákup, téměř každý večer jsem na mši, s manželkou se každý večer modlíme nešpory, televizor máme zapadlý prachem, ani jej nezapínáme… Tak co ještě bych měl dělat navíc?
Usmál ses dnes na souseda? Pozdravil jsi řidiče v autobuse?…
Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých! A žije s tebou! Pokud žiješ v manželství, tak je přirozené, že si spolu povídáte o tom, co dnes budete dělat, plánujete si práce v zahradě či návštěvy, dovolenou. Pokud žiješ s Ježíšem, tak by si měl každý den dělat něco podobného s ním. Pane, mám dnes takové a takové povinnosti, které jsi mi dal s mým povoláním, zaměstnáním. Vím, že při nich jsi stále se mnou a že je klidně a radostně plním jen díky tobě. Ale i ostatní čas chci prožívat s tebou. Podíváme se dnes na hokej? Připomeneš mi nějaký recept na dobrý koláč? Co myslíš, už je čas sadit na zahradě? Nebudou mrazy?…
Ježíš chce stále více. Ne ve smyslu množství, ale kvality. Vždyť přijde chvíle, možná věkem či nemocí, že nebudeš moci pracovat, že ani růženec se už nedokážeš pomodlit. Zkusil ses už někdy modlit úsměvem? Pohledem? Ježíš se tak velmi raduje, když mu projevíš lásku. Když někdy přes den otočíš hlavu směrem ke svatostánku a s láskou se na Ježíše v Eucharistii podíváš (i když je ten svatostánek kilometry daleko).
Četl jsem nedávno modlitbu, která mě velmi oslovila: Pane, dovol mi žít, dokud nezemřu. Tím mám na mysli to, že chci žít, milovat a plně sloužit, dokud nepřijde smrt. Pokud tuto modlitbu poslechneš, pokud budu schopná žít až do smrti, opravdu nezáleží, jak dlouho to bude trvat (modlitba sestry They Bowmanové). Není k ní co dodat. Dnes chci žít s Ježíšem. Jako jednotlivec, jako člen rodiny, jako člen farnosti, jako člen národa, jako člen Církve. S Ježíšem. A je jedno, jestli mám 10 či 95 let. Chci žít naplno. Možná s velkou aktivitou, pokud k tomu mám ještě síly, a možná už jen tichým opakováním: Aleluja! Pan vstal z mrtvých!
Už jen poslední vzpomínka tohoto textu. Slyšel jsem kdysi za totality o řeholní sestře, která se dožila sto let. Byla slepá, slabě slyšela, téměř nechodila. Navštívil ji jistý kněz a ptal se jí, co celé dny dělá. Odpověděla: Učím se zpívat aleluja. Abych byla připravena, když přijdu do nebe.
Co dnes budeš dělat ty?


Kristus vstal z mrtvých! Opravdu vstal!


Modlitba dne
slovenská:
Všemohoucí věčný Bože, veď nás stále po cestě spásy, abychom i my, tvé pokorné ovečky, došli do nebeské vlasti, kam nás předešel náš vznešený Pastýř Ježíš Kristus, který je Bůh a s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Všemohoucí, věčný Bože, tvůj Syn, Dobrý Pastýř tvého lidu, předešel nás do tvé slávy; posiluj jeho slabé stádce, aby došlo za svým vítězným Pastýřem do nebeské radosti. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Zamyšlení na 3. Velikonoční neděli

Ježíš opravdu vstal z mrtvých a splnil svůj příslib, že bude neustále s námi.

Nejen v Eucharistii, ale je s každým člověkem každou chvilku jeho života. Ne jako policista, který člověka tajně sleduje (Ježíš má na to všechny možnosti  - vždyť ho nevidíme) a zapisuje si jeho každý nesprávný krok, ale jako blízký přítel, který chce, abych ho stále lépe poznával, rozmlouval s ním, projevoval mu lásku… A on to vše dělá jako první! Je mi líto, že mnozí křesťané tuto pravdu nejen nežijí, ale ani ji neznají a nevěří.
Ve čtvrtek jsem cestoval vlakem. Ježíš seděl u mě v prázdném kupé, byl to skvělý čas na společný rozhovor. Nejprve mě ujistil (jako nejednou), abych se nebál. A pak, dříve než se setmělo, mi dával obrazy. Bylo jich sedm plus jeden. První byl velmi zvláštní - po jedné straně rychlíku utíkala srna, na druhé straně druhá srna stála. Zřejmě chtěli přeběhnout přes koleje, ta prchající to úspěšně riskovala před přijíždějícím vlakem. Vidíš, utíká před vlakem, který přichází s hřmotem? Já přicházím tiše, laskavě, i tak přede mnou utíkají. Nebo si mě nevšímají.
Druhý obraz byl medvěd. Vynořil se mi v mysli. Neboj se, tvé slovo bude mít sílu. Neboť bude moje.
Pak hustý les. Já si vždycky najdu cestu do srdce člověka. I přes houštinu zla.
Lesní palouk. Každého chci přivést na bohatou pastvu.
Domy. Nové i staré, pěkné i rozpadající se. Vidíš? Lidé si dělají vlastní příbytky pro své duše, ne ty, které jim připravuji já. A pak to tak dopadne - rozpadá se jim všechno. Doslova i střecha nad hlavou - to jsem právě viděl dům s polozbořenou střechou.
Prázdná obora - jindy v ní téměř vždy vidím stádo nebo alespoň pár kusů vysoké zvěře. Tam, kde má být plno, kde očekávám mnoho srdcí, je prázdno. Kde jsou všichni?
V nejbližším městě reklama na cirkus. V cirkuse. Divočí za hloupostmi, ale já je nezajímám.
Už jsem další obrazy nečekal, vždyť jich mělo být sedm, jak jsem poznal na začátku rozhovoru. A kromě toho už byla téměř tma. Tak jsem se začal modlit bolestný růženec. Šlo mi to těžko, uvědomoval jsem si, že i já nejednou nejsem tam, kde mě Ježíš čeká a potřebuje. Bolelo mě to. Pokoušel jsem se - velmi roztržitě - nést kříž s Ježíšem.
Tehdy přišel poslední obraz - srpek dorůstajícího měsíce. Neboj se, je naděje. Všechno, všechno bude růst.
Tak jsem opět hmatatelné prožil, že Ježíš nevstal z mrtvých proto, aby byl kdesi daleko v nebi. Ale aby mohl být skrze svého Ducha s každým člověkem. I s tebou, který čteš tyto řádky. Že ho neslyšíš a nevidíš? Možná máš kolem sebe příliš mnoho hluku - vypni, co se dá. Možná máš mnoho hluku v sobě - zastav se a vědomě dávej Bohu každou myšlenku, co ti přijde na um. Nic přitom neřeš, jen odevzdávej. Nebo ti v poslechu brání hřích, který si ani neuvědomuješ - pros Ježíše, aby ti postupně ukazoval oblasti, v nichž ho nemiluješ, a aby je uzdravoval… Očisti mě od chyb, jež jsou mi skryty (Ž 19, 13).

A zejména se nelituj, že Ježíše neslyšíš ani nevidíš. Ani emauzští učedníci ho nepoznali - a ti s ním přece dennodenně žili, dokud byl v těle. Jen měj otevřené srdce. Nech se postupně vtáhnout do hlubšího, osobnějšího vztahu s Ježíšem. On vstal z mrtvých kvůli tobě. Aby mohl s tebou žít. Přijmi tuto pravdu nejen do hlavy, ale i do srdce a způsobu života. Uchrání tě od mnoha hříchů a otevře ti srdce pro mnohé skutky lásky. Nezapomeň, že to je cesta, ne jednorázová akce. Jednou budeš Ježíše vnímat, jindy ho celé měsíce, možná roky nepocítíš, neuvidíš. Ale to není podstatné - důležité je, abys ho nikdy ve svém srdci nenechal samého.


Kristus vstal z mrtvých! Opravdu vstal!


Modlitba dne
slovenská:
Všemohoucí věčný Bože, ať se tvůj lid duchovně obnoven, stále raduje a ať s pevnou nadějí očekává toužený den svého vzkříšení, jak se nyní raduje z přijetí do Boží rodiny. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Bože, tys obnovil svůj lid, abychom se mohli znovu radovat, že jsme tvými syny; dej, ať v nás velikonoční radost stále trvá, abychom s pevnou nadějí očekávali slávu vzkříšení. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Pastýřský list

Zamyšlení na 5. neděli postní - Jde o život


Víš, že při každém setkání s Ježíšem ti jde o život? Ano, o život.

O život v hrobě. Svatý Otec tento týden mluvil o pasivitě a formalismu mnoha křesťanů. Můžeme to nazvat životem v hrobě nezájmu. Ve středu při katechezi o manželství opět zmínil jako způsob rodinného života i řešení mnoha problémů tři slovíčka - prosím, děkuji, odpusť. Kolik lidí to však odmítá a raději si žijí v hrobě udělám si to po svém. Další jsou pohřbeni zaživa do svých plánů a představ. Mnozí (i křesťané) žijí v nenávisti vůči Církvi. Jiní žijí v hrobě návykového hříchu, závislostí, vzdoru, hněvu … Někteří jsou pohřbeni ve svém utrpení a bolesti, v nemoci … Pokud se tě cokoliv z toho týká, tak dále čti jen v případě, že tě život v hrobě již nebaví, že chceš o něj přijít. Jinak ten život riskuješ.
Tuto neděli se čte text z knihy proroka Ezechiela. Z 37. kapitoly. Bůh dává každému člověku příslib, že ho vyvede z hrobu. Z jakéhokoliv. Lazarovo vzkříšení je důkazem, že to nejsou slova do větru. Jestliže Bůh může dát život tělesně mrtvému, je pro něj hračka totéž udělat pro duchovně mrtvého.
Vnímal jsem takový hrob v sobě. Několik desetiletí. Roky jsem se modlil velmi jednoduchou modlitbu: Bože, vyveď mě z mého hrobu! Ale nechtěl jsem to tak opravdu. Až když mi Bůh začal brát všechno, co se mi v mém hrobě líbilo (vnímáš absurdnost této věty? - Byl jsem v hrobě a mnohé se mi tam líbilo!), když mi jednou v noci sebral moje očekávání v jednom vztahu, když se z mého nitra vydral výkřik: I tohle mi bereš?, zaslechl jsem odpověď: A co když právě toto je osvobozením z hrobu? A bylo. Po několika měsících jsem si uvědomil, že od té noci se tu modlitbu nemodlím. S úžasem jsem zjistil, že ke mně mluví Písmo - vložím do vás svého ducha, abyste ožili. Pak jsem dostal vlastní půdu - svátostné manželství. Nyní čekám na splnění posledního příslibu - poznáte, že já jsem Hospodin.
Četl jsem i slyšel jsem mnoho svědectví lidí, kteří prošli takovým vzkříšením. Při nejednom pláču radostí nad tím, s jakou láskou Bůh koná. Jednou rukou bere to, co člověka ničí, druhou ho zahrnuje svým požehnáním, i když nejednou v podobě kříže. Ti, co to prožili, vědí, o čem mluvím. A jsou šťastní, že dali Bohu na souhlas. Že nečekali na setkání s Bohem až do chvíle tělesné smrti.

Pokud jsi v některém z hrobů, které jsem zmiňoval na začátku, a přesto jsi dočetl až sem, tak ohrožení tvého života v hrobě je v této chvíli akutní. Stále máš možnost zachránit si ho - přestaň číst. Ale pokud nepřestaneš, velmi rád vezmu na sebe následky toho, že pokračuješ :-).
Ježíš se totiž obrací i k tobě, proniká stěnami tvého hrobu a volá na tebe: Pojď ven! Vyjdeš? Poslechni, vyjdi a zazáří ti Světlo. Vítej v životě!

***
Každý den nám jde o život. I v případě, že jsme už dávno na Ježíšovo slovo vyšli ze svého hrobu. Tehdy se totiž ďábel ustavičně pokouší do nějakého hrobu nás opět dostat. Nenápadně, lstivě. Pokud je to i tvůj případ, zkus dnes věnovat čas rozlišování - pros Božího Ducha, aby ti dal jasný pohled na tvůj život, ať uvidíš, čímž tě ďábel pokouší, kde žiješ ělesně (Řím 8, 8). A pak se tomu vzepři - ďábel od tebe prchne (Jak 4, 7). Už nikdy žádný hrob!

Lazare, pojď ven! A mrtvý vyšel. (Jan 12, 43b - 44).


Modlitba dne
slovenská:
Prosíme tě, Pane a Bože náš, pomoz nám žít nadšeně v té lásce, kterou tvůj Syn Ježíš Kristus lidstvo miloval a na kříži se za něj obětoval. On s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Bože, tvůj Syn nás tak miloval, že se z lásky vydal na smrt za spásu světa; dej nám svou milost, abychom i my milovali své bratry a zůstávali v tvé lásce. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Zamyšlení na 4. neděli postní - I slepým vrací zrak!

Už je to téměř 40 let, co jsem svým rodičům napsal dopis.
Měli právě takové období, kdy bylo mezi nimi více neklidu, i hádky se objevovaly častěji. Studoval jsem tehdy druhý ročník na vysoké škole a bydlel na koleji. Psal jsem tvrdě a nekompromisně, přičemž to mohu shrnout do jedné věty: Dokud se nepřestanete hádat, tak domů nepřijdu. Ten dopis jsem měsíc nosil v kapse a vždy, když jsem šel kolem poštovní schránky, váhal jsem s jeho vhozením. Nakonec jsem ho nikdy neposlal.
Asi týden poté, co jsem ho napsal, mi přišlo na mysl, že se mám za to všechno začít modlit. A stala se změna - se mnou. Jakoby se mi otevřely oči a viděl jsem důvody jejich trápení a z nich vyplývajícího neklidu. Bůh mi tehdy dal nový pohled, ale i nové srdce. Když jsem po šesti či sedmi týdnech přijel domů (tehdy studenti nechodili domů každý týden jako dnes), doma byla zcela jiná atmosféra. Ani ne navenek (ačkoli hádek určitě ubylo), ale já jsem vnímal všechno jinak. Ježíš byl u nás doma. A já jsem ho předtím neviděl :-(.
Tehdy jsem ještě neuměl plakat, jinak bych určitě měl v očích slzy radosti. Bůh mi daroval zrak.
Když o této neděli říkáme, že je nedělí radosti, tak to určitě není jen proto, že se blíží Velikonoce (znám několik křesťanů, kteří se na svátky netěší - například proto, že jsou přesvědčeni, že musí jít ke zpovědi, nebo proto, že jsou podle nich příšerně dlouhé obřady). Skutečný, ne povrchní důvod radosti nám nabízí evangelium - dnes o uzdravení slepého od narození. Mluví totiž i o tom, že ať je tvůj zrak jakkoli zahalen zlem, podezříváním, nedůvěrou, lhostejností k Bohu, byť nic nevidíš a pokládáš své křesťanství za přítěž a břemeno, Ježíš si s tím ví rady. I ty můžeš spatřit a potkat Ježíše - jako toho, který má moc dát vše v tvém životě do pořádku.
A to je důvod, proč je tato neděle nedělí radosti. Nebo proč by měla být. Dnes by totiž už mělo být co nejvíce pokřtěných smířených s Bohem, měli by prožívat, jak jim půst, modlitby a almužna pomáhají být blíže u Boha, jak jim radost čistého srdce vyvolává úsměv na tváři a umožňuje jim všude konat dobro, být laskaví, povzbudivě mluvit … Je den radosti, neboť na každém kroku zakoušíme Boží péči ( ic mi nechybí). Radujeme se, protože Bůh nám změnil srdce.
Proč to však často tak není? Proč jsme i dnes možná slyšeli jen to povrchní a nebojím se říci, že v naší situaci, kdy v kostelech máme množství pokřtěných pohanů, téměř světské zdůvodnění názvu neděle jako neděle radosti - protože se blíží svátky? Neboť je to pohodlné, jsou to jen slova, takové zdůvodnění si od nás nic, ale vůbec nic nevyžaduje. To je tvrdá řeč?
Takže každému z nás je třeba zajet na hlubinu a v první řadě se podívat na svůj život, zda skutečně každý den žiju 24 hodin s Bohem. On se mnou určitě žije (zvláště pokud jsem pokřtěn). Otázkou není, zda nehřeším, zda nepadám, ale jestli jsem nezůstal v bahně ležet. Bůh velmi dobře ví, že budu padat každý den. Ale mým úkolem je neotálet a pokaždé (i zahanbeně) přijmout jeho ruku a vstát. A to znamená žít s Bohem. A ten život posilovat chvílemi výlučného společenství s ním - osobní modlitba, adorace a přijímání Eucharistie, čtení Písma … Takové chvíle se pak přeměňují na lásku k lidem.
Ježíš je i dnes připraven dělat bláto a zalepit ti tělesné oči, aby se po obmytí Duchem Svatým (víš, že Siloe znamená Poslaný) otevřely oči tvého srdce. Dej Ježíši šanci. Řekni mu, že jsi slepý. A čekej od něj velké věci.
Ještě se trochu vrátím k neděli radosti. Dnešní modlitba dne velmi jasně a v syntéze vyjadřuje pravdy, které jsem výše zmínil, i důvody pro radost. Bůh je ten, který tě smiřuje s sebou. Vstříc velikonočním svátkům můžeš kráčet jen díky tomu, že to on vložil do tvého srdce zbožnost a živou víru. Přijmi tuto modlitbu za svou nejen myslí, ale i jednáním, pokud ještě nejsi smířen s Bohem.
A to platí pro všechny - i pro ty, co z jakýchkoliv důvodů nemohou přijímat Eucharistii. Každý se v srdci může postavit před Ježíše a říct mu o svém selhání. A Ježíš má pro každého odpuštění, přijetí. Ať roste tvá touha po Ježíši. Ostatní už nech na něj.


Modlitba dne
slovenská:
Věčný Otče, prostřednictvím svého Syna obdivuhodně smiřuješ se sebou lidské pokolení; pomáhej křesťanskému lidu, aby kráčel vstříc velikonočním svátkům s vroucí zbožností a s živou vírou. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Bože, tys poslal na svět svého Syna a jeho prostřednictvím uskutečňuješ naše vykoupení; oživ víru svého lidu, abychom se s oddanou zbožností připravovali na velikonoční svátky. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Zamyšlení na 3. neděli postní - Radostná zvěst!
Zamyšlení na 3. neděli postní
- Radostná zvěst!







Při evangeliích, která se čtou tuto a následující dvě neděle, bychom měli všichni plakat. Štěstím.
Jsou to evangelia radostné zvěsti: Bůh tě nenechal samotného ve tvé bolesti, hříchu, slabosti, pádu, v drogách, alkoholu, pornografie, bulimii či anorexii, v závislosti na hrách či nakupování … Bůh tě miluje a chce jít s tebou tvým životem tak, aby si byl šťastný a žil navěky.
Dnes bychom měli plakat při evangeliu o setkání Ježíše se Samaritánkou u Jákobovy studny. Je to velmi živý obraz toho, jak nesmírně Bůh touží po lásce člověka. Každého člověka! Nejen svatého, dobrého, milosrdného člověka, ale i hříšníka. Dokonce i toho nejhoršího zločince. Bůh touží po tvé lásce a vychází ti vstříc.
Ježíš u studny čekal na tu ženu. Odhalil jí celý její hřích. Ale ne proto, aby ji odsoudil či odehnal, nebo aby jí nařídil tvrdé pokání, ale aby jí dal živou vodu. Sebe sama. Jak laskavě s ní mluvil! Jak trpělivě jí ukazoval cestu pravdy! A dokonce jí řekl, kdo je! Ježíš je Mesiáš, Hospodinův pomazaný, Zachránce. A ona mu uvěřila, neboť potřebovala záchranu.
Pokud ses už setkal s Ježíšem a svěřil jsi mu svůj život, dnes je pro tebe den jásání a děkování. Tancuj, výskej, zpívej, říkej každému, s kým se setkáš, o tom, co Ježíš pro tebe udělal. Prosím tě, nemlč! Neříkej si, že ještě nejsi dost dobrý na to, abys svědčil o Ježíši. Vezmi si příklad ze Samaritánky. Ano, z hříšnice. (To se nám asi nezdá - brát si příklad ze špatného člověka, že?) Když běžela do vesnice každému vyprávět o Ježíši, stále to byla hříšnice, nikdo na ní neviděl, že je obrácená, neměla kdy svým životem potvrdit, že už patří Ježíši. Ale byla jeho svědkem! Neboť setkání s Ježíšem mění člověka.
Pokud jsi Ježíšovi ještě nesvěřil svůj život a žiješ své křesťanství jako tíži, jak kopu povinností, jako příkazy a zákazy, tak to dnes nech všechno tak a podívej se Ježíši do očí. Vidíš v nich třeba jen jeden příkaz či zákaz? Vidíš v nich odsouzení za tvé selhání? Vidíš v nich zavržení a povýšenost? Pokud ano, vidíš špatně. Neboť v Ježíšových očích je jen a jedině láska!
Tak se ještě jednou podívej do Ježíšových očí. Jak? Vždyť stojí přímo před tebou. Nevidíš ho očima těla, ale očima srdce. Boží Duch ti dává tuto schopnost (neboť každé obrácení je dílem Ducha Svatého, který působí v tobě). Pokud ho přesto nevidíš, pomoz si. Najdi nějaký obraz Božího milosrdenství nebo obraz Ježíšovy tváře z Turínského plátna. A dívej se. Dlouho a vytrvale. Uvidíš v nich jen lásku a prosbu o lásku. O tvou lásku. A pokud stále nevidíš, tak se postav či klekni před kříž a dívej se. Uvidíš Lásku v činu.
A Nezůstávej při tomto pohledu lhostejný. Přijmi dar Ježíšovy lásky - odpuštění, objetí, posílení… - a odpověz na ni svou láskou.
Že ti to nejde? Popros Ducha Svatého, aby ti to šlo.
Je však možné, že ty, který čteš tyto řádky, Ježíše ani neznáš. Obdivuji tě, že jsi došel ve čtení až sem. I pro tebe mám slovo. Řekni Ježíši: Bože, pokud jsi, dej, se mi poznat. Ostatní je na něm. Případně oslov toho, kdo ti tento text dal (kněze v kostele, kde sis ho vzal), nebo pokud ho čteš na webu, napiš správci stránky. Rádi odpovíme na tvé otázky. Nebo když budeš chtít, jen tak budeme s tebou…

***

Izraelité při svém putování do zaslíbené země reptali, když neměli na poušti vodu. Tehdy Mojžíš udeřil na skálu a hle - voda tekla. I ty můžeš v každé chvíli života modlitbou obrazně udeřit na skálu, kterou je Ježíš, a uhasit svou žízeň vodou života. Provází nás pramen nekonečného milosrdenství a nesmírné dobroty. Máme ho stále nasnadě. Tak proč zůstat hladový a žíznivý, když hostina je připravena a ty si na ni pozván jako vzácný host!?



Modlitba dne
slovenská:
Bože, prameni nekonečného milosrdenství a nesmírné dobroty, ty nás učíš, že půst, modlitba a skutky křesťanské lásky jsou lékem proti hříchu; laskavě přijmi vyznání naší slabosti, a když klesáme pod tíhou provinění, pozvedni nás svou milosrdnou rukou. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Bože, studnice milosrdenství a dobroty, ty nám dáváš příležitost, abychom svou hříšnost léčili modlitbou, postem a štědrostí; pohleď, jak ve svědomí cítíme svou vinu a pokorně se z ní vyznáváme, ukaž na nás své veliké slitování, odpusť nám a pozvedni nás k sobě. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Poslouchej
Zamyšlení na 2. neděli postní
- Poslouchej







Poslouchat. Toto slovo se táhne liturgií této neděle velmi neodbytně.
V modlitbě dne, ve čtení o Abrahamovi, a evangeliu, kde nám poslouchání dává za úkol sám Otec. A přece - pokud se nyní zeptáte nějakého křesťana, co mu dnes Bůh při mši nebo při modlitbě řekl, drtivá většina nebude umět odpovědět. Ba budou přímo zaskočeni - proč by mi měl Bůh něco říkat?
Ale pokud Bůh říká, přikazuje, že máme Ježíše poslouchat, musíme s tím naším eslyšením něco udělat. Co?
Ztišit se. Vypnout telku, rádio, počítač, mp3, prostě vytvořit si ticho. A pak se snažit poslouchat. Bůh totiž mluví. On nanebevstoupením Ježíše Krista neoněměl.
Když to však zkusíš, velmi brzy zjistíš, že to tak snadno nejde. Nejprve se ozve pokušitel: A ty si fakt myslíš, že Bůh bude k tobě mluvit? Za koho se pokládáš, ty malé, bezvýznamné nic? Pokud obstojíš v tomto pokušení a vytrváš v očekávání Božího hlasu, ozvou se tvé hříchy. Budou ti namlouvat, že ty, hříšný a špatný člověk, nikdy nemůžeš slyšet Boží hlas. Zbav se jich. Použij lítost, slzy pokání, pokud je třeba, přijmi svátost smíření a opět se zaměř na poslech. Určitě se ozve tvoje práce, povinnosti, nevyřešené věci … Na to mám jednu dobrou zkušenost - cokoliv ti přijde na mysl, odevzdej to Bohu bez toho, abys to řešil: Toto mám nedokončené - Pane, dávám ti to. Tohle mě trápí - Pane, dávám ti to. S tamtím si nevím rady - Pane, dávám ti to… Může to trvat dlouho, možná i několik dnů či týdnů, ale nevzdej se.
Když už bude pokušitel mlčet, když tě hřích nebude tížit, když budeš mít svou duši zklidněnou a ztišenou jako dítě v matčině náručí (srov. Ž 131, 2), tehdy nastal čas poslouchat.
Jak Bůh mluví? Někdy úplně přímo. Ve svém nitru uslyšíš jeho slova, která tě v prvním okamžiku zaskočí, možná je budeš pokládat za výplod své mysli. Jsi můj. Potřebuju tě. Milovaný. Neboj se. Mohu si u tebe odpočinout? Nyní trp se mnou, vydrž při mně… Nemusíš se bát, že Bůh ti bude něco přikazovat či zakazovat. Nejprve si bude získávat tvou přízeň. Až když budete kamarádi, bude tě i usměrňovat…
Jindy k tobě promluví skrze slova Písma (proto je dobré mít při osobní modlitbě u sebe vždy Písmo svaté). Přitom vůbec nemusíš používat ožíkovou metodu - tedy že píchneě do Bible a verš, na který ti padne zrak, je ten, který ti Bůh chce říci. Ba řekl bych, že taková metoda je nebezpečná. Mnohem lepší je pomalu si číst text (třeba postupně celou knihu - jednu ze 73) a často se zastavovat s otázkou: Bože, co mi tímto říkáš?
A nejednou k tobě promluví skrze člověka. Homilie v kostele, kamarád v práci, náhodný spolucestující ve vlaku… Bůh je nesmírně tvůrčí v tom, jak k tobě promluvit.
Ještě zbývá příroda, vesmír, události…
Řekneš mi, že to všechno jsi už vyzkoušel, a nic. Ještě jsi neslyšel Boží hlas. Říkám ti, že pokud máš v sobě dlouhodobě touhu slyšet Boha, tak on určitě k tobě už nejednou promluvil, akorát jsi jeho hlas nemusel pokládat za Boží. Jen za hlas člověka, za hlas svého nitra…
Jak budeš vědět, jestli to, co jsi slyšel, je Boží hlas? Musí to být v souladu s vírou Církve. S Písmem svatým a učením Církve. Musí to být dobré. A musí to přinášet klid, který přesahuje lidský klid.
A tady přichází druhý rozměr poslechu - poslušnost. Uskutečnit to, co jsi slyšel. Říká se tomu kráčení ve víře. Přečti si k tomu Skutky apoštolů 16, 6-10. I velký Pavel musel poslouchat a poslouchat. A nebylo to vždy jednoduché a zcela jasné. Tak se neboj, pokud někdy zdánlivě půjdeš špatným směrem. Pokud je to v duchu poslušnosti Bohu, tak Bůh tě povede tak, abys naplnil jeho plán.
Poslední rada - pokud nemáš jistotu, zda to, co jsi slyšel, je Boží hlas (zvláště pokud jde o to, že máš něco udělat), zeptej se nějakého svatého člověka. Nejlepší je zeptat se svého zpovědníka nebo správce farnosti. Neboť i když oni nerozhodnou správně, tvá poslušnost ti zajistí, že půjdeš dobrou, Boží cestou.
Tak co, chceš slyšet Boží hlas? Neboj se, Bůh vždycky říká laskavá a dobrá slova. Dokonce i tehdy, když vyčítá hřích a napomíná.



Modlitba dne
slovenská:
Nebeský Otče, tys nám přikázal poslouchat tvého milovaného Syna; živ naši víru svým slovem a očišťuj náš duchovní zrak, abychom se mohli ve věčnosti těšit z pohledu na tvou slávu. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Bože, ty k nám mluvíš skrze svého milovaného Syna a přikazuješ nám, abychom ho poslouchali; živ nás tedy svým slovem a očišťuj naše nitro, abychom se mohli radovat z patření na tvou slávu. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
2. neděle postní - Proměnění Páně
2. neděle postní - Proměnění Páně

V evangeliu jsme slyšeli o Proměnění Páně.
Tento zázrak se udál při Ježíšově poslední cestě do Jeruzaléma.
Ježíš vezme na vysokou horu tři učedníky: Petra, Jakuba a Jana. Jsou to ti, kteří ho za několik dní budou provázet na modlitbu v Getsemanské zahradě.
Podniknou náročné, několikahodinové strmé stoupání. Naskytne se jim nádherný rozhled po Svaté zemi. Ten však rychle vybledne ve srovnání s událostí, která nastane.
Ježíš je před proměněn. Jeho šat září jako světlo a promlouvá s Mojžíšem a Eliášem. Před týdnem Petr vyznal: „Pane, ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ A nyní sleduje na vlastní oči, co to znamená. On, Jakub i Jan jsou uchváceni tím co vidí. Najednou se takřka dotýkají nebe. A jejich jediná myšlenky je: zůstaneme zde a postavíme stany. Vidí to, co my teprve jednou uvidíme a je to tak krásné, že se toho nehodlají vzdát.
A nás může napadnout myšlenka: „To bych chtěl zažít také.“
Jsou dvě možnosti, jak se tomuto zážitku přiblížit. Sednout na letadlo a odletět do Izraele, nebo se vydat cestou, o které si dnes budeme povídat. A provázet nás při tom budou tři velmi rozdílné obrazy, které znázorňují tuto jedinečnou událost.


První obraz pochází z Francie ze 13. století. Ježíš je zde zobrazen v prosté kutně žebravého mnicha. Může nás to vést k myšlence, že se s ním můžeme setkat v těch nejposlednějších lidech tohoto světa. („Cokoli jste udělali pro toho nejmenšího, pro mne jste udělali.“)
Ale také nám to může opět ukazovat cestu: S Ježíšem se na horu Proměnění dostane ten, kdo opustí svět se vším co nabízí a čím nás upoutává.
Pojednání o tom napsal veliký církevní učitel Origenes. Když shrneme jeho traktát, říká ve stručnosti toto:
Od Petrova vyznání: „Pane, ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ k zázraku Proměnění na hoře uplynulo šest dní. Je to šest dní, během kterých byl stvořen viditelný svět. Ježíšovo Proměnění může spatřit jen ten, kdo je ochoten tento světský rámec překročit a vydá se k sedmému dni – k neviditelné a věčné Boží skutečnosti. Kdo je ochoten vystoupat od světské činorodosti ke ztišení s Bohem.
„Chce-li někdo z nás, aby ho Ježíš vzal s sebou a přivedl na vysokou horu, kde by mohl vidět na vlastní oči jeho proměnění, pak ať překročí oněch šest dní, aby nenazíral to, co spatřil jen očima, a aby už nemiloval svět a to, co je ve světě.“
Ať netouží po bohatství, slávě a požitku, které odtahují duši od Božích skutečností, ale dá přednost Bohu před vším ostatním.
To může být poselstvím tohoto netradičního obrazu.





Kdo se odhodlá překročit práh viditelného světa, tomu ukazuje další cestu druhý obraz.

Ten je starší a nachází se v Ravenně. Na mozaice věnované tomuto tématu je veliký kruh připomínající hostii. Je vyplněn modrým nebem posetým hvězdami a uprostřed je obrovský kříž. Dole se nachází nápis Spása světa.
Obraz říká: Kristova sláva září skrze kříž a trvá v Eucharistii.
Kříž a Eucharistie jsou jistou cestou na horu Proměnění.
Kdo se chce setkat s Ježíšem v jeho slávě, má k tomu dokořán otevřeny tyto dvě brány.
Může skrze ně vystoupat cestou modlitby až na vrchol hory Proměnění.
Adorace kříže či Eucharistie je velmi náročný výstup. Je to modlitba, která začíná vyznáním „Pane, ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého. Ty jsi spjat s křížem a přítomný v Nejsvětější Svátosti.“ Kdo se touto cestou vydá, potřebuje sílu (nést kříže), pokoru (která uznává Ježíšovu přítomnost v Eucharistii) a trpělivost, ale může se těšit na nádhernou odměnu.

Na závěr tu máme obraz z hory Proměnění v Izraeli.
Skutečnost příběhu je zde zachycena nejrealističtěji. Jediná zvláštnost je, že se Ježíš vznáší. Obraz tak odkazuje nejen dávnou minulost, ale i budoucí slávu. Naznačuje Ježíšovo nanebevstoupení.
Pro nás je tato nádherná mozaika plná zlatého světla pozváním: tu krásu, kterou vidíš, můžeš zakusit ve svém nitru. Setkání s živým Bohem není jen dávnou událostí pro pár vyvolených.
Je příběhem, který se denně opakuje v duších mnoha lidí po celém světě. A můžeš ho prožít i ty. V cestě ti stojí vysoká hora světských starostí a radostí, hora tvé pýchy, pohodlnosti, sobectví a podobných věcí. Ale když je překonáš, staneš na prahu nového života. Nových krásných zkušeností. Vydáš se nahoru na horu?

Jak končíš den?
Zamyšlení na 1. neděli postní
- Jak končíš den?

Svatý otec František se tento týden setkal s kněžími římské diecéze. Měl k nim velmi osobní promluvu,
který stojí za přečtení. A v jeho rámci položil kněžím otázku: Jak končíš den? Před Pánem, nebo před televizí?
Tato otázka však není jen otázkou pro kněze. Je pro nás všechny. A můžeme ji i modifikovat: Jak začínáš den? Před Pánem, nebo před televizí? V kolika - i křesťanských - domácnostech je zapnutí televizoru jednou z prvních ranních činností…
Proč je tato otázka (a všechny podobné) důležitá? Neboť mluví o směřování našeho srdce. Mluví o našich prioritách. Hovoří o tom, kde je Ježíš v našem žebříčku hodnot. Svatý Otec neříká, že nemáme sledovat televizní programy - ale že na prvním místě má být Bůh.
Všimni si, jak to dělal Pán Ježíš v evangeliu První postní neděle. Přišel pokušitel (hned ráno: apni telku, počítač) a zpochybňoval Ježíše: Skutečně si seš jistý, že jsi Boží Syn? Dokaž! Jdi svou vlastní cestou, vždyť na to máš! Ježíš však vždy stavěl na první místo Otce. To neznamená, že nemusel bojovat, že mu i jako člověku hned bylo vše jasné a snadné. Getsemanská zahrada je toho důkazem. Ale každodenním úsilím mít Boha na prvním místě byl připraven i na těžké chvíle pokušení a boje.
Jestliže já ráno jako první zapnu telku a večer je můj poslední čin její vypnutí (i s pokušením: Ještě nevypínej, ještě může být něco zajímavého), nemohu vyhrát v boji se zlem. Ono mě převálcuje a zničí. Pokud však ráno moje první myšlenky, slova i skutky (například přežehnání) patří Bohu a podobně den uzavírám, budu mnohem silnější v boji o svou věčnost. Neboť budu spojen s Bohem pevnějším poutem, které mě nepustí konat zlo…
Co mám tedy dělat? V první řadě využít tento čas k přijetí Božího milosrdenství. Bůh je připraven a ochoten vše nám odpustit a dát vše do pořádku. Chce od nás, z hloubky našeho srdce slyšet jen jedno slovo: Lituji. V knize Tvář světa se vzpomíná sen jednoho člověka. Viděl v něm ďábla, jak se mluví s Bohem a vyčítá mu, že lidem odpouští, ačkoliv ho každý den a vždy znovu urážejí. Potom dodává: Já jsem se proti tobě postavil jen jednou, a mně jsi neodpustil. Bůh mu odpovídá: A přišel jsi někdy a řekl: ‚Lituji‘?
Pokud jsi již dosáhl Boží milosrdenství (díky lituji a svátosti smíření), tak je třeba změnit životní návyky - ráno zapni sebe, své srdce a poslouchej Boha. Přes den jednej a mluv jen to, co je před Bohem dobré. A večer nevypínej - usínej v Božím náručí, se srdcem napojeným na něj. Rozměň si tuto obecnou radu na drobné a snaž se být během dne s Bohem co nejčastěji (modlitba, adorace, Písmo svaté, Eucharistie, společenství…). Vědomě. Je pravda, že to Bůh mění tvé srdce, ale i tvé úsilí je nenahraditelné.
Tato myšlenka mě přivádí k tomu, že asi největším problémem mnoha křesťanů je lhostejnost a nezájem o Boha. Jsou spokojeni s jednou mší týdně, s dvěma zpověďmi (případně s dvanácti) ročně, s ranní a večerní formální modlitbou… Chybí jim oheň. Proto prosím tebe, který tyto řádky čteš: Pokud v sobě máš Boží oheň, tak pros Boha, aby ti ukázal, jak zapalovat podobný oheň v lhostejných srdcích… Pokud ho nemáš, tak co nejdříve vyhledej člověka, který ho má. A nech se Božím Duchem skrze toho člověka zapálit. Jak? To nech na Bohu, to je jeho práce. Jen vykroč. Prosím.


Modlitba dne
slovenská:
Všemohoucí Bože, uděl nám milost, abychom prožíváním čtyřicetidenní postní doby hlouběji vnikali do Kristova tajemství a ctnostným životem pokročili na cestě ke spáse. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Všemohoucí Bože, ty nám dáváš milost, abychom se čtyřicet dní připravovali na velikonoce; prosíme tě, ať v postní době hlouběji pronikneme do tajemství Kristova vykupitelského díla a stále opravdověji z něho žijeme. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Zamyšlení na 8. neděli v mezidobí - důvěřovat
Důvěra. Bohu lze důvěřovat. Stoprocentně. Ale…
Moje zkušenost mi říká, že Bůh mě nikdy nezklamal. Za jedné podmínky - pokud jsem dokázal čekat na jeho jednání, na jeho řešení. A právě čekání pokládám za nejtěžší část důvěry Bohu. Přitom jsem nejednou zažil, že pokud jsem dokázal čekat do poslední chvíle, pokud jsem se nezahrabal ve vlastních řešeních a neztratil na svých cestách, Bůh mi vždy dal to, na co jsem čekal, co jsem potřeboval.
Při tomto si však uvědomuji ještě něco - pokud jsem i nečekal a udělal jsem věci tak, jak jsem nejlépe uměl, ačkoli někdy to byla volba menšího zla, Bůh pak na mě někde čekal a znovu mi nabízel svá řešení. Jakoby mi řekl: zakomponoval jsem tvé rozhodnutí do svých plánů a počítám s nimi. Nabízím ti takový následující krok…
Texty, které tuto neděli čteme při mši, mají nesmírnou moc oslovit nás (jako všechny texty Písma) a vzbudit důvěru. A kdyby i ona [matka] zapomněla, já na tebe nezapomenu (Iz 49,15). Jen v Bohu odpočívá má duše, neboť jen on mi dává naději (Ž 62,6). A kdo z vás si může starostmi přidat co jen loket ke svému životu? (Mt 6,27). Dobře se to poslouchá. Je dobře vědět tato slova i nazpaměť, aby nám jejich Boží Duch mohl připomenout, když se ocitneme v tísni. Je výborné opakovat si je, když čekáme, že dostaneme to, co potřebujeme pro život. Abychom namísto čekání nezačali provádět vlastní řešení. Ano, Bůh i ty v konečném důsledku akceptuje, ale za jakou cenu pro nás! Namísto přímé cesty nás pak musí vést k našemu cíli (ať částečnému nebo konečnému) objížďkou, oklikou, obrazně řečeno přes divočinu, protože jsme sešli z jeho cesty.
Čekání však neznamená pasivitu, sezení! Ne, znamená to neustálou aktivitu. Například modlitbu, při níž se snažím zachytit Boží hlas. Čtení knih, časopisů, textů, které by mi mohly vyjasnit, jak dál. Rozhovory s manželkou. Setkávání se s kněžími či přáteli, kterým důvěřuji a vím, že jsou Božími přáteli - i skrze ně mi Bůh může ukázat, co v dané věci udělat. Také pozornost při áhodných setkáních i s možná úplně neznámými lidmi - nikdy nevím, jak a kde ke mně Bůh promluví v mém čekání. A to vše samozřejmě vedle plnění si každodenních povinností!
Čekání mě unavuje a někdy Bohu vyčítám, že mě nechá tak dlouho čekat. Dnes mi na takovou výtku řekl, že nemám klid srdce, proto ho nemohu slyšet. A to mě zastavilo v mé touze mít vše uděláno, vyřešeno. Pak mohl vzniknout tento text…
Vím, že Bohu lze stoprocentně důvěřovat. Ale pokaždé, když čekám na jeho řešení, si to musím nanovo v sobě probojovat. Marně si připomínám, že ještě nikdy mě nezklamal, vnitřek se bouří a nutí mě jít vlastní cestou. Je to boj na život a na smrt. Neboť nechci zabloudit. Ale je to lákavé udělat si po svém … Pane, smiluj se!

Modlitba dne
slovenská:
Prosíme tě, všemohoucí Bože, dej, aby se život na zemi rozvíjel v pokoji podle tvé vůle a aby tvá Církev mohla nerušeně a radostně plnit poslání, které jsi jí svěřil. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Všemohoucí Bože, naplň celý svět svým pokojem a veď ho po správných cestách, aby tvá církev mohla v bezpečí a míru plnit své poslání. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Dokonalost? Dá se to!

Nevím, co znamená být svatý a dokonalý, jak je svatý a dokonalý Bůh.
Mohl bych si najít nějaké teologické studie, které se to snaží vysvětlit, ale přiznám se, že mě to neláká. Mnohem raději bych chtěl mít v ruce nějaký praktický návod, podle kterého bych mohl postupovat krok za krokem, až bych na jeho poslední straně našel větu: Pokud si udělal vše, co je zde napsáno, tak právě ses stal dokonalým a svatým. Vstoupil bych do klubu lidí, kteří se podobně jako já takovým manuálem prokousali, a byl bych do smrti spokojený :-).
Ale já přece takový manuál mám! Akorát že není napsán jako manuál, ale jako příběh. Ne však jako příběh, který si mám co nejpozorněji přečíst a pak se snažit nějak podobně žít, ale jako příběh, do kterého mám vstoupit a být v něm jedinečnou a nenahraditelnou postavou. Je to příběh Ježíše Krista. Nejen když žil zde na zemi, ale jeho odvěký příběh. Neboť pokud věřím, že Ježíš vstal z mrtvých, že je to Boží Syn, tak pak jeho příběh je mnohem delší a větší než jen dějiny lidstva, i když právě ty zabírají v jeho příběhu centrální postavení. Když to rozměníme na drobné, tak je to jakoby miliardy příběhů Ježíše a každého člověka osobně. Tedy i příběh Ježíše a mě. Ježíše a tebe.
A v tomto pohledu se požadavky dnešních liturgických textů ukazují ve zcela jiném světle - nemohu, neumím být dokonalý a svatý tak jako Bůh. Ale s Ježíšem mohu a umím být dokonalý a svatý jako Bůh. Bez Ježíše jsem nic. S Ježíšem jsem já s Ježíšem. A právě to, že jsem s ním (pravdivější asi je, že Ježíš je se mnou), mě přetváří na svatého a dokonalého. Ne v tom, že nikdy neselžu, že vždy všechno udělám dokonale, ale že mám s Ježíšem jedno srdce a jednu duši.
Vím, že mé slabosti a selhání mě denně mnohokrát diskvalifikují ze svatosti a dokonalosti. Ale pokud jsi dobře poslouchal žalm této neděle, tak si slyšel, jaká chytrá je Církev (a za ní vlastně Bůh), která jako odpověď na výzvu být svatým, protože Bůh je svatý, volá: Milostivý a milosrdný je Pán! A samotný 103. žalm, který jsme po prvním čtení zpívali, je plný obrazů laskavého Otce, který ví o naší slabosti, ale dívá se jakoby přes ni. Nebo pokud ne nad, tak vidí u každého a v každém z nás Ježíše, svého milovaného Syna. A proto se smilovává…
Svatý Pavel ještě umocňuje tento pohled, když říká: …všechno je vaše, ale vy jste Kristovi a Kristus Boží (1 Kor 3,23). Křtem jsem se stal jedno s Kristem (jako součást jeho těla), přičemž on je hlavou tohoto těla. Jsem Kristův! A když jsem Kristův, s ním jsem svatý a dokonalý, i když jako člověk se mohu cítit bídně, neužitečně, bezmocně… Vždy jsem takový v době mezi dvěma hříchy… Proto je důležité nezůstávat v hříchu, nečekat na první pátek či Velikonoce. Svatost a dokonalost má být mým normálním stavem, hřích ve svém životě mám zas pokládat za nenormální stav, který musím co nejdříve dát do pořádku.
Naším úkolem je být s Ježíšem - vždy, všude, za každou cenu. Boží úkolem je doprovázet nás milostí a milosrdenstvím. Tak mohu být svatý a dokonalý - ne ve smyslu dokonalého a svatého jednání a myšlení, ale ve smyslu přebývání s Bohem.
Už sis možná zvykl, že téměř v každém textu jakoby odbočím - tentokrát opět do Kyjeva, k mrtvým, zraněným, demonstrujícím, policistům, střílejícím, křičícím… I tam je s každým z nich Ježíš. A protože i ty jsi s Ježíšem, trp v těchto dnech s Ježíšem, pláč s Ježíšem, umírej s Ježíšem. Nedovol, aby v tvém srdci, myšlení, mluvení či jednání vítězilo zlo, odsuzování, hněv, spekulace… Ať vítězí láska k Ježíši. A opět budeš alespoň na chvíli svatý a dokonalý. Dá se to. S Ježíšem. Neboť Pán je milostivý a milosrdný.
Vím, že můj text je tak trochu nestandardní, neboť zřejmě mnohem více slyšíš o hříchu a potřebě pracovat na sobě. To je správné, jen to není všechno. I proto potřebujeme učit se správně smýšlet, poznávat, co se líbí Bohu. Abychom pak spojení s Ježíšem ochotně plnili Boží vůli. A věř mi, že když jsi svatý a dokonalý hříšník, jde to mnohem snadněji, než když si jen hříšník :-)

Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků.


Modlitba dne
slovenská:
Prosíme tě, všemohoucí Bože, nauč nás vždy správně smýšlet, aby se naše slova i skutky shodovaly s tvou vůlí. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Dej nám, prosíme, všemohoucí Bože, abychom vždycky poznávali, co se ti líbí, a slovy i skutky věrně plnili tvou vůli. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
máš na to!

Dva různé pohledy na nedělní liturgické texty.

1. „Bože, tak toto nemyslíš vážně. To skutečně chceš, abych se vždy správně rozhodl? Abych nikdy nesáhl po zakázaném ovoci? Myslíš si, že se to v dnešním světě dá? A to, jak v evangeliu rozšiřuješ seznam hříchů, mě také nepotěšilo. To nemám šanci zvládnout… Víš, jsem věřící a budu se snažit. Ale už předem ti říkám, že to nezvládnu. Uvidíš, že zpovědi budou pro mě stále těžší…“
2. „Bože, tak toto je perfektní. Ty mě znáš, víš o každé mé slabosti, a přesto mě povzbuzuješ: Neboj se, tohle zvládneš. Jo, láká mě leccos v dnešním světě, ale cítím se povzbuzen, že mi dáváš záruku: Budu s tebou. A to rozšíření pohledu na hřích v evangeliu je perfektní. Jakoby se mi otevřely oči. Tak jasně jsi mi ukázal, jak tě mohu lépe milovat, jak se mohu stávat čistším. Víš, v myšlenkách nejednou selhávám. Ale dosud jsem to nebral tak vážně. Neuvědomil jsem si, že takovým smýšlením si chystám půdu pro špatné skutky. Co nejdříve se musím ze svého špatného smýšlení vyzpovídat a tak nabýt tvou pomoc pro další boj. Věřím, že vítězný.“
Při každém rozhodování máme v nabídce několik možností (jinak by to nebylo rozhodování). Možná se nám někdy zdá, že jsou to samé špatné možnosti a že jsme nuceni volit si menší zlo. Někdy to možná platí - například při volbách . Ale v běžném životě to tak není. Vypráví o tom dávná pohádka. V jedné vesnici žil sedlák, který žil velmi dobrým životem. Už byl starý a čert si přímo zoufal, že ho nemohl přimět k hříchu. Nakonec se vydal přímo za sedlákem a řekl mu: „Chlape, už jsi starý, brzy možná zemřeš, a ty jsi ještě nezhřešil. To tak nemůže zůstat. Vyber si. Buď se opiješ, nebo budeš proklínat anebo někoho zabiješ.“ Sedlák se bránil, že on nechce udělat nic špatného, ale ďábel stále otravoval, že kdo to kdy slyšel, aby nějaký člověk nezhřešil, že i on tedy musí spáchat nějaký hřích. Sedlák se nakonec poddal a začal si vybírat: “Zabít, to je strašná věc. Proklínat? Nikdy jsem Pána Boha ani slovíčkem neurazil. Tak se opiju. Vždyť se potom vyspím a všechno bude zase v pořádku.“ A tak se vydal do hospody. Jenže když se opil, i jazyk se mu rozvázal a věru celou cestou domů klel. Doma se ho všichni polekali a malý vnouček začal strachem křičet. Sedlák ho chtěl utišit a udeřil ho. Těžkou rukou opilého ho zabil. A tak ten, co nikdy nezhřešil, spáchal všechny hříchy, na které ho ďábel naváděl. Od té doby nebylo horšího chlapa ve vesnici…
Tolik pohádka, která má pro nás vážné poučení: vždy existuje i dobrá možnost. Když něco nabízí ďábel, tak jsou to jen špatné možnosti. A on je nabízí tak, jakoby žádné jiné už neexistovaly. Ale není to tak! Bůh vždy nabízí i své možnosti: „Před člověkem stojí život a smrt…“ (Sir 15,18a). A dodává, neboť velmi dobře zná člověka: „Je v tvé moci zůstat věrným“ (15, 16b).
Který z uvedených pohledů v úvodu se ti zdá upřímnější? Mně první. Ale pravdivější je pro mě ten druhý. Neboť první vychází z lidské slabosti, ale při ní i zůstává. Druhý vychází z téhož, ale opírá se o Boží moc.
Vyber si. „Jestli chceš, můžeš plnit přikázání“ (15,16a). Ne proto, že jsi silný, ale proto, že se opíráš o Boha. Že jsi jeho příbytkem. Že máš díky svátostem čisté srdce…

Modlitba dne
slovenská:
Dobrotivý Bože, ty nás ujišťuješ, že přebýváš v těch, co jsou spravedliví a mají čisté srdce; pomáhej nám svou milostí tak žít, abychom byli tvým důstojným příbytkem. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Bože, ty přebýváš v těch, kdo mají čisté a upřímné srdce; dej nám svou milost, ať žijeme tak, abychom byli tvým důstojným příbytkem. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Probudit srdce

Sůl bez chuti. Co je to za sůl? Světlo, které nezáří. Co je to za světlo? Zpěvák, co nezpívá, taneční pár, který netančí, manžel, který nemiluje…
Nejsou to rozpory, které by neměly existovat? Jeden ještě přidám. Křesťan, který se neraduje.
A takových je hodně. Sám jsem kdysi mezi ně, smutné křesťany, jistý čas patřil. Ale pak se něco stalo - Bůh mě vyvedl z hrobu, ve kterém jsem se trápil, vložil do mě nového ducha a každý den se mi dává poznávat. To neznamená, že se už netrápím - ale netrápím se v bezvýchodné tmě. To neznamená, že nejsem vážný a někdy i smutný, ale v srdci mám pořád Ježíšovo světlo. To neznamená, že nepadnu, ale že nezůstávám v hříchu. To je moje radost - Ježíš ve mně a já v něm!
Každý den se ve mně naplňují slova proroka Izaiáše: „…budeš volat a Hospodin ti odpoví, budeš křičet o pomoc a on ti řekne: ‚Tady jsem‘“ (58,8). Vyzkoušej si to - křič o pomoc a Bůh ti odpoví.
Aha, a tady je problém - podle toho, co kolem sebe vidím, většina lidí nemá odvahu ani zájem k Bohu křičet. Pokládají to zřejmě za cosi nepatřičného. Tichounce odrecitovat Otčenáš, Zdrávas a Sláva Otci a ve smutku se vlečou dál životem. Kdyby tak ten Otčenáš alespoň jednou zakřičeli, když o něco prosí!
Pokud se bojíš udělat to nahlas, křič v srdci! Jednou, stokrát… Vlož do svého křiku celé své srdce a Bůh ti odpoví! Křič slova naučené modlitby nebo vlastní slova, křič to, co máš na srdci, plač, naříkej, vrhni se na zem a bouchej pěstmi… Vlož do toho celé své srdce…
Zdánlivě odbočím. Různá zpravodajství nám každý den nabízejí řadu bolesti a utrpení, smrti. A my už lhostejně posloucháme, že tu či tam někoho zabili, že tam spadla lavina a pohřbila 10 lidí, že kdesi se potopila loď s 500 lidmi… Zpozorníme, když jde o tisíce či statisíce obětí, neboť to je již velké číslo. Ale zpozorníme jen kvůli počtu, ne kvůli těm obětem. Smutné.
Ve čtvrtek v noci zemřel Vasil Biľak. Starší generaci velmi známé jméno. Komentáře na internetu k této zprávě byly hrozné! O pekle, o nenávisti… Kdo se modlí za jeho spásu?
A ještě poslední odbočení - čteme v Písmu svatém příběhy o uzdravení, o hříchu, o smrti… A když se podíváte na lidi v kostele, kteří je poslouchají, tak na jejich tvářích nic není vidět. Žádné pohnutí, dojetí, radost, slzy… Tento týden ve čtení David naříkal nad svým synem. Možná jsi to slyšel nebo ten příběh znáš. Měl jsi někdy touhu naříkat s Davidem? Plakat s otcem, který přišel o své dítě? Nepovedené, ale jeho dítě! Jairovi zemřela dcera. Prožíval jsi jeho úzkost, když on, vážený muž, utíkal k Ježíšovi a vrhl se před ním na zem?
Sůl bez chuti. Srdce, které už neumí plakat či radovat se, soucítit či odpouštět (sobě i jiným). Vše je příliš známé na to, aby to námi pohnulo. Tak to nesmí být!
Oživ své srdce! Dej Bohu šanci oživit tvé srdce! Pros Božího Ducha, aby tě udělal citlivým na bolest i na štěstí. Na smrt i na život. Naříkej, když se děje zlo, ať je to blízko, nebo někde v Evropském parlamentu. Raduj se, když čteš o uzdravení malomocného či slepého od narození. Raduj se, když se Ježíš dotýká srdce tvého manžela či manželky, syna či dcery. Tancuj a výskej, když někdo jde po letech ke svaté zpovědi. (Opravdu jsi někdy zažil, jak kolem zpovědnice stojí zástup lidí a modlí se za toho, kdo se právě zpovídá? A když vyjde ven, všichni zpívají oslavné písně, blahopřejí mu a tančí, protože yl mrtvý, a ožil, byl ztracen, a našel se (Lk 15,32)? Já jsem to zažil a nikdy nezapomenu na radost, která nás naplňovala.) Tak se v tvém životě uskuteční slova, kterými nám Pán Ježíš přikazuje být světlem: Ať tak svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce, který je na nebesích (Mt 5,16).
Že ty na to nemáš? Nuže to je pravda, ale i v tobě může působit Boží Duch. A je naším úkolem být světlem pro lidi, s nimiž žijeme. Slovy i skutky. Konej dobro s touhou, aby to lidé viděli a aby to viděli tak, že by pak oslavovali Boha. Nebuď falešně pokorný, ale pokorně hrdý na Boží dílo, které v tobě koná Bůh a které ty v jeho moci konáš pro něj (viz Ef 3,10).
Přestože na závěr vždy dávám modlitbu dne z neděle (ať se ti srdce chvěje radostí při tvém spoléhání na Boha), ve mně se vynořila modlitba z večerní modlitby byzantského obřadu. I k Panně Marii můžeme křičet:
Nemáme jiné pomoci, nemáme jiné naděje, kromě tebe, přečistá Panno, ty nám pomáhej, v tebe doufáme i se tebou chlubíme, protože jsme tvoji služebníci. Nedopusť, abychom byli zahanbeni.

Modlitba dne
slovenská:
Nebeský Otče, rodina tvých věřících se spoléhá pouze na tebe; prosíme tě, ustavičně nás ochraňuj s otcovskou láskou, abychom pod tvou péčí žili vždy v pokoji. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Všemohoucí Bože, opatruj nás - svůj lid - s otcovskou láskou; a protože nemáme oporu jinde, než v naději na tvou milost, chraň nás stále svou mocí. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Zamyšlení na 3. neděli v mezidobí
Zval jsem jednoho chlapa modlit se s jinými muži ve středu růženec. Jeho reakce mě zaskočila…
Ó ne, já jsem špatný člověk. Proč si lidé, kteří se pravidelně účastní mše svaté, přijímají svátosti (možná méně pravidelně), myslí, že jsou zlí? Kdo jim to vtloukají do hlavy? Copak neopakuje často Svatý Otec, že my všichni jsme hříšníci (přičemž nezapomene dodat, že i on je hříšník), kteří potřebujeme odpuštění, jen ať nejsme zkažení? Jak snadněji by se mnohým žilo, kdyby jim odmalička vtloukali do hlavy, že Bůh je miluje, a ne, že je Bůh potrestá.
Četl jsem v jednom blogu vyznání nevěřící ženy, která psala, že se jí moc líbí křesťanství, jen nechápe, proč si křesťané neustále něco vyčítají. Nazvala to sebebičování. Je mi líto, že křesťanství zvenku takto vypadá. Je mi líto, že jako křesťané se navenek prezentujeme zejména katalogy hříchů a příkazy a zákazy morálky.
Ale to není podstata křesťanství! Podstata je záchrana, vykoupení, vítězství, radost. Jak jsem to napsal minule, protože Ježíš! Viděl jsem to na jednom záběru z ulic Kyjeva tento týden - na jedné straně policejní těžkooděnci, na druhé radikálové s dlažebními kostkami v rukou a mezi nimi stojí pravoslavný pop s křížem. Oběma stranám ohlašoval vykoupení. On, bezbranný, ve slavnostním rouchu, s vážnou tváří držel vysoko zvednutý kříž. Jakoby všem ukazoval: Ne zbraně, ne násilí, ne Evropská unie, ne Rusko, ale JEŽÍŠ! Hrnou se mi slzy do očí, když si na ten záběr vzpomínám - Ježíš uprostřed násilí, Ježíš, který všem nabízí cestu bez ohledu na to, na které straně člověk je. A tou cestou je on sám, Ježíš.
Věz tedy, drahý čtenáři, že nejsi špatný. Že se nemusíš ustavičně obviňovat z nevím jakých špatných skutků. To není podstata křesťanství! Podstatou je přijmout vykoupení, odpuštění, které pro tebe získal Ježíš. On ti svou smrtí na kříži ukázal, že se nemusíš bát, ať si udělal jakékoliv špatné skutky. Že nečeká na tebe, aby ti říkal: Vidíš, tohle jsi mi způsobil a teď za to půjdeš do pekla. Ne, Ježíš ti říká: Na kříži jsem tě viděl i s tvou lítostí, a přestože v bolesti, ale rád jsem vyléval svou krev, protože jsem věděl, že jednou přijdeš a umyješ se jí. Chápeš? Ne výčitky, ale přivítání, ne odvržení, ale objetí. To je Ježíšova smrt na kříži. A to je i Ježíšovo zmrtvýchvstání. Vzpomeň si, jak přišel Ježíš do večeřadla. Petr ho zapřel, učedníci se rozutekli, jejich kamarád ho vydal na smrt. Písmo to nezmiňuje, ale kdoví, čím vším se ještě vůči Ježíšovi v tu noc provinili. A co Ježíš? Pokoj vám. Víš co? To tobě Ježíš říká: Pokoj tobě, příteli.
Co říkáš? Že si špatný? Přesně na toto Ježíš čeká! Že mu řekneš, že si špatný. Vždyť on přišel kvůli těm, co si to uvědomují. Přišel i tobě říci: Pojď ke mně a já tě očistím.

Už jsi očištěn? Nuže zazař radostí, jásot ať naplní tvá ústa a začni tančit, zpívat, radovat! Protože jsi zachráněn.
Že si znovu upadl? Nelež, vstaň, lituj, vyznávej, plač a pak znovu plesej. Neboj se! Problémem není, pokud padneš, pokud něco zničíš, ale pokud v tom bahně zůstaneš ležet a nechceš vstát. Pokud však jen trošku chceš (Pane, vzpomeň si na mne, až přijdeš do svého království), pokud jen pohled pozvedáš k Otci, pokud se ti v oku objeví alespoň náznak slzy, Bůh tě zahrne nejen odpuštěním, ale i radostí spásy. Aby tvá duše zpívala a už nikdy neumlkla…
Ne neustálý nářek nad sebou, ale neustálá radost z Ježíše, i když promíchaná se slzami lítosti a pokání - to má být vnitřní i vnější projev křesťana. Přivinout se k Ježíši a být s ním.
Vím, zdá se to být příliš jednoduché, a proto máme raději to, co můžeme udělat my - první pátky, růžence, posty… Jen věz, příteli, že dokud se nepřivineš k Ježíši, tak ti to bude k ničemu. Ale když se k němu přivineš, budeš se modlit mnohem víc, budeš mnohem častěji na mši, budeš mnohem více číst Písmo svaté, možná se budeš zpovídat každé dva - tři týdny… Ale už ne proto, abys dosáhl vykoupení, ale proto, že už jsi dosáhl vykoupení. Chápeš?

Modlitba dne slovenská:
Všemohoucí věčný Bože, usměrňuj náš život podle své vůle, abychom ve jménu tvého milovaného Syna horlivě konali dobré skutky. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků.
česká:
Všemohoucí, věčný Bože, veď nás, ať žijeme podle tvé vůle, abychom zůstávali stále spojeni s tvým milovaným Synem a přinášeli hojný užitek. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
ZAMYŠLENÍ NA 2. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: BOJ
Ve středu jsem měl pěkný zážitek. Sešli jsme se v kostele před mší svatou pět chlapů a pomodlili jsme se růženec.
Byla to naše reakce na výzvu našeho kněze, aby se alespoň jednou týdně před mší modlili chlapi. Když to oznamoval poprvé, žádal, aby přišlo pět. Byl to pro mě zvláštní pocit - jednak že se přesně pět chlapů našlo, což, jistě uznáte, není až tak samozřejmé, a také proto, že jsem si uvědomoval, že jsme se postavili jakoby bojový šik v modlitbě na ochranu naší farnosti před zlým. Malý, jen 5-členný, ale přece jen jakýsi šik. Doufám, že ženy se na mě nebudou zlobit, ale i když se jich modlí mnoho, nikdy jsem je jako nějaký bojový útvar nevnímal. Asi by to i bylo divné :-). Ale když se dali dohromady chlapi (a vím, že ani jednoho z nich neposlala jeho žena :-)), mělo to jakousi jinou sílu. A zatoužil jsem, aby se ten bojový šik rozrůstal. I počtem chlapů - bojovníků, i kvalitou modlitby. Zlý musel včera zuřit…
I proto chci poprosit, aby ses za naši farnost (nevíš, kterou, ale to není překážka) tento týden zvlášť modlil. Kromě úmyslů, které ti vnukne Duch Boží, i za to, aby se našli chlapi ochotni bojovat za své rodiny i na kolenou, i s růžencem v ruce. Jde totiž o to, aby muži využili jim danou vlastnost - touhu bojovat a vítězit. A boj s ďáblem, jeho přemáhání je podle mě pro každého muže pořádná výzva. Ne k svévolnému, namyšlenému hrdinství, ale ke spojenectví s Ježíšem. Bez něj je totiž takový boj nemožný. Jeden jediný ďábel je mnohem mocnější než všichni chlapi dohromady (i všichni lidé) na světě. Ale pokud je nějaký člověk (muž či žena) pevně spojen s Ježíšem, tak ten jeden (s Ježíšem) je mocnější než ďábel. Zvláštní matematika - ale pravdivá.
A tak, jak se pomodlit za naši farnost, pomodli se i za tu svou. Všude potřebujeme vítězné bojovníky - což v křesťanství znamená lidi oddané Bohu.
Možná si však ve spojitosti s modlitbou dne této neděle pomyslíš: Když je Bůh všemohoucí a řídí všechno na nebi i na zemi, k čemu jsou mu naše modlitby? Nabízím ti slova samotného Ježíše, které řekl středověké mystičce svaté Julianě z Norvichu: Já jsem základem tvých modliteb. Mou vůlí je, abys něco dostala, a proto vzbuzuji v tobě touhu po tom a pobízím tě, abys o to prosila. A pokud se modlíš, jak by se mohlo stát, že nedostaneš to, o co prosíš? Nádhera - Bůh mi chce něco dát. Aby to mohl udělat pro mě co nejlepší, vzbuzuje ve mně touhu po tom, co mi chce dát. A já svou touhu vyjadřuji modlitbou, kterou mi vlastně také dává on. Všechno je dar - i modlitba, i to, co na jejím základě, jakoby za ni dostanu.
Zdá se to tak jednoduché. A nejen zdá. Ono to jednoduché i je. S jedním jestliže - pokud jsem s Ježíšem úzce spojen. To znamená, pokud nesetrvávám v hříchu. Toto je důležité - ne pokud nehřeším, ale pokud nesetrvávám v hříchu!
Zkus takový život. Možná jsi byl u zpovědi před Vánocemi, ale z nějakého důvodu už Ježíše v Eucharistii nepřijímáš. Dej to do pořádku - lítostí, v případě těžkého provinění zpovědí. Pak budeš pevněji spojen s Ježíšem a postupně se naučíš slyšet jeho hlas, poznávat, čím tě chce obdarovat, naučíš se o to prosit a také to dostaneš. Kdoví, možná i ty budeš za měsíc klečet ve vašem kostele a se čtyřmi dalšími chlapy se modlit růženec jako bojový pokřik v boji proti zlému.
Pokud ty, co čteš tyto řádky, určené více mužům, jsi žena, vzbuď v sobě touhu, aby se chlapi kolem tebe stali Božími bojovníky. Je to touha samotného Boha. A on jí chce naplnit i tebe. Modli se za to a uvidíš, že se to splní.
Modli se a Bůh daruje svůj pokoj našim časům.

Modlitba dne
slovenská:
Všemohoucí věčný Bože, ty řídíš všechno na nebi i na zemi; dobrotivě splň prosby svého lidu a daruj našim časům svůj pokoj. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků.

česká:
Všemohoucí, věčný Bože, ty řídíš všechno na nebi i na zemi; vyslyš prosby svého lidu a dej našim dnům svůj řád a mír. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Zjevil se život!
Fascinují mě slova svatého Jana, který píše křesťanům své doby, ale i nám: jevil se život (1 Jan 1,2).

A o životě mluví i ve svém evangeliu, když cituje Ježíše: Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti (Jan 10, 10 - souřadnice tohoto verše se velmi dobře pamatují:-)). Je to trochu matoucí, neboť to vyvolává otázku: Dokud nepřišel Ježíš, tak tu nebyl život? Jaký život se zjevil Janovi? Jaký život má na mysli Ježíš, když říká, že přišel, aby lidé měli život? Vždyť ti lidé kolem něj žili, tedy už měli nějaký život!
Když uvažuji nad tím, co Jan slovem život myslel, vždy se mi v srdci i mysli vynořuje obraz, podoba Ježíše. Jan totiž mluví o novém životě, o jiném druhu života. Ne o tom našem starém, který by Ježíš měl trochu oprášit, vyleštit, zreparovat, ale o životě jakoby v jiné dimenzi, na jiném základě.
Běžně pod životem rozumíme obyčejný biologický život, když musíme jíst, pít, spát, přemýšlet, mluvit, plakat, smát se… Avšak Ježíš přináší a Jan svědčí o jiném životě - o tom, který ežiji já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2, 20 - i tyto souřadnice se dobře pamatují:-)). Je to život, který je navenek ve všem stejný jako ten biologický, ale s jedním podstatným rozdílem - nežiji ho vlastními tělesnými a duševními silami, ale žiji ho na základě toho, že ve mně žije Ježíš a já se jen připojuji k jeho božskému životu ve mně.
Tento život jsem dostal při křtu. A je mi líto, že jsem roky promarnil tím, že jsem ho nežil. Křesťanství mi bylo představeno (sice s dobrým úmyslem, ale ne zcela pravdivě) především jako souhrn povinností. Kolik mi trvalo, než Bůh zničil mé úsilí být dokonalý (ve smyslu být bez hříchu) a ukázal mi, že mě nepotřebuje mít bez hříchu, ale svatého - to jest jako kajícníka přijímajícího jeho odpuštění, očištění a uzdravení, jako člověka radosti, neboť se mnou je Bůh, Emanuel, Ježíš. Ne takový namalovaný, ale jakoby tušení, nejasné vnímání někoho, kdo se ukrývá v mém nitru, kdo je jakoby za vším, co dělám, prožívám, píšu…
jevil se život - ano, zjevil se mi život. Ne úplně, neprožil jsem žádný zázrak ani zjevení, ale setkal jsem Ježíše. Před sedmi lety znovu radikálně změnil můj život. Jak jsem nedávno četl ve svědectví jistého řeholníka: Jako řeholník jsem uvěřil v dvaapadesáti, do té doby to byla povinnost, servis. Já zpovídám, já sloužím, já pomáhám, já vedu, já organizuji. To by mě skoro přizabilo. I můj život se změnil, když jsem se přestal zabývat sebou a začal jsem vnímat Ježíše ve svém nitru. Dělal totéž, co do té doby, ale v nové moci, s Ježíšem v srdci. Ba myslím si, že dělám mnohem více než dříve, ale s jakýmsi jednoznačnějším tahem - vše s Ježíšem.
Vím, v tobě jako čtenáři těchto řádků se může objevit otázka: A co já s tím? Chci ti říct, že i tvůj život je nový (pokud jsi pokřtěn) nebo se může stát novým (pokud uvěříš Ježíši a dáš se pokřtít). Začni ho vědomě žít. Řekni například: Ježíši, dosud jsem si žil po svém a neptal jsem se tě, co ty na to. Neměl jsi místo ve mně. Teď nevím, jak dál. Proto tě prosím, zjev ​​se mi v mém nitru a začni mě měnit. Dávám ti volnou ruku. A pak poslouchej. Znovu mluv a znovu poslouchej…
Tato modlitba může mít mnoho modifikací - podle tvé osobní situace. Možná si jako mladík z evangelia téměř dokonalý (Mk 10, 17-22) - řekni Ježíši o své touze být svatý, jít výš. Možná jsi jako celník v chrámu, vědomý si své slabosti a hříchu (Lk 18, 13) - řekni Ježíši o své touze být svatý, vyleť z hříchů. A možná jsi nemastný - neslaný a nic se ti nechce měnit - i o tom řekni Ježíši a on v tobě vzbudí touhu být svatý…
Víš, my se v Církvi modlíme někdy takové vznešené modlitby, jako například tuto neděli - aby Bůh naplnil celý svět svou slávou, aby se dal poznat všem národům. Ale zdánlivě nic se neděje, Bůh jakoby na takové prosby mlčel. A my odcházíme z kostela a zapomínáme, co jsme se modlili. Ale když si do ní dosadíš své jméno a pomodlíš se ji za sebe, uvidíš, že se něco začne dít. Bůh se ti dá poznat. Pak se ji pomodlit znovu. Bůh se ti dá lépe poznat. A znovu se ji pomodlit. Zažiješ lásku k Bohu ve svém srdci a budeš ještě lépe poznat Boha. A pak se ji pomodli za někoho, nauč někoho modlit se tuto modlitbu. A budete dva, kteří budete znát a milovat Boha. Pak čtyři, osm… Život se rozmnožuje předáváním. Tak to zkus. Přitom je zcela jedno, zda jsi bez hříchu nebo velmi špatný člověk. Jeden i druhý je od Boha vzdálen na jedno slovo: Otče!

Modlitba dne
slovenská:
Všemohoucí věčný Bože, ty světlo věřícího lidu, milostivě naplň celý svět svou slávou a ve světle své pravdy se dej poznat všem národům. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh a s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.


česká:
Všemohoucí, věčný Bože, ty osvěcuješ všechny, kdo v tebe věří; ukaž své světlo všem národům a celý svět naplň svou slávou. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Jsem Tvůj!
Zamyšlení na Svátek Svaté Rodiny:
Jsem Tvůj!


Jak jste prožili Vánoce? - Ale, v té telce se nebylo na co dívat.

Tato slova, která mi řekla jedna mladá žena cestou na mši svatou, mě zaskočila. Skutečně jsme už s naším křesťanstvím na tom tak špatně, že kvalitu prožívání svátků hodnotíme podle kvality televizního programu?
Jsem tvůj. Tato slova mi znějí během těchto svátků v srdci, ale také v mysli. Co je však pro mě překvapující, znějí mi v jiném významu, než jsem zvyklý běžně je vnímat. Obvykle je říkám Bohu, abych mu vyjádřil svou lásku, oddanost… Ale v těchto dnech, když v Církvi oslavujeme oddanost Boha nám, je vnímám jako řeč Boha. To on říká mně: Jsem tvůj! Jako u mnoha Božích slov i u tohoto byla moje první reakce jakoby odmítnutí. Jak může Bůh říkat nějakému človíčkovi, že je jeho, že mu patří? Ale pak jsem si ve chvíli svatého přijímání uvědomil, že je to pravda, že Bůh je úplně, celý můj. Když kněz říká: Tělo Kristovo a já odpovídám: Amen, tak tuto událost darování a přijímání daru mohu jinými slovy vyjádřit asi takto: Bůh mi říká: Jsem tvůj a já mu věřím a říkám: Ano, přijímám tě, jsi můj.
Proniká mě bázeň, když domýšlím důsledky takového darování se Boha člověku. Bůh je můj a v podstatě s ním můžu dělat, co chci. A tak to i jako lidé děláme. Široká škála oslavy, zvelebování, písní chval; nesmírný rozsah dobrých skutků jako projevů lásky k Bohu, jehož tvář nacházím v bližním; až po nesmírnou plejádu hříchů, kterými Boha v sobě zraňuji či přímo zabíjím. Ano, Bůh je můj a je jen na mně, co s ním udělám. Jaká nesmírná svoboda a zároveň jaká nesmírná zodpovědnost! Dostali jsme dar, ale každý dar je současně i úkolem - z daru se nejen raduji, ale je na mně, jak ho využiji. Když například dostanu hodinky, tak je nedám z úcty k dárci doma do vitríny, ale nosím je na ruce a vždy, když zjišťuji, kolik je hodin, prožívám i vděčnost vůči dárci. Když mi Bůh dal dar zraku, tak si nezalepím oči, abych tento dar šetřil a opatroval, ale používám je v souladu s jeho účelem a učím se vidět Boha v lidech, věcech i událostech. A když mi Bůh dal sebe samého, tak si v neděli po mši nesednu před telku a nenadávám na televizní program, ale hledám způsoby, jak s Bohem vést dialog… Jak mu říct: Jsi můj a já jsem tvůj (tvá).
Ve Starém zákoně toto darování ze strany Boha bylo vyjádřeno slovy smlouvy: Budu vaším Bohem a vy budete mým lidem (Lv 26,12). A pak ho nejednou Bůh opakoval ústy proroků, zejména Jeremiáše (Jer 7,23; 11,4; 30,22). Je to takové příznačné - Bůh se svému lidu nabízel jako dar právě tehdy, když ten byl od něj nejdále, když byla ohrožena jeho existence. Jakoby říkal Izraeli: Lidsky není záchrany před nepřítelem, ale pokud mě přijmeš jako dar, budu s tebou všude a ve všem.
A Bůh totéž dělá i dnes - dává se nám jako dar, protože není jiné cesty… Dává se nám jako Dítě v jeslích, dává se nám jako člen Svaté rodiny, dává se nám jako Boží obraz ve svatých, dává se nám v Eucharistii a v každé svátosti. Dává se nám vždy, když po něm toužíme, ale dává se nám i tehdy, když si jen plníme nějakou povinnost, neboť jsou například Vánoce. Jak moc pak Ježíš potřebuje být milován v srdcích těch, co ho sice tělesně přijímají, ale ho nemilují…
Bůh i tobě dnes říká: Jsem tvůj. Není většího daru, není většího štěstí. A je jedno, jak se při čtení či zaslechnutí této pravdy cítíš. Neboť tento dar nijak nesouvisí s nějakou atmosférou, ale pouze a jedině s tvou vírou. Tak se neboj a ve víře i nyní přijmi vyznání lásky tvého Boha: Jsem tvůj!

Modlitba dne
slovenská:
Nebeský Otče, tys nám dal Svatou rodinu jako zářivý vzor; laskavě dopřej, abychom ji následovali ve vzájemné lásce a v rodinných ctnostech, a tak dosáhli věčnou blaženost ve tvém nebeském domově. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh a s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.

česká:
Posiluj nás, Bože, ať v každodenním životě následujeme příklad svaté Rodiny a svůj pozemský domov naplňujeme společenstvím lásky, abychom v nebeském domově dosáhli věčné odměny a radosti. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, který s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Zamyšlení na 4. adventní neděli: Stále dokola
Zažil jsem v těchto dnech v práci nečekanou situaci. Udělali jsme jedno rozhodnutí, které se přímo týkalo několika tisíc lidí. Asi jsme ho dostatečně nezdůvodnili, protože reakce přímo zaskočily. Nastalo vysvětlování, vysvětlování, vysvětlování. Bylo to únavné…
A při své netrpělivosti a možná i podrážděnosti z nechápavostí jiných mi napadlo, jak to má s námi náročné Pán Bůh. V Církvi nám v podstatě překládá totéž dokola - narození, hlásání, utrpení, ukřižování, zmrtvýchvstání, nanebevstoupení, seslání… A my se pomaličku učíme. Každý rok si celou látku znovu opakujeme, ne abychom ji nezapomněli, ale abychom ji lépe prožívali.
A právě asi v tom je podstata - prožívání. Když dítě naučíme, že 2 + 2 = 4, umí to na celý život a použije to pokaždé, když to potřebuje. Když však nějakého člověka naučíme, že Ježíš zemřel pro jeho hříchy a vstal z mrtvých, aby i ten člověk měl věčný život, mohou nastat dvě možnosti. První, ta ideální, je, že posluchač uvěří, vyzná Ježíši (vždyť vstal z mrtvých, tedy žije!) lásku a předá mu svůj život. A pak s ním žije ve štěstí i neštěstí, ve zdraví i nemoci, ačkoli to nejednou může být náročné a bojovné soužití. Čili naučenou informaci používá v každodenním životě.
Druhá možnost, řekl bych, že akademická, ale velmi častá, je, že posluchač si informaci zapamatuje, ale v podstatě nic zásadního s ní neudělá. Neuvěří, že živý Ježíš je při něm a že s ním může mluvit. Možná se naučí nějaké modlitby, ale odříkává je jako básničky nějakému vzdálenému Bohu, který ho podle kvality recitace odmění nebo potrestá. Možná chodí ke zpovědi, ale proto, že jsou Vánoce, ne proto, že touží žít s milovaným Bohem… S Bohem žije, v lepším případě, hodinu týdně. Takový člověk neví, co s naučenou informací. Asi tak, jako většina lidí nemá ponětí, nač jsou diferenciální rovnice.
Je vlastně ještě třetí možnost, kterou bych raději nevzpomínal, neboť odporuje zdravému rozumu. Člověk informaci přijme, i jí uvěří, ale odmítne podle ní žít. To je, jako kdyby se někdo naučil, že 2 + 2 = 4, ale při výpočtu by tvrdohlavě místo 4 psal 5. Nikdy by nedospěl úsilím ke správnému výsledku. Ani v matematice, ani v životě.
Žasnu, jakou trpělivost má Bůh s námi. Neboť je asi málo lidí, kteří uvěří na první poslech. Mnozí posloucháme roky tutéž radostnou zvěst o své záchraně, ale nadále žijeme jako otroci (sebe samých, zla, hříchu, drog, sexu, alkoholu… dosaď si své otroctví), protože nevěříme. Nebo věříme pouze na polovinu… A Bůh nám trpělivě, rok co rok, opakováním téže radostné zvěsti nabízí ne informaci o sobě, ale možnost více mu uvěřit.
Klasickým příkladem jeho nabídky je modlitba dne této neděle. Vyjadřuje to, že něco víme, že známe tajemství křesťanské víry - vtělení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ale Bůh nás i přes tuto modlitbu, kterou nejednou opakujeme při každodenním Anděl Páně, učí věřit, že tato tajemství mají vliv na náš život, a také toužit, aby ten vliv přinesl i své ovoce: …aby nás jeho umučení a kříž přivede ke slávě vzkříšení.
Tak, informaci máme, víme. Zůstane v nás jen jako vědomost, nebo vlitá milost přinese ovoce?

Prosíme tě, Bože, vlej nám do duše svou milost, abychom stále hlouběji prožívali tajemství našeho vykoupení: a dej, ať nás všechny, kteří jsme z andělova zvěstování poznali, že se tvůj Syn stal člověkem, jeho umučení a kříž přivede ke slávě vzkříšení. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.


PS. Informace o naší víře nám Bůh neopakuje jen nějakým cyklem v průběhu roku, ale i naší každodenní modlitbou. Známe modlitbu Otče náš. Může být pro nás informací, že Bůh má i formální titul Otec. Ale může být i pohnutkou, abychom Boha s láskou a něžně oslovili Tatínku. A co slova jako i my odpouštíme…?
Projdi si dnes i své ostatní modlitby, které se pravidelně modlíš, a prozkoumej, zda podle nich žiješ. Zda jsou vyznáním lásky, důvěry, naděje, pokory…
Zamyšlení na 2. neděli adventní
Vysloveně jsem se těšil na psaní tohoto textu. Už týden si nosím v srdci modlitby této neděle a vynořují se ve mně obrazy, které se pokusím nějak tu zformulovat.
První obraz se spojuje se slovem edopusť. V mých vzpomínkách je tento výraz spojen zejména se situacemi, když někdo apeluje na jiného, aby projevil svou moc či autoritu a něco v žádném případě, za žádnou cenu nedovolil. Přitom ten, který o to žádá, ví, že není v jeho silách s tím něco udělat, přičemž si myslí, že ten druhý takovou moc má. To nesmíš dopustit!
A přesně to vnímám v prosbě modlitby dne Druhé adventní neděle: Bože, nedopusť! Jako bychom vyznávali, že sice velmi chceme, ale nemáme sil, není to v naší moci. A co to tedy nezvládáme? Přece starosti o pozemské věci. V češtině je to možná trefněji vyjádřeno slovy pozemské zájmy. My velmi dobře víme, že každý den žijeme v tomto světě a že nás naše úkoly pohlcují, vtahují a tak zaměstnávají, že nejednou si večer (pokud vůbec) jen vzdychneme a vyznáme: Bože, opět celý den bez tebe. A před očima nám probíhá film celého dne - vstávání, hygiena, jídlo, cesta do práce či školy, práce či studium… Nekonečný kolotoč. A právě do tohoto kolotoče tuto neděli voláme Boha - ne aby nás z něj vysvobodil, ale aby v něm byl s námi. Abychom vše, co nás může pohltit, využívali k přiblížení se k němu. Abychom vše (a to myslím doslovně!), co děláme, nějakým způsobem vnímali jako budování nebeského království - jako kráčení vstříc Ježíši Kristu.
K takové prosbě je velmi trefné i oslovení Boha - všemohoucí a milosrdný. Na jedné straně vyznáváme, že Bůh jako všemohoucí to opravdu může udělat - edopusť, na druhé straně se dovoláváme jeho milosrdenství, neboť víme, že nám to nejde.
Proč to však potřebujeme? Jaký je důvod našeho volání? Touha po něčem větším než po pozemských věcech. Ano, ochotně pracuji, studuji, pomáhám, ale za tím vidím cosi víc - společenství s Ježíšem. Nejen na chvíli, při mši či modlitbě, ale věčné. Proto prosíme zároveň o dar nebeské moudrosti - neboť jen lidská moudrost nás povede pouze k pozemským touhám a cílům. Duše, máš velké zásoby na mnoho let. Odpočívej, jez, pij a vesele hoduj! (Lk 12,19). A na takovou moudrost Bůh člověku říká: Blázne! (v. 20). Ale Boží moudrost - to je jiné kafe!
Druhý obraz se mi spojuje s modlitbou po přijímání. Říká se v ní, že Bůh nás nasytil duchovním pokrmem. A naše odpověď je Amen. Stop! Co znamená slovo amen? Tak je, tak ať se stane. Během nedělní mše svaté, pokud jsem dobře počítal, vyslovujeme amen nejméně devětkrát. A vyslovujeme ho nejednou bezduše, bez vnímání obsahu. Například po této modlitbě by měli zůstat potichu, neodpovídat všichni ti, co kvůli hříchu, lhostejnosti či nevěře nepřijali Ježíše v Eucharistii. Potřebujeme se naučit být pravdiví - pokud nás Bůh nenasytil (naší vinou), nemohu říkat při takové modlitbě Amen.
Pokračování je laskavější J. Tato modlitba totiž říká, jak se může stát skutečností prosba z první modlitby: aby nám starosti o pozemské věci nepřekážely. Neboť účast na této svátosti nás učí správně chápat pozemské věci a milovat hodnoty nebeské. I když jsme na jedné straně slabí a nejednou voláme edopusť, na druhé straně nám Bůh dává prostředky, jak ve spolupráci s ním přece jen můžeme mít pohled upřený výše… Čili i když jsem na dnešní mši nebyl nasycen, Bůh mi ukazuje, co můžu udělat, aby už nejbližší mše svatá byla pro mě hostinou, kde budu i jíst: mohu si udělat pořádné zpytování svědomí (posledně jsem si ho dělal ve vlaku, kde mi Bůh během tříhodinové cesty odhaloval, co všechno jsem neviděl jako své selhání), pořádně všeho litovat, pak se pořádně vyzpovídat a dát se nasytit.
Všimněte si, že dělá Jan v dnešním evangeliu - říká lidem, že je nezachrání to, že jsou potomky Abrahama, ale přijde kdosi větší… Není podstatné to pozemské, ale nebeské. Proto potřebujeme Boží moudrost, proto potřebujeme milovat nebeské hodnoty. A první čtení jakoby idylicky skicovalo, jak může vypadat svět, když člověk při své každodenní práci nezapomíná žít s Bohem.
Zkusím modlitbu této neděle trochu parafrázovat: Bože, vaření, praní, jídlo, úklid, psaní, čtení, počítání, rýsování, kopání, zdění, utrpení… mě nejednou odvádí od tebe. Ale vyznávám, že ty můžeš všechno. Proto to nedopusť. Buď v každé mé práci se mnou. Prosím tě i o milosrdenství a shovívavost, neboť vlastní síly mi na život pro nebe nestačí. Zároveň věřím, že tvá moudrost to může změnit. Dej mi ji, prosím, abych žil více, zde i navěky, s tvým Synem Ježíšem. Prosím spojení s ním.
Můžeš na to říct amen, tak ať se stane?

Všemohoucí a milosrdný Bože, spěcháme vstříc tvému Synu a prosíme tě: nedopusť, aby nám stály v cestě pozemské zájmy, ale ať nebeská moudrost zúrodní naše nitro, abychom došli k věčnému životu s Kristem. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Starozákonní eschatologie
Starozákonní eschatologie
Pojem eschatologie je ze dvou řeckých slov: eschatos – poslední a logos – nauka. Eschatologie je nauka o konci člověka a světa, jak ho dnes známe.
Pomocí proroctví nás uvádí do budoucnosti a naznačuje co nás čeká.
Je plná obrazů a může se týkat budoucnosti blízké i vzdálené.
Budoucnost zajímá mnoho lidí
Zajímá je, co je čeká a nemine. Chtějí poodhalit svůj osud. Odedávna se ptají hvězd, křišťálových koulí, karet, zvířat a dokonce mrtvých...
V době slávy Říma byli rozšíření věštci - hariolus, kteří se zabývali odhalováním budoucnosti. Tu věštili z letu ptáků, z vnitřností zvířat, ze studia Sybilyných knih...
Neměli snadný život. Věštění budoucnosti prostých lidí bývalo potíráno a doptávání se na budoucnost císaře byl dokonce hrdelní zločin trestaný upálením. Přesto se tito lidé hojně vyskytovali, protože jejich služby byly velmi žádané.
Znát budoucnost totiž znamená mít moc. Dává to šanci se správně rozhodnout a dosáhnout úspěchu.
Co by dnes lidé dali, aby znali výherní čísla nějaké sázkové hry. Ale přes množství moderních věštců se žádnému z nich nedaří tyto informace podat. Je to proto, že jsou to podvodníci a lháři.
Eschatologie a proroctví
Křesťanství odsuzuje zkoumání budoucnosti pomocí magie, věštění, horoskopů a podobných věcí.
Jediný, kdo může budoucnost poodhalit je Bůh.
Proto věnujeme pozornost pouze proroctvím, které nám Bůh sdělil skrze proroky, aby nás poučil a připravil na to, co přijde.
Co nám tedy odhalují starozákonní proroci ve svých vizích?
Všechna eschatologická proroctví mají v sobě poselství, ze kterého se můžeme poučit.
Ukazují, že v dějinách se často objevuje tato posloupnost: blahobyt, zapomenutí na Boha, opuštění Božího Zákona, hřích, šíření zla, otroctví (člověk zotročený vášněmi, touhami, požitky a hříchy není schopen konat dobro), neštěstí, bolest, pokání, záchrana, Boží vláda, štěstí a radost...
To platí pro jednotlivce, rodiny i národy.
Kdybychom to chtěli vyjádřit slovní hříčkou můžeme říci, že proroci varují:
Bez Boha bude bída...
Nejprve duchovní, pak morální a nakonec hmotná. Přijde strádání, které obrátí člověka proti člověku a zemi změní v peklo...
Člověk se odvrátí od Boha a zničí svět, který mu byl svěřený.
Je to katastrofa, za kterou si můžeme sami. Ale nezůstáváme v ní sami. Bůh nás neopouští. Jako jednal s Izraelem, jedná i s námi.
Starozákonní proroci připomínají:
Jahve, Bůh Izraele, neporušil svou věrnost vůči potomkům Abrahamovým. Když se pro své hříchy ocitli ve vyhnanství, posílal jim proroky, kteří předpovídali konec zajetí, návrat do vlasti a obnovení království. Jeremiáš zaručoval návrat, který popisuje jako nový východ z Egypta. (31,1-27). Národ se vrátí domů a uzavře s Bohem novou smlouvu, která nebude napsána na kamenné desky, nýbrž lidem do srdce (31,33). Ezechiel hovoří o tom, že Bůh dá lidem nové srdce a vloží do něho svého ducha (36,26n), Joel ví, že tento Boží duch bude vylit i na otroky a otrokyně (3,1n). Vznikne nový Izrael z „pozůstatku lidu Josefova“ (Am 5,15), který se bude vyznačovat spravedlností (Iz 1,26-28), svatostí (4,2). Vrcholem předpovědí proroků je představení Mesiáše – Božího vyvoleného, který obnoví Boží království na zemi.
My žijeme v době, kdy se tato proroctví naplňují.
Mesiáš, Ježíš je uprostřed nás. Jsme s ním spojeni v modlitbě, svátostech, v církvi, která je Božím lidem. Čím víc se mu podobáme, čím věrněji ho následujeme, tím je Boží království zde zjevnější.
Pro nás, naše rodiny, pro naši společnost je jediná cesta jak dosáhnout spravedlnosti a pokoje – osobní život s Ježíšem.
Tomu nás učí proroctví Bible.
Moje šťastná budoucnost má jméno Ježíš. Čím dřív to pochopím a přijmu, tím líp pro mě i pro celý svět.
Naděje
Naděje je důležitá, protože z ní pramení útěcha. Cílem naděje je vždy dobrý konec. To co přijde je lepší, než to co bylo či je teď. Naděje, to je těšení se na vyřešení trápení a problémů. Nemocný se utěšuje nadějí na uzdravení, poutník nadějí na šťastný návrat, hříšník nadějí na smíření a odpuštění.
Nacházíme různé naděje, které se od sebe liší cílem, ke kterému se upínají. A proto je dobré říci, že dnes máme rozjímat o naději křesťanské. O radostné naději, jejímž cílem je Kristus, který s Otcem vládne v nebi a o které se zmiňuje i dnešní druhé čtení: „Bratři! Náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději...“ (2 Sol 2,16)
Křesťanská naděje
Symbolem křesťanské naděje je kotva. Když se řekne kotva, většině z nás se vybaví kotva lodní. Ta bývá i na křesťanských obrazech. Ale pro vystižení křesťanské naděje by se možná více hodila kotva, která se používala při zdolávání stromů, hradeb či skal. Ta byla vržena vzhůru a když se zaklesla, tak bylo možné po laně k ní přivázaném vyšplhat a dostat se na vrchol.
Křesťanská naděje je spojená s vrcholem našeho života – s nebem a věčným životem. Kotva zaklesnutá na vrcholu, díky které můžeme stoupat vzhůru – to je mysl, která rozjímá o Boží velikosti, kráse a lásce, kterou nám Kristus odhalil. Kde je tvá mysl, tam je tvé srdce, tam směřují tvé kroky a tvůj osud. Je důležité (denně) myslet na Boha, na Ježíše, na nebe. To je základ křesťanské naděje, která nám pomáhá růst ve víře a dosáhnou věčného cíle.
Potřeba křesťanské naděje
Když se děje nějaké veliké zlo, kterému se nedá bránit, snaží se rodiče své děti uklidnit a říkají jim: „Zavři oči a mysli na něco hezkého.“
Podobně je to s námi. Když se děje zlo, které je nad tvé síly, mysli na Boha, laskavého Otce, na Krista, vítěze na zlem a smrtí a mysli na nebe. Hoď k nebi kotvu naděje, která ti dá útěchu a vytáhne tě z nebezpečí, aniž by tvá duše utrpěla pád do hříchu.
Hezky to dělal Pater Erich Pepřík. Když se nakupily problémy (mnohdy takřka neřešitelné), nenadával, nezoufal, ale říkal: „Tady je to všechno složité, ale u Boha, u Boha to bude všechno jednoduché.“ Myslel na Boha a to mu dávalo pokoj a sílu zvládnout vše bez hněvu a hříchu.
Co křesťanskou naději posiluje a co ji hatí?
Jako nemocného naději povzbudí přicházející lékař, jako hříšníka přítomný zpovědník, tak křesťana povzbudí Kristus. Ve svém slově, ve svátostech, ale i v druhém člověku, který prožívá období útěchy a je naplněn Duchem svatým.
To je pro život církve nesmírně důležité. Pokud prožíváme něco hezkého s Bohem, máme o tom podávat svědectví, protože tak kolem sebe šíříme Kristovu naději. Všichni potřebujeme povzbuzení. Jednou já povzbudím tebe, podruhé ty mě. Kde je osobní život s Bohem, tam je možné svědectví a kde je svědectví, tam je také přítomná a tam roste křesťanská naděje.
Schází ti naděje? Máš strach, že to s tebou špatně skončí? To znamená že ti schází Kristus. Mnoho lidí žije bez naděje, protože mají falešné představy o Bohu, o Kristu, o nebi. Nemají nikoho, kdo by je uvedl do Kristova radostného poselství. Tito lidé čekají na nás. Na křesťany plné naděje, kteří zakotvili svou mysl v nebi, a směřují k němu i svým životem...
Zní to hezky, že? Ale víme, že život není snadnější, když víme jak na něj. I tak nás stojí všechny naše síly.
Naděje se někdy rodí v bolestech
Dva ruští kamarádi pašovali na lodi zboží. Tu je zastavila německá hlídka. Jednoho chytla hned, ale druhý se schoval. Pod hrozbami jim první prozradil, kde kamarád je. Ten, když se k němu hlídka blížila, skočil do moře. Tak, teď ho máš na svědomí, řekli vojáci tomu prvnímu chudákovi. Ten se zhroutil smutkem. V tomto stavu se dostal do ruského pravoslavného kláštera. Tam začal žít jako mnich. Denně prosil za odpuštění svých hříchů. Jeho modlitba byla tak prostá, až se jí ostatní mniši posmívali. Pořád dokola říkal jen: „Hospodine, smiluj se nade mnou.“ Smích bratry přešel, když se u tohoto člověka začali projevovat mimořádné dary – proroctví, rady, uzdravování. Mniši se ptali jak je to možné? Není ani nejzbožnější, ani nejctnostnější, je špinavý, někdy hrubý a Bůh mu dává takové charismata! Nevšimli si, že je z nich nejzkroušenější a nejpokornější. Časem tento muž pomohl mnoha lidem a stal se proslulým. Když zestárl, přišel k němu s prosbou o pomoc starý voják. Mnich se na něj podíval a rozplakal se. Byl to jeho kamarád, kterého považoval za mrtvého. Pozdravili se, smířili se a mnich v pokoji zemřel. Život v bolesti ho přivedl ke svatosti a stal se pro mnohé nositelem Kristovy naděje.
Proč připomínám tento příběh? Protože je potřeba upozornit na to, že naděje bývá někdy zaplacena utrpením. Utrpením, které nás přivede k živému, hlubokému vztahu s Bohem.
Co si máme odnést z rozjímání o křesťanské naději?
Křesťanská naděje přináší radost a útěchu, ale někdy se rodí z bolesti a kříže. Někdy bolí, ale vždycky hojí. Křesťanská naděje, nejlepší lék na světskou beznaděj. Křesťanská naděje – kotva pevně zakotvená – mysl do nebe hluboce ponořená. Myslí na nebe, na dobrého a milujícího Otce, na veliké Boži skutky které se udály, které se dějí a které se budou dít v našem životě. Kéž nám nikdy neschází. Amen.
Bůh je shovívavý
Bůh je shovívavý (KKC 210-211, 218-221; YOUCAT 33) O. Jan Plodr
Úvod - Bůh, který je láska
V jedné stanici metra se usadil podivný člověk. Díval se na procházející a usmíval se na ně. Ostraha ho pozorovala. Nerušil, nežebral, neobtěžoval, jen seděl a usmíval se. Nakonec to ochrance přišlo podezřelé a tak toho člověka zadržela. „Co jste tam dělal?“ „Usmíval jsem se na lidi.“ „A proč?“ „Protože mám lidi rád.“ „A co na to lidi?“ „Nic, myslím, že si toho nestačili všimnout...“
Je to jednoduchý obraz, který vystihuje i naše přehlížení Boží lásky. Chvátáme životem jak lidé v metru a nevšímáme si, že nás někdo s láskou pozoruje, že se na nás laskavě usmívá a kdybychom se u něj zastavili, měl by pro nás i milé, povzbudivé slovo či dobrou radu. Tušíme, že Boží láska existuje, ale moc se s ní nesetkáváme. A když, tak na ni dokážeme rychle zapomenout.
Rodiče dospívajících dětí řeší občas bolestivý spor. Jednoho dne přijde jejich dítě s tvrzením: „Vy mně nemáte rádi! Kdybys mě měl rád, tak mi dovolíš..., kdybys mě měla ráda, nebudeš mi zakazovat...“ A následuje množství různých věcí počínaje mobilem a konče kamarády. Kdybyste mne měli rádi, nebudete mi nic přikazovat... dáte mi zázemí, peníze a svobodu a necháte mě užívat si života...
V tu chvíli proběhne mámě a tátovi myslí posledních pár let. Bezesné noci nad postýlkou, desítky či stovky zrušených schůzek a akcí, tisíce hodin práce a obětí, které byly přineseny z veliké lásky a nyní jsou dítětem přehlíženy a zapomenuty, jako by nikdy nebyly. Je to hořká chvíle, když nevděk světem vládne...
Přesto dobrý rodič na své nevděčné dítě nezanevře. Vnímá jeho nezralost a s velikou trpělivostí mu domlouvá a vysvětluje, proč na něj má požadavky a proč ho chrání některými zákazy. A když dítě neposlechne a udělá co nemá, přichází na řadu odpuštění. Vrcholný projev mateřské a otcovské lásky.
A podobně s námi jedná Bůh. Dává nám vše a my to bereme jako samozřejmost. Dává nám dobré rady a my je bereme jako omezení. A když ho neposlechneme a zničíme si život hříchem, nenechá nás v bídě, ale nabízí nám odpuštění a uzdravení. Má nás rád. Má s námi slitování – a to je krásné. Slitování se všemi - a to je problém.
Bůh plný slitování
On má slitování nejen s těmi, kdo si jeho lásku „zaslouží“, ale i s těmi, kteří ji vytrvale odmítají. Miluje ty, co se snaží vést dobrý život, i ty, kteří jsou vyloženě zlí. A miluje je všechny úplně stejně. A tato jeho láska je někdy nad naše chápání. Chceme, aby Bůh rychle potrestal a odstranil zlé lidi, protože pak by se těm hodným žilo lépe. A zlobíme se, když to tak není. Nechápeme jeho shovívavost s notorickými hříšníky. Ptáme se: „Bože, proč dopouštíš, aby lidé dělali ve světě zlo?“ a dostáváme paradoxní odpověď: „Protože vás mám všechny stejně rád.“
A tato jeho láska nás přivádí k dalším těžko pochopitelným věcem.
Do chrámu přijde člověk a modlí se: „Bože, když mne uzdravíš, dám peníze do chrámové pokladny.“ Nic, je pořád nemocný. „Bože, když mne uzdravíš, nebudu už hřešit.“ Nic, je pořád nemocný. „Bože, když mne uzdravíš, budu ti věrně sloužit.“ Nic, je pořád nemocný.
Přijde nějaký prosťáček, poklekne nedaleko a modlí se: „Pane, jsem chudák, hříšník, nevděčník, přesto tě prosím: uzdrav mne.“ A najednou je zdráv. 
První nemocný člověk se zlobí a ptá se: „Bože, jak to žes mu pomohl? Vždyť se modlil jen chvilku, nic ti neslíbil a nic ti neobětoval!“ A tu mu Bůh odpoví: „Protože ho mám rád.“ „A proč jsi nepomohl mně? Mne nemáš rád? Vždyť jsem se tak dlouho modlil a tolik ti toho slíbil.“ „Mám tě rád úplně stejně jako jeho, ale nepomohu ti, dokud to nepochopíš.“
Příběh nám říká: s Bohem se neobchoduje. Boží pomoc nemůžeme získat zásluhami, ani koupit sliby. Můžeme ji jen přijmout jako dar daný z lásky.
Rozjímání nad Boží láskou nás má osvobodit: nedívej se na sebe, nepřemýšlej co si zasloužíš a co ne. Dívej se na Boha a uvědom si, že ti dává víc než jsi schopen si představit. Uvědom si, že tě má rád a nech své srdce, aby odpovědělo na jeho lásku. Zamiluj se a poznej, že těm, kdo milují Boha, prospívá všechno k dobrému.
Na závěr:
O Boží lásce je dobré rozjímat, ale ještě lepší je ji žít. A k tomu nás mohou povzbudit výroky dnes již zesnulého P. Bernarda Říského:
Jsme děti Boží – Bůh je Láska – a tak naše ´parketa´ je láska.
Láska nepotřebuje odměnu, láska žije tím, že sama dává.
Láska neroste ve vatičce, nebolí nás jen to, co je nám lhostejné.
Láska není vůbec snadná – protože její pravdivost se projevuje až v tom těžkém, jinak řečeno na kříži – a ona nás časem ukřižuje, ale tím nám pak otevírá nové perspektivy, novou rovinu života.
Láska roste tím, co dá – ztrácí – a je to moc krásné.
Průšvih je v tom, že láska nemá hranic, chce všecko, a my z toho máme často strach, a uhýbáme. A Bůh nám říká: Já tě mám stejně rád, i takového. A tak skutečně stačí jen a jen za všechno děkovat, i za to, čemu nerozumíme, protože všechno nám posílá Láska a má to sloužit našemu prospěchu.