Dopis od otce Strečka
Legazpy City 27.2.2009
Milí přátelé a příznivci misií!
Po dvou měsících vám posílám další dopis plný zážitků a postřehů
z Filipín, tentokrát již z města Legazpy na jihu ostrova Luzon,
asi 500 km jižně od Manily. Na úvod bych se rád ještě vrátil
k momentu, kdy jsem vám 30. prosince (decembra) přál šťastný Nový
rok a trochu vám přiblížil tyto oslavy na Filipínách.
Slavení Nového roku je podobně jako v jiných okolních zemích velmi
hlučné a např. slavení Lunárního Nového roku v Číně trvá
se všemi těmi ohňostroji a dělobuchy sedm dní a sedm nocí, takže
se lidé moc ani nevyspí. V Manile je to tak trochu jako na divokém
východě. Mnozí lidé zde vlastní nelegálně držené zbraně.
V noci na Silvestra pak tolik střílí do vzduchu, že padající kulky
můžou kdekoho zranit nebo i připravit o život. Proto se o Silvestru
o po deváté večer nevyplatí ani vycházet z domu. K tomuto stylu
oslav mají sklon i místní policisté, takže jim velitelé odpoledne
preventivně zalepí lepícím páskem a zapečetí hlavně služebních
zbraní, které pak na Nový rok zase zkontrolují. Manila je celkově
dosti nebezpečné město a v průměru se zde každý den odehraje
jedno loupežné přepadení banky. Jiná města jsou celkově méně
nebezpečná pro každodenní pohyb, ale všude jsou tu pro nás, cizince
i jakési zakázané čtvrti nebo oblasti mimo města. Já osobně
dávám na rady mých spolubratrů kněží a nevydávám se bez doprovodu
na místa, kde bych mohl být, coby cizinec, například unesen komunistickými
partyzány.
V lednu (v januári), ještě před cestou z Manily do Legazpy, mně
zbývalo trochu času a tak jsem navštívil na blízkém ostrově Lubang
laického misionáře Martina Pajerského ze Slovenska. Martin pochází
z městečka Zlaté Moravce poblíž mé rodné vesnice Obyce. Zbýval
mu ještě poslední měsíc z jeho ročního pobytu na Lubangu, kde
vypomáhal v místní farnosti a také ve škole výučováním programování
počítačů. Ostrov Lubang byla první misijní oblast Společnosti
Božího Slova v rámci její centrální provincie, tedy ve střední
části Filipín. Ostrov je vzdálen osm hodin plavby lodí z Manily,
tedy 150 km. Cestou tam mne doprovázel jeden z našich kněží verbistů,
P. Paul, původem z Indonézie. Ostrov má asi 50 000 obyvatel a jeho
centrum, městečko Lubang, neboli spíš větší vesnice, čítá
asi 5 000 lidí. Pobýval jsem na zdejší faře 5 dní a zastupoval
alespoň sloužením mše svaté v kostele tamního pana faráře, který
právě odjel do Manily. Rovněž jsem vařil denně pro učitele ve
škole nějaké ty naše jídla, což mělo přirozeně velmi kladnou
odezvu. Lidé jsou tam jako jedna velká rodina na vesnici. Nejčastější
pozdrav, který můžete slyšet na ulici, je Kam jdeš? a podobně.
Dost mi to připomíná moji rodnou ves, kde jsme vyrůstal... Lidé
jsou si v některých ohledech velmi podobní... Navštívili jsme při
pěší pochůzce dvě vedlejší vesnice, kam místní kněz dojíždí
na bohoslužby. Krajina je zde v období sucha opravdu dosti vyprahlá
a veškerá tráva je suchá. Naši kněží verbisté zde jezdí na
motorkách a musím ocenit jejich obětavost. Občas se po dešti vrátí
domů celí zabláceni. Mile mne překvapila modlitební a biblická
společenství, hodně rozšířená mezi lidmi. Je vidět, že lidé
jsou vedeni k duchovní samostatnosti, nakolik kněz zde nemůže být
všude fyzicky přítomen. Podobně i ve farním kostele jsou určeni
farní asistenti zastupující kněze v době jeho nepřítomnosti.
Pokud se kněz vydá na cestu do Manily, musí toho najednou hodně
stihnout povyřizovat jak na úřadech, tak v rámci řehole. Lidé
to berou jako normální, že jednu nebo dvě neděle bude pouze bohoslužba
slova vedená pověřeným člověkem. Osobně jsem mluvil s několika
těmito lidmi a byl jsem překvapen, kolik z nich mluvilo plynulou angličtinou.
Mnozí studovali v Calapan nebo i vyučovali v tamních školách.
Na Lubangu v lednu a v únoru vane od moře vytrvalý a nepříjemný
vítr. Přesto však není cítit nějakou mimořádnou vlhkost v ovzduší,
jak tomu bylo v Calapan na ostrově Mindoro a teplota byla o poznání
příjemnější. Vítr však s sebou přináší písek a sůl, což
při delším pobytu způsobuje kašel a slzení očí. Dokonce jsem
musel kartónem utěsnit mřížové okno nad dveřmi mého pokoje,
abych z toho nočního průvanu úplně neonemocněl.
Cesta lodí z Lubangu do Manily byla tak trochu exotická. Na malé
dřevěné bárce nás bylo čtyřicet pasažérů a k tomu šest krav
a jedno prasátko určené pro řeznictví v hlavním městě. Ven z
nočního přístavu k taxíku mne pak večer v devět doprovázel kvůli
bezpečnosti domluvený člen posádky...
Jak je vidět, cestování lodí někam poměrně lízko není až
tak jednoduché, jak je tomu na našich kvalitních cestách v Evropě
a zabírá to trochu víc času. Pokud převážíte na lodi i své
osobní auto, je to pak zase pár stovek navíc. Ne všichni lidé
jsou na plavbu lodí zvyklí. Jsou i takoví obyvatelé hlavního města,
kteří ještě moře na vlastní oči neviděli, neboť tato přímořská
metropole má rozlohu 25x45 kilometrů. Když pak slyší v rádiu,
že jsou mírně zhoršené podmínky pro plavbu, odkládají cestu
lodí třeba i dva měsíce. Já jsem si při takovém větším kolísání
lodi vzal kynedryl proti mořské nemoci žaludku a v duchu si zazpíval:
Anděle Boží, strážce můj...
Cestování je tu v mnoha ohledech odlišné. Myslím, že stojí za
to říct o tom ještě trochu víc:
Na podzim jsem se zmínil, že jsou zde kromě dálnic většinou betonové
silnice. Ty se snadno opravují, protože to dovedou i místní lidé
a není potřeba najímat drahé stroje. Mrazivá zima zde neexistuje,
takže ani zimní solení silnic beton neohrožuje. Najdete zde hlavní
silnice s tak prudkým stoupáním, jaké bychom si v Evropě kvůli
zimnímu sněhu jednoduše nemohli dovolit postavit. Nákladní auta
jsou zde naložena až na hranici fyzické únosnosti a jejich řidiči
se nemusí obávat policistů s váhami na kontrolu náprav kamiónů.
Motorky jsou úmyslně velmi hlučné již od výroby. Pokud stojíte
dva-tři metry za jejich výfukem otočeným koncovým otvorem šikmo
nahoru, zřetelně pocítíte tlakovou vlnu jejich dunivého zvuku přímo
na své tváři. Upřímně jsem litoval učitele v naší škole v
Calapan, kde se při vyučování ve třídách musí velmi snažit,
aby svým hlasem překonali hluk pouličního provozu, dotírající
přes věčně otevřená roletová okna. Někteří kněží-verbisté
původem ze zahraničí, studující v Manile postgraduálně různé
obory, mi byli nesmírně vděční, když jsem jim daroval špunty
do uší proti hluku. Manila je ještě o pomyslnou třídu vyšší
kategorie hluku a také horka...
Lidé efektivně využívají kapacitu jak malých motorek se sajdkou,
tzv. tricyklů (čti trajcyklů), tak i prodloužených džípů, tedy
jakýchsi miniautobusů. Ze startovní zastávky v centru města do
okolních vesnic vyjíždějí tyto džípny až po zaplnění všech
sedadel. Řidiči džípnů mají u palubní desky sošku Pražského
Jezulátka nebo Panny Marie a na zrcátku visí samozřejmě růženec.
Je to tak řečeno jejich pojízdný domov i kaplička zároveň. Řidič
za jízdy inkasuje cestovné a cestujícím vrací drobné. V Manile
je často vidět, jak řidič džípnu drží v levé ruce položené
na volantu mezi prsty napůl složené bankovky, tvořící jakýsi
vějíř. K tomu samozřejmě vyhrává hlasitá hudba...
Podoba tricyklů je v každé oblasti trochu odlišná a odráží se
v ní lidová tvořivost. V závislosti od převládajícího počasí
jsou více či méně zastřešené a nejoriginálnější podobu jsem
viděl na Lubangu. Mají tam podobu zmenšeného džípu, jenomže pouze
se třemi koly. Uvezou sedm osob včetně řidiče.
Nadzemní metro v Manile má jednu zajímavou inovaci. Cestovní lístky
mají formu plastové čipové karty, kterou ve výchozí stanici přístroj
od vás odebere a pak se takovýto lístek použije ještě mnohokrát.
Vozy jedné trasy metra byly vyrobeny v Česku a vozy další trasy
v Jižní Koreji.
Železnic je na Filipínách velmi poskromnu. Většinou byly vlivem
Američanů úmyslně přivedeny ke krachu, aby se sem pak dovážela
jejich nákladní auta. V tomto roce se má obnovit trasa vedoucí z
Manily do Legazpy, aby se tak urychlila přeprava čerstvé zeleniny
do hlavního města. Mnozí lidé si na staré železnici otevřeli
stánkové obchůdky a dokonce postavili domky. Kdo ví, jak to všechno
dopadne...
Autobusy na místních linkách mají otevřena všechny okna, autobusy
na dálkových linkách jsou obvykle vybavené klimatizací. Průvodce,
nebo po starém konduktér, po výjezdu projde autobus a vydá každému
lístky. Pak projde autobus ještě jednou a zinkasuje za lístky peníze.
Na začátku jízdy ve městě musíte nutně počítat s naloděním
se pouličních prodavačů nabízejících cestujícím burské oříšky,
sladkosti, chlazené nápoje a noviny. Na další zastávce si pak prodavači
počkají na autobus jedoucí v protisměru... Zvláštností autobusů
je, že mají pět řad sedadel. Poněvadž jsou Filipínci drobnějšího
vzrůstu, je to celkem moudré využití prostoru.
To, že nás občas konduktér namačkal tak, že osoba sedící napůl
v uličce pak trpěla značným nepohodlím, to se dá docela přetrpět.
Větší těžkosti nám v autobusech občas způsobuje klimatizace.
Lidé si zde s oblibou dopřávají toto vzácné ochlazení organizmu
až natolik, že z toho můžete onemocnět. To se stalo P. Pavlovi
cestou z Tarlacu do Calapan, kdy ráno po páté bylo během dvouhodinové
cesty v autobuse pouze 17 stupňů Celsia. Na mojí prosbu, že je v
autobuse přece jenom příliš chladno, se řidič jenom usmál, ale
jeho odpovědi jsem nerozuměl. Po pěti minutách trochu teplejšího
ovzduší to pak opět chladilo naplno. Tuto nevšímavost ke klimatizaci
jsem pozoroval i v naší škole. Není zde možné jak v autech, tak
v místnostech, nastavit termostat na stabilní teplotu. Je zde pouze
ruční ovladač, takže uvnitř teplota kolísá v závislosti od vnější
teploty. Podobný zážitek máme i z cesty autem do Bagia na severu
Luzonu, kdy si řidič během nočního řízení auta oblékl takřka
zimní bundu a na hlavu si nasadil teplou čepici. Když už té zimy
bylo přespříliš, poprosil jsem ho, jestli můžu trochu zvýšit
teplotu v autě. Souhlasil a po chvíli si svlékl bundu i čepici.
Některé věci prostě asi hned tak nepochopíme a možná se ani nedopátráme
jejich příčiny...
Ačkoli je můj pobyt na Filipínách poměrně krátký, vnímám zde
jednu odlišnost od mých spolubratrů působících zde ve farnostech.
Díky pobytu ve školách můžu pozorovat spíše městský styl života.
A zatímco kněžská služba např. ve farnosti v odlehlé oblasti
nějakého ostrova člověka nutně váže na jedno místo, já poměrně
hodně cestuji a poznávám nová místa. Využiji tedy tuto možnost
k obšírnějšímu popsání místní kultury, nakolik je to možné
i díky rozhovorům především s blízkými lidmi, které denně potkávám.
Nejdříve uvedu několik myšlenek vnímání času zda v této tropické
krajině:
Čas je velmi zajímavá skutečnost. Pokud nás tlačí každý den
množství povinností, náš čas tehdy rychle letí. Pokud se kolem
nás nic neděje nebo jsme nemocní, čas se naopak nesnesitelně vleče.
My Evropané vnímáme čas z našich běžných zkušeností jako řeku,
která plyne. Pokud nestihneme včas něco připravit, např. dřevo
na zimu, nebo včas zasít plodiny na poli, budeme čelit problémům.
V tropických krajinách je tomu jinak. Čas je jako kruh nebo jezero,
kolem kterého kráčíte a tentýž předmět můžete dosáhnout z
kteréhokoliv místa. Rok je rozdělen na dvě roční období - období
dešťů a období sucha. To nakonec tak docela neplatí úplně všude.
Zde v Legazpy, jak se zdá, vydatně zaprší jednou-dvakrát týdně
dokonce i v období sucha... Proto vnímám tyto dvě roční období
spíš pouze jako horko a hrozné horko. Možná ani to není úplně
přesný popis. Kupříkladu teplota v Manile byla dne 25. února (februára)
v noci 23ºC a přes den 35ºC. Tak jaké pak zimní mírné ochlazení,
když je tu pořád věčné léto? Třeba Hromnice (2. února / februára)
jsme slavili v horku za krásného slunného počasí, jako u nás v
létě a podobně tomu bylo i na Dušičky. Jakožto kněz pak zakouším
tak trochu nesnáz při kázání. Leccos z toho, co v Evropě tvoří
jakýsi přirozený podklad pro navození atmosféry Vánoc a jiných
svátků, zde jaksi chybí. Všechny nám známé svátky, často spojené
s lidovými pranostikami, mi připadají pouze jakoby opsané z našeho
kalendáře bez souvislosti s místní realitou
očních období
a počasí. K našemu subjektivnímu vnímání rychlosti času pak
přidám ještě tuto zkušenost jednoho kněze-verbisty z Filipín,
který působil šestnáct let jako misionář na tichomořských ostrovech
Samoa a Fidži:
Tamní ostrované mají rádi jídlo, především vepřové maso a taky
jsou podle toho pěkně zakulacení. Pokud je vdaná žena nebo její
děti hubené (po slovensky chudé), je to špatná vizitka pro jejich
otce, který dostatečně nepečuje (sa nestará) o blahobyt rodiny.
Tito lidé trpí vysokým krevním tlakem a dožívají se v průměru
padesáti let života. Šedesát let, no tak to je na tamní poměry
již úctyhodný věk!!! Zdá se nám to příliš krátký život?
Za prvé, byly časy, a není to zas tak dávno, možná ani ne sto
let pozpátku, kdy na tom byli stejně naši předkové v Evropě. A
pak, tito lidé na ostrovech nezažívají žádný shon, nepronásledují
je hodiny a termíny v kalendáři. Za svůj zdánlivě krátký život
si
ashromáždí a zakusí tolik krásných zážitků, že jim to
nakonec můžeme i závidět. Necítí vůbec nějakou lítost, že
již v padesáti můžou počítat se smrtí.
Pokud jsem v jednom z předchozích dopisů vzpomněl, že se zde slaví
často a okázale, musím opět upřesnit něco ohledně stylu slavení.
Oslavy tady vnímám především v prostředí škol, ve kterých pobývám.
Jsou to vesměs oslavy církevních a pak i státních a školních
svátků. Obvykle se začíná slavením slavnostní bohoslužby v tělocvičně,
která zde v naší High school (čti hai skúl) v Legazpy slouží
spíš právě pro tyto účely, než pro sportovní vyžití. Na svátek
výročí založení školy se po mši pořádal průvod studentů přes
město v autobusech a na nákladních autech, na prvním voze vyhrávala
naše dechová kapela. Škola se zde vnímá něco jako firma, jejíž
dobré jméno se šíří a propaguje také nošením triček s jejím
názvem a logem. Podobnou kulturu triček s nápisy např. měst nebo
turistických oblastí tu vidíte všude a rovněž i v naší řeholi.
Mladí Filipinci jsou ze své přirozenosti náchylní k tanci a dovedou
tancem nádherně doplnit i mši svatou nebo znázornit misijní poslání
naší řeholní společnosti. Již děti ve školkách se učí tančit
moderní tance na různá vystoupení. Docela je obdivuji, když tyto
malé děti cvičí ve stínu školní budovy třeba ve čtyři odpoledne,
kdy je venku pořád ještě dost horko... Tanec u dospělých lidí
naopak není nějak obecně zažitou tradicí. Něco jako naše plesová
sezóna od Vánoc do Popeleční středy, to tady ani v tak velikém
městě, jako je Legagazpy, čítajícím do 700 tisíc obyvatel, neznají.
Možná v Manile si něco podobného dopřávají bohatí lidé, samozřejmě
v klimatizovaných sálech... Taneční večírky jsou vlastně pouze
disko zábavy pro děti nebo mládež.
Nedávno se zde pořádala výroční večeře pro učitele a zaměstnance
našich dvou škol, spojená s odměňováním jejich dlouholetých
pracovníků. Všechno bylo okázale vyzdobené a všichni přišli
ve společenském oblečení. Po dvou a půl hodině slovních projevů
a zpěvu se podávala večeře a lidé se pak pomalu rozešli domů.
Na parketu tančili pouze studenti.
Patrně jedinou příležitostí k tanci pro dospělé lidi jsou svatební
slavnosti. K svatbám se váže zajímavý zvyk běžný v bohatém
přístavním městě Batangas. Příbuzní a pozvaní přátelé připevňují
na šaty ženicha a nevěsty při jejich sólo tanci papírové bankovky
coby svatební dar. Zároveň tak rodiny novomanželů navzájem soutěží
ve své štědrosti... Kupříkladu tradiční čínskou svatbu mi popsal
jeden náš kněz z Filipín působící osm let na Tchajwanu. Lidé
tam o svatební hostině pouze jí, pijí a hrají stolní společenské
hry. Tož jsme v Asii - jiný kraj, jiný mrav...
Slavení církevních slavností, jako je např. první svaté přijímání
a biřmování, je rovněž odlišné od našich zvyklostí. Ve městech
na rozdíl od vesnic, se příprava dětí i mladých biřmovanců koná
většinou na půdě církevních škol a tam se také slaví příslušné
slavnosti. Tedy přesněji v již zmíněných tělocvičnách. Je to
pro nás nezvyklé a pokud jsem se na to opatrně zeptal jisté sestry
představené v jedné církevní škole, odpověděla mi velmi jasně:
Samozřejmě, vy Evropané to vidíte jinak. U nás je to tak a je
to stejnak hezké jako v kostele! (A hotovo!) Již dva dny po příjezdu
do Legazpy jsem měl možnost sloužit mši svatou u příležitosti
prvního sv. přijímání s asi 75-ti dětmi. Slavnost byla opravdu
příkladně připravena a některé písně v podání pěveckého
sboru a dětí docela braly dech. Co mne však nakonec zaskočilo,
byla hlasitá moderní hudba pouštěná z reproduktorů po skončení
bohoslužby během společného fotografování. Onen pocit příslušného
posvátna se pak velmi rychle vytratil. Když jsem se víckrát ptal
učitelů, jestli by si přáli mít svatební obřad v tělocvičně
nebo v kostele, pokaždé si vybrali kostel... V církevních školách
fungují úřady tzv. campus ministry, což je pastorační a duchovní
služba pro studenty v rámci školy. Pověrení lidé se starají o
vyučování náboženství, přípravu všeho co se týká bohoslužeb
a slavností, zpěvu, nácviku ministrantů a připravují a vedou také
víkendové duchovní obnovy pro studenty.
V kostele se kromě svateb slaví i křtiny dětí, což rodina prožívá
mnohem slavnostněji a z větší okázalostí, než jejich pozdější
první svaté přijímání. Rodiče pozvou do kostela na křtiny ze
deset-dvacet kmotrů, tedy oficiálně pouze tzv. sponzorů vedle
dvou kmotrů. Úkolem sponzorů je i později pokřtěné dítko finančně
podporovat.
Pohřby se nekonají pouze v kostele, neboť ve městech jsou zřízeny
v pohřebních službách i malé sály pro obřad posledního rozloučení.
V rámci tohoto obřadu tam pozvaný kněz často slouží i mši svatou.
Následný pohřební průvod je často laděný jaksi po americku,
tedy v bílých barvách. Honosná rakev bílé barvy vezená v bílém
pohřebním voze na němž jsou upevněny bílé balónky... Je častým
zvykem pozvat domů kněze, aby zde odsloužil na druhý den po smrti
člena rodiny zádušní mši u jeho rakve. Této bohoslužby jsem se
nedávno již také účastnil, když zemřela maminka jedné paní
učitelky. Mši doprovázeli zpěvem studenti a po jejím skončení
se podávalo malé občerstvení. Kupodivu atmosféra během tohoto
pohoštění nebyla zrovna dvakrát vážná neboli tak řečeno pohřební.
Leccos je tu jiné a my to můžeme pouze pozorovat a popisovat...
Nakonec trochu popíšu samotné město Legazpy, kde patrně strávím
další čtyři měsíce. Město je o poznání rozvinutější a s
mnohem větším zázemím a kupní sílou obyvatelstva, než je např.
Calapan na Mindoru. Odpovídá tomu i velikost hlavního obchodního
domu. Ve městě je kromě naší college (čti kolidž) ještě místní
univerzita. Co je však stejné, je ráz obytných budov i kanceláří,
které jsou zde vidět. Ani zde nejsou vidět typické výškové budovy,
jak je tomu v Manile, anebo nějaké větší průmyslové podniky.
Filipíny jsou opravdu polnohospodářská krajina.
Tato jižní část ostrova Luzon se nazývá Bicol je známá svým
pikantním jídlem. Dokonce je tady i autobusová zastávka se střechou
v podobě čili papriček. Kraj Bicol je jakýmsi magnetem pro tajfuny.
Za rok se jich tady prožene 25-30. Po poslední velké záplavě v
roce 2006 to byl pak v roce 2007 pouze jeden tajfun! Lidé se od oné
záplavy v kostelech denně modlí prosební modlitbu za ochranu před
přírodními pohromami...
Počasí je na Filipínách hodně vrtošivé a ve zprávách se několikadenní
předpovědi počasí neuvádějí. Tajfuny například jsou známé
jako velmi nevyzpytatelné jevy. Občas se odrážejí od pobřeží
a nečekaně mění svůj směr. Mám např. odložené snímky z družic
a mapy s předpovědí předpokládaného pohybu tajfunu ze dne 5. a
6. ledna (januára) 2009. Během 12 hodin se náhle směr pohybu centra
tajfunu otočil o nějakých 250 stupnů ve směru hodinových ručiček
a začal směřovat na západ, z oceánu na pevninu směrem k Manile.
Při další kontrole na internetu příští den ráno tento vzdušný
vír jednoduše zmizel, rozpadnul se.
Město Legazpy leží na úpatí činné sopky Mayon. Sopka je součástí
systému sopek, tzv. Ticho-oceánské ohnivé obruče a je 2643 metrů
vysoká. Z úrovně moře je na ní v skutku impozantní pohled. Občas
je možné pozorovat, jak se z jejího kráteru vylévá červená láva,
jejíž řečiště na svahu sopky je otočeno přesně směrem k městu.
Podle záznamů během posledních 400 let vybuchla tato sopka 47-krát.
Z historie erupcí vzpomenu nejdřív tu nejničivější z 1. února
(februára) 1814. Pod devíti metrovou vrstvou sopečního popela bylo
pohřbeno 2 200 lidí. 23. června (júna) 1897 zahynulo přes 500 lidí
a láva na některých místech dosáhla tloušťky 15 metrů. Oheň
tehdy šlehal z kráteru sedm dní a sedm nocí. Při erupci v roce
1984 bylo evakuováno 74 000 lidí a naštěstí nikdo nepřišel o
život. Tzv. pyroplastický oblak jedovatého sopečního plynu při
výbuchu v roce 1993 připravil o život 77 lidí. Poslední velkou
tragedií pro tuto oblast je rok 2006. Od 18. července (júla) toho
roku seismologové upozorňovali na zvýšenou sopeční aktivitu. Do
9. srpna (augusta) bylo evakuováno na 40 000 lidí z 8 kilometrů širokého
okruhu na jihovýchod od sopky. V tento den, jak se vědci domnívali
na základě třech předcházejících případů, mohl Měsíc za
úplňku vyprovokovat svou přitažlivostí explozi vulkánu. Naštěstí
se tato předpověď nenaplnila a početné menší erupce lávy, popela
a plynů postupně utichly. Koncem října (októbra) již podle vědců
nehrozilo riziko nebezpečného výbuchu. Neštěstí se pak přihnalo
30. listopadu (novembra) 2006 v podobě tajfunu Durian. Vydatné srážky
zapříčinily velkou záplavu ve městě a sesuv nahromaděné lávy
a popela z úpatí sopky. Proud bahna zalil vesnici Padang a pohřbil
přes tisíc lidí. Někteří studenti z našich škol tak přišli
o celou svou rodinu. Život si zachránili díky tomu, že právě byli
ve škole.
Pobývám nyní v komunitě pěti dalších kněží verbistů, kteří
pracují ve vedoucích pozicích v high-school, což je šestiletá
obdoba našeho osmiletého gymnázia a také v college, což je obdoba
univerzity. Dům, ve kterém bydlíme, je nová budova, opravdová vila,
postavená v roce 2001 na tichém místě za základní školou. Sloužím
tři-čtyřikrát během týdne mše pro studenty ve školních kaplích
a občas také v kapli u sester benediktinek, které rovněž vedou
velkou základní školu a high-school. Se studenty se setkávám i
při promítání obrazových prezentací o Slovensku a Česku, o činnosti
naší řeholní společnosti a o farnosti Nový Hrozenkov u Vsetína,
kde jsem posledně jako kněz sloužil. Studenti i učitelé upřímně
obdivují naše lidové kroje, písně a tance a oceňují jeden můj
talent - umím mnohé tyto lidové písně zazpívat. Ráno se účastním
na nádvoří školy tzv. vlajkové ceremonie. Po vyvěšení státní
vlajky a zpěvu státní hymny se recituje motto studentů našich verbistických
škol, čte se úryvek z evangelia, zpívá se hymna školy a oznamují
se důležité informace. Pak pobývám hodinu v úřadu výše zmíněné
školní pastorační služby a sloužím mši v kapli. Odpoledne mívám
v asi dva kilometry vzdálené college třikrát týdně hodinu angličtiny.
Učitelé v základní škole pořád zápasí s nedochvilností studentů,
což je částečně způsobeno nepravidelnou dopravou pomocí džípnů
z malých vesnic a částečně nezodpovědností studentů a jejich
rodičů. Ve čtvrtek po Popeleční středě byl ohlášen pro tyto
chronicky nedochvilné žáky nový rest: budou se ve vstupní předsíni
školy modlit růženec. Hned na druhý den jsem se k nim přidal a
jak jsem zpozoroval, je to nakonec i pro mne docela užitečné pokání,
neboť jsem takhle s nimi o trochu více v kontaktu.
Během čtyř víkendů jsem mohl s našimi studenty opakovaně navštívit
v rámci jejich praxe malou rybářskou vesnici Buhatan, vzdálenou
asi 15 km od našeho města. Ubytování pro 50-70 studentů během
jedné noci v místní obecní víceúčelové budově bylo skutečně
skautské. Poněvadž jsem na poprvé nevěděl, do jakých podmínek
jdu, první noc jsem spal pouze na stole přikrytý prostěradlem...
V sobotu odpoledne část studentů strávila tvořením zábavného
programu pro místní děti, další skupina pro ně vařila k večeři
těstoviny. Pokaždé jsem musel dlouho foukat do ohně, než jsme z
toho mokrého dřeva rozdělali oheň k vaření... Těch hladových
dětí bylo opravdu hodně, asi tak stopadesát. V neděli ráno jsem
pak sloužil mši v místní kapli. Kněz z blízkého městečka sem
osobně dojíždí jednou za měsíc, v ostatní neděle vedou bohoslužbu
slova dva pověření akolyté. Po mši pak roznášejí svaté přijímání
starým a nemocným farníkům. Jeden z těchto mužů vykonává tuto
službu již 25 let.
Zpočátku se mne místní děti bály, po dvou týdnech už jsem se
jich pak nemohl zbavit. Oblíbily si mne nejspíš proto, že jsem usmažil
langoše s česnekem a koblihy (šišky)... Zdá se, že cesta k srdcím
lidí vede opravdu přes žaludek. V oné vesnici podobné jídlo neznají,
v místních krámcích se mouka vůbec nedá koupit. Ryby s rýží
a nějakou místní zeleninou je to jediné, co si tito lidé denně
můžou dopřát. I pro naše studenty, zvyklé na podstatně vyšší
životní standard ve městě, bylo toto stravování se v rybářských
chatrčích dosti poučná, ačkoli trochu krátká lekce.
Je na místě ukončit můj čtvrtý pozdrav z dalekých Filipín. Ozvu
se opět koncem dubna (apríla). Kromě popisu slavení Velikonoc vám
opět nabídnu ještě něco zajímavého navíc. Již teď mám zapsaných
docela dost poznámek o věcech, které jsou hodně odlišné od
ašeho
světa i stylu života jak ho známe a vnímáme v Evropě. Přiznám
se, že jsem si jich začal více všímat a hlouběji uvědomovat až
po nějakém půl roku života v této exotické krajině.
Děkuji všem za vaše pozdravy a modlitby. Přeji všem hodně zdraví
v doznívající zimě, požehnané období půstu i Velikonočních
svátků a krásné jaro, které tady na Filipínách vlastně nemáme.
S pozdravem P. Jozef Strečka SVD
P.S. Popis přiložených fotografií: sopka Mayon, jak ji vidíme z
našeho dvora, výbuch této sopky v roce 1984, pohled na část města
Legazpy s letištní dráhou v popředí, děti u prvního svatého
přijímání v naší škole, auto se studenty během průvodu městem,
rybářská vesnice Buhatan, vaření jídla pro místní děti, rozdělávání
ohně, podávání jídla dětem, večeře pro studenty v tradičním
stylu na banánovém listu - jí se pouze rukama, místní akolyté
sloužící bohoslužbu slova o nedělích a slavení Hromnic v létě.
Další fotografie si můžete prohlédnout na naší stránce http://hudakpavol.net78.net/.