ZAMYŠLENÍ NA 5. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: CHCI BÝT SVĚTLEM
Nikdo nemůže říci: ‘Ježíš je Pán’, leč v Duchu Svatém“ (1 Kor 12, 3b).

Je potěšující a naplňuje mě radostí, když slyším Ježíše, jak o sobě říká: Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života (Jan 8, 12). Ale zmocňuje se mě strach a obavy, když z úst téhož Ježíše slyším: Vy jste světlo světa (Mt 5, 14). Já? To myslíš vážně, Ježíši? Jak já mohu být světlo světa?

Pochopitelně je nemožné být světlem sám od sebe, z vlastního rozhodnutí. Ale Ježíš v dnešním evangeliu pokračuje: Město postavené na návrší…. Lampu [rozžnou a postaví] na svícen… (v. 14 a 15). Město musel kdosi na to návrší postavit. Lampu musel někdo rozžnout a postavit na svícen. Pokud mám být světlem, tak pouze pokud mě někdo světlem udělal. A tím někým je Ježíš. On mě povolal, on mě ve křtu udělal novým člověkem, on mě ve svátostech proměňuje na sebe, on chce být ve mně světlem. To on mě rozžíná a staví na svícen!

Je to nádherná změna perspektivy. Strach a obavy se ztrácejí, protože nejsem povolán být světlem vlastními silami (ani bych to nedokázal), ale Ježíš chce žít ve mně a být světlem. Skrze mne. Pokud se mu pro tento cíl dám k dispozici, tak se naplní to, co říká dále: Ať tak svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce, který je na nebesích (v. 16). Když skrze mne a ze mě září Ježíš, lidé uvidí mé dobré skutky a budou slavit nebeského Otce! Skvělé!

Všimni si však ještě jedné věci. Nejsi jen prostým nástrojem v Božích rukou. Ježíš říká, že svítit má tvé světlo, že lidé mají vidět tvé skutky. Vnímáš, jak tě Bůh bere za svého partnera, za svého spolupracovníka? K jeho světlu máš připojit své světlo, k jeho skutkům máš přidat to své. Ano, platí slova apoštola Pavla: Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši pro dobré skutky, které připravil Bůh, abychom je konali (Ef 2, 10). Vše dobro, které konáme, nám Bůh připravil. Bůh ho však neudělá bez nás. Očekává náš vklad, naši iniciativu. Kolik dobra zůstává nevykonaného, protože křesťané vysedávají před televizí, v hospodách, létají po obchodech, když jsou akce… na sledování televizních pořadů, na pivku v hospodě, na nakupování nemusí být nic špatného, ale i to musím dělat jako dobrý skutek, který mi připravil Bůh!

Proto otvírejme svůj život Ježíšovu světlu, vlastně samotnému Ježíšovi, který je světlo, abychom se naučili rozlišovat dobro a zlo. Pokud chceme konkrétní pokyny, naslouchejme proroka Izaiáše (Iz 58,7-10) i s přísliby, které Bůh dává těm, co budou kráčet v jeho světle. Mě nejvíce oslovil ten poslední úkol - když nasytíš ztrápenou duši (v českém liturgickém překladu: ukojíš-li lačného).

A víš, jak to nejsnáze zvládneš? Pokud nebudeš chtít znát ic jiného, než Ježíše Krista, a to ukřižovaného (1 Kor 2, 2). Pokud půjdeš za jediným cílem - Ježíšem Kristem. Ukřižovaným. Tím, který vstal z mrtvých. On žije! Ježíš je Pán!
ZAMYŠLENÍ NA SVÁTEK UVEDENÍ PÁNĚ DO CHRÁMU: SVĚTLO KRISTOVO
„Nikdo nemůže říci: ‘Ježíš je Pán’, leč v Duchu Svatém“ (1Kor 12,3b).

Víš, proč se dnes světí svíce? Neboť Kristus je světlo světa. Vždy, když si doma zapálíš svíci (jakoukoliv, nejen posvěcenou), měl by sis připomenout, že Kristus je i tvým světlem.

O čem je však dnešní svátek? Je výzvou otevřít srdce Pánu, který přichází. dvihněte, brány, své klenby, – zvyšte se, prastaré vchody, – ať vejde král slávy! (Ž 24,7.9). To není jen žalmistovo nějaké zbožné přání, to je výzva radikálně změnit život. Ne nadarmo se právě proto dnes slaví Den zasvěceného života. Neboť zasvěcení - řeholníci či členové sekulárních institutů - jsou ti, kteří jsou nám příkladem v otevření srdce a života Ježíši. Ano, jejich zasvěcení je zvláštním povoláním. To však neznamená, že zasvěcení nás ostatní, kteří žijeme v manželství, či jsme diecézními kněžími, nebo prožíváme povolání zůstat svobodnými ve světě v jiné službě Kristu, že tedy naše zasvěcení je menší a nemůže být stejně radikální.

Zasvěcení si dnes obnovují své sliby. I my, co nejsme zasvěceni sliby, dnes můžeme obnovit své rozhodnutí vždy a za každých okolností patřit Ježíšovi, žít podle Boží vůle. Můžeme na to použít modlitbu papeže Františka, kterou uvedl ve své encyklice Evangelii gaudium (č. 3):

Pane, dal jsem se oklamat; tisíci způsoby jsem utíkal před tvou láskou, ale znovu jsem tady, abych obnovil spojení s tebou. Potřebuji tě. Znovu mě vysvoboď, Pane, přijmi mě ještě jednou do své zachraňujícího náruče.

Přijmi Kristovo světlo do svého života, raduj se z něj jako Simeon, který se dočkal toho, že uviděl přislíbenou spásu. A mluv o něm každému jako prorokyně Anna. Tehdy nepostavíš světlo pod nádobu, ale na svícen…

Možná máš těžký život. Možná se ti těžko dívá na zlo kolem tebe, ba i v tobě. Ale uneseš všechno, všechno zvládneš, pokud budeš mít srdce nasměrováno na Krista, na Světlo světa.

Nakonec osobní vzpomínka. Byl jsem vícekrát na zážitkových duchovních cvičeních, kde jsme tento svátek prožívali se vším, co v něm může být - tedy i s procesím se zapálenými svícemi. Jak úzkostlivě jsme si chránili plamínek svíce, když zafoukal vítr. Kéž bychom stejně úzkostlivě v sobě chránili i Kristovo světlo. Například tím, že budeme na ohýnek přikládat - čtením Písma. Nebo tím, že nebudeme setrvávat v hříchu - prostředky na to jsou dokonalá lítost, svátost smíření, modlitba, almužna…

Už víš, o čem je dnešní svátek? Ne o posvěcené svíci, ale o Kristově světle, které tato svíce připomíná. A které je v tvém srdci. Doufám.
ZAMYŠLENÍ NA 3. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: ZABULÓN A NEFTALÍ
Nikdo nemůže říci: ‘Ježíš je Pán’, leč v Duchu Svatém“ (1 Kor 12, 3b).

Dvě věci bych chtěl z dnešních čtení vyzvednout. První je zájem o odstrčené, zanedbané, druhou je změna smýšlení.

Víš, kde jsou země Zabulón a Neftalí? Pro Židy to bylo okrajové území, pohraničí, kde žilo mnoho pohanů, možná více než Židů. Kdesi na konci světa. Proč o tom mluvím? Neboť tam šel Ježíš. Tam bylo například Kafarnaum. Nyní už jistě víš, kde jsou zmíněné země.

Proč tam však Ježíš šel, do takového zapadákova? Kvůli lidem. Tam někde žil jeho budoucí apoštol Petr. Tam byl setník, který jim postavil synagogu. Byli tam lidé, kteří potřebovali slyšet radostnou zvěst.

Dnes tě chci vyzvat, aby ses na takové místo přestěhoval. Ne, nemusíš se balit (jsem si jist, že ani Ježíš se nebalil, vždyť nic neměl). Chci, aby ses k lidem, kteří jsou daleko od Ježíše, přestěhoval svým srdcem. Možná jsou docela blízko, v domě, v němž bydlíš. Možná jsou to tví sousedé z jedné či druhé strany. Kolega v práci, spolužák ve škole. Hned teď si udělej seznam tří takových lidí. Máš ho? Tak se hned teď pomodli, aby k nim přišel Ježíš: Milovaný Ježíši, toužím, aby tě tito tři lidé (řekni jejich jména) poznali, aby zakusili tvou lásku a přijali tě jako svého Pána a Spasitele. Děkuji, že máš o ně zájem. Prosím, splň tuto mou prosbu. A dej se k Ježíši k dispozici, protože možná se k těm lidem dostane jen tak, že jim ho ve svém srdci a svým slovem či jednáním přineseš ty.

A pak nech své srdce v těch končinách, u lidí, za které ses pomodlil a doufám, že ještě často pomodlíš. Kéž by jim zazářilo světlo!

A druhá věc je změna smýšlení. Ježíš k ní dnes vyzývá slovy: Čiňte pokání! Nám se s touto výzvou často spojuje půst či zpověď, možná vážná tvář. Ale tato slova znamenají ve své podstatě něco jiného - změňte smýšlení! Je snadné se jednou za čas vyzpovídat. Jak často však lidé konstatují, že celý život se zpovídají ze stejných hříchů, ale pokusili se někdy změnit smýšlení? Tedy ne bojovat proti konkrétnímu hříchu, ale změnit svůj postoj vůči Bohu. Postavit Boha do centra svého smýšlení, nenechat ho někde na okraji (v zapadákově), kde Bůh mě jakože zajímá ráno a večer a v neděli a na velké svátky.

Buď si jistý, že když postavíš Boha do centra svého života, tvé hříchy, ze kterých ses zpovídal celé roky, se možná velmi rychle ztratí. A nahradí je nové, o kterých jsi předtím ani neslyšel. Uvedu příklad. Nemodlil jsem se ráno a večer. Tento hřích zmizí. Místo něj se objeví: Ráno jsem se vůbec neobrátil k Bohu a dal jsem mu najevo, že chci ten den prožít bez něj. Večer jsem s Bohem vůbec nemluvil, protože jsem si myslel, že jsem ten den prožil dobře vlastním úsilím. Na místo Boha jsem postavil sebe. Vnímáš ten rozdíl? První hovoří o porušení nějakého nepsaného pravidla, druhé o zanedbání lásky a pyšném spoléhání se na sebe… Když se budeš připravovat na nejbližší zpověď, zkus své hříchy vyjádřit vztahově a uvidíš, jak to tebou zatřese a změní tě.

Takže dvě věci - zájem o lidi, o jejich věčný život, a změna smýšlení. Neboj se, Bůh je mocný a uskuteční dobré dílo, které v tobě začal (viz Flp 1, 6).
ZAMYŠLENÍ NA 2. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: VYDÁVÁM SVĚDECTVÍ
„Nikdo nemůže říci: ‘Ježíš je Pán’, leč v Duchu Svatém“ (1Kor 12,3b).

Vydávám svědectví, že toto je Boží Syn (Jan 1,34). Jan přesně věděl, proč žije - měl vydat svědectví, když pozná, kdo je Mesiáš. A když uviděl Ježíše, nezaváhal. Vyznal: Toto je Boží Syn.

Je zvláštní, že jak málo lidí na toto Janovo svědectví zareagovalo. Podle evangelií vlastně jen Ondřej a Jan. Bylo Janovo svědectví tak slabé? Nebo hluchota lidí kolem něj tak velká, že sice slyšeli, ale ne srdcem?

Každý pokřtěný, každý, kdo se setkal s Ježíšem a podřídil mu svůj život, žije proto, aby o tom vydal svědectví. Možná ho vydáváme už léta, ale odezva je bídná, téměř žádná. Znamená to, že naše svědectví je tak slabé? Nebo že je tak velká hluchota lidí kolem nás?

Asi platí obojí. Ale ať nás to neodradí. Náš úkol se nemění bez ohledu na to, jaké jsou výsledky. Těším se na věčnost, když jednou uvidím lidi, kteří mi řeknou: Tvůj úsměv, tvá potěšující slova, tvůj pláč, tvé volání… mi pomohlo potkat Ježíše a uvěřit mu. A totéž budu moci říct mnohým z těch, kteří se nějak dotkli mého života.

Co mám udělat, abych to na věčnosti - a s některými lidmi už tady na zemi - mohl zažít? Odpověď jsem našel v první větě Pavlova Prvního listu Korinťanům. Pokud jsi dnes při mši pozorně poslouchal, Pavel v té jedné větě čtyřikrát vzpomíná Ježíše Krista, Pána. Celý Pavlův život se točil kolem Ježíše. Když si čtu jeho listy, vnímám, jak je Kristus pro něj vším: Ve mně žije Kristus (Gal 2,20).

Možná si řekneš: No jo, vždyť byl apoštol, neměl nic jiného na práci. Ale není to tak. Pavel byl výrobce stanů a tvrdě pracoval vlastníma rukama, aby nebyl nikomu na obtíž (viz například Sk 18,3; 1Sol 2,9; 2Sol 3,8). Věděl, co znamená vydělávat si na živobytí. Ale to neznamenalo, že Ježíš byl pro něj důležitý pouze tehdy, když ho přímo hlásal. Ježíš totiž byl jeho životem.

Takže pokud si myslíš, že tvé svědectví je slabé, zkontroluj svůj vztah s Ježíšem. Je pro tebe vždy a ve všem první? Pokud ne, dá se to poměrně snadno napravit. Pokání jako první krok, pak každodenní úsilí vše dělat s Ježíšem, mluvit vše s Ježíšem, své myšlenky vždy konzultovat s Ježíšem…

Pokud je však problémem hluchota lidí kolem nás, tak můžeme zvýšit hlas - například tím, že začneme dělat zázraky. Nezamlouvá se ti to? Ježíš řekl: I ten, kdo věří ve mne, bude konat skutky, které já konám, ba bude konat ještě větší, neboť já jdu k Otci. A udělám všechno, o co budete prosit ve jménu mém, aby byl Otec oslaven v Synu (Jan 4,12-13). Pavel zas ukazuje cestu duchovních darů - přečti si 14. kapitolu prvního listu Korinťanům, kde říká, že máme dychtit po duchovních darech (v. 1). A modli se za lidi kolem sebe (viz Kol 4,3), aby je Bůh uzdravil z duchovní hluchoty.

Čeká nás hodně práce. Každý den. Toto je Boží Syn. Jsem Ježíšovým svědkem.
ZAMYŠLENÍ NA NEDĚLI KŘTU PÁNĚ: SLUHA
„Nikdo nemůže říci: ‘Ježíš je Pán’, leč v Duchu Svatém“ (1Kor 12,3b).

Dnešní svátek nám nabízí téma, které nemáme moc rádi, respektive nevíme si s ním rady. Ježíš jako Služebník. Zdá se nám to na Božího Syna znevažující. Mnohem více se nám líbí tituly Pán, Král, Vykupitel či Spasitel… Ale Služebník?
Je to tak, Služebník. Vzpomeň si na Ježíše, jak se dotýká malomocného. Představ si, jak se dívá s láskou na lidi, kteří k němu přicházejí. Podívej se, jak objímá a žehná děti. Jistě víš, co řekl cizoložné ženě či Samaritánce u studny. Přečti si jeho podobenství milosrdenství v Lukášově evangeliu. Ano, tady všude je Ježíš sluhou. Slouží rozbolavělým, opuštěným, nemocným, trpícím lidem kolem sebe - dokonce křísí mrtvé! - a přináší jim radostnou zvěst o milujícím Otci. Bez Ježíše - služebníka bychom sotva mohli poznat milosrdného Otce.
Dnešní svátek je tedy dnem vděčnosti Ježíši, který si vzal přirozenost služebníka … stal se poslušným až k smrti (Flp 2,7.8). Nemusel. Mohl být králem a jen poroučet - takový obraz panovníka máme totiž zafixovaný ve svých představách a Ježíš skutečně je Král - ale Král, který slouží. Apoštol Petr to vyjádřil takto: a on chodil, dobře činil a uzdravoval všechny posedlé ďáblem (Sk 10,38). Dobře činí všechno… (Mk 7,37).
Rozumíš? Boží Syn na této zemi dřel. Sloužil. Byl úplně pro lidi. Zjevil nám tím Otce, který se o nás ustavičně stará. Ani na chvíli nás nenechá bez své pomoci, bez své lásky.
A proč to dělal? Abychom byli jako on. Ukázal nám, že vládnout znamená sloužit. Ne prohlašovat: Uděláme pořádek!, Ale hledat cestu láskou, citlivého doteku, milého pohledu…
Tolik toho potřebujeme na sobě změnit … Tento den, poslední den vánoční doby, je velmi vhodný k tomu, abychom si sedli k Ježíši a porovnali se s ním. Například skrze slova proroka Izaiáše v První písni o Pánově služebníkovi: Nebude křičet ani hlučně volat, nebude slyšet na ulici jeho hlas. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, bude uplatňovat právo (Iz 42,2-3).
Jsem Hospodinův služebník? Nebo se chovám jako nehodný král, pyšně a nadutě? Chci dělat pořádek nebo chci přivádět lidi k Ježíši? Dokážu mít milé slovo pro toho, kdo je na dně a nikdo mu neprojevuje lásku? Možná bratrovi či synovi, který ti právě řekl, že se rozvádí. Možná šéfovi, který tě právě vyhodil ze zaměstnání. Možná žákovi, kterému jsi právě dal pětku. Možná mámě, která ti právě dala pohlavek a nepustila na diskotéku. Možná dceři, která přišla domů ve tři nad ránem, podnapilá či nadrogovaná…
Kolik je bolesti v tomto našem světě, který potřebuje, aby se jí Ježíš - Sluha dotkl. Má však na to jen tvé ruky. Jen tvými ústy může říci milé slovo. Jen tvýma nohama může přijít tam, kde chce sloužit.
Ježíš byl pokřtěn, aby sloužil. K čemu jsi byl pokřtěn ty?
ZAMYŠLENÍ NA 2. NEDĚLI PO NAROZENÍ PÁNĚ: BOŽÍ INTERPRETACE
„Nikdo nemůže říci: ‘Ježíš je Pán’, leč v Duchu Svatém“ (1Kor 12,3b).

Po poměrně jasných a snadno pochopitelných textech dosavadních dnů vánoční doby přichází před slavností Zjevení Páně něco jako shrnutí významu všeho toho, co se událo. Zvěstování, vtělení, narození, andělé, pastýři, obřízka… to vše jsou události, které si umíme nějak představit, které jsou našemu smýšlení více či méně blízké. Ale hrozí nebezpečí, že můžeme zůstat jen na povrchu - počalo se a narodilo se dítě, zřejmě výjimečné, ale přece jen dítě. Dostalo jméno Ježíš. A co?
Texty této neděle nám dávají Boží pohled na všechny ty lidské, ačkoliv zároveň také nadpřirozené události. Jakousi Boží, božskou interpretaci, abychom viděli více než to, co dokážou vidět naše oči.
Autor Knihy moudrosti říká, že samotná Moudrost sestoupila na zem. A nejen to - přebývá ve svém vyvoleném lidu. V nás. V tobě i ve mně.
Evangelista Jan mluví o věčném Slově, které přišlo na zem. A „těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“ (Jan 1,12). Nám. Tobě i mně.
Apoštol Pavel v oslavném hymnu velebí Boha Otce za veškeré požehnání, které dal lidem. Nám. Tobě i mně. A přidává důležitou modlitbu o schopnost chápat to, co se událo a děje (viz Ef 1,17-18).
Po přečtení či vyslechnutí těchto textů mi srdce naplňuje důvěra. Bůh se o mě od věčnosti stará a celé dílo, které jsme v těchto dnech slavili ve viditelných znacích, má dosah - a skvělý dosah - na můj věčný život. Tato myšlenka mi dnes dodává pokoj. Neboť když jsem si ráno přečetl zprávu o útoku Američanů na íránského generála, pronikla mě hrůza z toho, co se děje a co se může stát. Naplnilo mě volání o Boží milosrdenství. A čtení nedělní liturgie mi pak vrátila pokoj. Jsme, jsem v Božích rukou, v rukou milujícího Otce. Boží Moudrost je s námi, v nás. Nikdy nás neopustí…
Zkusme v tomto posledním týdnu vánoční doby prožívat právě toto. Bůh nás nikdy neopustí. Ať se děje cokoliv, s odvahou v srdci hlásejme sobě i jiným: „Ježíš je Pán!“

PS. Dnešní čtení jsou nesmírně důležitá pro to, abychom nezůstali v našich lidských interpretacích. Pokud bychom neměli ty Boží interpretace, tak celé Vánoce by i pro nás křesťany byly jen jedním divadlem, prázdným svátkem bez nějakého hlubšího významu. Stojí za to si dnešní texty znovu a znovu číst a vnímat, že v nich je Bůh. Živý Bůh. Skutečný Bůh. Pravý Bůh. Otec.
ZAMYŠLENÍ NA NEDĚLI SVATÉ RODINY: VŠECHNO S JEŽÍŠEM
Nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán, pouze pokud v Duchu Svatém“ (1 Kor 12, 3b).

Všimni si v dnešních textech, jak v našem životě vše se vším souvisí! Jen jeden příklad: Kdo si váží otce, očišťuje se z hříchů; bude se jejich zdržovat a bude vyslyšena jeho každodenní modlitba (Sir 3, 4). Neumíš se z nějakého hříchu vymotat? Podívej se na svůj vztah se svým otcem. Ne na to, jaký tvůj otec je, ale jaký je tvůj vztah k němu. Zůstávají tvé modlitby bez odezvy? Opět totéž: podívej se na to, jaký máš vztah k otci, a pokus se změnit svůj postoj k němu (a to i v případě, že je již mrtvý). Z tvého života se ztratí množství hříchů, tvé modlitby dostanou sílu.

Svatý Pavel to vyjadřuje ještě jasněji: A všechno, cokoli mluvíte nebo konáte, všechno dělejte ve jménu Pána Ježíše (Kol 3, 17). Rozumíš? Neplatí, že toto je čas pro Boha a toto je čas pro mě. Ať jsem v kostele nebo v práci, na cestě nebo v posteli, jestli se modlím nebo dívám televizní program, vždy a všude má být moje mluvení i jednání ve jménu Pána Ježíše.

Praktickou ilustrací této pravdy je svatý Josef v dnešním evangeliu. Mluvil s andělem. Ale nezůstal v sedmém nebi, užaslý z toho, jaké milosti se mu dostalo. Nešel a nevyprávěl všem sousedům o slavném zjevení. Ne, vstal a konal. Utekl do Egypta, vrátil se z Egypta. Usadil se v Nazaretu, aby se splnilo, co předpověděli proroci (Mt 2, 23).

Máme jen jeden život. A ten nemáme rozdělovat na duchovní a en ostatní. Ne. Vždy a všude myslím, mluvím a jednám ve jménu Pána Ježíše. To však mohu, pouze pokud ho mám v sobě. Skutečně v sobě. Pokud ve mně přebývá Bůh. (Pamatuješ si, jaký dar chtěl nebeský Otec pro svého Syna od tebe před týdnem?)

Pokud si myslíš, že pro tebe to není možné, tak se vrať ke svému křtu a připomeň si, co se tehdy stalo. (přečti si to v Katechismu Katolické církve, body 1262 - 1274. Pokud nemáš čas, tak shrnutí je v bodě 1279.) Máš všechno, co pro život křesťana potřebuješ. Ale musíš se tomu věnovat. Pokud necháš pole zarůst plevelem, nebudeš mít úrodu. Pokud Boha v sobě zaházíš nezájmem, lhostejností, hříchem, nebude ho v tobě vidět a celé tvé křesťanství bude jedním velkým trápením. Neboť být křesťanem vlastními silami je nemožné!!!

Přebývá v tobě Bůh. Takže máš schopnost žít ve jménu Pána Ježíše. A jak ho žít? Všimni si pozorněji dnešní úryvek z Pavlova Listu Kolosanům. Je to podrobný návod na kvalitní život ve společnosti i rodině. Uskutečňuj ho, řiď se jím a budeš se
adovat ze svých dětí (Sir 3, 6).

PS: Pavel nás vyzývá: Kristovo slovo ať ve vás bohatě přebývá (Kol 3, 16). Co tento týden uděláš, aby to tak bylo? Například každý den půl hodiny číst Písmo. Možná ti bude motivací, že při čtení Písma můžeš za obvyklých podmínek získat plnomocné odpustky… Že nemáš čas? Tak to řekni Bohu a on ti řekne, kde ho najít.

Ještě jedno P.S.: Pokud chceš žít ve svaté rodině, tak si dnes spolu sedněte, přečtěte si text z Listu Kolosanům (3, 12-21) a řekněte si, co kdo z toho udělá, aby vaše rodina byla svatější.
ZAMYŠLENÍ NA 4. NEDĚLI ADVENTNÍ: DAR PRO JEŽÍŠE
Můj milovaný synu / Moje milovaná dcero,

přestože na Vánoce se píší dopisy Ježíškovi, já, jeho Otec, jsem se rozhodl na tyto Vánoce napsat dopis Tobě. Můj Syn totiž potřebuje od Tebe dárek. Vlastně dar. On sám o něj už nechce nikoho prosit, protože zažil mnoho zklamání a má z toho zlomené, bolavé srdce.

Ale začnu přáním: Přeji Ti, ať jsou letošní Vánoce pro Tebe úplně jiné, než všechny dosavadní. A víš, když já něco přeji, tak to i chci, A co chci, to se také stane. Už se těším, jak budeš užaslý ze všeho, čím Tě zahrnu! Budu šťastný, když objevíš všechny mé dárky!

Jaký dar tedy chci pro svého Syna? Tebe.

Můj Syn je utrápený, že za tolik trpěl a zemřel, ale nemá kde hlavu sklonit. I mnozí z těch, kteří ho často přijímají v Eucharistii, spěchají a jakmile vyjdou z kostela, už je pohltí povinnosti, práce, děti, právo na odpočinek, dovolená, politika, televize… A Ježíš je na vedlejší koleji. Ale on tak touží odpočinout si v srdcích svých milovaných… Najít v nich místo, kde nebude neustále atakován hříchem, kde bude moci bezpečně odpočívat s vědomím, že je milován celým srdcem, celou myslí, ze všech sil.

Chceš dát mému Synu takový dárek? Nenutím Tě k tomu. Nabízím Ti možnost obdarovat Boha. Jak to můžeš udělat? Zde je návod:

1. Nesetrvávej v hříchu. Pokud se Ti stane, že něco vyvedeš (myšlenkami, slovy, skutky, zanedbáním dobrého), hned se postav přede mne. Vyznej své provinění, lituj ho (z lásky ke mně), rozhodni se příště lépe bojovat s pokušením, popros o jeho odpuštění (pro Krev Kristovu) a popros Ducha Svatého, aby Tě opět naplnil. Pokud je třeba, utíkej ke zpovědi. Utíkej. Neotálej.

2. Když už máš čisté srdce, řekni Ježíši: Milovaný Ježíši, dávám Ti celé své srdce, abys v něm mohl bydlet, odpočívat, vládnout. Jsem ti k dispozici, toužím, abys ve mně vždy našel příbytek, kde nejsi ohrožován hříchem.

3. Udělej si nějakou vnější připomínku této modlitby. Například nyní přes svátky postav do centra svého obývacího pokoje jesličky, betlém, aby Ti připomínaly, že Ježíš bydlí v Tobě. (Co tak postavit je přímo před televizor? Možná ho potom celé svátky ani nezapneš. Nebo všechno, co budeš sledovat, budeš sledovat s mým Synem.)

4. Řekni někomu o této touze mého Syna dostat takový dárek. Aby bylo více srdcí, více příbytků, kde může můj (i Tvůj) milovaný Ježíš klidně odpočívat, kde není ohrožován zlem.

Děkuji Ti, milovaný / milovaná, že miluješ mého Ježíše. Pokud bude mít můj Syn příbytek v Tobě, slibuji Ti, že já budu mít pro Tebe příbytek u nás doma, v nebi.

Velmi Tě miluji!

Tvůj Otec

PS. Vím, že takový dar Ježíši sám nedokážeš dát. Proto Ti už teď, když toto čteš, dávám svého Ducha. S ním to dokážeš. A děkuji!
ZAMYŠLENÍ NA 3. NEDĚLI ADVENTNÍ: ALELUJA NEBO NĚCO JINÉHO?
Nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán, pouze pokud v Duchu Svatém“ (1 Kor 12, 3b).

Církev nám jako odpověď na dnešní první čtení z knihy proroka Izaiáše (35,1-6b.10) předkládá dvě možné odpovědi. Jedna je voláním o pomoc: Přijď, Pane, přijď a zachraň nás. Druhá je radostným jásotem: Aleluja! Jsou to dvě různé reakce na proroctví o tom, jak se bude radovat vyschlá zem, jak zaplesá a rozkvete poušť; jak se otevřou oči slepých a uši hluchých; jak bude skákat chromý a křičet jazyk němého.

Obě reakce vyjadřují to, co je naší víře blízké. Volání o pomoc hovoří o tom, že příslibu radosti (Věčná radost jim ověnčí hlavy) věříme, ale ještě čekáme jeho naplnění. Vždyť kdybychom nevěřili, nemělo by smysl ani volání o pomoc. Zpěv Aleluja zas říká, že už to vidíme - ve víře - naplněné a prožíváme radost jakoby dopředu, anticipovaně. Oba postoje jsou správné a myslím, že si je vybíráme podle toho, co právě prožíváme. Pokud se stane nějaká tragédie, jak nedávno výbuch v Prešově či střelba v nemocnici v Ostravě, tak je nám zřejmě blíž volání o pomoc. Pokud zas prožijeme něco radostného, je nám blíž volání Aleluja.

Jelikož jsem však za 50 let obnovené liturgie ještě nikdy nezažil, že by si kantor vybral možnost zpívat Aleluja (skutečně nikdy nemáme žádný důvod k radosti?), Tak se jí věnuji alespoň v tomto textu, protože nepředpokládám, že to někdy zažiji.

Volání Aleluja jako responsoriální verš dnes může protkávat slova 146. žalmu, který patří mezi tzv. alelujové žalmy, ty, které začínají nebo končí zvoláním Aleluja. Jsou oslavou Boha, který koná věci zázračné (srov. Ž 98,1). Pozorně dnes poslouchej a vyber si verš, který se tě přímo týká. Možná tento: hladovějícím dává chléb. Nebo: Pán zvedá sklíčené. Či toto: Pán se ujímá vdovy a sirotka. Možná Ježíšova slova Janovým učedníkům: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou čistí, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá evangelium (Mt 11,5).

Ať je to cokoliv, zkus dnes volat a zpívat Aleluja. Jako radostnou odpověď na to, jak se Bůh o tebe stará. Zakusíš přitom, jak se ti posílí zesláblá ramena, upevní chvějící se kolena, jak se vzchopíš a přestaneš se bát (srov. Iz 35,3-4). Neboť Pán přichází!

Opravdu, kdo je tvůj pán? Můj Pán je Ježíš. Raduji se, že přichází.
ZAMYŠLENÍ NA 2. NEDĚLI ADVENTNÍ: POZEMSKÉ VĚCI - PŘEKÁŽKA I ŠANCE
Nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán, pouze pokud v Duchu Svatém“ (1 Kor 12, 3b).

Když jsem si četl liturgické texty dnešní neděle, vnímal jsem, jak mě oslovují detaily, myšlenky, možná vytržené z kontextu, ale přinášely mi útěchu a naději. Tak se zkusím s nimi podělit.

Modlitba dne obsahuje takovou prosbu: Bože, spěcháme vstříc tvému Synu a prosíme tě: nedopusť, aby nám stále v cestě pozemské zájmy… Některé starosti mohou být překážkou na cestě k věčnosti. Jaké překážky vnímám na své cestě? Nepřipisuje jim větší význam, než skutečně mají? Mám starosti také o nebeské věci?

První čtení mi říká, že pokud chci mír a pokoj na zemi, musím se snažit o to, aby každý znal Boha: Nikdo nebude škodit ani pustošit…, neboť poznáním Pána bude naplněna zem (Iz 11, 9). Je to jasný návod k pokoji. Všimni si: Bůh nedělá pořádek. Nepoužívá sílu ani silácké řeči. Bůh se dává poznat. A poznání Boha zajišťuje pokoj.

Žalmista volá: V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje (Ž 72, 7). Jeho volání mi logicky navazuje na slova proroka. Kde vládne Bůh, kde je Bůh poznán a milován, tam je spravedlnost a pokoj. Všimni si, kdo všechno to bude prožívat: chudák, chudý, ubožák. Ale také král či králův syn, jestliže spravedlivě vládne…

Pavel v listu Římanům (15, 4) hovoří o trpělivosti a útěše z Písma. A hned v následujícím verši říká, že Bůh je Bohem trpělivosti a útěchy. Pokud tedy chci obojí zakoušet, tak skrze poznání Písma se dostanu k setkání s Bohem, který mi dá i útěchu i trpělivost.

A Jan Křtitel v evangeliu (Mt 3, 1-12) sice některé nazývá hadí plemeno, ale ani jim neodpírá křest pokání. Říká však, že křest má přinášet přiměřené ovoce. A tím se znovu dostávám k pozemským věcem - ale už ne jako k překážkám, které mi brání jít vstříc Kristu, ale jako k příležitostem, když můžu konat dobro svým bratrům a sestrám - například odstraněním překážek, které jim brání pohlédnout vzhůru, k Bohu.

Jak to mohu dokázat? Modlitba po přijímání obsahuje tuto prosbu: Dej, abychom se účastí na této svátosti učíme moudře hodnotit pozemské věci… Svátostný život mi zajišťuje jasný pohled a správná rozhodnutí. Bez něj jen tápeme ve tmě…

Celé toto mé putování po dnešních textech má však širší rámec. Prorok Izaiáš ho vyjadřuje pro nás nepředstavitelnými obrazy o soužití zvířat, která jsou v našem světě rozdělena na predátory a na kořist: vlk a beránek, leopard a kůzle, lev a telátko, medvědice a kráva. Těším se na den, kdy tento klid zbraní bude. Když přijde Ježíš. Když bude nové nebe a nová země…

Víš, že to tak už kdysi bylo? V ráji. A znovu bude. Opět v ráji. Neboť Ježíš přijde. On je Pán!
Zobrazit všechny příspěvky