ZAMYŠLENÍ NA 21. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: VÝCHOVA
Výchova může probíhat všelijak. Jednou z možností je dělat si co chci a pak snášet následky ve formě trestů, napomenutí, zranění…

čili učit se z vlastních chyb. Druhou možností je ptát se příslušné vychovatelské autority a poslouchat.

Mám pocit, že mnozí mezi námi upřednostňují první možnost. Jakoby testovali, co všechno ještě Pán Bůh snese. Přitom si mohou být jisti, že se vůbec neraduje z toho, když v úsilí dostat člověka na dobrou cestu ho nechá snášet následky jeho vlastních rozhodnutí (my tomu někdy alibisticky říkáme, že Bůh nás trestá).

Jistě uznáš, že druhá možnost je lepší (zajímavé, že správné odpovědi většinou víme, ale podle nich nejednáme). Přestože je náročnější v tom, že se nejednou musíme vzdát vlastních představ o tom, co znamená nechat se vychovávat. Neboť podstoupit výchovu znamená především být aktivní, zajímat se, hledat… Pokud mám na mysli výchovu ke zralému křesťanství, to znamená prohlubovat svou modlitbu, denně poslouchat, co mi Bůh říká skrze čtení Písma, aktivně přijímat svátosti (k tomu patří i nejít ke zpovědi proto, že je nějaký svátek, ale vždy, když ve svém srdci vnímám těžké provinění a vím, že bych nejbližší neděli nemohl jít ke svatému přijímání), dělit se o svou víru svědectvím života i slova, sloužit potřebným kolem sebe…

Raději si však zapneme telku a jménem nároku na odpočinek zabíjíme čas. Nebo sledujeme nesmyslné statusy na facebooku, kdy a kde si kdekdo s prominutím uprdnul. Nebo hrajeme hry a sháníme Pokémony… Proč se pak divíme, že se kostely vyprazdňují? Má na tom podíl každý z nás. Neboť se uspokojujeme tím, že jsme s Ježíšem jedli a pili a na našich ulicích učil. Ale zanedbali jsme ho poslouchat. Náš život vypadá stejně jako život lidí, kteří žijí zcela bez Boha. A proč by se měli o něj zajímat, když na nás vidí, že Bůh je nám jen přítěží? Nevidí na nás radost, nevidí krásné sousedské vztahy, nevidí ochotu pomáhat a dělit se, nevidí skromnost (opravdu, zkusili jste někdy v práci říct, že nechcete zvýšení platu, že máte dost? Nebo říci při nějaké odměně, že to darujete chudým, že to nepotřebujete?)…

Mrazí mě dnešní Ježíšova slova: „Já nevím, odkud jste“ (Lk 13,27). Pokud mi Ježíš na konci řekne, že mě nezná, zůstane mi jen věčné zoufalství. Co mohu udělat, abych slyšel jiná slova? Poslouchat, poslouchat, růst, nechat se formovat. Každý den. Pokud na to nemám čas, tak vždy místo sledování televize. Kolik času tak každý den získáš pro Pána?
ZAMYŠLENÍ NA 20. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: DO KRVE!
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

S očima upřenýma na Ježíše (Žid 12, 2). Toto je způsob, jak dosáhnout svatost, jak získat věčný život s ním. Oči upřené na Ježíše.

Ale jakého Ježíše? Když si přečteš či uslyšíš dnešní evangelium, tak zjistíš, že Ježíš není krásný muž s dlouhými vlasy ze zbožných obrázků, ale bojovník, rozsévač neklidu, ten, který způsobuje rozdělení, dokonce přímo v rodině. Umíš si představit Ježíše, jak přichází do chrámu a tichým hláskem laskavě prosí kupce a prodavače, aby odtud odešli? Ne, Ježíšův hlas hřímal jako hrom a jeho bič byl skutečný a rozdával bolestivé údery (viz Jan 2, 15). Umíš si představit, jak Ježíš při Lazarově hrobu šeptem rozkazuje smrti? Ne, Písmo říká, že hlasitě zvolal (Jan 11, 43)! A co bouře na moři? I té pohrozil, neprosil ji! To je náš Ježíš. S laskavým pohledem a milosrdným srdcem, ale nekompromisní vůči zlu a hříchu.

My rádi následujeme něžného a laskavého Ježíše. Tím si pak omlouváme svoji slabost a kompromisy s hříchem, neboť i my přece musíme být něžní a laskaví. Ale když víš, že tvůj život je bojem proti ďáblu a hříchu, tak musíš mít v první řadě před očima a v srdci Ježíše, hrozného ve své moci a síle, kterou ďábla porazil. Ďábel od tebe neuteče, pokud nebudeš vnímat a mít v sobě Ježíše a jeho moc.

Proč je naše křesťanství často bezzubé, ochablé, jaksi bez síly a moci? Proč Pavel Timoteovi napsal, že lidé v posledních časech udou mít vzhled zbožnosti, ale její sílu budou popírat (2 Tim 3, 5)? Neboť jsme neshodili veškerou přítěž a hřích, který nás zatěžoval (Žid 12, 1).

Tak dost bylo hříchu! Vstaň a hned teď odhoď veškerou přítěž, která ti brání být jako Ježíš, která ti brání pustit Ježíše natrvalo do svého života! Rozměň si to na drobné - je tvou přítěží televizor, počítač, alkohol, porno, klepy, nakupování, móda, hudba…? To vše dnes zahoď a otevři srdce Ježíši, ať se on, mocný, stane vládcem tvého života. (Kdysi jsem podlehl strategické počítačové hře. Odhodil jsem ji tím, že jsem si ji z počítače vymazal a už nikdy je znovu nenahrál.)

Co však s časem, který získáš tím, že odhodíš zmíněnou přítěž? Zeptej se Ježíše, jak máš získaný čas využít. Poslouchej ho a potom jednej. Možná tě pak budou chtít zabít - jako Jeremiáše. Věz však, že tak budeš mít jistotu, že si na dobré cestě.
ZAMYŠLENÍ NA 18. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: „NAD SLUNCEM“
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Trochu si dovolím změnit Pavlův text z dnešního druhého čtení: Bratři, pokud jste s Kristem vstali z mrtvých, hledejte, co je nad sluncem, kde Kristus sedí po pravici Boha! Myslete na to, co je nad sluncem, ne na to, co je pod sluncem! (srov. Kol 3, 1-2). Takto změněný text jasně ukazuje souvislost s prvním čtením o marnosti z knihy Kazatel, který nám možná nejednou vyvolává vrásky na čele: Pokud je to tak, jak píše Kazatel, jaký smysl má všechno to naše trápení a lopotění na zemi?

Odpověď je jasná. Pokud se zaměříme pouze na to, co je pod sluncem, tak je všechno (doslova všechno) v konečném důsledku nesmysl. Apoštol Pavel to vyjádřil slovy: Pokud jen v tomto životě máme naději v Kristu, jsme nejubožejší ze všech lidí (1 Kor 15, 19). Pokud však své oči, své srdce, své smýšlení zaměříme na Krista, na to, co je ad sluncem, pak vše (doslova všechno) dostává smysl. A ne jakýkoli, ale věčný.

Pokud bys měl možnost investovat, do čeho bys vložil své peníze? Určitě do něčeho, co by ti dlouhodobě přinášelo trvalý užitek. No a právě Bůh ti nabízí možnost takové investice. Říká, že tvá duše je nesmrtelná a Boží slovo je věčné. Investuj do své duše a do poznání Boha skrze jeho slovo a budeš mít zaručený zisk, který bude trvat navěky.

To neznamená, že se nemáme věnovat pozemským věcem, tomu, co je pod sluncem. Ale máme to dělat velmi opatrně, podle slov svatého Pavla takto: …ti, co kupují, jakoby nic nevlastnili; a ti, co užívají tento svět, jako by ho neužívali, neboť tvářnost tohoto světa pomíjí (1 Kor 7, 30-31).

Pán Ježíš to v evangeliu vyjadřuje podobenstvím o boháči, který vsadil svůj život na bohatou úrodu. Nové sýpky, plné, odpočívej, jez, pij a vesele hoduj (Lk 12, 19b). Co mu na to řekl Bůh? Blázne!

Ježíš se nevyhýbá dělení dědictví mezi bratry proto, že by to nezvládl. Ale proto, aby ukázal, že je to něco pomíjivého, něco pod sluncem. Ano, máme se dělit i o dědictví, ale dělat to tak, jak znovu připomíná Pavel: Ale bratr s bratrem se soudí - a to před nevěřícími?! Už vůbec to je u vás chyba, že se soudíte mezi sebou. Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nesnesete škodu? (1 Kor 6, 6-7).

Hledej tedy vytrvale to, co je nahoře, kde Kristus sedí po pravici Boha (Kol 3, 1). A nic z toho, co budeš dělat, nebude marnost, protože to dostane rozměr věčnosti… Bude to ad sluncem.
ZAMYŠLENÍ NA 17. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: BOŽÍ PŘÍTEL
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Jsi Boží přítel.

Abrahám velmi dobře věděl, kdo je. A protože to věděl, neměl problém se tak i chovat. Mluvil s Bohem jako přítel s přítelem. S úctou a pokorou, ale zároveň s láskou k lidem, které nosil v srdci. Vždyť v Sodomě měl svého synovce Lota.

Jsi Boží přítel.

Mám velmi rád 138. žalm. Kdysi mi zachránil duchovní život, když jsem byl v pro mě nezvladatelné situaci a Bůh mi ukázal, že řešení není moje starost: Pán za mě dílo dokončí… (Ž 138, 8a). A tak se stalo. Dodnes si pamatuji ten den, lépe řečeno tu noc v roce 1983, když mi to Bůh řekl. Celý tento žalm je o přátelství s Bohem, neboť jeho autor ví, že na Boha může stoprocentně spolehnout. A právě tato důvěra v něm vyvolává oslavu Boha.

Jsi Boží přítel.

Úryvek z Listu Kolosanům je fascinující. Co všechno Bůh pro mne udělal! Byl jsem mrtvý, a on mi křtem vrátil život. Zničil můj dlužní úpis - seznam mých hříchů, za které jsem měl Bohu zaplatit. On ho jednoduše zničil!!! Nic ode mě za to nechtěl!

Jsi Boží přítel.

Ježíš nás naučil oslovovat Boha Tatínku. A když pak přidává podobenství o neodbytném příteli, který pozdě v noci vyrušuje přítele, říká nám, že Tatínek je náš nejlepší Přítel. …dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí (Lk 11, 13).

Vnímáš to? Všechny texty dnes hovoří o tom, že jsi Boží přítel. Jsi přítel Boha! Nikdy, skutečně nikdy na to nezapomeň. Nalep si to na ledničku, na přístrojovou desku do auta, vlož si tento text do peněženky či k platební kartě, ke zdravotní kartičce pojištěnce… Tím, že to budeš mít na očích, budeš jinak reagovat jako dosud, změní se tvé chování a odpadnou ti starosti, protože budeš zakoušet, co znamená, že jsi Boží přítel.
ZAMYŠLENÍ NA 16. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: NEJLEPŠÍ PODÍL
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1Kor 15,17ab.20a).

Co může být lepší, než přijmout Ježíše do domu? Předat mu srdce.

Abraham měl odvahu pozvat Boha do svého stanu: Pane…, nepomíjej svého služebníka (Gn 18,3). Věděl, co je podstatné - být s Bohem. Navenek se může zdát, že Bůh byl u něj jen na návštěvě, ale Abraham by se nestal otcem vyvoleného národa, kdyby nebyl s Bohem v úzkém kontaktu, kdyby neměl Boha nějakým způsobem v srdci. Žil (to znamená, že i jednal) ve víře, že Bůh je s ním.

Žalmista se na přebývání Boha s člověkem dívá z jiného zorného úhlu: Pane, kdo smí bydlet ve tvém stánku? (Ž 15,1a). Jmenuje některé podmínky, které by měl splňovat člověk k tomu, aby mohl bydlet u Boha. Tyto dva pohledy si však neodporují - Bůh chce být s člověkem a dělá vše pro to, aby člověk mohl být s ním. I žalmistovy podmínky jsou v podstatě splnitelné jen proto, že Bůh nějak s člověkem je. Nebo si snad myslíš, že dokážeš být dobrý bez Boha?

Pavel v listu Kolosanům odhaluje tajemství, které bylo od věků skryté - Kristus ve vás (1,27). Oznamuje pohanům, že i oni mohou být Božím příbytkem. I oni jsou schopni plnit Boží vůli a Bůh má v nich zalíbení. Možná si řekneš: A copak na tom pohanům záleží? Není jim Kristus ukraden? Záleží. Možná o tom nevědí, ale víme o tom my, kteří milujeme Ježíše. Neboť víme, že Ježíši na nich záleží. Proto jsme povoláni dělat nejen dobré skutky, ale také ohlašovat Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání, aby lidé kolem nás mohli dát Ježíši první místo ve svém srdci.

Přesně to udělala Maria. Jistě později i ohlašovala Ježíšovo zmrtvýchvstání, ale zde Písmo říká, že si vybrala lepší podíl. Marta dělala skvělou věc - přijala Ježíše do svého domu a udělala mu hostinu. Marie udělala něco lepšího - přijala Ježíše do svého srdce a tam mu dala trvalé místo, nejen jednu hostinu.

Co myslíš, co patří k podstatě křesťanství? Chození do kostela? Ranní a večerní modlitba? První pátky? Ne. Být křesťanem znamená uznat svou hříšnost (v důsledku hříchu jsem mrtvý), přijmout záchranu (odpuštění a nový, věčný život), kterou nám Bůh dává v Ježíši Kristu, dát Ježíše na první místo ve svém životě a denně žít s ním. Ten život se mimo jiné projevuje účastí na slavení svátostí, každodenním rozhovorem s Bohem, čtením Písma, životem v malém společenství Církve, službou ve farnosti i v obci… Vím, nemáš na to čas. A na co máš čas?

Kristus na prvním místě. Jinak naše takzvané křesťanství je jen zvykem, tradicí, hodnotou…

Co může být lepší, než přijmout Ježíše do domu? Předat mu srdce.
ZAMYŠLENÍ NA 15. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: OŽIVENÉ SRDCE
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Hledám slova, kterými bych vyjádřil to, co při čtení dnešních liturgických textů vnímám v hloubi svého srdce. Je v něm důvěra, že navzdory své bídě hříšníka mohu žít podle Božího zákona. Mojžíš to v Knize Deuteronomium vyjádřil takto: Neboť tento příkaz, který ti dnes ukládám… je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat (30, 11a. 14). Velmi mě povzbuzuje, když mi sám Bůh ve svém slově říká, že nežádá ode mě nic, co by přesahovalo moje síly.

Důvěru ve mně vzbuzují také Pavlova slova o Kristu. Skrze něho bylo vše stvořeno, vše v něm spočívá (viz Kol 1,15-20). I já, i ty, i vše, co se právě děje ve světě. Nic, vůbec nic se nevymyká Boží moci. A když vidím kolem sebe (a nejednou i v sobě) nějaké zlo, vím, že i nad tím má Ježíš moc. Pokud žiji s Ježíšem, nemusím se ničeho bát.

A příběh o milosrdném Samaritánovi? Vede mě k uvažování, komu ve svém okolí mám být bližním. Ne on mně, ale já jemu. Každý z těch tří na silnici se mohl rozhodnout být bližním zraněnému člověku. Ale udělal to jen jeden, dva před ním se rozhodli hledět více na sebe. A tak jsem si včera večer procházel lidi, kteří jsou z mého pohledu ohrožení, co se týká věčného života s Kristem. A vybral jsem si jednoho z nich a už několik hodin mu ošetřuji rány jeho duše svou modlitbou, předkládám ho Ježíši, aby ho on uzdravil. Možná bude nutné vydat mnoho, ale copak spása člověka nestojí za tu oběť?

Ale asi nejvíce dnes ve mně rezonuje žalm, zejména tato slova: Jsem ubožák, plný bolesti; tvá pomoc, Bože, mě pozvedne (Ž 69, 30). Tato slova mi připomínají, že moje důvěra i touha být bližním nestojí na mé dokonalosti, ale jsou darem Boží milosti. Jsem ubožák, hříšník, ale miluji svého Boha. A on miluje mě. Proto mohu s důvěrou vyzývat - i touto cestou - lidi kolem sebe: Hledejte, pokorní, Pána a srdce vám oživne (srov. Ž 69, 33b).

Víš, co znamená, že ti oživne srdce? Pokud ne, tak o tom řekni svému Bohu a poté zakusíš, což znamená mít oživené srdce…
ZAMYŠLENÍ NA 14. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: STRUČNĚ
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Dnes to bude stručné a jasné.

Prorok Izaiáš vyzývá k jásotu a oslavě, neboť Pánova ruka se ukáže na jeho služebnících (Iz 66,14c). Asi nikdo neměl představu, jak se to stane. Ale my to vidíme v evangeliu, kde Ježíš posílá své učedníky hlásat radostnou zvěst: Přiblížilo se k vám Boží království (Lk 10,9b); jejich mise byla úspěšná: Pane, i démoni se nám poddávají ve tvém jménu! (Lk 10,17). Důsledky tohoto ohlašování přežívá Pavel na vlastním těle až tak, že vyznává: Já se nechci chlubit ničím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já pro svět (Gal 6,14). Co z toho všeho plyne pro nás? Jásot! Úžas! Zvelebování! (Viz Ž 66,1.5b.20).

Zde by se dnes měla skončit každá homilie a v kostelích by měl rozeznít písně chval a oslavy Boha, který neustále koná velké skutky, překračující naše chápání.
ZAMYŠLENÍ NA 13. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: UČEDNÍK
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Slovo učedník je nám sice známo, ale jsem přesvědčen, že většina věřících nemá ponětí, co to slovo v praxi znamená. Mnozí žijí totiž svou víru tak, jak se kdysi v dětství naučili (vlastně tehdy jsme byli učedníky svých rodičů), a možná jsou přesvědčeni, že to úplně stačí.

Učedník je člověk, který uvěřil, že Ježíš za něj zemřel a vstal z mrtvých, že žije a má moc naplnit jeho život tak, že ten život bude trvat věčně. Jelikož v to uvěřil, má svůj zrak neustále upřen na živého Krista a snaží se žít podle jeho příkladu i požadavků.

Přiznejme si, že mnohem více než toto žijeme podle předpisů a přikázání. To není špatné, ale je to nedostatečné. Víme totiž, že Desatero je vepsáno do srdce každého člověka. Tedy i pohan, nevěřící člověk, může v nějaké míře žít podle Desatera. Křesťan se má od něj lišit ne tím, že chodí do kostela a přijímá svátosti (což je také skvělé), ale tím, že žije jako Kristus. Abych tak mohl žít, musím Krista neustále poznávat (skrze Písmo a učení Církve), komunikovat s ním (na to je modlitba), být jím naplněn (na to slouží mimo jiné zejména svátosti) a své úsilí být učedníkem konkretizovat ve službě (i na to slouží společenství). Pokud se o to snažím a prosím o vedení Ježíšovým Duchem, žiji jako učedník. Zanechal jsem všechno (jako Elizeus z Abelmehuly, když ho povolal Eliáš), Ježíš se pro mě stal jediným dobrem (viz responsoriální verš), přestal jsem plnit žádosti těla, neboť žiji duchovně (viz Gal 5, 16) a na hříchy nemám čas ani chuť. Poslechl jediného pána a jím je Pán.

Všimni si v dnešním evangeliu jedné věci - podmínky učednictví stanovuje Bůh, ne člověk. Nemůžeš být učedníkem, když je pro tebe něco důležitějšího, jestli je někdo důležitější než Ježíš. To neznamená, že nemáš žít ve světě, pracovat v něm, požívat jeho dobra, vytvářet vztahy. Ale znamená to, že vše, co je v tomto světě, používáš, děláš, prožíváš s očima upřenýma na Ježíše. Mně osobně při rozhodování, co z tohoto světa mohu a co nemohu používat či dělat, pomáhá Pavlův výrok: Všechno smím. Ale ne všechno prospívá. Vše smím. Ale já se ničím nedám zotročit (1 Kor 6, 12, viz také 10, 23).

Pokud se na cestu učednictví vydáš, zakusíš jednu věc - tato cesta nesmírně osvobozuje. Na ní člověk přestává být závislý na tom, zda něco má nebo nemá, jak na něj hledí lidé, zda je úspěšný nebo neúspěšný. Jediným měřítkem jeho úspěchu je Ježíšova radost z něj jako učedníka.

Možná řekneš, že to není pro tebe, že tobě stačí přikázání. Věz, že nestačí a nebudeš spokojený, pokud zůstaneš jen u nich. Neboť Ježíš vyhlásil blahoslavenství jako normu svého učedníka. Pokud jím nejsi, tak se jím dnes staň. Podívej se na svůj život, zřekni se všeho, že ti neprospěje, co tě zotročuje a vstup do Ježíšovy školy. Pokud nevíš jak, najdi někoho ve farnosti, o kom si myslíš, že žije s Ježíšem, a oslov ho s prosbou, aby tě to naučil.
ZAMYŠLENÍ NA 12. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: SKVĚLÝ ŽALM
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Možná sis po přečtení názvu dnešního textu řekl: A který žalm není skvělý? Proč takový název?

Ano, každý žalm je skvělý. Ale dnešní je výjimečný. Neboť může být pokládán za centrální text dnešní bohoslužby slova v rámci liturgie. Vím, není to obvyklé. Například si nepamatuji, jestli jsem vůbec někdy slyšel homilii na žalm. Také pro nás laiky je často žalm při mši jakousi povinnou jízdou, přičemž málokdy vnímáme, že také je nedílnou součástí liturgie, často velmi úzce souvisí s prvním čtením, jindy s evangeliem, v některých liturgických obdobích v neděle a na slavnosti i s druhým čtením.

Dnes je to však ještě jiné. Čtení souvisí se žalmem, ne žalm s čteními. Text 63. žalmu vyjadřuje touhu člověka po hlubokém vztahu s Bohem, vyjádřenou konkrétním jednáním: vinout se, prahnout, spatřit, vidět, oslavovat, velebit, zvedat, nasytit, chválit, plesat. Ostatní texty zas říkají, jakým způsobem Bůh tuto touhu naplňuje - dává nám Spasitele: …bude otevřen pramen… na očištění od hříchů (Zach 13, 1); Syn člověka musí mnoho trpět … třetího dne vstane z mrtvých (Lk 9, 22). A Pavel už jen konstatuje - jistě na základě toho, co pro nás Bůh skrze Ježíše Krista vykonal -, že všichni, co jste pokřtěni v Kristu, Krista jste si oblékli (Gal 3, 27).

Vnímáš to? Bůh jedná a to podněcuje duši člověka, aby po Bohu toužil. Bůh nás několikanásobné zasypává svým slovem, ve kterém zjevuje svůj zájem o nás, a my na to můžeme v podstatě reagovat pouze jedním způsobem, vyjádřeným slovy 63. žalmu: Ty jsi můj Bůh, už od úsvitu se vinu k tobě… (Ž 63, 2). To je cesta spásy. Je to zároveň výzva - všechny ostatní touhy podřídit této jediné. Někdy to může znamenat některých tužeb se úplně vzdát, zejména pokud svou podstatou odvádějí od touhy po Bohu.

63. žalm je obsahově tak bohatý, že Církev ho zařadila do ranní modlitby kněží a zasvěcených (a dnes už i mnohých laiků) - vložila ho do ranních chval všech liturgických svátků a slavností. Stojí za to umět ho nazpaměť a často se ho modlit jako jednu z prvních modliteb hned po probuzení. Zkus to. Tvůj den bude potom vypadat jinak než ostatní. Srdce ti bude znít chválou a touhou být s Bohem. Co víc potřebuješ?
ZAMYŠLENÍ NA 7. VELIKONOČNÍ NEDĚLI: JEŽÍŠ JE MOCNÝ
Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Dnes chci psát o moci. O Ježíšově moci.

Ježíš ve své velekněžské modlitbě mluví o slávě, kterou mu Otec již dal. Přitom kříž, smrt a zmrtvýchvstání – události, jimiž byl Ježíš oslaven – se teprve měly odehrát. Avšak Ježíš zná svého Otce, důvěřuje mu a ví, že Otcova láska a moc nejsou ničím omezené.

Štěpán při svém umučení vidí, že Ježíš je opravdu oslaven, „sedí po Boží pravici“ (Sk 7,56).

Na to navazuje žalmista voláním a vyznáním: „Hospodin kraluje!“ (Ž 97,1).

A nakonec Ježíš říká Janovi, že je „alfa i omega, první i poslední, začátek i konec“ (Zjv 22,13). Ježíš sám sebe prohlašuje za střed všeho, cíl, k němuž všechno směřuje.

Z uvedených textů na mě vyzařuje Boží moc. Ačkoli se nám může zdát, že žijeme ve světle „zmatků, hrůz a bloudění“, pevně věříme a vyznáváme: „Hospodin kraluje!“ Vše je v jeho rukou a podřízeno jeho moci. Ano, mnozí ve světě si to nemyslí, a kdyby četli tento text, tak se budou z něho smát. Ale my, kteří jsme poznali Boží lásku a uvěřili jsme v ní, velmi dobře víme, že Bůh řídí svět a jeho dějiny (i život každého člověka jednotlivě) tak, aby završil dílo obnovení všeho v Kristu Ježíši. Zdali se to stane dnes nebo za milion let, není podstatné.

Proto se nemusím bát. Nemám na mysli přirozený strach, který každého někdy potká. Ale nemusím se bát, že se může stát něco, nad čím by Bůh neměl moc, co by se vymklo z jeho rukou. Přitom nejednou je ve mně otázka: „Bože, opravdu se muselo stát to či ono? Kolik zla!“ Ale věřím, že jednou na věčnosti všichni uvidíme souvislosti a budeme jásat a plesat, neboť poznáme, jak Bůh svou mocí dokázal i nejhorší zlo obrátit na veliké dobro.

Žiji podle toho, co věřím, ne podle toho, co vidím (srov. 2 Kor 5,7). „Hospodin kraluje!“, přestože svět tvrdí něco jiného a i můj zrak by mě chtěl oklamat.

Často si připomínej Ježíšovu moc, jeho vládu. S vírou dokážeš projít i tou největší temnotou.
Zobrazit všechny příspěvky